Wenn es manchmal regnet 13.

autor: Lisa

Vzbudil ho vlastní kašel. Obrátil se na břicho a dusil se pod jeho náporem. Plíce ho bolely, a když pak otevřel oči, uviděl na polštáři krvavou skvrnu a chuchvalec čehosi, o čem ani nechtěl vědět, co to je.

Rozhlédl se kolem sebe, ale pokoj byl prázdný. Stejně tak jako místo vedle něj na posteli, kde včera usínalo jeho dvojče. Zamžoural na budík, a když viděl, že je teprve něco po sedmé, zklamaně zaúpěl. Znamenalo to, že Tom už sice odešel, ale bude to ještě nějakou dobu trvat, než se vrátí. Doufal, že bratr přijde co nejdříve, protože už teď mu nebylo nejlépe, i když se včera snažil vzít si svou poslední dávku co nejpozději, ať mu co nejdéle vydrží.

Jejich plán byl jednoduchý a jasný. Tom ráno zajede k doktorovi, aby získal potřebné válium, a Bill na něj měl počkat doma.

Včera to znělo jako ta nejsnadnější věc pod sluncem. Dneska už to Billovi nepřišlo jako taková hračka. Každou chvíli ho přepadal ten odporný kašel a už zase měl třas po celém těle. Schoulil se na posteli do klubíčka a snažil se zhluboka dýchat. Možná se mu s trochou štěstí podaří ještě usnout.

*

Místo spánku každou chvíli jeho zrak zabloudil k budíku, který měl na nočním stolku, ale přišlo mu, že se hodinová ručička vleče, jako by snad táhla stotunový náklad. Ale nebylo pochyb, že se pohybovala. Protože s každou uplynulou minutou mu bylo hůř a hůř. V duchu se modlil za to, ať už bratr přijde, i když věděl, že je ještě příliš brzy.

Když už nemohl vydržet jen tak ležet, vymotal se z přikrývek a za neustálého pokašlávání zamířil do koupelny. Doufal, že tam najde něco na ten pitomý kašel a možná něco na uklidnění.

Po chvíli přehrabování se ve skříňce nad umyvadlem, objevil nějaký sirup. Bez váhání ho otevřel a vypil aspoň polovinu lahvičky. Vzápětí se mu zvedl žaludek a vyzvracel jeho obsah do záchodu. Vytáhl se zpátky na nohy, vypláchl si ústa a znovu se sirupu napil. Tentokrát to v sobě udržel a doufal, že to aspoň trochu zabere.

Roztřesenýma prstama vyhazoval ze skříňky všechny ostatní krabičky s léky, jestli nenajde něco, co by mu snad pomohlo, ale neměl příliš úspěch. Všechno válium, které jeho bratr měl, spotřeboval už předtím, takže musel najít něco jiného. Ale kromě větrových bonbónů – taky proti kašli (hned si jeden vzal) a ostatních zbytečností, nenašel nic. Zklamaně se sesunul mezi vyházené krabičky na chlupatý kobereček, který byl před vanou, a zůstal tam. Neměl sílu jít zpátky do ložnice.

Vzhledem k tomu, že tady neměl žádné hodiny, neměl ani nejmenší ponětí o čase. Ale připadalo mu, jako by na zemi ležel snad věky. Kašel už ho sice přešel, ale neustále mu teklo z nosu a dostával křeče i do částí těla, o kterých ani nevěděl, že je má. V jednu chvíli se mu nohy roztřásly tak silně, že to vypadalo jako by běžel, i když ve skutečnosti ležel. Přišlo by mu to ohromně vtipné, kdyby to tak ohromně nebolelo.

Překulil se zase na břicho a po čtyřech se připlazil k odpadkovému koši. Přemýšlel, proč ho to nenapadlo už dřív? Začal se v koši zuřivě přehrabovat a postupně vytahoval zmuchlané alobalové čtverečky. Přitáhl si ze šuplíku menší zrcátko a začal malé balíčky postupně odbalovat. Doufal, že jeho bohémský život posledních dní mu zajistí aspoň špetičku tolik vytouženého bílého prášku. Radoval se pokaždé, když v ohybu našel nepatrné množství heroinu. Když se postupně prokousal všemi už jednou použitými dávkami, zůstala mu na zrcátku opravdu prťavá dávka. Ale byla tam.

Chvíli se na ni díval a uvažoval, jestli si ji má uvařit nebo jen šňupnout. Nakonec se rozhodl pro druhou variantu, protože to se svými roztřesenými prsty nechtěl riskovat.

