Someone like you 27.

„Tohle nemyslíš vážně!“ Andreas trucovitě našpulil rty, ještě jednou jedovatě třískl do zdi a popošel ke svému otci, který se ho jako jediný vždy zastal.

„Právě jsem ti řekl, že ten idiot odsud utekl, ba dokonce donutil k útěku i Billa, a ty na to nic neřekneš ?!“ Andreasův otec jenom nevěřícně odfrkl a upřel pohled dvou pichlavých očí do laskavé tváře své ženy, krčící se v malém křesle.

„Jistěže ne. Je totiž úplně stejná jako on. Je přímo věrnou kopií svého nepovedeného bratra.“ Helena cítila, jak se jí do očí pomalounku derou slzy, přesto si je nechtěla připustit. Už jenom kvůli Tomovi a památce na svého bratra chtěla být silná, ale při představě, že v domě osaměla a zůstala napospas těm dvěma, to náhle tak jednoduché nebylo.

Bylo jí do pláče a ze všeho nejvíce se potřebovala o někoho opřít. Teprve v tu chvíli pochopila, jak hloupá byla.

Viděla nespočetné množství hádek mezi Tomem a jejím manželem a stejně tak i mezi Tomem a Andreasem, a přesto v sobě nikdy nenalezla sílu zakročit. Zašlo to příliš daleko.

Dokonce tak daleko, že to Tom nevydržel a utekl. Utekl od své vlastní rodiny, která se k němu však naneštěstí chovala, jako by snad do jejich rodiny ani nepatřil.

„Proč jsi na toho kluka takový?! Zemřeli mu rodiče, obral jsi jej o dům, o radost ze života, o všechno. Zůstala mu jenom památka na ně, a tys ji přesto neustále špinil. Nemyslíš, že už by to stačilo? Nevytrpěl si toho dost? Co mu chceš ještě vzít?!“ promluvila chvějícím se hlasem a doprovázena svým hlubokým nádechem vstala a udělala několik nejistých kroků vpřed, aby se mohla zadívat do jejich tváří.

Zvláštní.

Ještě nikdy předtím ji nepřišli tolik cizí.

„Chtěl jsem jej připravit o práci, ale ta pro něj není dost důležitá,“ Andreas si prohrábl vlasy a s výsměchem vepsaným ve tváři popošel k Heleně. „Středem jeho vesmíru se stalo něco úplně jiného,“ Helena překvapeně svraštila obočí a nechápavě pohlédla na svého manžela, který jí však svým chladným pohledem dal jasně najevo, že o všem již dávno ví. „Tak on se ti nestihl pochlubit? Je zamilovaný do Billa.“ Andreasova slova v sobě ukrývala velikou dávku ironie a cynizmu, a i když Helenu na několik vteřin skutečně šokovala, dokázala se ovládnout a nedala na sobě nic znát. „Dokonce bych řekl, že přímo zblázněný. Stačilo jenom pohrozit, že bych mu mohl něco udělat, a on se během chvilky sbalil a utekl i s ním.“

Helena sklonila hlavu. Světlé vlasy jí při tom pohybu spadly do tváře, jejich závoj se stal dokonalým úkrytem pro její slzy, které vytékaly z její očí stejně jako veškerá energie z jejího těla. Pomalu a bolestivě.

Slíbila svému bratrovi, že se o něj postará.

Slíbila mu to, a přesto svůj slib nedodržela ani v nejmenším. Důvěřoval jí dokonce tak maličko, že se jí ani nesvěřil o svém strachu o Billa, natož o lásce, kterou k němu cítil. Jistě, již dříve si všimla, že mají k sobě blíž, ale nikdy by neřekla, že může jejich přátelský vztah přerůst v něco hlubšího. Tomův zoufalý útěk však dokazoval jenom jediné.

Byl do toho chlapce beznadějně zamilován.

„Jsi ještě dítě,“ zašeptala, a i přesto, jak se její syn zachoval, jej sledovala vlídným a smířeným pohledem.

„Nerozumím.“

„To je odpověď na otázku, proč si Bill vybral právě jeho a ne tebe,“ pohotově zvedla dlaň ve chvíli, kdy se její muž chystal zakročit, a tím jej zastavila.

„Já jsem se na nic neptal, a stejně je to blbost,“ Andreas přímo drtivě sál svůj spodní ret a cítil, že se začíná cítit poněkud nepříjemně. Jeho máma v něm dokázala číst jako v otevřené knize. Nenáviděl to hluboké spojení mezi rodiči a dětmi.

