Genesis 52.

Jak se ukázalo, něco jako „inventura nožů“ zase tak dobrý nápad nebyl. Vedoucí kuchařka na ně oba zůstala civět, co si to vymýšlejí za nesmysly, protože nože jsou nástroje, které se s postupem let spotřebovávají a ničí, tudíž je vyhazuje a doplňuje postupně zásoby ze skladu, kde je nožů prozatím dost. Jejich evidenci ale nikdy nevedla, protože je jaksi nikdy nikdo nedokázal od sebe rozlišit. Byly všechny stejné značky, a lišily se jen velikostí a mírou opotřebení, žádná inventární čísla, jako třeba na skříňkách, na nich nebyla. Zrovna tak na příborech, skleničkách, miskách a talířích. Ano, kuchaři tady měli každý své oblíbené nože, ale za pár let, když se obrousily nebo se vyviklaly z rukojetí, je měnili za nové, takže s přehledem o jejich momentálním počtu nemůže sloužit.

Noe si vzpomněl, že kdysi, když kuchyň zařizovali, kupoval nože za poloviční cenu, vzhledem k odebíranému množství, a pak už se tímhle oborem nikdy nezabýval, tudíž uznal, že kuchařka má pravdu. Něco jako kriminalita se ve společenství nevyskytovalo, hlavně díky Katově hypnóze, takže opravdu nebyl důvod vést evidenci jakýchkoliv „zbraní“, natož kuchyňských nožů. Pokud už se něco semlelo, byla to většinou jen obyčejná rvačka na pěsti, kterou se místní ochrance podařilo zvládnout ručně, výjimečně za pomoci obušků, poslední dobou jejich novější elektrickou verzí.

Když Emily ukázali zničený nůž, připustila, že je to stejná značka, jakou používají u nich v kuchyni, ale jestli pochází opravdu odtud, potvrdit nemohla.

„No… takže zase víme prd,“ konstatoval Noe zklamaně, když za sebou zabouchl dveře kuchyně, kde měla Emily svůj služební apartmán, aby měla blízko do práce. Ranní směna tu začínala ve čtyři. „Paula prostě musíme najít stůj co stůj. Nechám shromáždit lidi v hlavním sále a prohledáme to tu znova. Není možné, aby se propadl do země. Pořád se mi nechce věřit, že utekl,“ odmítal si připustit, znamenalo by to totiž pro jejich společenství totální katastrofu. Důsledky takové události se mu ani nechtěly domýšlet. Trochu ho uklidňovalo, že se od pátku kolem solární elektrárny nedělo nic podezřelého, a upřímně, raději bude, vzhledem k okolnostem, když chlapce najdou mrtvého někde v šachtě, než aby odhalili jeho útěk. Kat se v tomhle ovšem na nic neohlížel, přemýšlel racionálněji a logičtěji.

„Pošli lidi, ať zkontrolují klimatizační systém. Jestli tudy utekl, zjistíš to hned. Musel se nějak dostat nahoru, a to nejde, aniž po sobě nenechal stopy.“

„Máš pravdu,“ pokýval zamyšleně Noe. Asi to byla daleko jednodušší metoda, než jeho právě vymyšlené shromáždění, a musel uznat, že oddalováním jistoty vůbec nic nezíská. Naopak. Pokud se nahoře někdo dozvěděl o jejich podzemním úkrytu, budou muset rychle vymyslet, co s tím. Ačkoliv vůbec nevěděl co. To bylo to nejhorší.

Jeho otec ho v případě takovéhle situace učil jasně. Přestěhovat takový kolos je nemožné, i kdyby tu všechno nechali. Není na to čas, a hlavně není kam. Proto pro případ prozrazení vymyslel „likvidaci“, jak to nazýval. Noe věděl, že je to krajní řešení, ale také mu bylo jasné, že nahoře by s ním neměl nikdo slitování. Garry to říkal jasně: „Jestli tě dostanou, zavřou tě a už se nikdy nedostaneš na svobodu. Radši hnít v hrobě než tohle.“ Vždycky byl připravený pro svou a otcovu víru zemřít, přísahal mu na to stokrát, naposledy těsně předtím, když umíral, ale teď, když se ta možnost rýsovala… ani se mu o tom nechtělo přemýšlet.

„Dobře, tak jo, nejdřív zkontrolujeme klimatizaci, pak rozhodnu, co dál,“ vzdychl, když se probral ze zamyšlení.

