autor: Lisa
Od toho incidentu v koupelně se mu Bill vyhýbal. Tom z toho byl nešťastný, ale nakonec dospěl k názoru, že bude lepší, když bratra nechá, ať k němu přijde sám, až bude chtít.
Nebyl ve své kůži a celé dny trávil nad projektem do práce. Což mu sice zabilo určitý čas, ale teď naopak neměl co dělat. Také se snažil čím dál více informovat o léčebnách, kam by se Bill mohl jít případně léčit. A výsledky ho dělaly ještě zoufalejším. Copak bylo feťáků opravdu tolik, aby se pro jeho bratra nenašlo nikde místo? Našel sice jednu, kde by bratr mohl nastoupit prakticky hned, ale ta byla přes půl Německa. Nechtěl, aby byl Bill od něj tak daleko.
A když si četl některé směšné požadavky – že musí přijít už čistý – co to bylo za blbost? Kdyby byl čistý, tak už tam přece nemusí chodit! Tom se vztekal po každých svých informačních náletech, ale ve výsledku byl prostě jen bezmocný. Navíc, všude byl hlavní požadavek – pacient musí jít na léčbu dobrovolně. No, tak tohle byl opravdu problém. Protože Tom ještě ani jednou od bratra neslyšel, že by přemýšlel o abstinenci.
Navíc se dočetl, že už od začátku dělá všechno špatně – jeho záměr ukázat bratrovi, jaké by to bylo, kdyby spolu žili bez drog a dát mu tak vlastní motivaci, byl totiž dle odborníků naprosto špatný. Takže to podělal vlastně i on.
Ale jak by mohl s bratrem bojovat? Nechtěl ho k ničemu nutit nebo ho snad násilím odtáhnout na léčení, což by stejně nemělo význam.
Uvědomil si, že jeho láska k bratrovi je pro ně překážkou. Byl až příliš sobecký na to, aby se mu postavil. Raději se spokojil s tím, že ho tiše akceptoval, hlavně když se Bill vrátil zpátky do jeho náruče. Co na tom, že byl sjetý? Jasně, štvalo ho to, ale nikdy neudělal nic, co by opravdu věci změnilo.
Povzdechl si a zabořil hlavu do dlaní. Bylo toho na něj příliš. Příliš věcí, se kterými nemohl ani hnout.
Zakroutil hlavou a v duchu si vynadal. Příliš věcí, se kterými nechtěl hnout. Tohle bylo to správné znění.
Fajn, nastal čas zvednout se a začít něco dělat. Něco, co jim oběma dokáže zachránit zadek. Jestli už není příliš pozdě.
*
Přecházel po pokoji a nervózně si křupal klouby na prstech. Byl v prdeli.
Chtěl si jít dát dávku, ale když se podíval do tašky a zjistil, že už tam má jen poslední, přepadla ho panika. Jak to, že už všechno bylo pryč? Měl za to, že má zásobu ještě na několik dní! A namísto toho našel na dně tašky ubohý, zmačkaný balíček. Jen jeden. Poslední.
„Kurva!“ nakopl roh postele, a vzápětí se na ní se zaskučením svalil a držel si bolavý palec.
Samozřejmě, že byl všechen fet pryč – proč jen musel být tak nenasytný? Proč nemohl taky trochu myslet na budoucnost a šetřit s tím? – Protože to on nikdy nedělal. Naučil se nepřemýšlet o budoucnosti, a o tom co bude.
No, teď byl ale nejvyšší čas, aby o tom přemýšlet začal. Zabořil tvář pod polštář a snažil se potlačit začínající bolest hlavy. Věděl, že kdyby si šlehnul, bylo by mu dobře. Ale musel s tím počkat. Musel totiž vydržet minimálně do rána, a pak jít honem sehnat další fet. Když si vybavil, kolik peněz zbylo v Tomově krabici, začal znovu panikařit. Za těch pár zbylých bankovek si rozhodně nebude moct dovolit to, co předtím.
A co bude dělat potom, až už žádné peníze mít nebude? Bude se po nocích plížit ven a shánět zákazníky a ráno se vracet zpátky k Tomovi? Tohle si nedokázal představit ani on.
Nechtěl přece bratrovi ubližovat. Ne, když věděl, že Tom pro něj chce jen to nejlepší. A na oplátku chtěl to samé pro něj Bill. A zároveň věděl, že kdyby přestal brát, tak by Tom byl šťastný.