Otřel si nos a zase se svalil na kobereček na zem. Zůstal ležet a čekal, až dávka zabere. Po chvíli se mu opravdu trochu ulevilo, ale byl zklamaný. Čekal, že mu bude lépe. Ale takhle malé množství ho sotva dokázalo zase vzpružit.

Zatraceně! Nemohl tady na bratra čekat s posranýma mentolovýma bonbónama na kašel! – I když mu pomohly. Po té trošce heroinu se sice už mohl postavit zase na nohy, ale pořád mu bylo tak příšerně špatně. Nevěděl, jestli je to opravdu o tolik horší než posledně, nebo jen prostě zapomněl, do jak příšerného stavu se může dostat, ale bylo mu jasné, že už to dlouho nevydrží. Ne bez vália, nebo něčeho, co to udělá aspoň trochu snesitelnější.

„Tome, kde jsi?“ zoufale chroptěl, když se ploužil zpátky do pokoje. Co ho tak zdrželo? Byl si jistý, že už tady Tom měl dávno být. Přece slíbil, že s ním bude celou dobu!

*

Hlas v jeho hlavě neustále opakoval, ať to vydrží, že Tom už je určitě na cestě a co nevidět dorazí. Ale čím déle čekal, tím více ho zrazovalo jeho tělo.

A tak umlčel ten hlas a udělal to, co bylo nejjednodušší – vzdal to.

*

„Lukasi,“ zaskřehotal a otočil k sobě mladého muže čelem.

„Ježiši, chlape! To už je Halloween?“ poskočil, když ho uviděl. Bill se ani nezmohl na žádnou uštěpačnou odpověď. Naštěstí to vypadalo, že Lukas není až takový idiot, protože ho vzápětí podepřel a odváděl pryč. Bill vedle něj vděčně klopýtal a byl upřímně rád, že ho vidí.

Lukas Billa nacpal do auta, kde se černovlásek zhroutil na sedadlo a otíral si nos.

„Tak kolik toho dnes budete chtít, pane?“ ušklíbl se na něj dealer. Bill se zabořil ještě více do měkkého polstrování a nejraději by si ukousl jazyk za to, co se chystal říct.

„Nemám peníze,“ vyšlo z něj přiškrceně. I když se na Lukase nedíval, přímo cítil, jak se mu po tváři rozlévá spokojený úsměv.

„Nepovídej.“

„Udělám cokoli, Lukasi prosím, jen mi jednu dej, nebo to nevydržím,“ kňoural a potlačil nechuť, kterou v sobě měl, když ho chytil za ruce.

„No, myslím, že by se tady našlo pár věcí, které bys pro mě mohl udělat,“ Lukas mu odhrnul zpocené vlasy z obličeje a natočil jeho tvář přímo k sobě. „Ale rozhodně ne v tomhle stavu. Nechci mít tvoje snople všude, až přijde na věc,“ uchechtl se a hmátl pod sedadlo, kde měl schované balíčky s heroinem. Jeden Billovi podal a málem se rozesmál, když viděl výraz v jeho tváři. Dítě, které právě dostalo svůj vysněný dárek k Vánocům, se mu rozhodně nemohlo rovnat.

„Můžu tady?“ zachroptěl černovlásek tiše. Dredatý muž vyhlédl z okýnka a zmapoval situaci venku.

„Ok, ale rychle,“ ani to nestačil doříct a Bill už si vytahoval nádobíčko.

*

„Ježiši, dej to sem, nebo nám tak akorát vypíchneš oči!“ nevydržel se dívat, jak si Bill ani nezvládne stáhnout ruku a u toho šermuje všude kolem s připravenou stříkačkou, jako by ji snad držel v ruce poprvé.

„Dobře, pomož mi,“ přikývl nakonec Bill a podal mu stříkačku. Lukas mu trochu nemotorně napíchl žílu, a konečně do něj dostal dávku.

„Děkuju,“ vydechl černovlasý mladík a zabořil se se zavřenýma očima do sedačky. Už bylo dobře.

Mohl cítit, jak se mu zklidňuje dech a srdce začíná konečně bušit ve svém pravidelném pomalém tempu. Tělo se mu kousek po kousku uvolňovalo a heroin odplavil všechnu bolest pryč. Spokojeně vydechl a plánoval takhle sedět minimálně do konce světa. Protože mu něco říkalo, že ten konec přijít musí – ale teď ještě nebyl ten okamžik, kdy to musel řešit.

