autor: xoxo_Lady
Přeji pěkný den všem svým čtenářům, kteří tady s povídkou zůstali až do konce. 🙂 Loučím se s Vámi tímto krátkým prologem, avšak povídka jako taková nekončí – pomalu zaznamenávám další chvíle Billova, Ashina a Tomova života, a i když netuším, jestli bude další řada někdy dopsaná, natož zveřejněná, pevně věřím, že Vás alespoň malinko potěší, když vám prozradím, že nakonec si Tom svou rodinu přeci jen najde. Nemohlo by to skončit špatně, na to mám tento příběh až moc ráda a samotnou by mě to trápilo.
Také bych ráda oznámila (těm, kteří mé povídky čtou a zajímá je to), že v nejbližší době se ode mě už nedočtete žádné jiné twincestní povídky, jedině že by mě pohltila nějaká opravdu svůdná múza a donutila mě napsat něco krátkého, jinak nečekejte žádná další díla. S twincestem si dávám na chvilku pauzu a bůhví, jestli to nebude už napořád. 🙂 Psát však nepřestávám, pouze se „posouvám dál“. Svá další díla budu zveřejňovat pouze na svém blogu, pokud se nenaskytne jiná příležitost, takže mě v případě zájmu můžete navštívit tam. 😉
Dlužím Vám obrovské poděkování za všechny komentáře, kterými jste mě obohatily. Speciální poděkování patří Ondince, která mě každým svým komentářem dohání k slzám, a děkuji také mé nejmilejší a nejmilovanější Sajü, která je pro mě obrovskou oporou a s níž mohu sdílet naprosto vše, za což jí jsem obrovsky vděčná a ona si je toho snad vědoma. 🙂
Vám všem přeji pěkné poslední počtení a budu doufat, že vás tímhle krátkým zakončením nezklamu. :-*
Stál tam a sledoval jeho oči, prosící o odpuštění.
Během několika krátkých minut Tom ukradl menší loďku z přístavu, posadil do ní jak Ashu, tak Billa. Teď byl čas na rozloučení a jemu se ani za nic na světě nechtělo pustit lano a loď poslat kamsi do dáli, nechat ji vlnám a oceánu, ať je doveze domů.
Naposled Ashu obejmul, vzal ji do své náruče a šeptal jí stejné sliby, jako před chvílí Billovi. Byly stejné, protože je hodlal dodržet. Hladil ji po vlasech, po copáncích, jaké zdobily i jeho hlavu. I když plakal, usmíval se na ni, a tím holčičce dodával sílu. Ale ta ji nepotřebovala. Byla silná vždycky a on věděl, že se postará jak o sebe, tak o Billa, jenž byl na pokraji zhroucení. Rychle se smířila s tím, že jej bude muset opustit. Ale sama sobě dala úkol – musela být silná a dodat sílu i Billovi, věřit, že Tom svůj slib dodrží a dát tu důvěru i Billovi. Byla chytrá, věděla, že bez doufání to nezvládne. Důvěřovala svým modlitbám a hvězdám – důvěřovala Tomovi. To ji přeci celá ta léta učil – trpělivosti, důvěře a lásce.
Postavil svou holčičku zpět na nohy na podlahu dřevěné lodi. Pohlédl na Billa, s pohledem do budoucnosti a smutkem z přítomnosti si jej na pár momentů přivlastnil. Nečekaně, bez varování se vpil do jeho úst. Nejprve ochutnával tu vábivou chuť červených polštářků. Byly teplé a trochu slané od slz, ale nekonečně hebké a líbaly tak něžně, že se mu z toho v hrudi vyrojilo tisíce lechtivých pocitů. Rozutíkaly se každý jiným směrem, tak, že nemohl zachytit ani jeden z nich, pouze je nechat, ať jeho tělo pomalu vábí a přidávají mu na vášni.
Jazykem se opatrně probil do jeho úst, něžně se jím třel o ten Billův, hladil jej, nedočkavě kolem něj kroužil.
„Tomi…“ Probral jej až Billův výdech. Porcelánová panenka se od něj odvrátila, její tváře nabíraly rozkošné červánky, a stydlivě zamrkala dlouhými řasami. Bill sklopil hlavu, prsty uchopil jeden ze svých havraních pramínků a nervózně, avšak s obrovskou dávkou vzrušení, si s ním pohrával.
„Tohle je mé sbohem. Miluju tě, Billy. Uchovej si tenhle moment a má slova v paměti, a vzpomeň si na ně, až ti bude nejhůře,“ promluvil Tom ochraptělým hlasem. Srdce ho bolelo ještě více, neuměl si představit, jak se bude cítit, až jej nebude mít nablízku.
„Taky tě miluju, Tomi. Budu na tebe čekat klidně celý svůj život, jen ať ti to budu moct říct ještě nekonečně krát. Prosím, najdi si nás.“ Cítil, jak jej jeho ruce odtahují, pomalu mu pomáhal do lodi, přitom nespouštěl oči z jeho tváře. Dívali se na sebe možná naposled, možná ne. Snažili si uchovat v paměti každičký detail toho druhého. Bill si uvědomoval jeho dech na své tváři – možná naposledy. Tom si jeho křehkost přivinul do náruče a vdechl jeho osobitou vůni – možná naposledy.