„Není, a ty to moc dobře víš. Tom si prošel přímo peklem, a přesto je plný lásky, něhy a dobroty. Na rozdíl od něj jsi měl již od narození úplně všechno, a přesto jsi pořád plný zloby, zášti a žárlivosti. Od chvíle, kdy se k nám nastěhoval, ti dělalo radost mu ubližovat, a jak vidím, nevyrostl jsi z toho. A to je-„

„Už dost. Nezvládám to poslouchat. Mluvíš jako Kaulitz. Jsi tak hloupá,“ Alfred podešel ke své manželce, surově ji drapl za loket, Helena se mu však pohotově vytrhla a hrdě mu pohlédla do očí.

„Zřejmě proto, že jsem Kaulitz. Stejně jako můj bratr a úplně stejně, jako můj synovec. Je mi jedno, že tím neplníme ideál vaší představy o tom, jací by měli lidé být. Možná jsem i hloupá, ale jenom já mám závěť mého bratra,“ na krátkou chvilku ztichla a sledovala, jak se odstín jejich tváří mění z rudé barvy, pomalu přecházejíc přes růžovou a zelenou v bílou. „A tudíž oba také víte, komu zanechal dům, který tak hrdě prezentuješ a považuješ za svůj,“ nitro se jí přímo chvělo radostí. Byla na sebe nevýslovně hrdá, i přesto se v sobě vůbec nevyznala. Nerozuměla tomu, proč nikdy nenašla odvahu vzepřít se, a zejména teď, když viděla, jak snadné to bylo.

„To neuděláš,“ procedil Alfred skrze pevně semknuté rty a Andreas jenom horlivě přikyvoval a vyděšeným pohledem sledoval odhodlání v očích své mámy.

Už ničemu nerozuměl.

Jako by se s Tomem domluvili.

„Zkuste se k těm klukům přiblížit! Pak nebudu váhat ani vteřinu, a hned všem řeknu pravdu,“ výhružně zvedla ukazováček, ještě naposled prolétla jejich šokované tváře a vyšla z obýváku.

Na tváři jí po dlouhé době pohrával náznak úsměvu. Ta obálka byla zárukou Tomova štěstí, a i když bylo od ní opravdu hloupé, že mu neřekla pravdu, věděla, že ji jednoho dne pochopí. Svým činem právě zajistila bezpečí jak pro něj, tak i pro Billa…

Už jenom při pomyšlení na to, že již není sám, jí krásně hřálo u srdce a cítila nevýslovnou radost.

Pomalounku vyšla schody nahoru a vešla do Tomova pokoje. Při pohledu na otevřenou skříň, která v sobě neukrývala oblečení, nebo na noční stolek bez fotografií a jeho osobních věcí, jí to přišlo všechno jaksi líto.

Opatrně dosedla na kraj postele a vzala do dlaní jedinou fotografii, kterou Tom zřejmě ve spěchu zapomněl.

„Tom už nikdy nebude trpět. Já sama udělám všechno pro to, aby to tak bylo,“ konečky prstů pohladila tváře dvou lidí, kteří byli jejímu srdci snad nejbližší. Dala by i všechno na světě, kdyby se na ně mohla ještě jednou podívat.

To však již nebylo možné…

…

Tomovy rty pomalounku klouzaly bledou tváří, při svém objevování se několikrát zlehka otřely o svůj chvějící se protějšek, až sklouzly na Billovu bradu, na kterou vložily hned několik něžných polibků.

Bill, krčící se na jeho klíně pouze ve velikém tílku, tlumeně vydechl a lehce pootevřel rty. Se zavřenýma očima si vychutnával Tomovo mazlení a dostával se do stavu, kdy mu na ničem kromě toho chlapce nezáleželo.

Ve chvíli, kdy k sobě jejich rty opět nalezly cestu, však ticho rozléhající se místností narušilo tiché vibrování.

Bill prudce otevřel oči a zmateně se kolem sebe rozhlédl, vyhledávajíc tak malého kocourka. Zapomněl mu najít něco na hraní, a právě proto si myslel, že se dožaduje jejich pozornosti. Jakmile se však vibrování ozvalo opět, Tom opatrně vstal a došel ke stolku, na kterém si odložil svůj mobil.

Bill se mezitím zabalil do deky, posadil se a upřel své zvědavé oči na Tomovu nechápavou tvář.

„Co se stalo?“

„To je Helena,“ Tom si váhavě skousl rty.

„Andreasova máma?“ pro Billa to bylo sice stejné překvapení jako pro Toma, přesto nerozuměl, proč se tvářil tak, jako by právě spatřil ducha.

„Ještě nikdy předtím mi nevolala. Něco se muselo stát,“ zašeptal rychle a vzápětí prudce zvedl hlavu.

