Plač, řvi a boj se, protože máš čeho! 13.

autor: Lesslee

Chtěla bych moc poděkovat těm, kteří tuhle povídku čtou a pohánějí mě v psaní svými komentáři. Někdy je to totiž to jediné, co mě popožene psát dál. 🙂

„Neboj, prosím tě, nikdo tady není!“ zachichotal se Tom v dokořán otevřených dveřích a tahal dovnitř obrovský černý kufr narvaný až k prasknutí.

„Máti odjela na pár dní do města. Budeme tu sami,“ usmál se na chlapce, který stál ve dveřích. Chris se opíral o berle a půlku hlavy měl stále zafačovanou. Modré oči se potulovaly po obrovském prostoru, který se před ním rozprostíral. Krátké černé vlasy, které mu za dobu, co byl v nemocnici, dorostly, mu trčely do stran. Na sobě měl černé tričko s dlouhým rukávem, které náramně dobře zakrývalo jizvy po ohni.

„Pořád se bojím, že bude vadit, když tu budu…“ zesmutněl, nervózně si skousl tvář a s kulháním vešel do předsíně. Tom už mezitím táhl obrovský kufr do schodů.

„Jsem si jistý, že nebude… a i kdyby, tak co? Neřeš to, všechno zařídím,“ odpověděl s optimismem a ukázal na velkou koženou pohovku v obýváku. Chris se pomalu začal courat k ní. Sedl si do křesla a odložil berle. Měli krásný dům. Vždy záviděl těm, kteří mohou takhle žít, a teď si to konečně bude moci taky vyzkoušet. Dojetím mu stekla po snědé tváři, která byla ještě místy zbarvená do modra, slza. Okamžitě ji otřel a podíval se na Toma, který právě scházel ze schodů.

„Věci jsem ti dal do pokoje pro hosty. Potom si můžeš vybalit.“ Sedl si naproti němu a nohy hodil na stůl.

„Netvař se tak pořád… Všechno už je v pohodě a už vždycky BUDE všechno v pohodě,“ zdůraznil svá slova a zadíval se na Chrise. Pořád na něm bylo vidět, že je poznamenaný tím, čím si prošel. Chtěl mu pomoct, chtěl u sebe mít někoho, komu by mohl pomáhat a starat se o něj. Teď to byl ještě k tomu jeho nejlepší kamarád.

Mladý vysoký kluk neměl rodiče. Bydlel na ubytovně s jedním z „kamarádů“, který se podílel na incidentu, díky kterému se dostal do nemocnice. Jakmile se začal zotavovat a byl schopný přejít na domácí léčení, ihned mu Tom nabídl svůj dům.

Společně zajeli na konec města do opuštěné čtvrti pro Chrisovy věci. Tom zalitoval, že nezastihli spolubydlícího doma, aby mu mohl dát co proto, ale na druhou stranu byl rád. Až potom by si totiž uvědomil, před čím ho varoval detektiv.

„Zítra jdeš k tomu soudu…“ řekl Tom a držel v ruce dopis, který vzal po cestě z jeho bytu. Podal ho Chrisovi. Ten ho s roztřesenýma rukama otevřel a očima projížděl po vytištěných písmenkách.

„Přemýšlel jsi už nad tím? Co řekneš…“

„Vím, co jim řeknu. Pravdu.“ Skočil mu do řeči. Chris věděl, jak to bylo mezi ním a Billem. Věděl všechno, co pro něho jeho bratr, kterého málem zmrzačil, udělal. Všechno mu Tom řekl. On nic takového ale dělat nebude. Řekne pravdu, protože to tak chce, a proto, že by nikdy nikomu neodpustil, co mu udělali. Nebyli to jeho bratři, ani jeho praví kamarádi. Nikomu z nich nedlužil žádnou laskavost, a už k nim necítí nic jiného než odpor, zlobu a nenávist.

„Děláš dobře. Taky bych chtěl, aby Bill radši řekl pravdu…“ vyslovil, když si uvědomil, v jaké situaci je teď. V tuhle chvíli by odpykával trest, který zasluhuje, a aspoň by nemusel myslet na to, kde je Billovi konec.

