autor: Saline A.
Ráno mě nebudily polibky, jak jsem byl od Anise zvyklý, nýbrž otravný zvuk budíku, který jsem měl chuď vzít a vyhodit z okna, společně s uřvanými ptáky sedícími na parapetu. Člověk by neřekl, že tak mrňaví tvorové můžou dělat takový rámus. S očima zalepenýma ospalkama jsem se dokopal do koupelny, kde jsem se v co nejkratší době dal do pořádku, což znamená, že během deseti minut jsem se osprchoval, nalíčil i učesal a během dalších pěti minut se i oblékl. Po zkontrolování času a zjištění, že mi ještě něco málo zbývá, jsem bleskově udělal menší svačinu jak pro sebe, tak pro Anise v podobě ovocného salátu pro mě a pro něj zeleninového s kousky masa, a napsal Tomovi vzkaz, že jdu do práce a přijdu až navečer, tak aby byl v klidu.
Přesně v sedm hodin jsem se dvěma krabičkami vybíhal před dům, kde už na mě v autě čekal Anis. Nadšeně jsem k němu vlezl a rovnou se mu přisál na rty.
„Ahoj miláčku,“ nadšeně jsem mu zašvitořil do rtů.
„No dobré ráno,“ slastně se usmál a přivoněl mi k vlasům. „Krásně voníš.“
„Děkuju, mám nový šampon. S citronem a mandlovým olejem,“ nadšeně jsem se pochlubil. „Jak ses vyspal?“
„Nebudu ti lhát, spalo se mi špatně,“ zabručel a vzápětí se pohodlně usadil, aby mohl vyjet. „Bylo zvláštní spát najednou zase sám v té velké posteli a bude mi trvat, než si na to zvyknu. Ty ses vyspal jak?“
„Vůbec jsem nemohl usnout,“ souhlasně jsem přikývl. „I když jsem byl zabalený v peřině, chyběly mi tvoje ruce kolem pasu. Je to vážně nezvyk,“ pohladil jsem ho po stehně. „Připravil jsem ti oběd. Tvůj oblíbený salát s masem, co měl mít včera Tom na večeři. Drze jsem mu ho ukradl.“
„No a nebude mu to vadit?“ rozesmál se.
„Snad ne. Pokud by mu to vadilo, uvařím večer něco speciálně pro něj, abych si ho udobřil,“ pousmál jsem se. „Co máš dnes v práci v plánu?“
„Dohánět minulý týden,“ ušklíbl se. „Ale něco jsem stihl už včera, tak toho snad nebude tolik. No a na zítřek máme zatím úplné volno, pokud dnes někdo nezavolá a nezmění to, a tak jsem přemýšlel, že bychom mohli zajet mimo město, oddechnout si od toho všeho,“ záhadně se culil, zatímco vjížděl do garáží a elegantně parkoval.
„Proč mám pocit, že za tím tvým ‚mimo město‘ vězí něco jiného?“ podezřívavě jsem na něj s přivřenýma očima zíral, když jsme vystoupili.
„Protože jsem mluvil s mámou a pozvala nás na grilování, než se úplně ochladí. A o víkendu nemůžeme, ale to ti vysvětlím večer nebo později,“ něžně mě chytil za ruku a objal kolem pasu. „Co na to říkáš?“
„Že jsem k smrti nervózní! Věděl jsem, že k tomu dojde, a těšil jsem se, ale panebože, teď když to mám na dosah ruky, úplně se mi klepou nohy nervozitou,“ zahuhlal jsem.
„Jen klid, mamka se na tebe hrozně těší,“ s úsměvem mě políbil na spánek.
„Copak o to, to já na ní taky, ale… Bože můj, náš vztah jde zase o krok dál!“ znovu jsem zahuhlal, chtělo se mi plácat páté přes deváté, jen abych ze sebe to rozčilení dostal.
„Pojďme dovnitř, uděláš si čaj nebo kafe a uklidníš se, ještě si o tom můžeme promluvit,“ konejšivě mě hladil v pase, zatímco mě vedl skrz výtah až do jeho kanceláře. „Posaď se na pohovku, zatím nám to bude stačit tady, než to tu nechám předělat, abys měl svůj vlastní prostor.“
„Cože?“ poplašeně jsem k němu ze svého místa vzhlédl.