Za půl hodiny bylo jasno. Jedna z mříží klimatizace byla vylomená a jen tak nedbale opřená zvenku, podle stop v blátě se někdo v šachtě pohyboval, a nejspíš se protáhl ven okýnkem. Pes šel po stopě uprchlíka až na kraj lesa, kde náhle skončila.

Paul utekl.

Noemu se zatmělo před očima. Takže je to pravda.

„To auto mi pořád vrtá hlavou,“ přemýšlel Kat. „Přece tam na něj nemohl někdo čekat? Jak by se s ním spojil? Vždyť nahoře nikoho nezná, odtud se nemá jak s někým kontaktovat.“

„Hmmm,“ odpověděl jen šéf. Myšlenek měl momentálně plnou hlavu. Co s nimi bude? Co když je Paul nahoře prozradí? Jeho zatknou a zavřou do vězení, dokud tam neshnije. Ne… to nesmí dopustit. Sáhl po telefonu a vytočil šéfa ochranky.

„Vyhlašuji červený kód,“ řekl, když Mark sluchátko zvedl.

„Rozkaz, šéfe,“ odvětil Mark, už čekal, kdy bude moci spustit akci, bylo mu jasné, že Paulův útěk je ohrožením pro celé společenství.

„Co je červený kód?“ zvědavě se zeptal Kat, v bezpečnostních otázkách se tak detailně nevyznal, nikdy ho to nezajímalo.

„Uzavření komplexu vzduchotěsnými dveřmi, izolace klimatizačních vstupů, odpojení vnějšího okruhu, aktivace vlastních zdrojů elektřiny, vody a vzduchu, omezení veškeré spotřeby včetně jídla, pohotovost kolem pozemku.“ Odrecitoval Noe jako básničku. Co na tom, že tenhle postup ještě nikdy nemusel použít, znal ho zpaměti. Nejspíš tušil, že se to jednou stane, ale připravený na to zdaleka nebyl.

„Třeba budou Paula nahoře považovat za cvoka a nikdo mu neuvěří,“ snažil se ho trochu uklidnit Kat. „Přijde odnikud, nezná svoje původní jméno, neví, jak se nahoře chovat, budou ho mít za blázna, věř mi.“

„To by bylo ideální, ale s tím nemůžu počítat. Sám jsi říkal, že na něj možná někdo čekal s autem. Jak se to sakra mohlo stát?“ kroutil nevěřícně hlavou Noe. Tak pěkně to roky šlapalo, už zbývalo jen 6 let, a teď tohle. Poprvé zalitoval svého slibu otci, kterým se k tomuhle všemu zavázal. Ale je pozdě. Teď už se s tím nedá nic dělat. Jsou tady v pasti, kterou si připravili sami pro sebe. Odtud není úniku. Teď si nadával do idiotů, že nakonec vzdal plány, které ještě s otcem dávali dohromady. Chtěli vybudovat únikovou chodbu, která by ústila někde daleko za územím elektrárny, ale otcova smrt všechno zastavila, a on už se k tomu nikdy sám nevrátil.

Členové technického personálu po vyhlášení červeného kódu okamžitě nastoupili na svá místa, aby v četách po třech mužích zabezpečili vstupy do podzemí skrz klimatizační šachty, což byla nejzranitelnější místa podzemního komplexu, jak se ostatně potvrdilo Paulovým útěkem. Ocelové desky, jež zapadly do připravených drážek, tak neprodyšně oddělily šachty od přívodu vzduchu zvenčí. Byli hotovi za patnáct minut, vrátili se do podzemí a za nimi definitivně zapadly vzduchotěsné dveře. Teď už nemohl nikdo dovnitř, ale ani ven. Jediný, kdo mohl dveře odblokovat, byl Noe. Samozřejmě heslem.

~*~

Karl seděl vedle řidiče jedné z dodávek, snažil se aspoň trochu si zdřímnout, než dojedou na místo. Už skoro usínal, když mu zazvonil mobil. Sakra, musí si vypnout zvonění, až tenhle hovor vyřídí.

„Slyším,“ nahlásil se po policajtsku, ani se nedíval na displej, kdo volá, bylo jasné, že je to někdo z kolegů.

„Nevzbudil jsem tě?“ uslyšel hlas Ronyho, jednoho z laborantů, které požádal, aby ho informovali o každé nové skutečnosti, kterou zjistí.

