Someone like you 28.

Dalšího dne ráno, se Georg s otráveným výrazem ve tváři dobýval do autoservisu se svým malým bráškou v patách.

Alwin se však tvářil ještě otráveněji, a ve chvíli, kdy se Geovi konečně podařilo odemknout dveře, nabručeně napochodoval dovnitř.

„Zase přijdu pozdě,“ zamumlal svým tenkým hláskem a založil ruce na hrudi.

„Alwine, jenom si vezmu telefon, který jsem si tady včera zapomněl, a hned tě tam odvezu. Neboj se, stihneme všechno,“ Georg složil tvář do dlaní a ve spěchu se snažil přijít na to, kam si telefon odložil.

„Slíbil jsi, že mě ještě naučíš ten tanec a neudělal si to,“ Alwin nešťastně našpulil své malé rtíky a protestně se posadil na zaprášenou podlahu.

„Já nejsem tvoje máma, Alwine. Mám práci, nemám čas na tvé tanečky,“ Geo si nervózně prohrábl své dlouhé vlasy a zmateně se zadíval kolem sebe.

„Maminka byla moc unavená, a ty jsi mi to slíbil. Pořád se mi pletou kroky. Má to být skok skok otočka, nebo skok otočka skok?“ Alwin na něj upřel svůj nevinný pohled, rychle vstal a předvedl mu obě varianty tance, který si měly všechny děti doma procvičit.

Geo se při pohledu na svého hopkajícího brášku, musel usmát. I když jej bylo neustále všude plno a nemohl si od něj ani na chvilinku oddechnout, měl jej skutečně rád.

„Mně se líbí obě verze,“ připustil spokojeně a byl velice rád, že se Alwin pustil do tančení, a konečně vstal z té zaprášené podlahy.

Zatímco si Alwin pobroukával melodii a vesele se točil dokola, Geo došel ke skříni, kam si odkládali všechny osobní věci, tudíž jej vůbec nepřekvapilo, že jeho mobilní telefon přímo zářil na zaprášené polici.

„Někdo by nám tady měl pořádně uklidit,“ povzdechl si, telefon si zastrčil do kapsy a překvapeným pohledem prolétl Alwina, který se mu během několika vteřin vrhl kolem boků a naléhavě jej tiskl ve svém malém náručí.

„Ty chceš od nás odejít?“ Alwin mu vzlykal někam do trička, nepřestávajíc se k němu tisknout. „Já už budu hodnej, slibuji,“ Georg už opravdu ničemu nerozuměl. Nechápavě zavrtěl hlavou, sklonil se a vzal si Alwina do náruče. Jakmile v jeho očích zahlédl slzy, bylo i jemu samotnému do pláče. Pousmál se, dloubl mu ukazováčkem do špičky nosu a vzápětí jej dlouze políbil do vlasů.

„Co tě to zase napadlo, hm? Proč bych měl odcházet?“ konečky prstů mu opatrně utíral mokré tváře a teprve tehdy si poprvé uvědomil, že mu byl opravdu hodně podobný. Náhle jej zamrzelo, že byl na něj takový.

Jako by úplně zapomněl, jaké to je, být dítě.

Nebylo mu ještě ani pět let, bylo přirozené, že se tak malé dítě nadmíru zajímá o svět kolem sebe a že ve svém starším bratrovi nalezne svou zidealizovanou představu toho, jaký by měl i on sám být.

„U dveří jsou kufry,“ Alwin srdceryvně zavzlykal a dlaní ukázal směrem ke dveřím. Geo si sice v první chvíli myslel, že se muselo to malé dítě zřejmě zbláznit, jakmile však pohlédl ke dveřím, zjistil, že má skutečně pravdu. U dveří leželo hned několik velikých kufrů, na jednom z nich se dokonce vyvalovalo malé kotě, kterého si Alwin do té chvíle nevšiml.

„Alwine, to nejsou moje kufry,“ promluvil k němu tichým hlasem.

„Takže od nás nechceš odejít?“ zvedl k němu uplakaný pohled a přímo visel na jeho rtech. Pohled na jeho nešťastnou tvář v Georgovi probudil další vlnu výčitek. Choval se k němu v některých chvílích skutečně hnusně, a ten kluk se málem zalykal pláčem při představě, že by se měl od nich odstěhovat.

