Když ten večer vystupovali, spokojil jsem se s tím být zalezlý vedle Johna a užívat si konzert odtamtud, stejně jako jsem to udělal den před tím v Kolíně. Publikum sahalo skoro za obzor. Byla celkem nečekaná zima a museli se potýkat s pár technickými potížemi, jinak to ale šlapalo. Kdykoliv si Brian přišel vyměnit nástroj, líbnul jsem ho nebo mu ukázal zdvižený palec. Po skončení byli všichni velmi vyčerpaní. Klopili do sebe iontové nápoje a bleskurychle si sušili zpocenou kůži ručníky. Nebyl čas na to tu okounět. Jali jsme se vyklidit pole pro další vystupující. Pod schody z pódia Briana vyhlíželi novináři. Včas jsem se stačil zarazit.
„Kruci, to je Yoko z německý MTV!“ zazmatkoval jsem, a než by mě stačila zmerčit kamera, uklidil jsem se za chlapy z technickýho. Můj drahoušek jim poskytnul krátké dvouminutové interview. Asi se tím necítil obtěžován, protože jsem ho několikrát slyšel smát se.
„Dovolili mi říct fuck yeah do televize,“ pochlubil se mi pak rozpustile.
Ovšem poté, co jsme odešli do našeho malého přívěsu, se na něm vyčerpanost naplno projevila. Sotva se držel na nohou. Zalezl pod sprchu, já si mezitím krátce zatelefonoval s Tomem, a když vyšel ven, už jsem na něj byl připravený. Ledabyle si sušil vlasy, silně voníc sprcháčem. Pokušitel jeden. Oblékl si Calvin Klein boxerky a protřel si oči.
„Pojď ke mně, já to udělám,“ navrhnul jsem mu měkce a poklepal si na stehna. Vděčně mi položil hlavu do klína. Něžnými pohyby ručníku jsem dostával vodu z jeho nekonečně jemné hřívy.
„Omlouvám se, že jsem tak odpadl,“ provinile se usmál. „Tohle turné jsem den ode dne unavenější. Nezbývá, než si připustit, že se na mně můj věk už projevuje,“ uchechtnul se. „Ještě ve třiceti jsme po každém gigu byli schopní jít se opít a zašukat si. Teď jsme rádi, že si můžeme lehnout.“
„Já náhodou upřednostňuju, že nespíš se všemi okolo,“ usmál jsem se. Vybídnul mě, a tak jsem se sklonil a dal mu hebké políbení.
„Jaké se ti to dneska zdálo?“ otázal se potom.
„Výborné jako vždycky. Proč?“
„Občas se po konzertě cítím frustrovaný.“
„V jakém smyslu?“ bříšky prstů jsem ho hladil na spáncích.
„Zklamaný z laxnosti publika. Člověk by čekal, že když jich tady je nějakých 80 tisíc nebo kolik, způsobí tolik hluku, že to bude slyšet až v Berlíně. A ono nic. Lidi si myslí, že být v kapele a jet turné je stereotyp. Ano, je to stereotyp, ale to přece neznamená, že se na vystoupení netěšíme, že se nesnažíme, aby se líbilo co nejvíc.“
„Podle mě je marné srovnávat festivaly s vlastními konzerty v halách. U nich máš jistotu, že jsou to všichni vaši srdcoví fanoušci, kteří přicestovali klidně i ze zahraničí, jen aby vás viděli. Kdežto na fesťáku je kdekdo.“
„Asi máš pravdu. Jsi rozumný,“ krátce mě vzal za ruku a pohladil mě. „Ale přesto, nenapadá tě něco, v čem třeba děláme chybu? Můžeš mi poradit, máš přehled v tom, co fanouškům například schází.“
