autor: GossipGirl
You cannot crucify the dead,
to me you’re dead…
Mohl to být perfektní den. Mohl to být rozhodující den. Mohl to být okamžik, kdy to všechno pochopí. Nebo kdy všechno ztratí.
Hleděl do jeho očí a hlavou se mu honily vzpomínky. Vzpomínky na minulost, na minulá rozhodnutí, na to, proč všechno dopadlo takhle. Hledal odpověď na jedinou otázku. Co se stalo špatně, že si teď hleděli do očí, stojíce naproti sobě a sotva minutový moment jim oběma připadal jako roky.
Když byli šťastní…
„Tome…“ zasmál se Bill, když Tom už poněkolikáté za cestu ze školy dráždil jeho boky. Byl lechtivý. A smál se na celé kolo. Až se důchodkyně ohlížely.
„Mě to hrozně baví, víš,“ opáčil Tom a chytil Billa kolem ramen, aby se na něj zavěsil. Tvářil se jako nejšťastnější kluk na světě a nikdo nepochyboval, že jím doopravdy byl. Po těch perných chvilkách, které si vytrpěli, když jejich vztah vyšel ve známost, si tu trochu štěstí zasloužili. Proto se nestarali, co se může pokazit, a žili naplno.
Na první pohled dva neznámí kluci, každý z jiné školy a každý z jiné rodiny. Na ten druhý spřízněné duše, které si snad četly myšlenky přímo z očí.
„Stejně je Tippetka kráva. Dala mi trojku jen proto, že sem měl ruce v kapsách!“ Změnil Bill téma a chytil Toma za ruku, táhnouce ho do blízkého parku, kde hodlal strávit odpoledne.
„To máte na češtině zakázáno mít ruce v kapsách? Já věděl, proč na tenhle ústav nelézt.“
Bill se ušklíbnul.
„No, asi nesmíš, když zrovna přednášíš celý třídě vypatlanců o „nejlepším filmovém žánru“,“ zaječel, aby napodobil hlas té staré rašple.
Tom vyprsknul smíchy. „Kdyby tě slyšela, dá ti pětku za přednes a rovnou další za drzost…“
„Ty aby sis nerejpnul.“
„Já rád.“
„To víme.“
Usmáli se na sebe a unisono se usadili na svoji oblíbenou lavičku.
Pořád ten pohled nakopnutého štěněte…
We had the same dream,
live life to extreme…
Povzdechl si, když se svalil na svoji postel. Před chvilkou byl ještě s Tomem a nebyl by to on, kdyby si každou tu chvilku znovu nepřehrával v hlavě. Neměl pochybnosti. Připadalo mu, že celých šestnáct let hledal právě Toma. Cítil přímo uprostřed svého prudce tlukoucího srdce, že jinak to už nikdy nechce.
Štěstí…
Nechápal, proč nic nedělá. Věděl, že myslí na to samé, na co on. Tak proč jen stojí a má ve tváři tolik bolesti? Nestačila ta, kterou už sobě i jemu způsobil?
„Odjíždím…“
„NE!“ První věc, která z něj vypadla. Potom nastalo už jen zděšení, které rychle přešlo do zoufalství. Myslel to vážně. Nebyl by tak… tohle by neřekl jen tak. A nikdy by si z oka nenechal vytéct tu zbloudilou slzu, kdyby to nebyla pravda. On vážně…
Odjížděl.
Opouštěl.
Ničil Billovu srdeční krajinu a trhal jeho srdeční sval. Kolaps.
„Ne…“ Tentokrát už šeptal a cítil, jak mu přes rty kapou slzy.
„Já… nemůžu… nemůžu jinak. Prosím… nesmím…“ Tom sám nevěděl, co říct. Aby ho uklidnil. Aby přestal brečet. Aby se neptal.