*

Cítil teplo, které mu proudilo v žilách a pomalu se rozlévalo do celého jeho těla. Někde venku štěkal pes a on si představoval, že sedí doma na zahradě a opaluje se. Že to štěká jejich pes. Tom mu házel klacíky a smál se, jak za nimi pes běhá, i když podváděl a pořád držel klacek za zády. Bill se musel taky usmát, protože jeho dvojče vypadalo šťastné. A pokud byl šťastný Tom, pak se mohlo dít cokoli a byl by šťastný i Bill.

Cítil, jak se k němu naklonil a políbil ho na rty. Líně pootevřel ústa a nechal Toma, ať si hraje s jeho jazykem. Ochotně mu vycházel vstříc a nepřál si nic jiného, než aby ho bratr nepřestával líbat. Když natočil hlavu na stranu a otřel se o koutek jeho úst, zamračil se. Nebyl to ten stejný pocit jako vždycky. Něco bylo jinak.

A když ucítil horkou ruku na svém rozkroku, taky mu nepřišlo, že je to správně.

„Hmmm,“ zakňoural a neochotně otevřel oči. „Lukasi?!“ vyhrkl překvapeně. Dostal se do své představy tak hluboko, že úplně zapomněl, kde vlastně je. A s kým.

Lukas se na něj samolibě uculoval a svou ruku měl stále na jeho džínách.

„Měl bys mi zaplatit,“ vydechl dealer do jeho tváře a zase ho políbil. Bill chvíli uvažoval, jestli se mu podaří dostat se z auta a utéct, ale jeho tělo bylo oslabené a ztěžklé, takže si nemyslel, že by se dostal někam daleko. Navíc, pokud by ho Lukas napráskal Anisovi – pak by měl daleko větší problém. Protože co Anis nesnášel, byli neposlušní zákazníci. A Bill věděl, že bouchačka, kterou Arab nosil za pasem, nebyla žádná dětská hračička.

A tak se jen snažil ponořit se zpátky do té představy a nalhat sám sobě, že ten, koho líbá, je ve skutečnosti Tom. Upřímně měl obavu z toho, co po něm bude Lukas chtít, a když cítil, jak se s nimi pomalu sklápí sedadlo, zachvátila ho panika.

„Klídek, kámo,“ mrknul na něj Lukas, když se od něj odtáhnul, aby si mohl rozepnout kalhoty. „Začneme zlehka, tím, co znáš. Navíc se nehodlám zmrzačit tím, že tě budu šukat v autě. To si necháme na jindy,“ zase ten samolibý úšklebek, který se Billovi protivil čím dál více.

Nechtěl dělat nic z toho, co se od něj očekávalo, ale na druhou stranu mohl být rád, že po něm Lukas nechtěl všechno hned. Nakonec z toho vyšel stejně dobře, jako kdyby sháněl jakéhokoli jiného zákazníka. A tohle bylo navíc rychlejší. A ještě dostal svou dávku předem. Myšlení na pozitivní stránku věci ho přece jen uklidnilo, a tak se zase naklonil zpátky k Lukasovi, a zatímco ho líbal, začal ho zpracovávat rukou. Bylo jasné, že tohle není přesně to, co po něm dealer chtěl, ale když se mu podaří ho dostatečně připravit honěním, pak stráví kratší dobu jeho kouřením, a to byl jeho záměr.

„No tak, ukaž mi, co umí ta tvoje drzá pusinka, kocourku,“ zavrněl mu Lukas do tváře a za ramena ho tlačil dolů. Bill měl chuť se po něm ohnat – nesnášel, když se ho při tom někdo dotýkal, ale uvědomil si, že dnes si pravidla diktovat nemůže. Protože to on musel splatit svůj dluh.

Celou dobu měl zavřené oči a myslel na cokoli jiného. Nebylo to tak těžké. Stejně se ale nemohl zbavit pocitu, že to, co dělá, je o to horší, že podváděl Toma. Předtím, než se mu bratr vyznal, na tom nezáleželo – neměl k nikomu žádné citové závazky, teď si ale byl vědom toho, že by to neměl dělat už jen kvůli bratrovi. Ne proto, že by mohl být naštvaný nebo zklamaný, ale proto, že ho miloval a Bill mu to dovolil – proto měl být Tom jediný, kdo na něj může mít nárok.