„Nemyslím si, že něco děláte špatně, broučku. Ale možná… když srovnám tuhle šňůru s vašimi staršími, najdu pár zásadních rozdílů. Které mě osobně… trochu mrzí. Tenkrát jsem byl v Paříži, když jste tam točili vaše první DVD. Byl to nezapomenutelný zážitek, protože jsi kromě kytary a zpívání hrál taky na foukací harmoniku, malinko na klavír, chodil jsi po pódiu i blíž k lidem. Teď stojíš celou dobu jenom u mikrofonu a jediné, co děláš, je, že si po každý písničce vyměníš kytaru, a výjimečně něco málo řekneš. Víš, my na vaše konzerty nechodíme proto, abychom živě zažili hudbu, kterou si můžeme pustit i doma z cédéčka. Chodíme si pro nadstandard – vidět vás, slyšet, co říkáte, ukořistit autogram nebo fotku, získat nějaké unikátní vzpomínky. Mně už to teď může být jedno, protože jsem měl neobyčejné štěstí a seznámil jsem se s tebou, ale lidi, kteří to štěstí neměli a stále vůči tobě zůstávají v rovině modla/uctívač, jsou šťastní za každé tvoje slovo nevztahující se ke skladbám, protože mají pocit, že se tak o tobě můžou dozvědět něco víc. Neříkám ti to jako výtku, protože vím, jak jsi na soukromí háklivý. Ale rád bych ti o něco přiblížil mentalitu fanouška, s kterou ty sám nemáš žádné zkušenosti.“
„Stal se z tebe takový jejich tiskový mluvčí, co?“ pousmál se.
„Podle mě je to něco jako má povinnost, když mám tu možnost.“
„Budu přemýšlet o tom, co jsi mi řekl. Možná na tom bude něco pravdy.“
„Neurazil jsem tím tvé ego?“ zazubil jsem se, ale byla v tom otázka.
„Vůbec ne. Nejsem tak ješitný, aby mě skolilo něco takového,“ uzavřel s úsměvem, posadil se a letmo mě políbil. Já mu však dal ruce za krk a jen tak odtáhnout se jsem jej nenechal. Naučil jsem se využívat každé sebemenší příležitosti k polibku, když byl náš společný čas nyní tak cenný. Spokojeně jsem si zafuněl nad vláčností jeho rtů a jazykem je zlehka oddělil. Jeho ústa chutnala velmi důvěrně a já i po tolika měsících stále cítil chvění v břiše, kdykoliv jsem tohle směl udělat. Vnímal jsem jeho prsty, jak se procítěně probírají mými dredy, načež si mě přidržel za zátylek, aby měl jistotu, že budu co nejblíž. Sice jsem se s Brianem rád miloval, omamovalo mě, když mi zpíval, mluvení s ním jsem upřednostňoval nade vše, neboť byl neskonale moudrý, sečtělý a oduševnělý, a svým filosofováním mě přiváděl k poznání, jaké jsem nezažil, ale naše polibky pro mě byly obzvlášť výjimečné. „Chtěl bych mít fotku toho, jak se líbáme. Musela by být naprosto nádherná,“ zavzdychal jsem v opojení. „Pověsil bych si ji naproti posteli a pravidelně se u ní rozněžňoval.“
„Tak si někdy řekneme Stefanovi. Stejně tu s tím svým aparátem pořád lítá,“ zažertoval a uličnicky mě kousnul do brady. „Rozčešu si to a můžeme jít spát.“
„Já to udělám!“
Druhého dne odpoledne jsem se jen tak poflakoval. Brian si na chvilku zalezl do klidu s knihou. Dal jsem si cigaretu s řidičem tourbusu Alanem, a potom jsem se přivtírnul ke Stefanovi, který si prohlížel snímky na svém nepostradatelném fotoaparátu. Jako bychom se o tom včera nebavili. Lípnul jsem mu pusu na tvář, stáhnul si z očí Brianovy sluneční brýle a díval jsem se s ním. Hezky jsme si popovídali. Měl jsem ho odjakživa hrozně rád. V mnoha ohledech se velmi podobal Brianovi. Byl stejně tak inteligentní, tolerantní a duchovně založený. Navíc jsem obdivoval jeho hudební talent. Na rozdíl od mého milého, který byl na kytaru samouk, Stef ve Švédsku vystudoval konzervatoř. Nenáviděl jsem, když někdo tvrdil, že je nedůležitý a pro kapelu snadno postradatelný. To mohl tvrdit jen idiot, který nemá ani páru o tom, jak to ve skutečnosti je.