Takže odpověď byla pořád stejně jednoduchá.
Posadil se na posteli a odhrnul si vlasy z obličeje. Upřeně zíral před sebe a kousal se do rtu. Mohl by to udělat? Mohl by se toho vzdát? – A na oplátku dostat šťastný život a šťastného Toma? To přece znělo jako přiměřená odměna za několik dní bolesti.
A má vůbec ještě na výběr?
*
„Bille?“ polekaně sebou trhl, když uslyšel zaklepání a bratrův hlas za dveřmi.
„J-jo?“
Tom strčil hlavu do dveří a nejistě se na bratra zadíval. „Můžu dál?“
„Samozřejmě,“ přikývl Bill a posunul se na posteli, ať si k němu bratr může přisednout.
Nevěděl, jak by bylo dobré začít. I když jak nad tím přemýšlel, došel k tomu, že žádný začátek nebude dobrý, takže to vlastně bylo jedno. Už se nadechoval, když ho Bill přerušil.
„Omlouvám se,“ hlesl s očima zapíchnutýma do svých kolen.
„Za co?“ zadíval se na něj nechápavě.
„Vím, že jsi na mě naštvaný, kvůli tomu… kvůli tomu v té koupelně,“ zahuhlal, až poslední slova nešla skoro slyšet. Cítil se trapně a moc tomu nepřidala ani červeň, která se mu rozlévala do tváří.
Tom se na něj chvíli zaraženě díval, a pak zakroutil hlavou. Tak proto se mu Bill vyhýbal? Protože myslel, že je na něj kvůli tomu naštvaný? Chtělo se mu začít smát tomu, jak byli oba hloupí. Proč spolu prostě nepromluvili už dřív, místo toho, aby se každý užíral tím, co si myslí ten druhý?
„Ale Bille,“ neudržel se a rozesmál se. „Jak bych na tebe kvůli tomu mohl být naštvaný?“
„Takže nejsi?“ zamračil se na něj nechápavě Bill. Celou tu dobu myslel…
„Ne!“ neudržel se Tom a objal ho. Málem zapomněl, jak krásný je to pocit, bratra takhle držet a nesmírně se mu ulevilo, že důvod, proč za ním Bill nepřišel, byl jen tenhle.
„Chápu, že je to pro tebe něco nového a že můžeš být vyděšený, ale nikdy bych na tebe nemohl být naštvaný kvůli něčemu takovému. Jsem jen rád, když tě můžu mít u sebe,“ odtáhl se od něj a uchopil jeho tváře do dlaní. Prsty jej jemně hladil a šimral a užíval si ten pocit, že mu může být zase tak blízko.
Bill přivřel oči a nechal bratra, ať jej laská. Užíval si tepla, které vycházelo z jeho dlaní, a začal se pomalu uvolňovat. Přemýšlel, čím to je, že na něj bratr dokázal působit tak konejšivým dojmem.
„Jsem hloupý,“ zamumlal Bill po chvíli, oči stále zavřené.
„Nejsi hloupý. To já jsem. Měl bych se chovat zodpovědněji,“ tón v jeho hlase způsobil Billovi husí kůži.
„Není to tvoje vina,“ otevřel konečně oči a střetl se s bratrovým pohledem. Oba věděli, že už dávno nemluví o tom, co se stalo v koupelně.
„Musíme si promluvit,“ odtáhl od něj Tom ruce a složil si je do klína. Bill věděl, že to přijde, ale stejně nebyl připravený. Cítil, jak mu buší srdce a jen potichu přikývl.
„Já…“ začal Tom a zhluboka vydechl. Nevěděl, jak mu to má říct. Jak může ty sladké oříškové oči zradit? „Už takhle nemůžu,“ stálo ho veškeré úsilí, aby neodvrátil zbaběle pohled. „Musíš se jít léčit, Bille.“
Čekal, že uslyší něco takového, takže ani nebyl nijak šokovaný. Ani nebyl nijak naštvaný, protože to bylo to, o čem uvažoval, když bratr vešel do jeho pokoje. Prostě jen seděl a znovu pomalu přikývl.
„Já vím,“ vydechl nakonec potichu. Samozřejmě, že věděl. Věděl to stejně jako každý feťák, který byl ochotný si to přiznat. Tahle cesta měla jen dva konce – buďto abstinenci, nebo dřív či později smrt. Žádný šťastný život v hromadě heroinu.