Přesto všechno se jeho hlava pravidelně pohybovala, jeho jazyk kmital po Lukasově naběhlém mužství a on vstřebával jeho trhavé steny a výdechy, které se mu zarývaly do uší. Kouřil ho důkladně a pomáhal si i rukou, což se mu zanedlouho vyplatilo, protože se mu Lukas udělal až nečekaně rychle do pusy. Chtěl to všechno vyplivnout, ale dealer ho chytil za vlasy a přikázal mu, ať všechno spolyká.

Odtáhl se od něj a posadil se zpátky na své sedadlo. Ruce si složil do klína a nepřítomně se díval ven z okýnka. Lukas si mezitím natáhl zpátky kalhoty a vrátil sedadlo do původní pozice. Hmátl zase dolů a vytáhl větší balíček heroinu.

„Aby sis nemyslel, že tě neumím ocenit…“ hodil mu balíček do klína. Bill na něj zaraženě vykulil oči. Nečekal, že by od něj dostal něco navíc – koneckonců tohle byla platba za tu předešlou dávku.

„Ber to jako něco, co tě navnadí na příště,“ zazubil se Lukas jeho zmatenému pohledu.

Rozum mu říkal, ať si ten fet od něj nebere. Chtěl mu balíček hodit zpátky do tváře a odseknout, že nepotřebuje žádné milodary, ale jeho ruka heroin automaticky schovala do kapsy. A on to tak nechal. Zamručel něco jako poděkování a posbíral si své věci. Oba dostali, co chtěli, proto se už nemínil s Lukasem zdržovat.

„Brzy na viděnou,“ mávnul mu dealer, když za sebou, pořád vykolejený, zavíral dveře od auta.

*

Opláchl si obličej a zadíval se na sebe do zrcadla. Byl na veřejných záchodcích, které byly kousek od placu, a snažil se trochu vzpamatovat. Po tělesné stránce se cítil už normálně, ale co se týkalo jeho psychiky – no, slušně řečeno – byl v háji.

Ta představa, kterou si vyvolal předtím v autě, byla tak skutečná, že by přísahal, že to byla pravda. Jen on, Tom, jejich pes a nekonečná spokojenost. Zklamaně si odhrnul vlasy z očí a obličej se mu protáhl, když mu konečně došlo, kde doopravdy stojí. A co doopravdy udělal.

Tak a bylo to.

Nevydržel to. Nikdy to nedokáže. Byl slaboch. Nebyl jeden z těch, kteří se toho dokázali vzdát. – Nebyl výjimečný. Měl šanci a on ji zahodil. A teď neměl nic. Jen hloupé představy, které nikdy nebudou pravda.

Beznaděj mu stoupala tělem a zadrhla se mu někde v hrdle, až se nemohl nadechnout. Měl chuť brečet a řvát a už nikdy odtud nevyjít. Chtěl prostě zmizet a už nikdy nikomu neublížit. Protože cokoli, co udělal, byl další špatný krok, který ho srážel níž a níž, a on spolu stahoval i toho jediného člověka, kterému na něm záleželo.

Taková tedy byla pravda – byl jen jeden z mnoha, kdo se pravděpodobně ufetuje k smrti, protože nebyl schopný najít v sobě dost síly, aby se toho vzdal. Byl další ze zástupu, kteří nenávidí sami sebe, ale stejně nejsou schopni se sebou bojovat.

Ach bože, co jen teď měl dělat? Jak by mohl ještě kdy pohlédnout bratrovi do očí, po tom, co udělal? Po všech slibech, které mu dal, a vzápětí je tak lehce porušil, jako by nic neznamenaly. Jako by jejich sny nic neznamenaly.

Měl být přece doma a čekat na něj! Proč to jen nemohl ještě chvíli vydržet? – Teď, když už žádnou bolest necítil, nechápal, jak se mohl tak lehce vzdát.

Takže takhle to vypadá, když člověk propásne druhou šanci. Takhle tedy vypadá pravda. Pravda o tom, že umře jako troska. Jako člověk, který zahodil svůj život kvůli přeludu spokojenosti.

„Přestaň fňukat,“ napomenul pohrdavě svůj odraz v rozpraskaném zrcadle, když se mu podařilo tu vlnu zoufalství ovládnout. „Máš, cos chtěl,“ zašklebil se a zacákal zrcadlo vodou předtím, než s hořkostí, vzdouvající se v jeho nitru, odešel.