U snímku, kde vykukoval kus Briana, mi prozřetelnost vnukla myšlenku. Vlastně jsem se nad tím moc nepozastavil, než jsem se zeptal.
„Ty, Stefe? Spali jste spolu někdy?“
Neochvějně jsem očekával zápornou odpověď, proto mi vykolejeně klesl spodní ret, když zaváhal a poškrábal se na čele.
„No,“ zamumlal a pohlédl na mě, jako by pochyboval nad tím, zda to skutečně chci slyšet. Ne, nechtěl jsem to slyšet! Ale bylo pozdě.
„Několikrát ano. Byli jsme zvědaví, chtěli to s tím druhým zkusit… nebo jsme se vrátili z konzertu nabuzení a přátelsky si vypomohli, víš jak,“ sypal ze sebe drobet nervózně. Přál jsem si zjistit, že mám slyšiny.
„Kolikrát?“
„… míň než desetkrát.“
Trpce jsem si poklepal prsty do stehen.
„To je dobrý vědět,“ hlesnul jsem a bez dalších slov se zvednul a odešel pryč.
Brian
Stačila mi hodina k tomu, abych měl dost samoty. Báječně naladěn jsem se vrátil k ostatním. Čekal jsem, že Billa objevím hned, protože byl skutečně nepřeslechnutelný, proto mě zmátlo, že jsem nebyl úspěšný.
„Hej, neviděl jsi Billa?“ odchytl jsem si Stefana. Provinile se zatvářil.
„On se nejspíš někam zašil.“
„Proč?“
„Protože… jsem mu řekl něco, co jsem asi neměl.“
Podíval jsem se na něj jako na vraha.
„Cos mu řekl?!“
„Chtěl vědět, jestli jsme spolu někdy spali. Přece bych mu nelhal!“ bránil se, když zaregistroval můj výraz.
„Ty jsi ale pitomec!“ ulevil jsem si. Zkroušeně se nahrbil.
„Promiň.“
„To je mi prd platný.“
Rovnou jsem vyrazil směr nás přívěs. Ležel na lůžku a zarputile zíral do stropu. Když jsem vešel, protočil očima a otočil se ke mně zády. Ne zrovna srdečná reakce, ale nevzdával jsem se. Sednul jsem si na okraj a převrátil ho zpátky. Našpulil rty.
„Zlobíš se?“ zeptal jsem se jednoduše. Zatahal se za řetízek.
„Uvědomuju si, že na tebe nemůžu být naštvaný kvůli něčemu, co se dělo ještě předtím, než jsme se seznámili. Ale cítím se díky tomu… nepříjemně.“
Zul jsem se a pobídnul ho, aby se posunul, načež jsem si k němu lehnul a přitulil si jej do náruče. Znatelně se uvolnil.
„Miluju tvoje paže. Nic se nevyrovná tomu pocitu, kdy jsem v nich schovaný,“ zapředl a políbil mě na biceps. Zlehka jsem ho hladil po zádech.
„Nechci, abys zase odjel. Přál bych si, abys mi dovolil unést si tě.“
„Kéž by. Léto mám totálně natřískané.“
„Co všechno budeš dělat?“
„Všechno možné. Fotit booklet, dabovat druhý díl toho animovaného filmu, s Tomem budeme zřejmě natáčet setkání s jednou populární německou dvojicí. Pojedeme točit klip… David chce tentokrát něco extra, takže bůhví, co se z toho vyvrbí. A pravděpodobně uspořádáme konzert, protože na turné vyrážíme až v příštím roce, tak aby fanoušci nebyli příliš rozčarovaní. A, samozřejmě, rodiče mají svatbu.“
„Jestliže budeš zaměstnaný, aspoň ti nezbyde moc času na stýskání,“ snažil jsem se ho povzbudit.
„Na to bych nespoléhal,“ zabručel a přejel mi nosem po krku. „Nechci nikdy opustit tuhle postel. Prostě tu jen tak ležet až do konce našich životů. Nic by nám nescházelo, mhm?“ bezelstně ke mně zvednul zrak a já ho s láskou políbil, aby zvěděl, že s jeho slovy beze zbytku souhlasím.