Tom překvapeně vykulil oči. Čekal, že Bill bude křičet a vztekat se. Že se budou hádat a on se pokusí zase utéct, a namísto toho před ním jeho bratr poraženě seděl a vypadal smířeně. Ne spokojeně nebo pohodlně, ale zdálo se, že rezignoval.
„Já – přemýšlel jsem nad tím,“ zněl nejistě a na bratra se nedíval.
„Já taky, Bille. A našel jsem léčebnu, kam by tě mohli přijmout,“ vzal ho povzbudivě za ruku. „Ale… není to zrovna nejblíž,“ připustil.
„Do léčebny?“ vyjeknul Bill a hlas se mu zlomil. Počítal s tím, že na něj Tom bude naléhat, ať s tím přestane, ale že bude tak odhodlaný a pošle ho někam do léčebny? Někam naprosto mimo jeho dosah?
„Ne, Tome, neposílej mě pryč!“ Přece se ho Tom nechce jen tak zbavit!
„Není to přece tak, že bych tě opouštěl, Bille,“ zakroutil Tom hlavou.
„Jak to, že ne?“ ohradil se jeho bratr, a aniž by si to uvědomil, začal brečet. „Chceš mě p-poslat pryč a – a pak už, pak už se pro mě nevrátíš,“ zalknul se pláčem a potřásl hlavou. Tom se ho vzdá, stejně jako se ho vzdala nejdříve jeho matka. Zůstane sám. Zůstane v nějaké bohem zapomenuté léčebně, kde jej budou mučit. „Já-já vím, že jsem se nechoval nejlíp, ale slibuju, slibuju, že odteď se budu snažit. Tome, prosím – nesmíš mě opustit!“ Tom šokovaně sledoval, jak se z jeho bratra stalo vzlykající klubko neštěstí, které jej úpěnlivě prosilo o slitování. Toho se bál nejvíc – že mu nebude schopný říct ne.
„Bille, no tak…“ snažil se ho aspoň trochu uklidnit.
„Tome, já tě prosím! Prosím, nevzdávej se mě!“ vztáhnul k němu ruce a pověsil se mu na tričko. Za chvíli Tom cítil na prsou vlhko, jak se mu do látky vsakovaly bratrovy slzy.
„Bille, potřebuješ pomoc. Oni ti můžou pomoct. Sám jsi říkal, že jsi o tom už přemýšlel,“ snažil se na něj jít Tom s rozumnými argumenty.
„Tak mi pomož, Tome!“ vzlyknul zase jeho bratr a odtáhl se od něj na nepatrnou vzdálenost, aby mu mohl pohlédnout do očí. „Bez tebe to nezvládnu,“ zakroutil Bill zase hlavou. Věděl, že by se to mohlo dát považovat za citové vydírání, ale on to tak opravdu cítil. Jestli někdy přestane, pak to bude kvůli Tomovi a nikomu jinému.
„Já nevím jak,“ vydechnul Tom poraženě. „
Nevím jak, Bille,“ zašeptal do jeho vlasů a přitiskl si ho k sobě vší silou. Cítil se tak bezmocný, jak držel svého malého bratra v náručí a nic si nepřál víc, než mu pomoct, ale byla to taky jediná věc, kterou pro něj udělat nemohl.
Nebyl přece žádný odborník – nic o tom nevěděl. Neměl ponětí, co by měl udělat.
„Já… mohl bych přestat tady. Slyšel jsem o pár lidech, kteří to taky zvládli. Jen, jen mi musíš pomoct, Tome. Ty – ne oni,“ vychrlil ze sebe Bill na jeden dech. Doufal, že se mu podaří bratra zlomit a on ho opravdu nepošle pryč. – Byl rozhodnutý pro to udělat cokoli, jen aby ho Tom neopustil. A nebyla to tak docela lež – opravdu o pár takových herácích, kteří odvykali doma, slyšel. Co svému dvojčeti neřekl, bylo to, že se potom zase k heroinu vrátili. Ale to byla informace, kterou se nemusel dozvědět. Nebo aspoň ne hned.
„Já nevím, Bille.“ Tom si nebyl jistý, jak se má rozhodnout. Opravdu by to mohli udělat takhle? Mohl Bill přestat, aniž by se odloučili? Byli dost silní na to, aby to zvládli jen spolu? Nevěděl. Jediné, co věděl, bylo, že stejně nemá dost síly na to, aby ho poslal pryč.