„Sbohem, Billy. Sbohem, Asho. Miluju vás, ano?“ Zaznamenal jen dvojité přikývnutí jako souhlas. Billovy rty už nebyly schopny vydat ani hlásku, jak se třásly žalem, pouze zvedl ruku a uchopil do své tu jeho. Jen několik minut mu ji osud dovolil držet, cítit jeho přítomnost, jeho hebkou kůži, cítit jeho, jeho Toma. A pak nic. Náhlé prázdno, dálka, která rozdělovala dva břehy. Břehy, na nichž stáli dva chlapci, kteří se nekonečně a hluboce milovali, a jejich životy se teď rozdělily – možná navždy.
Tom stál na souši, pozoroval loď, dokud se nevzdálila natolik, že nemohl spatřit ani havraní vlasy. Pak si hřbetem ruky setřel žalem a bolestí uslzené oči, trhaně se nadechl a otočil se k vlnám zády. Otočil se do boje, který se stále odehrával o několik kilometrů dál, otočil se do boje, který jej čekal několik týdnů, možná měsíců, či snad let. Možná navždycky. Nevěděl, kolik síly bude muset vsadit na svou osobní výhru a slib, kolik času bude trvat, než bude moci odejít. Úplně, sám, do nového života. Do života za svou rodinou.
„Billy… chce se mi spát,“ hlesla holčička, ležící v chlapcově náručí. Vzhlédla k němu tmavýma očima.
„Tak spinkej, hvězdičko.“ Pohladil ji po hlavě, přitiskl na své tělo a zabořil tvář do její šíje.
„Nemůžu. Musím na tebe dát pozor. Nechci, abys byl sám a trápil se,“ zašeptala, stejný výraz měly i její hluboké černé oči. Bill se musel pousmát, jak ho její starost dojala.
„Já to zvládnu, stačí, když mě budeš ve spánku držet za ruku, ano?“ Tak jak si přál, tak udělala. Vzala jeho dlaň do svých a pevně ji stiskla. „Mám ti zpívat?“ Zmohla se jen na přikývnutí, jak ji únava zmohla.
Po zbytek času houpal svou malou holčičku na klíně, kolébal se s ní a uspával ji svým tichým hlasem, nesoucím se širým oceánem. Nejdříve jen tiše pobrukoval, pak jeho zpěv nabral na hlasitosti a slova se mu sama zapisovala do duše a vycházela z jeho rtů. Znal tu píseň, byla jeho, avšak když ji skládal, netušil její pravý význam. Až teď si uvědomil, jak moc je podobná všem těm pocitům, které cítil a které jeho zmoženou duši trápily.
„Wir müssen nur noch 1000 Meere weit
Durch 1000 Dunkle Jahre ohne Zeit
1000 Sterne ziehn‘ vorbei
Wir müssen nur noch 1000 Meere weit
Noch 1000 Mal durch die Unendlichkeit
Dann sind wir endlich frei“
„Budu na tebe čekat, Tomi…“
autor: xoxo_Lady
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 15
bože tohle je asi jedna z nejlepších povídek které jsem četla…asi víc než 2x jsem uronila slzičku.Hey!xoxo_Lady seš skvělá spisovatelka lubím tvoja velkolepé hvězdné dílo..ale ten konec já sem čekala heppáč!Ale tohle byla bomba.Shrnu to ♥♥♥ LOVE IT ♥♥♥ k téhle povídce se nejednou vrátím to se neboj.Jop,a xoxo_Lady až budeš zase něco psát tak dej věět ;-)Moc děkuju za tuhle povídku!
Ach pane bože :´( celý tento nádherný díl sem probrečela. bylo to tak moc dojemné a já ti chci za tuhle povídku neskutečně poděkovat,že ses o ní s námi podělila. Byla to jedna z těch úplně nejlepších povídek,co jsem kdy četla..povídka,na kterou nezapomenu a zůstane mi v hlavě…a když se mě někdo zeptá na doporučení nějaký výborný povídky,budu vědět,jako doporučit. Opravdu ještě jednou moc děkuju a DOUFÁM….že druhou řadu napíšeš a zveřejníš. Budu na ní čekat se stejnou nadějí,se kterou Bill čeká na to,až se mu Tom jednou vrátí..a znovu se setkají :´)….Opravdu moc bych si přála,aby ta druhá řada byla….
[1]: Děkuji za nadšený komentář!;-) Myslím, že šťastný konec by se zde moc ani nehodil. Přeci jen, myslím, že v realitě takovéto příběhy nemají moc šťastných konců. 😉
[2]: Milá beep :-), to já ti děkuji za každý tvůj komentář, které mě počas povídky tak těšily.;) Budu ráda, když si tento příběh uchováš v hlavě 🙂 Děkuji!:-*
[3]: To rozhodně uchovám :)!
Zaprvé doufám že mi promineš že to čtu až ted ale twincest neznám moc dlouho každopádně si mi vyrazila dech a rozkutálela slzy po mé tváři .. prostě dokonalost sama <3 <3
Nemam slov neskončilo to jak jsem si přala,ale život není jen krásny,ale bolest a víra že se jednou vše v dobré obrati.