„Občas mi připadá, že už neděláme nic jiného, než se stále dokola vítáme a loučíme.“
O den později jsme se západem slunce zastavili na hranicích s Francií. Tady jsme se doopravdy museli rozdělit, dál už s námi nemohl. Opřeli jsme se vedle sebe na kapotě Billova bílého auta a dělili se o poslední cigaretu. Mhouřil oči do červánků a jeho kašmírové vlasy rozháněl nesmělý vánek.
„Jak bude tour pokračovat?“ špitnul. Bylo mi jasné, že je to obdoba jeho tradiční otázky ‚kdy se uvidíme‘.
„Celý červen a červenec ještě trajdáme po Evropě. Od srpna máme Asii a potom Severní Ameriku.“
Když jsem viděl, jak se zachvěl, zamáčknul jsem nedopalek podpatkem a silně ho objal.
„Čím déle se neuvidíme, tím víc se na sebe budeme těšit,“ brouknul jsem a poté, co utrápeně přikývnul, jsem mu nadzvedl obličej a políbil ho do koutku rtů.
„Jeď opatrně. Nepůjdu spát, dokud mi nezavoláš, že jsi dorazil do Hamburku.“
Počkal jsem do té doby, než se se svým zbytečně pompézním autem ztratil za obzorem. Kdybych jen věděl, jaké dramatické okolnosti budou předcházet našemu příštímu shledání…
Na závěr bych chtěla předeslat, že si teď nějaký čas dávám pauzu od zveřejňování. Zuzanko a flixo, promiňte mi to, ale cítím se jaksi demotivovaná, a navíc nemám na psaní příliš času. Díly pak smolím na poslední chvíli a je to na nich znát. Nějaké tři týdny a budu zase zpět. ♥
Kto sa veľa pýta veľa sa dozvie 😀 Chúďatko Bill. Ale súhlasím so Stefanom, že pravda je lepšia ako klamstvo 😀 Chápem, že ho to rozčarovalo, ale páčilo sa mi, že to ďalej neriešil a nehral urazeného. Spoločné chvíľky s Brianom sú okúzľujúce. Celá poviedka je taká. Mám rada Placebo a v tejto poviedke mám pocit akoby som bola niekde v zákulisí a sledovala ich zblízka. Je mi ľúto, že bude prestávka, ale oddýchni si a po troch týždňoch zase dovoľ múze nech Ťa pobozká. Dúfam, že tento poklad nezostane dlho opustený. A ďakujem za upozornenie. Je to lepšie ako keby som čakala na kapitolu a ona by sa tu neobjavila. Takto budem vedieť, že je to oficiálna prestávka.
to video s interview bylo perfektní. vlastně by mi stačilo jen to, místo celého dílu, protože můj bláznivý mozek si všechno hnedka barvitě dovymyslel. 😀 jeho "zupa gail", neustálé se otáčení (kam pak se mu schoval Bill) a jak se nakonci utíkal zahřát…. 😀 nádhera. a ten jeho smích..jeho smích je vždycky taková legrace, mám ho moc ráda, vždycky mě donutí se smát s ním. 🙂 co se pak v tvém příběhu odehrálo jen potvrdilo celý můj dojem z videa. pustila jsem si ještě pár videjek z Rock am Ring a bylo to úžasné. jejich Soulmates při západu slunce mi skvěle dokreslovalo atmosféru při čtení. při Special Needs jsem měla téměř slzy v očích (kecám, řvala jsem, vždycky mě ta písnička strašně zničí, ani nevím čím) a asi jsem taky čekala nějaký větší ohlas od toho obrovskýho publika, ale jak řekl Bill, na festivalech je to prostě jiné než samotných koncertech. možná za to mohly i ty zmiňované problémy se zvukem, možná Brianovo odehrávání si toho svého. něco podobného jsem zažila loni při vystoupení Interpolu (ach, má další milovaná kapela) a publikum jako by zamrzlo. no alespoň jsem mohla říct, že jsem viděla jejich definitivně poslední vystoupení u nás. 😀 to je jedno.. 😀 zase plácám kraviny okolo. každopádně při čtení posledních řádků povídky a dozvuků Come Undone mě stále mrazí.. to bude velice dlouhé čekání na další díl. bude mi tahle pravidelná dávka Placeba (hehe, je vidět, že jejich název je skutečně opodstatněný :D) chybět, i když jsem k dílům poslední dobou přicházela se značným zpožděním. přeji mnoho zdaru při hledání nové motivace, snad se dostaví brzy a v hojném počtu. 😀 😉
Amm.. ten díl byl krásnej, ikdyž mi vadí, že se pořád loučí.. :o(
nevydržím 3 týdny bez…je to moje nejoblíbenější :3
mám je oba hrozně ráda…a nelíbí se mi ten konec jako..opovaž se jim něco provést 😀
Bill sa tu ukázal ako zodpovedný a rozumný mladý muž. Chápem že zistenie že Brian spla so Stefanom nepotečilo. Dúfam, že sa znovu čoskoro uvidia.