„Proč?“ Ten uslzený pohled…
Tom si povzdechnul a na několik minut sklopil pohled. Jen seděl a koukal do země. Jako by snad byl sám a tohle celé si jen představoval. Jenže nebyl sám. Vedle něj seděl kluk, který ho miloval, a čekal na odpověď. Vždyť už to bylo jedno. Pravda nebo lež, výsledek se lišit nebude… A nikdy si nelhali.
„Táta má rakovinu.“
Bill zalapal po dechu a podlehl touze a prvotní reakci. Omotal ruce kolem Tomova krku a pevně ho držel. Nechal svoje slzy kapat do jeho trika a snažil se mu předat veškerou pokroucenou vnitřní energii, která mu ještě zbyla. Rána. Tma. Neuměl to zpracovat. Jeho mozek prostě nechápal… nechápal, že zítra už pro něj Tom nemusí přijít před školu.
„Odjíždíte…“
„Do Mnichova…“ kývnul a utřel si oči. „Máma doufá, že tam jsou lepší doktoři.“ Pořád popotahoval a v hlavě mu zněla melodie jedné z mnoha balad.
The fire started long ago,
the flames burned down,
still emberes glow…
„Já se vrátím… přísahám.“
Vrátil se. Ale vysněné zámky dokážou zmizet ještě rychleji než krásný sen nad úsvitem.
Bill zamrkal, slzy nebyly na místě. Už mnohokrát zjistil, že na slzy je vždycky času dost.
Ten okamžik, kdy vystoupil z vlaku. Kdy se mu vrhnul kolem krku. Kdy mu před dvěma lety dal svoji poslední pusu.
Oči mu slzely, ale tentokrát pro jiný důvod. Byl šťastný. A nechtěl se tohohle objetí už nikdy vzdát. Jenže musel vyslovit otázku, která dokázala zkazit každý okamžik.
„Jak je na tom táta?“ Doufal, že neuslyší to, čeho se bál nejvíc. Neuslyšel. Ale pravda nebyla o nic veselejší než jeho představy.
„Zbývá mu pár let… ale…“ Tom se zarazil a zamrkal. V koutku oka se mu zalesklo. „Já se s tím smířil. My všichni jsme se smířili. Já mám tebe, a to je to nejdůležitější, chápeš? Nechci tě opustit a neudělám to, nikdy…“ Slova z něj padala nesouvisle a v nepravidelném tempu. Bill poznal, že jsou opravdu od srdce. Povzdechnul si a svým dalším objetím se Tomovi snažil ukázat všechno, co nemohl říct.
Teď toužil, aby mu řekl něco podobného. Aby mu dal najevo, že to všechno neumřelo s odjezdem večerního vlaku o letních prázdninách před dvěma lety. Chtěl důkaz, že jejich láska nezůstala v hluku odjíždějící soupravy.
Od té doby nepřijel. Občasné smsky brzy zmizely a Bill si začínal myslet… začínal si myslet, že na něj Tom zapomněl. Ač to byla myšlenka pro jeho srdce nepřijatelná, do mysli se mu vkrádala stále častěji a častěji.
Dva roky. Dva roky se neozval. A Bill se trápil. Dostudoval a podal si přihlášku na univerzitu. Přijat. Ale neradoval se. Jeho matka si našla novou práci i přítele a žila šťastněji. Neradoval se ani tehdy. Kde byl ten starý, zašlý plán, že si podá přihlášku na univerzitu v Mnichově? Aby mu byl co nejblíž? Ani nezkusil pohovor. To město pro něj bylo tak vzdálené, neznámé a… děsivé. Byl tam on. Ale on neměl zájem. On zapomněl.
Jen další ze snů, které dávno vybledly v dějinách času. Jenže čím byly starší, tím víc Billa děsily. Pořád se mu o něm zdálo. Stále se nesmířil s myšlenkou odloučení. Jeho srdce stále brečelo při pohledu na šťastný pár sedící na jejich lavičce. Vážně byl tak zoufalý?
Ano.
Nedokázal si vedle sebe představit nikoho jiného, což děsilo každou částečku jeho těla.