„Bohužel ne,“ povzdychl si Karl. „Něco novýho?“

„Ano, máme výsledky toho kluka.“

„Myslíš Paula?“

„Jo, je to jedno z pohřešovaných dětí, po kterém bylo vyhlášeno pátrání v roce 1991. Výsledky DNA testů potvrzují 99% shodu se vzorkem vlasů, který tehdy dodali jeho rodiče. Někdo by je měl kontaktovat.“

„Jo, to by měl. Já teď nemůžu, tak zavolej Manfredovi, ať se o to postará, že ho prosím,“ podíval se na palubní hodiny, svítil na nich údaj 1:08. „Stačí ráno, nejspíš už dávno chrní,“ nechtěl být ke svému kolegovi z kanceláře krutý. „Jak se má Paul?“

„Spí, před chvílí jsem ho kontroloval, chtěl jsem mu říct, co jsme zjistili, ale nechal jsem ho spát. Nejsem si jistý, jestli bude mít z toho všeho radost. Nejmenuje se totiž vůbec Paul, ale Vojtěch Svoboda. Je z Čech, přesněji z Prahy. Byli tak drzí, že ho unesli přímo z Václavského náměstí, ztratil se babičce, když mu šla koupit zmrzlinu, zatímco se díval do výlohy hračkářství.“

„Čech?“ podivil se Kat. „Myslel jsem, že šli jen po německých dětech.“

„No, vypadá to, že unášeli děti z celé Evropy, aby to nebylo tak nápadné, už jsme dali pokyn, aby vytáhli všechny únosy malých dětí z toho roku. Až je vyženete z tý jejich díry, budeme mít spoustu práce s identifikací.“

„Hmmm, no doufám, že se nám to podaří,“ odpověděl zamyšleně Karl. Bylo mu Paula líto. Zjistit v osmnácti, že jste úplně někdo jiný, než vám odmalinka říkají, a neumět svůj rodný jazyk, to je hodně špatný začátek.

Típl telefon a hned vypnul zvuky, aby se mu nerozezněl někde uprostřed lesa. Šéf by ho nejspíš nechal rovnou na místě popravit. Zastrčil mobil do kapsy a koukl do zpětného zrcátka, jak se má mužstvo vzadu. Kabinu řidiče s prostorem pro posádku spojovalo sklo průhledné jen z jeho strany, ani netušil proč. Nejspíš aby se mužstvo zbytečně nerozptylovalo krásami okolí a soustředilo se na svůj úkol. Sascha mezi těmi namakanci poklidně spal, hlavu měl mimoděk opřenou o rameno jednoho z nich, ale ten jeho muší váhu zřejmě ani nezaznamenal. Karl si vzdychl. Bude si ho muset přivázat na řetěz, aby mu nikam neutekl. To by byl další důvod, proč by ho šéf nechal na místě zastřelit. Otočil se zpátky, pohodlně se zabořil do sedačky a zavřel oči. Za půl hodiny by měli být na místě, tak zkusí ještě chvilku odpočívat.

~*~

„Jo, dobře, díky za zprávu,“ položil Noe sluchátko telefonu. „Je klid, venku se nic neděje,“ zvedl oči ke Katovi.

„No vidíš, říkal jsem ti, že nejspíš plašíš zbytečně. Ten kluk jim tam musí připadat jako mimozemšťan, pokud se vůbec dostal mezi lidi. A i kdyby, určitě mu nikdo neuvěří, možná se ještě rád vrátí, až zjistí, že nahoře neumí žít.“ Kat se protáhl a zívl si. Šéfova sedačka byla až moc pohodlná. Byla jedna pryč, a jeho nespavost ho dávno přešla. Teď už by na to, aby usnul, Paula nepotřeboval, zabral by hned, ale copak tady může nechat šéfa o samotě? To nešlo, ne v téhle stresové situaci.

„Kéž bys měl pravdu,“ zvedl Noe oči k nebi, jako by se modlil. „Jenže kdy vlastně budu mít jistotu, že nikomu nic nevykecá? Musíme ho najít a přivést zpátky. Dokud budu vědět, že je někde venku, nebudu moct spát. Jestli se do rána nic nesemele, vyšlu za ním pár kluků, aby ho vypátrali. Třeba to s tím autem byla jen náhoda, mohl narazit na nějakýho pytláka a přidat se k němu, co já vím,“ rozvíjel dál své myšlenky, zatímco se Katovi pomalu zavíraly oči. „Jdi spát,“ šťouchl do něj po chvilce Noe, když viděl, že s ním už stejně nebude řeč. „Já se taky natáhnu. Kluci nahoře to hlídaj, kdyby něco, dám ti vědět. Zatím stejně nemůžeme nic dělat.“

„Lidem nic neřekneš?“ protáhl se Kat, když se zvedal ze sedačky. Doufal, že se cestou do své nory neprobere příliš. Už se těšil, až usne.