„Jistěže ne. Nikdy od tebe neodejdu, slyšíš? Už nikdy nechci něco takového slyšet,“ co nejpevněji jej k sobě přitulil a líbal jej do bledých vlásků tak dlouho, dokud se neuklidnil.

Alwin po chvilce skutečně přestal plakat. Hlavičkou se opíral o Geovo rameno a zhluboka vdechoval vůni jeho vlasů. Působila na něj skutečně uklidňujícím dojmem. Ještě jednou se zadíval na hromadu kufrů a v té chvíli radostně zapištěl.

„Geo, podívej!“nadšeně tleskal rukama a rozzářeným pohledem sledoval malé klubíčko, rozvalující se na jednom z kufrů. „Můžu si s ním jít hrát? Prosím,“ opatrně z něj slezl, spojil ruce a vrhl na svého brášku psí pohled.

„Myslel jsem, že pospícháme do školky, abys neprošvihl ten svůj taneček,“ Geo se na něj pobaveně usmál, ale vzápětí zakýval hlavou. Věděl, že to bylo Billovo kotě, a právě proto se nemusel bát hrozícího nebezpečí.

Zatímco se Alwin těšil z malinkého zvířete, Geo se rozhodl jít najít ty dva smolaře. Nemusel ani dlouho hledat. Stačilo jenom zajít za roh, kde si na malém gauči spali v náručí a něčí přítomnost zřejmě vůbec nepostřehli.

Georg ledabyle pohlédl na hodiny. Bylo něco po půl sedmé.

Věděl, že by je měl probudit, protože oba museli vstávat do práce, ale při pohledu na ně neměl to srdce udělat to. A už vůbec ne, jakmile si všiml zbarvení levé strany Tomova obličeje. V tu chvíli dokázal Andrease přímo nenávidět. A co bylo nejhorší, vůbec ničemu nerozuměl. Tom přeci jakživ nikomu neublížil, i přesto všechno, čím si musel projít, z něj vyrostl skutečně úžasný kluk a oddaný přítel.

Georg jej jako přítele však dávno nebral. Měl jej rád jako svého dalšího bratra, a právě proto jej pohled na něj tolik bolel.

„Ach Bože,“ neubránil se povzdechnutí, jak nejistě přešlápl na místě a sklonil hlavu. I když to dělal skutečně nerad, naklonil se přes spícího Toma, a co nejopatrněji se dotkl Billova ramene. „Bille,“ ještě jednou se zlehka dotkl chlapcova hubeného ramene.

Jakmile Bill po několika vteřinách konečně otevřel oči a zahleděl se na něj rozespalým pohledem, pousmál se, ustoupil několik kroků zpět a ukazováčkem si překryl rty na znamení, aby zůstal tiše a nechal Toma spát. Jistě to potřeboval.

Bill, který se ještě ani nestihl pořádně zorientovat, rychle přikývl, co nejjemněji se vymanil ze sevření Tomových paží a pohlédl na Gea.

Geovi přišel v tu chvíli nesmírně roztomilý.

Vlasy měl na některých místech popletené a střapaté, ve tváři mu hrál jemný ruměnec a výraz jeho obličeje by se dal přirovnat k výrazu provinilého štěňátka. Zhluboka se nadechl a rychle otevřel rty ve snaze promluvit.

Chtěl mu to všechno vysvětlit, chtěl mu říct o tom, jak moc Andreas Tomovi ublížil, což bylo také důvodem jejich odchodu, také o Heleně, která se k Tomovi zachovala skutečně hezky a v neposlední řadě také tom, jak moc si Toma vážil a jak hluboce jej miloval. Bylo toho však až příliš, a právě proto netušil, kde by měl začít. Pusu zase zavřel, silně stiskl rty a smutně se ohlédl za spokojeně spícím Tomem.

„Dobré ráno,“ pípl nakonec a po delší chvíli se zadíval opět na Gea.