„Prosím, Tome,“ jeho bratr ho pořád tahal za triko a úpěnlivě mu zíral do očí.
„Tak… tak dobře. Řekni mi, co mám udělat?“ vydechl nakonec Tom a pevně věřil v to, že nedělá chybu.
„Myslíš – to myslíš vážně?“ vykulil na něj bratr oči a nevěřil tomu, že se mu opravdu podařilo své dvojče přesvědčit.
„Jen pokud to myslíš vážně ty.“
„A-ano, myslím, Tome. Myslím to vážně,“ vysoukal ze sebe Bill, pořád překvapený z jeho reakce.
„Dobře,“ zopakoval zase Tom a zamyšleně mu zastrčil pramen vlasů za ucho. Snažil se na něj povzbudivě usmát, ale pořád váhal, jestli se opravdu rozhodl správně. Když ale viděl úsměv, který se rozšiřoval na tváři jeho bratra, začal se cítit o něco lépe.
„Děkuju, Tome.“ Pohled, který mu Bill věnoval, mu roztřásl kolena, a byl rád, že sedí, jinak si byl jistý, že by se stěží udržel na nohou. A když se k němu bratr naklonil a začal ho líbat, přičemž mezi každým polibkem opakoval to děkovné slovo, zapomněl i své jméno.
*
„Tome…“ vydechl do jeho úst a tiskl se na něj celou vahou. Někde u boku cítil, jak ho tlačí bratrovo vzrušení, a tentokrát byl odhodlaný nikam necouvnout. Líbal ho tak, jako nelíbal ještě nikoho, a snažil se Tomovi ukázat všechnu svou vděčnost a náklonnost, kterou v sobě k němu choval. Chtěl ho přesvědčit, že dělají správnou věc, protože věděl, že Tom je na pochybách. Chtěl všechny jeho starosti odvát pryč a taky tomu na chvíli uvěřit. Uvěřit tomu, že to není nemožné. Uvěřit tomu, že tady pro něj pořád existuje cesta ven.
Nakonec to byl Tom, kdo se od něj odtrhl. „Nemusíš tohle dělat,“ zadíval se mu do očí a Bill měl na chvíli pocit, že ho bratr prokoukl. Že věděl, že to nedělá tak docela nezištně.
Zadýchaný a se zrudlou tváří ho Tom dlouho jen objímal a probíral se jeho vlasy, dokud se oba neuklidnili natolik, aby mohli zase normálně uvažovat. Pořád tady byly věci, které museli vyřešit.
*
„Sehnat válium nebude problém. Můžu si ho nechat předepsat, bral jsem ho po mámině smrti, takže když zítra ráno zajdu k doktorovi, seženu ho,“ sliboval Tom a znělo to všechno strašně jednoduše. Bill jen přikývl, protože měl najednou strašně sucho v krku. Nervózně si pohrával s lemem trika a roztržitě z něj tahal uvolněné nitky. Opravdu to udělají. Cítil, jak se mu zrychluje dech, a najednou se mu točila hlava.
„Hej, no tak…“ pohladil ho bratr po pažích a snažil se ho uklidnit, protože Bill vypadal, že každou chvíli omdlí. „Neměj strach. Slibuju, že ti pomůžu. Budu celou dobu tady s tebou, neopustím tě.“
„Já vím, že ano,“ pokýval zase hlavou, ale jeho hlas zněl roztřeseně.
„Zvládneme to,“ usmál se na něj Tom.
Bill se pokusil mu oplatit jeho úsměv, ale měl pocit, že zapomněl, jak se to dělá. A tak jen zase kývnul a snažil se nemyslet na nic jiného než na bratrův úsměv. Protože tomu úsměvu věřil.
autor: Lisa
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 0
já se vážně bojím, že to Bill nezvládne, nebo že se něco podělá.. 🙁
No….pouštěj se do pěkně nelehkého úkolu….držim jim palce…bude to určitě hodně těžké. Jsem zvědavá,jestli se dočkáme toho,jak Bill bude škemrat o aspoň malilinkatou dávku. Pokud se tak stane,tak mu Tom nesmí podlehnout. Pro něj to bude určitě těžké takhle ho vidět. Teda..jestli se tak stane.