„Psal jsi mu dneska?“ zeptal se Chris a pokýval na telefon, který ležel na skleněném konferenčním stolku.

„Myslíš, že to má cenu?“ pokrčil rameny a odfrkl si.

„Je jasné, že ti to nezvedne. Když mu napíšeš, aspoň si to přečte. Třeba neodepíše, ale přečte si to…“ přemlouval ho. Bylo mu jasné, že kdyby ho nenáviděl, zařídil by to tak, aby právě teď Tom ve vězení seděl. Věděl, že ho stále musí mít rád. Bylo mu líto zároveň Toma i Billa, a celá tahle situace se mu zdála extrémně divná.

„Napsal jsem mu snad všechno!“ řekl smutně, „a nic…“ Beznaděj z jeho očí vyřazovala na kilometry daleko.

„Věř mi… zkus to.“ Pronesl a podal Tomovi telefon.

Bill se probudil v měkké posteli. Už bylo světlo. Pomyslel si, kolik asi může být hodin. Pootočil hlavu. 11:26. Wow. Prolétlo mu hlavou. Doma by už v tuhle dobu byl dávno po obědě. Hodinový posun nebyl až tak velký, pořád si ale nezvykl. Vedle něho ležela rozcuchaná a culící se Viky. Nechtěl ji budit, tak potichu vylezl z postele a oblékl si kalhoty, které našel na zemi. Hodil na sebe první mikinu, kterou našel v kufru, a umyl si obličej.

Strašný. Zašklebil se na sebe do zrcadla. Po cestě z pokoje strčil do vytahaných kapes pár drobných a klíče. Potichu zaklapl dveře od pokoje a zavolal si výtah. Jakmile vstoupil dovnitř, začal mu v kapse vibrovat mobil. Ani si nevšiml, že ho má s sebou. Podíval se na obrazovku a okamžitě zmáčkl tlačítko „odmítnout“. Tom. Po tom všem si ho stejně ještě pořád nedokázal přejmenovat. Vzápětí přišla smska.

Vím, že máš mobil u sebe. Chápu, že se mnou nechceš mluvit. Řekni mi aspoň, kde jsi a jestli jsi v pořádku. Tom

Bill si odfrkl a zakroutil znechuceně hlavou. Mobil vrátil do kapsy. Vyšel s úsměvem z hotelu a zamířil přes ulici do útulné roztomilé kavárny. Po cestě si koupil časopis ve stánku s novinami a posadil se k malému stolku. Bylo nádherně. Po vydatném dešti přišlo sluníčko a bylo vidět, že všichni si tenhle krásný den náramně užívají.

Zanedlouho přišla roztomilá mladá servírka. Bill si pohotově objednal kávu, a nakonec se pyšně usmál. Angličtina mu vždycky šla dobře. Otevřel časopis a usrkl z keramického hrnečku. Nebyl zvyklý s někým bydlet, a ještě k tomu se vedle někoho probouzet. Doufal, že tohle Viky pochopí, jestli se probudí dřív, než se vrátí. Ani pořádně nevěděl, co to do něj včera večer vjelo. Musel se začervenat a usmát se, když si vzpomněl, jak nešikovně se choval. Oba to ale brali s humorem a ničeho nelitoval. Tak strašně chtěl okusit pocit s někým „být“, a včera k tomu byla ta nejlepší příležitost. Prožil jeden z nejkrásnějších večerů vůbec. Nelitoval toho, že nezašlo dál, než k líbání, ale ve skrytu duše doufal, že k tomu někdy v budoucnu dojde. Viky byla opravdu dívka, do které by se mohl zamilovat. Žádný člověk se k němu nechoval tak jako ona. Bohužel ale myšlenky na Viky z mysli vytlačovalo něco jiného. Zalitoval, že ten mobil nenechal doma.

Prsty mu po klávesnici klouzaly jako po dokonalém saténu. Na konci zaváhal, ale zprávu stejně odeslal.

Dost daleko na to, abys mě už nikdy nepotkal, bratře.

autor: Lesslee