*

Nebylo těžké bratra najít teď, když věděl, kde hledat. Bill seděl na nízké zídce na place, nebo jak tomu místu říkali, a kouřil cigaretu. Samozřejmě, že byl sjetý, ale to Toma nepřekvapilo. Teď už ne.

Vytáhnul bratra za ruku a bez milosti ho odtáhl k autu, kde s ním mrštil o sedadlo. Bill se nebránil. Nechal sebou vláčet jako hadrová panenka, jako by chtěl, aby ho Tom našel a odvezl domů. Nebo mu to bylo všechno už jedno.

*

Když přijel od doktora a našel jen prázdný dům a rozházené věci v koupelně, bylo mu jasné, jak ten jejich slavný pokus o odvykání skončil.

Jenže copak mohl za to, že se zdržel? Copak byla jeho vina, že se doktorovi porouchalo auto, takže si musel počkat na odtah, a potom teprve zavolat taxíka, aby ho odvezl do ordinace? Nebo byla jeho vina to, že se ve městě opravoval most a on musel jet objížďkou? Nebo snad mohl za to, že potom byla ta příšerná zácpa, která ho tak zdržela? Ne. Nic z toho nebyla jeho vina.

Tak proč se potom cítil, jako by za to všechno mohl on? – Protože bratrovi slíbil, že s ním celou tu dobu bude. Že mu pomůže to překonat. Ale nedodržel to. Porušil slib, který mu dal a Bill to nezvládl.

Navíc sehnat válium nebylo tak jednoduché, jak myslel. Doktor mu nechtěl už další předepisovat, protože ho bral jen tenkrát po matčině smrti, kdy na tom nebyl psychicky nejlépe, ale teď už byl v pořádku, takže ho zprvu doktor odmítl. Když se mu nakonec svěřil, co s ním má opravdu v plánu, psychiatr se jen soucitně pousmál a snažil se mu šetrně sdělit, že šance na úspěch bez odborné pomoci je víc než nulová. Na to mu Tom odsekl, že jeho bratra vůbec nezná, a že oni to spolu zvládnou. Až teď jako by si uvědomil, jak směšně naivně musel znít.

Ale co mohl dělat? Šance, že Billa dostane na léčení, byla víc než mizivá.

Nakonec mu doktor předepsal subutex. Vysvětlil mu, že se používá právě při odvykání, takže s tímhle by pro Billa mělo být snadnější přestat. Tom mu byl vděčný, i když mu doktor pořád opakoval, že to nejspíš bude pro oba zklamání, že jeho bratr musí podstoupit opravdovou léčbu, ale to už ho neposlouchal. Myslel jen na to, aby se co nejrychleji dostal zpátky domů. V hlavě se mu celou dobu honily příšerné představy o tom, co by se Billovi mohlo stát, zatímco tam nebude, a bylo mu z toho špatně. Co ovšem nečekal, bylo to, že bratra doma nenajde vůbec.

Nechtěl si připustit, že by zase mohl utéct – ne teď, když to byl jeho vlastní nápad. Bylo to jeho odhodlání, on ho přeci prosil o to, ať mu pomůže přestat. V první chvíli se chtěl zhroutit na zem a brečet, ale došlo mu, že tím se stejně nic nezmění. Raději se tedy rozhodl bratra najít a zkusit to znovu – tentokrát doopravdy.

*

Tomova tvář hrála všemi barvami. Od sytě rudé až po fialovou, jak se v sobě snažil zadusit vztek. Každou chvíli otevíral ústa a nadechoval se k tomu, že ho seřve, ale nakonec je vždycky beze slova sklapl.

Billovi připomínal rozzuřeného kapra, ale nějak mu to nepřišlo vtipné. Spíš mu tím bratr naháněl ještě větší strach, protože pokud Tomovi došla slova, znamenalo to, že je nadmíru rozzlobený a jen se to v něm hromadilo. Bill pořád čekal, kdy se na jeho hlavu snesou výčitky, a věděl, že si to všechno zaslouží.

Ale nejhorší bylo, že když přijeli domů, Tom nekřičel. Jen se na něj díval velkýma, smutnýma očima a nic neříkal.

A Bill brečel. Protože si připadal jako ten největší zrádce a lhář pod sluncem. Přemýšlel, jestli se mu to někdy podaří, nebo to vždycky skončí takhle. Přál si, aby byl býval silnější, protože si nemyslel, že by tomuhle Tomovu pohledu ještě kdy dokázal čelit.

autor: Lisa