Mrknul. A znovu. Jako by se snad snažil zahnat pláč, plížící se z nitra jeho duše. Proč byl takový? Bill studoval jeho obličej do nejmenších detailů, ale nedokázal najít nic. Nic, co by mu ukázalo pravdu. Žádný náznak toho, že někdy byli propojení.
Že si v minulosti téměř četli myšlenky.
The future is unset in stone,
decision past leave you alone,
betrayed us all with your own selfish greed…
Ušklíbnul se nad svojí myšlenkou. Minulá rozhodnutí, co to bylo? Matka, která se rozhodla znovu vdát? Nebo on, že se nerozeběhl za vlakem? Nebo snad to, že nezkusil lepší univerzitu v Mnichově? Nebo že pro jednou nezavolal on? Mohl najít celý seznam těch, které zavinily momentální situaci. Situaci, kdy bral přednášky jako místo pro přemýšlení a domov jako vězení.
Jenže se to změnilo, když kovový hlas na nádraží oznámil příjezd vlaku v 18:18.
Vlaku z Mnichova.
Toho vlaku, který přivezl Toma zpátky.
„Přísahal…“ Tomův hlas protrhl ticho mezi nimi. Bill skoro nadskočil. „Přísahal jsem, že se vrátím.“
Bill se zhluboka nadechnul. „Vrátil ses.“
„Ublížil jsem ti.“
„Ne…“
„Vidím to na tobě. Nevolal si, neodepsal… neodstěhoval ses z týhle díry.“
Bill sklopil hlavu a poprvé odtrhl pohled od Tomovy tváře. „Já musel… musel jsem počkat.“
„Až tě minulost dožene a nakope ti prdel? Bille…“
Tom koukal tak vyrovnaně.
Bill se začínal třást.
Nechtěl brečet, ale… „Nevím, na co jsem čekal. Nevím, co se stalo s mým životem. Je mi to jedno. Já chci jen vědět… vědět, jestli… jestli jsem čekal zbytečně.“ Konec věty už skoro zašeptal. Tolik se bál, že to bude pravda…
Tom mlčel. Bill nemohl vidět slzy lesknoucí se v jeho očích, a pohled, který mísil lásku s nenávistí. Ale všechna nenávist byla směřována pouze na Toma. Tom nenáviděl sám sebe. A Bill to neviděl. „Nemůžu… tohle.“
Bill se trhaně nadechnul a zvednul hlavu. „Prosím, mluv… mluv přímo. Nechci se trápit dýl, než to… než je to nutný.“
„Miluju tě…“ Zdánlivá vyrovnanost, kterou Bill v Tomovi viděl, se zlomila, jako by povodeň pocitů rozlomila stavidlo. Tom šeptal ta slova pořád dokola.
Jeden okamžik.
Dvě slova.
Oni dva.
Tom se sklonil a přitisknul se k Billovým rtům. Věděl, že to musí udělat. Věděl, že jinak to nedokáže. Brečel. Nechal svoje slzy stékat. Nenamáhal se je utírat. Soustředil se jen na nejprocítěnější polibek svého života. Nikdy ho nechtěl opustit.
We were like brothers with the world in our hands,
you always had to much to say.
Someday you look back,
and you wonder why,
you let it all slip away.
„Miluju tě, ale nesmím tě milovat.“
Bill otevřel oči a o pár kroků ustoupil. Celé jeho tělo křičelo proč, jeho mozek vynechal činnost a srdce bušilo nepravidelně. Dýchal mělce. Jeho pár vteřinový pocit štěstí odplul na vlnách zklamání.
„Cože?“
„Já to nemůžu… nemůžu to udělat. Nemůžu tě zničit.“ Kroutil hlavou a nedokázal zastavit pláč. Bill byl ještě zmatenější. Nedokázal se vyznat v téhle situaci, která byla tak tragická, až možná směšná. Stáli naproti sobě, konečně stáli naproti sobě a nedokázali si rozumět. Bill zavřel oči, zase je otevřel. Nebyl to sen. Tohle se vážně dělo. Nevěděl, jestli má plakat, nebo utéct. Tom brečel. A Bill neměl nejmenší tušení proč.