„O víkendu to tu nechám předělat na dvě kanceláře, tahle je zbytečně velká, a ty tak budeš mít svou vlastní kancelář, abychom se navzájem nerušili při práci,“ klekl si přede mě a rukama mě chytil za tváře. „Klid, o nic nejde,“ láskyplně se usmíval.
„Dobře,“ nejistě jsem přikývl.
„Úsměv, miláčku,“ natáhl se ke mně pro polibek. „Nebo tě nějakým způsobem potrestám,“ škádlivě se zasmál.
„Promiň,“ roztržitě jsem mávnul rukou.
„Pojď ke mně,“ vytáhl jsem ho za sebou, tudíž nade mnou seděl obkročmo a díval se na mě s jiskrami v očích.
„Jsi nádherný,“ prsty jemně přejížděl po konturách mého obličeje. Slastně jsem přivřel oči a nechal ho, ať si se mnou dělá, co chce. Byl jsem jako hadrová panenka. Jeho ruce se pohybovaly s lehkostí, jako by to byla motýlí křídla, tak jemná. Krátce jsem zasténal, když k prstům připojil i rty.
„Anisi,“ uniklo mi ze rtů, jakmile se s polibky dostal na krky. Žádostivě jsem uhnul hlavou, aby měl lepší přístup.
Bohužel pro nás, nic nemůže být tak hezké dlouho, tudíž jakmile se Anis jen dotkl mé klíční kosti, rozezvonil se telefon. Tlumeně jsem zaúpěl. Bylo mi víc než jasné, že veškeré naše radovánky končí a začíná práce.
„Musím to vzít,“ s omluvou jsem Anise rychle políbil, vyvlékl se zpod něj, a vzápětí už zvedal telefon. „Kancelář pana Bushida, s čím vám mohu pomoci?“ s úsměvem jsem se ohlásil, a zatímco jsem jakémusi muži potvrzoval středeční schůzku s Anisem, s přimhouřenýma očima jsem ho pozoroval. Seděl na pohovce s nohama roztaženýma, očima přivřenýma a tak drzým úsměvem, že jsem měl chuť po něm něco hodit, jen abych ho z jeho tváře dostal. „Jistě, mějte se hezky. Na shledanou,“ konečně zavěsil, ale znovu už k Anisovi nešel. „Měl bys začít pracovat, pokud zítra chceš mít opravdu volno.“
„Koukám, že jsem si udělal medvědí službu, když jsem si tě sem vzal,“ zabručel, ale se smíchem se zvedl a šel ke svému stolu.
„Když něco dělám, dělám to pořádně, jak bys už měl vědět,“ s úsměvem jsem pokrčil rameny, zatímco jsem se usazoval na židli z druhé strany stolu.
„To se mám na co těšit,“ ještě mě krátce políbil, načež se i on usadil ke stolu a začal se věnovat své práci.
*
Celý den v práci probíhal až podezřele rychle, přestože jsem měl jen pár telefonátů, a většinu dne se tak jen díval na Anise, jak pracuje. Sepisoval smlouvy a odpovědi na dopisy s takovým nasazením a zaujetím, že si ani nevšiml, že už je doba oběda. Když jsem mu krabici s jídlem položil na stůl, jen ke mně překvapeně vzhlédl.
„Chvilku si odpočiň a najez se,“ vlídně jsem ho pohladil po tváři.
„Děkuju,“ vtiskl mi polibek do dlaně. „Na tuhle péči si rychle zvyknu.“
„To je dobře,“ s úsměvem jsem se i já pustil do jídla.
Po našem krátkém obědě den ubíhal stejně rychle nebo možná o kousek rychleji než předtím, a proto jsem nebyl ani moc překvapený, když hodinová ručička ukazovala půl čtvrté. Anisovi zbývalo dopsat jediný dopis, ale únava už na něm byla pořádně znát. Vstal jsem ze svého místa, abych se mohl postavit za Anise, a svými prsty jsem mu začal masírovat jistě bolavý krk.
„To nemusíš, Billy,“ zamumlal, ale záda narovnal a uvolnil ramena.
„Udělám to rád, když ti to uleví. Doma ti namasíruju celá záda, máš úplně ztuhlé svaly,“ jemně jsem ho políbil těsně pod ucho.