Jsem na to zvědavá…moc bych chtěla,aby to spolu zvládli..,aby nebyla nutná ta léčebna. I když si myslím,že kdyby Bill šel do léčebny,bylo by to lepší pro ně oba. Ale fakt nevím….ach jo,tohle je tak těžké …smutné 🙁
No ale jinak Bill mě opravdu překvapil! Udělal obreovskej pokrok…jemu na Tomovi opravdu záleží..a chce ,aby byl šťastný…opravdu mě překvapil,když přemýšlel nad tím,že se toho heroinu vzdá a že se k tomu dokonce odhodlal..to je naprosto skvělé! A jeho reakce na Tomův nápad s léčebnou mě taky překvapila….nebyl naštvaný kvůli tomu,že ho bratr chce poslat do léčebny …v tom nebyl problém ..a to je to..on měl strach,aby ho Tom neopustil..,aby se ho nezbavil tímhle způsobem..a to mě naprosto dostalo.
Jsem zvědavá na další díl!
Já vůbec nevím, co k tomu říct… Vždycky, když všechno začne vypadat dobře, něco se podělá, takže i když tenhle díl působí pozitivně, začínám se už teď bát, co se opět pokazí. Nevěřím tomu, že bys z toho Billa nechala jen tak vyjít, jak kdyby se předtím nikdy nic nestalo. Cesta odvykání bude dlouhá a bolestivá a už teď se bojím, co všechno na ní dvojčata potká. A že to ani pro jednoho určitě nebude hezké. Bill udělal špatně, když žádal Toma, aby si ho nechal doma, že to spolu zvládnou. Protože nezvládnou. Nechci být pesimista, ale … 😀 Myslím, že to čekáme tak nějak všichni 😀 Ale jakoo… jestli Bill přestane brát, nebude se vídat s Anisem a … oni spolu vážně nic mít nebudou? Ach, to je rána ='(( :D:D Ale to je zase od tématu 😀 Pak taky Tom udělal chybu, že couvnul ze svého původního plánu, který by nejspíš donesl daleko lepší výsledky. V průběhu mě tak napadlo – proč si Tom nestál za svým a nepřemluvil Billa třeba na to, že si tam někde poblíž najde byt a bude ho navštěvovat? Nevím, jak to v takových léčebnách chodí, nikdy jsem se o to nezajímala, ale na tohle by se možná Bill zlomit dal, i kdyby to bylo jen plácání do větru a ve výsledku by to pak třeba ani nešlo :D:D
Ale to jsou zase jenom moje úvahy… Takže moc se těším na další díl, i když svým způsobem z něj mám i strach. Tenhle díl byl z nějakého důvodu neuvěřitelně krásný 😀 nevím proč, ale strašně se mi líbil 😀 Nemyslím to, jakým stylem byl psaný, to se mi samozřejmě líbí moc vždycky, ale dějově… ta atmosféra na mě působila strašně hezky, i když nebyla vůbec příjemná…
Neverím, že sa im to podarí doma bez odbornej pomoci. Ale nejako začať musia a už to, že sa Bill rozhodol skúsiť to a hlavne, že si priznal závislosť je krok vpred. Mám strach z toho, keď Bill príde na to, že to predsa len nezvládne a pôjde zháňať dávku. Mám hlavne strach z toho, akým spôsobom si ju zoženie.
Super rychle další prosím! To už se mi pěkně dlouho nestalo, že potřebuju další díl twincestu!
Taky si myslím, že v tomhle stádiu už to nezvládne. Pokud by to bylo někde na začátku, tak určitě ano (sama jsem brala drogy a žiju:), ale pokud to zajde takhle daleko není zbytná:(
Krásný díl =) Sice trochu pochybuju, že by to zvládnul na poprví, ale už jen to rozhodnutí je velký krok kupředu =)
Já jen doufám,že se Tomovi povede toho Billa zbavit honem dááál 🙂
Tak dnešní díl do mě vlil aspoň trošku optimismu 🙂
I když Bill nemá Toma rád tou láskou , jako Tom jeho, je úžasné vidět ten obrat, který u něj láska, i když jenom bratrská, způsobila.
Že je kvůli němu ochotný alespoň přemýšlet, že by s drogami přestal.
Ale Tom má pravdu, Bill musí do léčebny, něco takového se doma zvládnout nedá, Bill potřebuje Metadon, nic jiného mu nepomůže. Chápu, že se mu do léčebny nechce, ale existuje i ambulantní léčba pod lékařským dozorem, přestat jen tak doma je podle mě nemožné…
I tak jim oběma držím palce, Bill si to zaslouží, protože rozhodnout se k takovému kroku je neskutečně těžké.