„Ne, nebudu zatím dělat paniku, uprostřed noci to nemá cenu. Oni si ráno všimnou, že jedeme na úsporný režim, a pokud se nic do té doby nezmění, svolám je a dám jim vědět, co se stalo. Dobrou,“ mávl na Kata, který už mizel ve dveřích.

Šéf si ztěžka sedl zpátky na židli. Byla už po celém dni pro jeho záda nepohodlná, ale to bylo dobře, protože potřeboval zůstat vzhůru. Katovi lhal, neměl v plánu odpočívat, naopak. Zapnul počítač a do vyhledávače zadal heslo „nalezený unesený chlapec“. Potřeboval se ujistit, že žádné noviny, ani ten nejposlednější regionální plátek, nepíšou nic o tom, že by se někde zčistajasna zjevil chlapec, který utekl z podzemního vězení. Ani po půlhodině usilovného hledání ale nic takového nenašel. Oddechl si, jevilo se to dobře. Jeho zrak padl na černou mikinu stále hozenou ledabyle přes opěradlo židle. Tom. Kat mu svým nápadem na to, kdo může být její majitel, nasadil brouka do hlavy.

~*~

Tom se převaloval v posteli, nemohl spát. Přesto když se rozletěly dveře jeho místnosti, lekl se, div mu nevyskočilo srdce z hrudi. Vůbec si neuvědomoval, že by zaslechl kroky na chodbě, buď musel akorát usínat, nebo se ten někdo pohyboval tiše jako myš. Zavřel rychle oči, když se místností rozlilo nemilosrdné světlo, jak někdo rozsvítil hlavní vypínač. Chtěl vědět, kdo ho takhle přepadl, ale chvilku nemohl kvůli řezavému světlu otevřít oči. Posadil se a snažil se rychle přivyknout.

„Je to tvoje?“ uslyšel přísný a nesmlouvavý hlas, a nápad, že by to mohl být Bill, kterému se něco špatného zdálo, byl v mžiku pryč. Takhle šéfa ještě neslyšel. Vždycky byl vlídný, celkem usměvavý, nikdy se netvářil tak jako teď. Zpoza opatrně pootevřených očí Tom spatřil nejen jeho výraz, ale hlavně to, co držel v ruce. Jeho mikinu. Proboha. Co teď? Musí rychle přemýšlet. „Tak je to tvoje? Mluv!“ zahřímal znovu šéf, hodil černou látku přímo před Toma, snesla se na jeho peřinu jako velký netopýr. Vzal ji pomalu do ruky, snažil se vypadat překvapeně, a rychle vymýšlel odpověď, aby byla co nejvěrohodnější.

„Jé, moje mikina, kde jste ji našel?“ vypadlo z něj nakonec rozespale. „Ztratila se mi asi někde v prádelně, už jsem myslel, že ji nikdy neuvidím.“ Doufal, že svůj herecký part zvládl na jedničku. Tohle byla jediná možnost. Tvářit se jako jelimánek, já nic, já jsem čistý jako lilie.

„Takže je to tvoje,“ konstatoval Noe, najednou nevěděl, jak s tou informací naložit. Myslel si, že bude Tom zapírat, že mikinu v životě neviděl, a nevědomky tak přizná, že má s Paulovým útěkem něco společného. To bylo to, co sem šéfa dovedlo. Podezření. Ale Tom jeho očekávání nesplnil. Nezaváhal, nebyl vůbec vystrašený, vypadal naprosto normálně, jako když někoho vzbudíte ve dvě v noci a chcete po něm rychlou odpověď. Nejspíš mu ji Paul opravdu ukradl, jak říkal Kat. Ale co teď? Co vlastně myslel, že se dozví?

„Jo, díky moc,“ usmál se na něj Tom. Snažil se neklepat strachy a usmívat se co nejpřirozeněji.

„No… nemáš zač. Příště si na ni dávej větší pozor,“ zahrál si Noe na vlídného vychovatele.