Kto sa veľa pýta veľa sa dozvie 😀 Chúďatko Bill. Ale súhlasím so Stefanom, že pravda je lepšia ako klamstvo 😀 Chápem, že ho to rozčarovalo, ale páčilo sa mi, že to ďalej neriešil a nehral urazeného.
Spoločné chvíľky s Brianom sú okúzľujúce.
Celá poviedka je taká. Mám rada Placebo a v tejto poviedke mám pocit akoby som bola niekde v zákulisí a sledovala ich zblízka.
Je mi ľúto, že bude prestávka, ale oddýchni si a po troch týždňoch zase dovoľ múze nech Ťa pobozká. Dúfam, že tento poklad nezostane dlho opustený. A ďakujem za upozornenie. Je to lepšie ako keby som čakala na kapitolu a ona by sa tu neobjavila. Takto budem vedieť, že je to oficiálna prestávka.
pár dílů jsem prodpala a teď se dozvím, že až za tři týdny. oh ne, děvče, ty mě chceš zabít.. 😀
to video s interview bylo perfektní. vlastně by mi stačilo jen to, místo celého dílu, protože můj bláznivý mozek si všechno hnedka barvitě dovymyslel. 😀 jeho "zupa gail", neustálé se otáčení (kam pak se mu schoval Bill) a jak se nakonci utíkal zahřát…. 😀 nádhera. a ten jeho smích..jeho smích je vždycky taková legrace, mám ho moc ráda, vždycky mě donutí se smát s ním. 🙂
co se pak v tvém příběhu odehrálo jen potvrdilo celý můj dojem z videa. pustila jsem si ještě pár videjek z Rock am Ring a bylo to úžasné. jejich Soulmates při západu slunce mi skvěle dokreslovalo atmosféru při čtení. při Special Needs jsem měla téměř slzy v očích (kecám, řvala jsem, vždycky mě ta písnička strašně zničí, ani nevím čím) a asi jsem taky čekala nějaký větší ohlas od toho obrovskýho publika, ale jak řekl Bill, na festivalech je to prostě jiné než samotných koncertech. možná za to mohly i ty zmiňované problémy se zvukem, možná Brianovo odehrávání si toho svého. něco podobného jsem zažila loni při vystoupení Interpolu (ach, má další milovaná kapela) a publikum jako by zamrzlo. no alespoň jsem mohla říct, že jsem viděla jejich definitivně poslední vystoupení u nás. 😀 to je jedno.. 😀 zase plácám kraviny okolo.
každopádně při čtení posledních řádků povídky a dozvuků Come Undone mě stále mrazí.. to bude velice dlouhé čekání na další díl. bude mi tahle pravidelná dávka Placeba (hehe, je vidět, že jejich název je skutečně opodstatněný :D) chybět, i když jsem k dílům poslední dobou přicházela se značným zpožděním.
přeji mnoho zdaru při hledání nové motivace, snad se dostaví brzy a v hojném počtu. 😀 😉