„Tobě taky,“ odpověděl Georg k Billovu překvapení dost klidným hlasem a věnoval mu jeden ze svých typických úsměvů.

„Všechno ti to vysvětlím, Tom za nic nemůže. Všechno je to moje vina,“ to byl prostě typický Bill. Pokaždé, když se do něčeho až příliš vžil, nedokázal se ovládnout a mluvil tak rychle, že mu v podstatě ani nebylo rozumět.

„No, bylo by hezké, kdybys mi to vysvětlil, protože ničemu nerozumím. Ale teď se nejdřív utíkej obléknout, protože jinak zmeškáš do práce,“ pobídl jej s úsměvem na rtech, a soudíc dle Billova vyplašeného výrazu pochopil, že na nějakou práci v tu chvíli vůbec nemyslel.

„Úplně jsem zapomněl,“ nevěřícně zavrtěl hlavou, vděčen se na Gea pousmál a rozběhl se do vedlejší místnosti, aby si mohl vzít z kufru nějaké oblečení.

Udělal však jenom několik kroků a musel zastavit.

Krátce zalapal po dechu a vysíleně se opřel o zeď, která jej zároveň uchránila před nepříjemným pádem, jelikož se mu úplně podlomila kolena. V tu chvíli si uvědomil, že práce nebyla tím jediným, na co zapomněl.

„Bille?“ Georg byl téměř ve vteřině u něj. „Co se stalo? Neměl bych vzbudit Toma?“ pomohl mu vstát a opatrně jej podepřel svým tělem. Nikdy si neuměl představit, co přesně Tom myslel ve chvílích, kdy o Billovi říkal, že je lehounký, nyní to však věděl již přesně.

„Ne, to ne, prosím. Nech jej spát. Má za sebou skutečně těžkou noc a nechci, aby si dělal zbytečné starosti,“ promluvil tichým hlasem, pomalu se od Gea odsunul a pokusil se zhluboka nadechnout. Ještě pořád to bylo náročné, ale rozhodně lepší než před chvílí, kdy se nemohl nadechnout vůbec.

„Já nevím, Bille. Pokud se ti něco stane, zabije mně. Raději bych jej vzbudil,“ Georg se bez dalších řečí otočil a namířil si to přímo ke gauči, na kterém Tom spokojeně oddechoval. V poslední chvíli jej však zastavily Billovy ruce a zatáhly jej zpět.

„Geo, jsem v pořádku. Akorát jsem si zapomněl vzít včera své léky, a proto jsem měl menší problémy se nadechnout. Prosím, nech jej spát. Už si toho kvůli mně vytrpěl dost, nechci jej ještě více zatěžovat,“ smutně se pousmál a lítostivým pohledem prolétl Tomovu modřinu. Pořád se nemohl zbavit pocitu, že za to všechno může právě on.

Tom v tom domě přeci vydržel deset let a ode dne, kdy se zjevil na prahu dveří on, se všechno sesypalo jako lavina.

„Bille, ten kluk tě zbožňuje. Kdyby mohl, dýchal by za tebe. Kdyby se ti něco stalo-“ nepokračoval. Při pohledu do Billovy tváře pochopil, že to bylo zbytečné. Byl to velice milý kluk, ale když si něco vzal do hlavy, uměl být i hezky tvrdohlavý.

Na druhou stranu však musel uznat, že měl v něčem pravdu. Tom včera jistě prožil skutečně ošklivý večer, a kdyby jej vzbudil s tím, že se Billovi něco stalo, zřejmě by to moc příjemné probuzení nebylo.

„Fajn, vyhrál jsi,“ zašeptal a poraženě rozhodil rukama. „Ale utíkej si pro ty léky, protože tě nikam nepustím, dokud se nepřesvědčím o tom, že ti už nic nehrozí,“ rozhodně zkřížil ruce na prsou a výrazem tváře dával Billovi jasně najevo, že by byl mnohem klidnější, kdyby mu dovolil Toma probudit.

Bill se však jeho výrazem rozhodit nenechal. I on Toma zbožňoval, a právě proto jej nechtěl zbytečně vyděsit.