„Už se našel Paul?“ zeptal se odvážně Tom, zatímco zvedl mikinu a přesným mířením ji hodil na křeslo. Musel využít příležitosti, aby se dozvěděl, jaká je situace. Na tom přece nic nebylo, Noe sám hlásil rozhlasem, že se Paul ztratil, tak by spíš bylo divné, kdyby se nezeptal.

„Ne, pořád ho hledáme. Tys ho ve čtvrtek neviděl?“ zeptal se šéf. Sice se Tom nepřihlásil jako svědek, když byla v rozhlase výzva, ale z očí do očí lidi občas řeknou i to, co nechtějí.

„Ne, ve čtvrtek ne. Já se s ním viděl jen jednou dole u Kata,“ řekl přesvědčivě Tom.

„Dobře. A co Bill?“

„Já nevím, myslím, že ho taky neviděl. Byli jsme celý den spolu.“

„Oni dva byli kamarádi, ne?“

„Jo, pokud vím, tak předtím, než jsem přišel já, pak už se myslím neviděli.“ Mlžil statečně Tom.

„Hmm,“ pokýval Noe.

„Jak se ti tu vlastně líbí?“ zeptal se po chvilce mlčení zvědavě, ještě s Tomem na tohle téma neměl šanci mluvit. Všechno, co o něm věděl, mu řekli buď Kat nebo David, osobní zkušenost mu chyběla.

„No, jo, líbí,“ přikývl Tom, zároveň pokrčil rameny, čímž naznačoval, že mu vlastně nic jiného ani nezbývá. „Jsme skvěle sehraná skupina, Bill je perfektní zpěvák, lidi nás maj rádi, jsme tady slavný jako Beatles, takže jsem spokojenej.“ Snažil se Tom. Nechtěl, aby šéf získal jakékoliv podezření, že je tu nerad nebo má nějaké zaječí úmysly. Naopak, musel si myslet, že si tu užívá vysněnou kariéru, jakou mu David sliboval.

„Máš pravdu, Bill je výborný zpěvák,“ přikývl Noe, „je to osobnost, má zvláštní kouzlo, kterému všichni podlehnou. Nahoře by byl nejspíš slavný,“ uvažoval o svém oblíbenci. Vždycky ho měl rád, a jeho „třpytivost“, jak si pojmenoval ten neznámý fenomén, kterým k sobě Bill lidi přitahoval, ho fascinovala. Byl přesně ten typ vůdce, kterého Noe potřeboval, a dokonce plánoval, že by mohl být jeho nástupcem, až jednoho dne nebude na svou funkci stačit. Zatím byl zpěvák ale moc mladý na to, aby s ním o tom mluvil. To mělo čas. Ačkoliv těžko říct, kolik ho teď vlastně zbývalo.

„Jo, taky si myslím,“ usmál se Tom, „všichni ti namachrovaný blbečkové z US5 by se mohli jít bodnout,“ ušklíbl se nad boybandem, který na povrchu momentálně vládl hitparádám, než mu ztvrdly rysy. Sakra. Tohle byla chyba. Že radši nedržel hubu. Sledoval, jestli z výrazu tváře může vyčíst jakoukoliv šéfovu reakci na svá slova, ale nevypadalo to. Oddechl si, když Noe chytil za kliku dveří.

„Tak jo, nechám tě spát, kdybys cokoliv zjistil o Paulovi, dej mi vědět.“ Kývl na něj a během vteřiny zmizel za dveřmi. Tom sebou praštil zády do peřin a zoufale si zakryl rukama obličej.

„Do prdele!“ zasyčel potichu mezi zuby. Ještě pár takových chyb a taky se odtud nemusí nikdy dostat.

Noe se zarazil asi deset kroků za jeho dveřmi. Až v tu chvíli mu došlo, co Tom řekl. Beatles? Asfajf? Neříkal Kat, že si na nic ze svého minulého života nepamatuje? Tady přece nic takového zjistit nemohl. O Beatles, pokud věděl, místní školní osnovy neučily, a o něčem, co by se jmenovalo Asfajf neslyšel v životě ani on. Co to mělo znamenat? Je možné, že by… sakra… mohla se Tomovi vracet paměť?

Podíval se na hodinky, dvě patnáct. Nedá se nic dělat. Kat bude muset vstávat.

Došel k výtahu, a když do něj nastoupil, zmáčkl tlačítko -5.

autor: Janule