„Tome, ne… nezničíš mě. Nevím, o co jde, ale překonáme to. Prosím, řekni mi to. Jsem… nesnáším tu nejistotu! Prosím, obejmi mě a všechno bude dobrý. Zvládneme to, já nechci… umřu, jestli odejdeš!“
Tom zavřel pevně oči a pohladil Billa po tváři.
„Jestli to neukončím, neuvidíš mě už nikdy…“ Při té větě si vzpomněl na matčin zděšený obličej a na nejvýš rozhodný výraz. Nesnášel jí!
Bill tázavě zvedl oči, které se samovolně podlily slzami. „Ale proč? Byli jsme jako sourozenci, jako dvojčata! Nedokázali jsme bez sebe žít! Tak co se…“
„Bojím se,“ začal Tom pomalu a v hlase měl tolik bolesti, že by to vydalo za celé dva roky Billova trápení. „Bojím se, že bez myšlenek na tebe vážně nedokážu žít. Nedokážu žít bez tebe. Ale musím. Protože my nebyli jako dvojčata.“
Bill pootevřel pusu.
„My jsme dvojčata.“
Nebe se zavřelo.
autor: GossipGirl
betaread: J. :o)
Pekna povidka ^^ Ale zajimal by me teda jeslit spolu budou nebo nebudou 😀
JEEE!!!..to je krásné!!….smutné, ale krásné..takéto poviedky milujem…dokonale si to napísala
Nemám rada keď sa odlúčia na tak dlhú dobu. Neznášam keď sa trápia. A čo keď sú bratia??? Verím, že to po krátkom!!! premyslení hodia za hlavu.
Je to krásne, ale nerada trpím fňuk.
Tak nějak jsem čekala smutný konec, ale taky jsem doufala, že by to mohlo být jinak. Ovšem i tohle je tak krásně dojemný, až se mi chce brečet :'(
Nechcete někdo věci Tokio Hotel? DVD, CD, povlečení, deku apod. ?? :))
napištš mi kdyžtak do zpráv 😉 http://www.facebook.com/profile.php?id=1798407292
Smutný, ale krásný.. Úžasně napsaný..
to je krásné 🙂
Nádherný příběh ♥
Napsaný takovým zvláštním, ale o to více působivým stylem, moc se mi to líbilo 🙂
A ta poslední věta, jako definitivum jejich lásky, úžasné =)
Velmi hezké…smutné povídky mám moc ráda.
to bylo…smutny…a tak krasne napsany :') jak se tam prolina minulost se soucasnosti to se mi vazne moc libilo 🙂
Pozdě, ale přece, všem díky !! Nedoufala jsem, že by tahle zvláštní povídka, kterou jsem psala částečně podle skutečnosti mohla mít úspěch, děkuji za komentáře !:)))
Já tady brečím jak malá holka 🙁 Ještě i teď, když píši komentář 🙁 Tolik pocitů, tolik smutku. Každopádně i přesto jsem ráda, že jsem si tuhle povídku přečetla. Byla nádherná a plná citů. To prolínání součastnosti a minulosti se mi moc líbílo, bylo to takové krásné 🙂
Jenom je mi to tak nějak líto 🙁 Měli spolu tak nádherný vztah a pak se Tom přestěhuje. To je krutá realita. 🙁 A oni jsou dvojčata? 🙁 Páni! Na jednu stranu mě mrzí, že je povídka ukončená takhle otevřeně ale na tu druhou jsem ráda, protože mám strach, že by jinak skončila špatně. Já si takhle představuji, že kluci spolu všechno přešli a jsou spolu šťatní až do konce života 🙂
GissipGirl, byla to nádherná povídka! Moc Ti za ni děkuji!♥