Wish you were here 3.

Uplynul asi měsíc od té doby, co si černovlásek všiml změněného stavu na Facebooku svého bývalého přítele. To slovo bývalého ho bolelo pořád stejně, jako první den. Dnes se mu už dařilo a postupně se z toho dostával. Díky jeho úžasné sestře Sandy, která se mu snažila pomoct a chodila s ním ven. I když byli sourozenci nevlastní, rozuměli si a chovali se k sobě jako vlastní. Měl ji strašně moc rád, vždycky mu pomohla, venku spolu pěkně řádili až do noci, nejednou na ně vyletěli lidé, že se mají uklidnit. Jim to bylo jedno a pokračovali ve své činnosti poslouchání písniček nahlas. Nebo si šli spolu zabruslit, zablbnout do obchodů s hračkami… Byl jí strašně moc vděčný. Pomohlo mu i to, že Tom už nebyl ve vztahu, což muselo znamenat jediné – Rozešli se. Cesta k němu byla opět volná. Všechno mu přišlo tak rychlé, najednou… Jako by to bylo včera, kdy viděl, že je zadaný… a teď? Může být zase jen jeho! Možná…

Opět seděl u počítače a psal si s ním. Dopadlo to tak, že se domluvili, že se konečně po čtvrt roce sejdou. Bill byl samozřejmě štěstím bez sebe, konečně ho uvidí! Sice ho nebude moct obejmout, políbit, chytit za ruku, naprosto nic, ale bude s ním! Alespoň jako kamarád. Tohle mu stačit muselo. Nic jiného taky nezbývalo.

Sejít se měli až za týden, ale už teď byl z toho neskutečně moc nervózní. Jak se má chovat? Pozná to na něm, že ho pořád miluje? Co si má oblíknout? Spousty otázek a měl na to ještě sedm dnů. Nakonec se rozhodl, že bude nejlepší, když bude sám sebou. Na co by si měl hrát na někoho, kdo vůbec ve skutečnosti není? Aby zaujal? Tohle nepotřeboval, Tom ho přeci znal. Sice ne osobně, ale skrz volání a psaní. Spokojil se i s tím.

***

Celých sedm dní se neskutečně táhlo. Zachraňovala to pouze škola, kde mu to docela rychle utíkalo, a psaní si s ním. Jinak bylo všechno marné. Ještě měl půl hodiny na přípravy a dalších 15 minut jej dělilo od něj. Nikdy v životě nebyl snad tak nervózní. Ne, tohle nebylo správné slovo. Měl jen zvláštní pocit. Postavil se před zrcadlo a kontroloval svůj vzhled. Lehce natupírované vlasy, černé líčení jako obvykle, černé džíny, triko s krátkým rukávem ve stejné barvě s potiskem, a ještě si vzal mikinu, černo-bílou zebru. Jeho nohy zdobily obyčejné tenisky v bílé, teď už šedé barvě. Musel uznat, že byl sám se sebou spokojený. Ještě, aby se líbil i jemu. Na tom záleželo úplně nejvíc.

Sbalil si věci, které potřeboval, což byly peníze, mobil a klíče. Upravil si ještě před zrcadlem líčení a s hlubokým nádechem se mohlo jít.

Na místo srazu dorazil o pět minut dříve. Neměl strach z toho, že jej nepozná, ani kdo tam vůbec přijde, ale ten zvláštní pocit tam byl pořád. Sraz měli u jednoho většího obchodu, Tom tam trefí, protože ve městě, ve kterém Bill bydlel, měl příbuzné, výhoda pro oba. Rozhlížel se kolem sebe a hledal postavu odpovídající vzhledu Toma. Vyšší postavy, oblečení velikosti stanu pro dva, dredy sepnuté v gumičce a v kšiltovce. Nikdo takový se zatím tady nenaskytoval. A přesto jej nemohl přehlédnout, kdyby tady byl. Tohle se však během pěti sekund změnilo.

Zpoza rohu vylezl mladík ve věku sedmnácti let a Bill okamžitě věděl, která bije. Je to on! Oba se okamžitě navzájem poznali, v tom nebyl problém.

„Ahoj!“ pousmál se okamžitě Bill. Nevěděl, co říct, jak se zachovat. Nebyl nervózní ani v nejmenším. Cítil, jak mu šíleně bije srdce. Tak dlouho na tuhle chvíli čekal a ona je už tady. Chtěl se mu vrhnout kolem krku, říct, co k němu cítí, ale byla tady jedna zábrana – strach. Strach z odmítnutí, z toho, že by se už nikdy neviděli… Zkrátka, nemohl to udělat.

„Tak jdeme!“ zavelel Tom a rozešel se směrem ke vchodu obchodu. Tohle bylo úplně první, co řekl, jakmile jej uviděl.

Ani jeden neměl nejmenší problém dát se do řeči s tím druhým. Okamžitě konverzace začala, a jelikož oba byli ukecaní, častokrát si skákali do řeči. Bill i Tom věděli, že na sebe mají přibližně pouze dvě hodiny, a budou se muset zase rozloučit. Proto na nic nečekali a vzali to, co chtěli – čokoládové cookies. Zaplatili u pokladny a rozešli se k černovláskovi domů. Po cestě zobali kulaté sušenky, a jako obvykle, povídali si celou cestu. Bohužel bylo ten den ne zrovna hezky, ale zamračeno a chvilkami i pršelo. Avšak ani počasí je neodradilo od dobré nálady.

Doma se uhnízdili v Billově pokoji. Nikdo nebyl doma, a tak se Tom rozhodl pro průzkum po místnosti. Nacházel spousty pokreslených papírů, tužek, náramků a podobných drobností. Za necelou čtvrt hodinu dorazila i domů Billova máma z práce. O Tomově návštěvě věděla, nebyla vůbec proti. Přeci jen, byl to pouze kamarád. Vešla do pokoje svého syna a koukla se na ty dva.

„Ahoj!“ Pozdravil Bill téměř okamžitě s úsměvem.
„Dobrý den.“ Pousmál se i lehce Tom a pozdravil taktéž slušně.
„Čau!“ úsměv opětovala i jediná osoba v místnosti ženského rodu. Měla i docela strach, co ze svého bytu najde, ale jakmile uviděla, že je všechno v pořádku, zavřela za sebou dveře a nechala ty dva o samotě.

***

Hodina, která jim zbývala, utekla jako voda a byl čas se rozloučit na dobu neurčitou. Bohužel. Bill nechtěl, aby Tom odešel, ale nezbývalo nic jiného. Právě teď stáli před domem Tomovy babičky. Chvíli na sebe jen tak hleděli, ale po chvíli Bill sebral odvahu a Toma před odchodem zastavil krátkým objetím. Byl to ten nejúžasnější pocit, jaký kdy mohl cítit. Za nic na světě by jej nevyměnil. V tu chvíli, jako by se pro něj zastavil čas. Bohužel, tohle nemohlo trvat donekonečna, a Tom se odtáhl s lehce nechápajícím pohledem. Ani to Billa nevyvedlo z míry a byl pořád spokojený, že to mohl a udělal to.

„Tak na skypu!“ zamával Tomovi a rozešel se domů. Nesnášel takové chvíle, kdy musí opustit někoho, na kom mu záleží. Ale co, zítra si jistě budou zase psát a volat, co byli spolu venku, nebylo jistě naposledy.

autor: Kiki