„A co když je to Andreas? Co když si vzal její telefon, protože věděl, že bych to nikomu jinému nezvedl?! Já už nechci poslouchat další výhrůžky,“ Tom nešťastně zavrtěl hlavou, odložil zvonící telefon stranou a vrátil se na své původní místo.

Vysadil si Billa na klín, ochranitelsky kolem něj omotal své paže a tváří se opřel o jeho odhalené rameno.

Silně stiskl rty a v mysli zaháněl pomyšlení na to, že by jí mohli ti dva snad ublížit.

„Lásko,“ Billovo měkké oslovení v něm pokaždé vzbudilo pocit, že je milován, a konečně někam patří.

„Andreas by s tebou neměl tolik trpělivosti. Ten mobil zvonil téměř minutu. Říkal jsi, že jste si rozuměli. Možná má jenom strach, protože neví, co je s tebou a zdali jsi v pořádku. Podle mě bys jí měl zavolat. Jistě si dělá starosti,“ ukazováčkem jej hladil po bolístce pod okem a vnímal, jak se mu Tom pomalu dostává pod deku.

„Zřejmě bych měl,“ připustil a s posmutnělým úsměvem se naklonil k Billově tváři.

„A co to naše milování?“ pípl a nosem se otřel o ten Billův.

„Já ti nikam neuteču,“ Bill si sladce skousl rty, vzal Tomovu tvář do dlaní a procítěně jej políbil.

Příliš pozdě si však uvědomil, že to nebyl nejlepší nápad. Jakmile se totiž jejich jazyky srazily, již nebylo cesty zpět. Oba zoufale zavzdychali do už i tak dost vášnivého polibku, Bill naklonil tvář do správného úhlu a začal Tomovi polibky oplácet jako o život.

Deka z něj zmizela během několika vteřin, veliké tílko z jeho ramen sklouzlo přímo samo. Tom mu nemusel vůbec pomáhat. Akorát jej velice ochotně odhodil co nejdál, protože by nevydržel, kdyby Billa ještě chvilinku zakrýval ten zbytečný kus oblečení.

Jakmile jej měl ve svém náručí konečně kompletně nahého, zamilovaně se usmál a přetočil jej pod sebe. Co nejopatrněji se na něj položil, podložil mu záda svou dlaní, a tím jej k sobě přiblížil ještě víc. Vpíjel se mu hluboce do očí, zatímco svým horkým dechem zahříval Billovy pootevřené rty z minimální blízkosti.

„Co když tě to bude bolet?“ vydechl.

„Tome,“ Bill jej láskyplně pohladil po tváři a vložil mu drobnou pusinku do koutku rtů.

„Už jsme se přece milovali. A já věřím, že to bude stejně tak krásné jako tenkrát,“ pro Billa bylo hodně těžké mluvit. Zejména ze dvou důvodů. Tím prvním bylo Tomovo vztyčené mužství, které jej zlobivě tlačilo do stehna, a tím druhým byl Tomův pohled.

Ještě nikdy předtím neviděl někoho s tak překrásnýma očima. A když se to tak vezme, tak vlastně viděl. Jako malý kluk. V den, kdy jej jako dítě poprvé spatřil a dostal od něj kouzelný přívěsek.

„J-já vím,“ Tom jej hladově políbil, a vzápětí se opět oddálil.

Zřejmě se jenom polekal. Předcházejících několik hodin pro něj bylo skutečně těžkých, a proto už nevěděl, zdali je více unavený, vyděšený nebo roztoužený.

Další vibrování telefonu mu však nevědomky poskytlo jasnou odpověď. K milování se zřejmě ani nedostanou.

Přímo pobaveným pohledem sledoval Billa, který vyletěl jako malé nahaté třeštidlo a rozběhl se k telefonu, který pomalounku pochodoval po stole. Vzal jej do dlaní a rychle utíkal zpět za Tomem.

„Prosím,“ šeptl, vložil mu mobil do rukou a nevědomky se zachvěl očekáváním. Bylo nádherné zjistit, že ne všichni v tom domě hrůzy byli stejní.

„Dělám to jenom kvůli tobě,“ Tom trucovitě našpulil rty, na které hned schytal dlouhý polibek a teprve poté to konečně zvedl.

„Ach, Tome!“ nestihl ani promluvit.

Jako by cítil Helenino oddechnutí. Zřejmě se o něj skutečně bála. Nebyl si jistý tím, co by jí měl říct, a proto ji jenom tiše pozdravil a čekal, zdali mu prozradí to, co měla na srdci.

„Vím, že dělám hloupost, ale potřebovala jsem tě slyšet. Chtěla jsem jenom vědět, zdali jsi, vlastně zdali jste v pořádku,“ poopravila se rychle a snažila se mluvit tak tiše, jak jen to šlo, ale zároveň dost hlasitě na to, aby ji slyšel.