Vykouzlil na tváři něžný úsměv a věnoval Geovi dlouhé objetí jako výraz vděku předtím, než vyběhl do vedlejší místnosti, kde na něj již čekalo překvapení v podobě malého Alwina…

Dalších několik hodin by mohl Bill přirovnat ke zrychlenému filmu. Všechno kolem něj utíkalo až příliš rychle, a to se mu nelíbilo. Nejraději ze všeho by zastavil čas na tak dlouho, dokud by se Toma dostatečně nenabažil, jenomže když nad tím zapřemýšlel, uvědomil si, že takový okamžik by zřejmě nikdy nenastal.

Uvědomil si však ještě jednu věc. Každým dnem, každou hodinou, minutou, jej miloval pořád víc a víc. Nedokázal si představit, že by měl být ještě někdy bez něj. Na návrat domů náhle nedokázal ani pomyslet.

Láska byla mnohem horší závislostí než cokoliv jiného.

Alkoholik vždy po několika hodinách ze svého opojení vystřízliví, stejně tak i lidé závislí na drogách. Jenomže člověk závislý na lásce a blízkosti jiné osoby se ze své závislosti tak lehce nedostane.

Nechtěl jej opustit, nemohl…

Překvapeně zamrkal a pohledem sklouzl na telefon, který mu tiše zavibroval v kapse kalhot. Nejistě se kolem sebe rozhlédl, zdali nespatří jednoho ze svých kolegů, ale ve chvíli, kdy si uvědomil, že má vlastně po práci, nehleděl již na nikoho. Urychleně vzal telefon do ruky, zadíval se na jméno volajícího a krátce zavzdychal. Bylo tam jeho jméno.

Vesele si skousl rty, zhluboka se nadechl, a poté konečně hovor přijal.

„Bille,“ zaslechl, jak si z druhé strany Tom vydechl úlevou.

„Bál jsem se, že se ti něco stalo. Volal jsem ti už několikrát.“ Bill mu sice nemohl vidět do tváře, přesto cítil, že se o něj skutečně bál.

„Omlouvám se, nemohl jsem to zvednout,“ odpověděl tichým hláskem a provinile sklopil pohled. Měl v práci skutečně těžký den, někteří z číšníků po něm křičeli za každou hloupost, a právě proto mu nezvedal telefon.

„To je v pořádku. Nezlobím se, jenom jsem měl strach.“

„Chybíš mi,“ pípl Bill téměř neslyšně.

Bylo opravdu těžké mluvit s ním s vědomím, že je daleko od něj a nedrží jej v náručí.

„Ty mně taky, lásko,“ Tom nešťastně zamručel, vzápětí se však rozechvěle nadechl a nepustil Billa ke slovu, protože měl pro něj skutečně skvělou zprávu.

„Mám pro tebe překvapení,“ jeho hlas náhle působil skutečně spokojeně a vykouzlil i na Billově tváři klidný výraz.

„Co se stalo?“ vyzvídal a opatrně dosedl na nejbližší židli.

„Ode dneška bydlíme u Gea. Nabízel mi bydlení již dříve, ale nechtěl jsem mu být na obtíž. I dnes jsem se jej snažil přemluvit, ale bylo to stejně tak účinné, jako kdybych tobě zakázal mluvit,“ Tomův smích způsobil Billovi husí kůži.

„Myslím, že bych vydržel být chvilku zticha,“ odpověděl mu veselým hlasem, a vzápětí jej poprosil, aby Geovi za něj moc poděkoval. Bylo to od něj úžasně šlechetné gesto.

„Stavím se pro tebe, ano? A pak už budeme jenom spolu.“

„To zní opravdu krásně,“ Bill si hrál s lemem svého trička a nepřestával se usmívat. Nemohl se dočkat chvíle, kdy budou opět spolu. Chtěl se s Tomem rozloučit a uklidit těch posledních pár stolů, ale jeho šepot jej zastavil.

„Bille?“

„Ano?“ překvapeně pozvedl obočí a tiše vyčkával na odpověď. Tomův hlas zněl náhle skutečně vážně.

„Moc tě miluju,“ vydechl tři téměř neslyšná slůvka.

„Já tebe taky,“ zasténal…

autor: B-kay