„Tomu věřím,“ souhlasně přikývl. „Profesionální masáž jsem si nedopřál už měsíce, stále jsem jen pracoval a cestoval. Jsem si jistý, že jsem svým zádům dal co proto.“
„To tedy dal,“ prstem jsem pohladil nejvíce zatvrdlé místo. „Mám nápad. Dnes už se na ten dopis vykašli a vezmi ho s sebou, teď pojedeme domů, a ty si odpočineš, hm?“ s povzdechem jsem mu vlezl na klín a omotal ruce kolem jeho krku, přičemž jsem dlaněmi chytil jeho hlavu. „Měl bych to dodělat,“ unaveně ke mně vzhlédl.
„Pojeďme domů,“ jen letmo jsem se otřel rty o ty jeho, abych ho trochu navnadil na odpočinkovou činnost, která ho vedle mě čekala s otevřenou náručí. „Lehneme si, já tě namasíruju a budeme společně relaxovat,“ šeptal jsem mu do ucha.
„Dobře, tak pojeďme,“ konečně přikývl na souhlas a krátce se pousmál.
Vstal jsem, abych si mohl vzít kabelu. Počkal jsem u dveří, než ke mně došel, a spojili jsme svoje dlaně. Během cesty k autu mě Anis neustále líbal na spánek, čelo nebo do vlasů, prostě jak jsem zrovna natočil hlavu, tam mi připadl polibek. Cesta autem pak probíhala poměrně rychle, Anisovi jsem ji zpříjemňoval prozpěvováním různých hitů, co zrovna v rádiu zazněly.
Sotva jsme přijeli k němu domů, už se hnal do kuchyně pevně rozhodnut, že uvaří večeři. Zastavil jsem ho s něžným příkazem, aby si šel lehnout, zatímco já něco objednám. Zavolal jsem do nedaleké čínské restaurace a oběma objednal ananasovou omáčku s hranolky, ovšem s tím rozdílem, že Anisova porce obsahovala kousky kuřecího masa.
Po zhruba čtvrt hodině, už s balíčky jídla v ruce, jsem se vydal za Anisem do ložnice. Jen co jsem otevřel dveře, pohled mi padl na úplně rozplácnutou mužskou postavu na posteli, ze spánku spokojeně oddechující. S něžným úsměvem jsem k němu poklekl, jídlo odkládaje na noční stolek.
„Miláčku, vstávej,“ jemně jsem ho líbal po celém obličeji. „Vstávej, musíš se najíst, pak klidě můžeš spát.“
„Já nespím,“ zamručel z polospánku. „A ani pak nebudu, chci si tě užít.“
„Dobře, tak se posaď, aby ses mohl najíst,“ s úsměvem jsem ho pohladil po tváři a natáhl se pro jeho porci. „Tu máš,“ přistrčil jsem mu ji pod nos. „Dobrou chuť.“
*
„Nevstávej, zůstaň ležet,“ mírně jsem ho rukou zatlačil do postele, když se pokoušel vstát.
„Nesmysl, odvezu tě,“ namítl a přes veškeré mé protesty vstal. „Jen si vlezu do auta.“
„To ti nedovolím, Anisi. Jsi unavený, akorát bys usnul za volantem a někde naboural. Asi za patnáct minut mi jede autobus kousek odtud, pojedu s ním.“
„Dobře, ale aspoň tě doprovodím na ten autobus,“ konečně přikývl rezignovaně. „A nezvykej si, že budeš jezdit autobusem. Mám auta i osobní řidiče, takže nevidím důvod, proč bys ty, můj přítel, měl jezdit autobusem.“
„Protože se nenechám rozmazlovat,“ se smíchem jsem mu oblékl mikinu. „Mě ta jízda autobusem baví,“ políbil jsem ho. „Ale pojďme, abychom to stihli, jinak půjdu pěšky.“
Ruku v ruce jsme vyšli z domu s Pralinkou po boku, aby se vyvětrala, a užívali si večerní život v Berlíně. Přestože bylo pondělí, kluby a bary ožívaly s návalem studentů i ostatních dospělých, kteří přišli sbalit společnost na dnešní noc, nebo jen hledali odproštění od každodenních starostí.