Tom pohlédl do Billových nevinných očí a zlehka se dotkl jeho dlaně.

„Jsem v pořádku. Oba jsme,“ odpověděl stroze, jakmile si však všiml Billova posmutnělého pohledu, kterým mu jasně naznačoval, zdali by k ní nemohl být trošku milejší, dlouze vydechl a naprázdno otevřel rty.

„Nedělej si starosti, nic se nám nestane. Jenom mi slib, že ty dáš na sebe pozor. Nechci, aby ti ublížili, a už vůbec ne, aby ti bylo ublíženo kvůli mně,“ jakmile zaslechl Helenin tlumený vzlyk, rychle zamrkal, protože i jemu samotnému se hrdlo svíralo v podivné úzkosti.

„Chtěla jsem ti jenom říct, že se nemusíš bát. Nepřijdeš o práci a k Billovi se ani jeden z nich nepřiblíží,“ ozvalo se z telefonu tichým hlasem. Dřív, než vůbec stihl jakkoliv zareagovat, promluvila opět. Tentokrát byl však její hlas poznačen jakousi zvláštní něhou. „Pokud jej máš u sebe, zadívej se mu do očí. Právě se totiž budeš dívat do očí svého jediného štěstí.“ Tom nerozuměl, proč mu něco takového říkala, a vlastně vůbec netušil, jak se o jejich poutu dověděla, přesto ji uposlechl a zahleděl se do Billových medových očí, vzhlížejícím k těm jeho s láskou, oddaností a pokorou. Tom v nich skutečně nacházel veškeré své štěstí.

„Mrzí mě, že jsem ti to neřekl,“ pípl.

„Oh, Tome. To vůbec nevadí. Je pochopitelné, že sis něco tak vážného, chtěl nechat pouze pro sebe. Nezlobím se. Právě naopak. Raduji se s tebou a přeji vám oběma hodně štěstí. J-já vím, že mě teď již jistě nebudeš chtít vidět, přesto jsem ti chtěla ještě jednou říct, že,“ tichý vzlyk byl následován chvílí ticha. „Že tě mám hrozně moc ráda a že si nikdy neodpustím, jak to všechno dopadlo.“ Tom sklonil hlavu a zhluboka se nadechl. Opravdu se snažil být silný, být silný a nepřipustit si, že budoucnost, která je měla čekat, nebyla příliš růžová, ale po slovech, které si právě vyslechl, to bylo až příliš těžké.

„Také tě mám rád, Heleno,“ zašeptal neslyšně a Bill si v tu chvíli překryl rty dojetím.

Sledoval, jak Tom ještě jednou poděkoval své tetě za zavolání, popřál jí dobrou noc, a poté odvrátil svou pozornost na něj.

„Pojď ke mně,“ zasténal a natáhl po Billovi obě ruce.

Bill neváhal ani minutu. Bezmyšlenkovitě mu vylezl na klín, omotal mu své ruce kolem krku a naléhavě jej k sobě přitulil.

„Má tě ráda, Tome. Má tě opravdu ráda, jenom má strach to dát najevo. Já jsem zářivým příkladem toho, co hrozí lidem, kteří tě milují. Možná se také jenom bála, že jí budou chtít ublížit,“ drobnými polibky pokrýval jeho horké tváře a zhluboka vdechoval vůně jeho chvějící se pokožky.

„Nikdy bych nedovolil, aby se tě dotkl, Bille.“

Bill se spokojeně pousmál a zlehka vsál Tomův spodní ret.

„Víš, že jsi krásný, když se takhle zlobíš?“ zadíval se na něj, a vzápětí vesele zapištěl, jak se náhle ocitl na zádech a Tom jej hravě lechtal a líbal každý kousínek jeho kůže, na který dosáhl.

Zatímco se ti dva zamilovaní blázni oddávali vzájemné lásce, Helena ještě dlouho do noci nemohla usnout. Prohlížela si staré fotografie, ze kterých jí však bylo do pláče, a právě proto se nakonec rozhodla si ještě jednou přečíst závěť svého bratra. Zatímco ji držela v jedné ruce, v té druhé svírala papírek, který jí dal Bill při svém příjezdu do jejich domu. Byla na něm čísla telefonů jeho rodičů, a stejně tak i jeho adresa.

Dívala se z jednoho papírku na druhý, nezaujatě sledovala řádky, které znala téměř nazpaměť.

Pohled ji náhle padl na obě adresy a v té chvíli se její nezaujatost náhle vytratila…

autor: B-kay