„Zítra tedy přijedu na desátou, ano?“
„Výborně, počítám s tím. Jen mi prosím naplánuj cestu do květinářství, ať k tvé mamince nejdu s prázdnou.“
„Říkala, že žádnou kytku nechce, takže ti nikde nezastavím,“ se smíchem mě objal kolem ramen. „Maminka se poslouchat musí.“
„To není fér,“ zabrblal jsem. „No, já si ještě něco vymyslím. Musím jít,“ zabručel jsem nespokojeně, když jsem v dálce zahlédl svůj autobus.
„Dobře, tak zítra,“ rychle se přisál na mé rty, které si žádostivě a vášnivě bral.
„Ahoj,“ s šeptem jsem se usmál, ale vzápětí se otočil a vyběhl do právě přijetého autobusu. Po nasednutí jsem ještě zkontroloval Anisův bezchybný úsměv, zamával mu na oplátku a spokojeně se uvelebil, jakmile se autobus rozjel a zmizel v zatáčce. V hlavě se mi rýsoval dokonalý plán na dárek pro Anisovu maminku, jen jsem se modlil, abych doma našel vše potřebné, a to plátno, barvy a rám.
„Tomi, povedlo se ti zachránit mé malířské potřeby?“ raději jsem mu napsal, abych se případně ještě mohl stavit v nějakém obchodě.
„Jasně, všechny je máš schované ve skříni v předsíni,“ bleskově mi přišla odpověď.
„Výborně, děkuju! Za deset minut jsem doma,“ odeslal jsem odpověď a vystoupil na své zastávce. Rychlým krokem jsem zamířil směrem k našemu domu, kličkujíc kole part lidí i pracujících, co šli domů ze zaměstnání. Ze zvyku jsem se neustále ohlížel přes rameno a bál se každého stínu, proto jsem si oddechl, když za mnou zapadly dveře domu. Spěšně jsem vyběhl schody, nadšeně vybíhajíc do našeho bytu.
„Ahoj Tomi!“ křikl jsem z hloubi skříně, v níž jsem na kolenou hledal veškeré náčiní potřebné k malování.
„Ahoj, co tě to, prosím tebe, popadlo?“ se smíchem se opřel o futra.
„Mě nic, ale Anis mě chce vzít zítra k jeho mamince, a ta mi zakázala nosit květiny, ale v autobuse mě přepadla inspirace na obraz, a ten mi nezakázala, takže musím začít, abych to do rána stihl,“ žvatlal jsem s plnou náručí štětců a barev. „Vezmeš mi prosím to plátno a rám?“ nohou jsem neurčitě ukázal směrem, kam by měl hrábnout a vydal jsem se do svého pokoje, kde mi stál až do teď úplně zbytečný stojan. „Bože, úplně to vidím!“
„Jsi blázen,“ smál se Tom, zatímco plátno pokládal přesně na své místo.
„Blázen, který bude mít dárek pro skoro-tchýni!“ nadšeně jsem švitořil. „Máš hlad? Promiň, ráno jsem ti ukradl maso, bral jsem si ho na oběd. Ale jestli chceš, něco uvařím.“
„V pohodě, jedl jsem u našich,“ pokrčil rameny.
„Jen u tvých rodičů,“ zabručel jsem na půl pusy, zatímco jsem prvními tahy začínal obraz.
„To chápu,“ souhlasně přikývl. „No, nechám tě tu, abych tě nerušil. Hlavně neponocuj.“
„Běž si lehnout,“ políbil jsem ho na tvář. „Uvidíme se ráno,“ s úsměvem jsem se vrátil zpět k malování. Jemnými tahy jsem tvaroval motýla sedícího uprostřed květiny a byl jsem rozhodnut pokračovat, dokud nebude hotov, a až poté půjdu spát.
autor: Saline A.
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 10
Miluju vztah Billa a Anise 🙂 Jsou tak sladcí! :)…
[1]: Děkují ;)) Oba ^^
Oh bože, tak roztomiléé ^^ Jednoho Anise i pro mě, prosíím! 😀
Jsem zvědavá na to setkání Billa s Anisovou mamkou, nemůžu se dočkat dalšího dílu 🙂
krásný dííl 🙂 takový jemný,procítěný..uplně se do mě vnesla jakási nálada :)..jsem rád aže nebyli žádné hádky nebo tak podobně..a těším se na návštěvu Anisovo mamči..jsem zvědavá jak se jí obraz bude líbil a hlavně jak se jí bude líbit Bill 🙂
Tááák, teď se to pokusím nějak sesumírovat 🙂
Začnu nezvykle od konce, protože Billův nápad s obrazem mě samozřejmě, jak jinak, že ano, přivedl na takovou neodbytnou myšlenku, že by Bill mohl namalovat něco ve stylu Allegator, ale s Billshido tématikou xD
A té myšlenky se nějak nemůžu zbavit, naopak v mé mysli nabírá čím dál zajímavější a konkrétnější podobu xDDD
A s tou kytkou taky, úplně jsem si představila Billa s kyticí, jak žádá mamá Ferchichi i Anisovu ruku xDDD
Jinak se mi hrozně líbilo, jak Bill Anise v práci kibicoval, jsem se normálně smála, takový malý Hitler xD
Chudák Bu, nakonec ještě bude svého nápadu s Billem coby sekretářkou, litovat, o sexu na stole ani zmínka, zato práce víc než dost 🙂
Prostě dnešní díl na mě zapůsobil absolutně pozitivně a vesele mě naladil.
Strašně se mi líbí jejich běžný život a baví mě číst o takových těch normálních chvilkách, kdy jsou oba spolu, jako třeba, když Bill objednal večeři a Bu usnul nebo jak potom Anis Billa doprovázel na autobus. Je to milé a příjemné čtení a já si tu idylku mezi nima parádně užívám 🙂
Takže se samozřejmě těším, co si na ně a na nás osud ještě přichystá =)♥
A to už je to překvapení nebo ještě ne? 😀 Jen se ptám, abych se zase nad něčím nadšením netřásla a ty mi potom nenapsala, že na to překvápko si budeme muset ještě počkat 😀
Jinak… krásný díl, stejně jako všechny ostatní. Na ten jejich výlet se moc těším a doufám, že dobře dopadne, i když co by se mohlo pokazit 😀 v nejhorším nastane pár trapných chvilek ticha, ale to je přece úplně normální :D:D Strašně se mi líbí Billův nápad s obrazem, mě by napadla maximálně nějaká bomboška nebo tak něco :D:D:D Fakt super nápad! =))
Víc asi nemám co říct, marně přemýšlím, jestli jsem ještě něco chtěla, ale nejspíš nic, takže… strašně se těším na další část tohohle dílu, protože jsem neuvěřitelně zvědavá, jak ta jejich návštěva dopadne 😀
[3]: Zásilka objednáno, 1 miliardu prosím ;D
Předem můžu říct, že budeš nadšená! 🙂
[4]: Moc děkujii 🙂 Jsem ráda, že to vnímáš tak něžně, jak jsem to psala :))
[5]: Táák jsem na tebe zvědavá! :))
No, obraz by to byl samozřejmě velmi zajímavý 😀 Jen trošku nevhodný jako dárek pro maminku 😀 Jednou to může zkusit, uvidíme 😀
Áááá 😀 Máš dneska velmi komické představy!! 😀
Ale fuj, přirovnávat Adolfíka k Billouchovi, že se nestydíš! 😀 O sex na stole nepřijdeš, nebooj 😀
Jsem moc ráda, že to takhle vnímáš, snažila jsem se do toho vdechnout co nejvíce reálnosti a ne jen sex sex sex, ale právě i ty všední věci, které tam neodbytně patří :))
Jsem ráda! ♥
[6]: Ještě nééé 😀 příště! 😀 Příště už ale doopravdy 😀 Myslím 😀
Děkuju :* Mě by nenapadla ani ta bomboška, takže buď v klidu :DD
Tak se uvidíme tedy příští týden, i s překvapením! :))
Ďalší krásny diel. Páči sa mi ako Bill oipečováva Anisa a zas na opak. Verím tomu, že Bill je zo stretnutia s Anisovou maminkou nervózny, ale určite to dobre dopadne. Nápad na darček dostal Bill perfektný.
[8]: Moc děkuji :*
ajééje, setkání s tchýní. 😀 jedna z nejdůležitějších událostí v životě. 😀 Bill má štěstí, že je to takový rozčepýřený a usměvavý živel, že si ho musí zamilovat všichni. jsem moc zvědavá, jakej bude Anis ťutís vedle svojí maminky. 🙂
obraz jako dárek je opravdu troufalé. to aby člověk maloval skutečně jak Picasso a ještě se dokázal trefit do vkusu. 😀