Wenn es manchmal regnet 14.

Naposledy potáhl z cigarety a típnul ji. Vzápětí si z balíčku chvějícími prsty vytahoval další a zapálil si. Za těch několik hodin, které proseděl venku před domem, už stačil vykouřit téměř celý balíček. Ale bylo to to jediné, co zvládl dělat. – Kouřit jednu cigaretu za druhou, obklopený nočním vzduchem, a zírat do prázdna.

V jeho hlavě bylo pusto, stejně jako v jeho hrudi. Cítil se zklamaný a zároveň naštvaný. Naštvaný na doktora, který mu říkal, že to nedopadne dobře a měl pravdu. Naprosto cizí člověk dokázal jeho bratra odhadnout lépe než on sám. On, který ho miluje. On, pro kterého Bill znamenal všechno. Měl pocit, že ještě nikdy nebyl tak bezradný. Tápal ve tmě a nedokázal najít cestu ven. Nedokázal bratra pochopit. Možná, kdyby si dokázal představit, co Bill opravdu cítí, pak by mu mohl pomoci.

Zamyšleně odhodil nedokouřenou cigaretu a rozlámaně vstal. Oprášil si kalhoty a zamířil zpátky do ztemnělého domu. Věděl, že jeho bratr nevyšel ze svého pokoje od doby, co se ubrečel k spánku. Chtěl ho utěšit, ale nedokázal nic říct. Cítil se tak zraněný, že nedokázal najít jediné konejšivé slovo, které by mu řekl. Jen se díval, jak se utápí ve vlastní porážce a sám se cítil poražený.

Zamířil do koupelny, kde si začal čistit zuby. Miloval cigarety, ale nesnášel tu pachuť v ústech, když jich vykouřil až příliš. Unavenýma očima těkal po místnosti, až se mu pohled zastavil na Billově tašce. Vyplivl zbytek pasty a opláchl se, než si ji přitáhl k sobě.

Bezmyšlenkovitě začal vytahovat bratrovy věci ven, až narazil na injekční stříkačku. Jak takhle malá věc dokázala člověku převrátit život naruby?

Zíral na ten kousek plastu s ostrou jehlou a poprvé v tom viděl to, co ve stříkačce pravděpodobně viděl i Bill. – Únikovou cestu. Vysvobození z toho, co všechno bylo v jeho životě špatně. Přemýšlel, kde se stala chyba? Kde přesně byl ten okamžik, kdy to ve svém životě tak posral, aby se mu to všechno vrátilo jako bumerang?

Měl by být přece šťastný. Měl by mít krásnou přítelkyni a uvažovat o tom, že se s ní konečně odstěhuje. Měl by ještě chodit do školy, nerozhodnutý o tom, co chce v budoucnu dělat. Jeho jedinou starostí by mělo být, na jakou párty půjde příští týden.

Neměl tady stát, zoufale zamilovaný do vlastního bratra, který byl závislý na heroinu, bez matky, která byla mrtvá a otce, který zbaběle zmizel, když jeho manželka zjistila, jaké zrůdnosti provedl jejich mladšímu synovi.

Tom si otřel tvář od bezmocnosti, která se mu rozlévala z očí, a cítil, jak mu puká srdce. Připadal si tak mladý. Příliš mladý na to, aby tohle mohl zvládnout.

Zadíval se zase na stříkačku, kterou držel v ruce, a povzdechl si. Opravdu to Billovi za to všechno stojí? Opravdu to stojí za to, aby se všeho vzdal?

Přemýšlel, jaké by to bylo, moct všechnu tu bolest vypnout. Vymazat všechno špatné, všechno to, co mu v noci kradlo klidný spánek.

Ale kdyby to udělal, byl by to ještě vůbec on? I kdyby se vzdal té nemocné části – pořád by se vzdával kusu sebe.

Byl tak ponořený do svých myšlenek, že si ani nevšiml svého dvojčete, jak stojí ve dveřích.

„Tome, co to děláš?“ nakrčil Bill obočí, když bratra našel v koupelně, jak stojí shrbený u zrcadla a v ruce drží jeho stříkačku.

Když se před pár okamžiky vzbudil, chvíli jen tak ležel a přemýšlel, proč se cítí tak strašně mizerně. Potom, když si vzpomněl, co všechno se stalo, vyskočil z postele, odhodlaný najít Toma, protože měl v hrudi svíravý pocit, který mu naháněl strach.

„Víš… myslím, že tě někdy chápu – proč tohle děláš. Musí být tak snadné zapomenout a nestarat se o nic jiného, jen o tohle. Všechno, co tě trápí, je pryč…“ pronesl zamyšleně Tom, aniž by se na svého bratra otočil. Stále se díval na injekční stříkačku v jeho ruce a k Billovu zděšení se pohled jeho bratra změnil na téměř nábožný.

„Přeskočilo ti?“ přiskočil k němu, když mu došlo, o čem Tom mluví. „To snad nemyslíš vážně!“ škubl za jeho rameno, až ho otočil k sobě a vyrazil mu stříkačku z ruky. „Už nikdy – slyšíš – nikdy nechci slyšet, jak říkáš něco takového! Copak ti nestačí, jak jsem dopadl já?“ křičel na něj zoufale a pořád mu třásl s ramenem. Bylo jedno, že se toho nedokázal vzdát on, ale nikdy by nedovolil, aby se něco takového stalo i Tomovi.

„Snad jsem toho zase tolik neřekl,“ ohradil se Tom a vytrhl se z jeho chabého sevření.

„Jak myslíš, že by mi asi bylo, kdybys do toho spadl taky! Kvůli mně! Myslíš si, že bych se bez výčitek mohl dívat na to, jak si kazíš život? Jak se dobrovolně zabíjíš?“

„Bojíš se o mě, nebo o to, že by ses se mnou musel podělit o svou dávku?“ podíval se mu bratr zpříma do očí.

„Samozřejmě, že se bojím o tebe!“ štěkl Bill dotčeně. „Víš, že bych se pro tebe vzdal všeho,“ hlesl potom tišeji.

„Tak se toho vzdej, Bille! Přestaň s tím, já tě prosím! To, že to poprvé nevyšlo, neznamená, že už není naděje! Máme všechno, co potřebujeme, a já už tady s tebou jsem! Na co čekat?“ teď to byl jeho hlas, do kterého se vkrádala beznaděj.

„Já… já přestanu, Tome. Slibuju, že jo. Jen… ještě nejsem připravený. Ještě není ten pravý čas,“ mumlal Bill a uhýbal očima před bratrovým pohledem.

„Pravý čas!“ zaúpěl Tom. „A kdy podle tebe bude ten pravý čas, Bille? Až tě najdu ležet na zemi se zapíchnutou jehlou a ty už se neprobereš? Nebo bude pravý čas, až tě chytnou policajti a nechají tě shnít v lochu? Tak kdy, Bille, kdy?!“

„Já nevím! Nevím to, slyšíš! Nemusíš mi připomínat, jaký jsem slaboch!“ zakřičel mu Bill do tváře.

„Já o tebe nemůžu přijít, copak to nechápeš?“ natáhl se po něm Tom zoufale. „Jsi to jediné, co mi zůstalo, Bille. Jsi to první a poslední, co dává mému životu ještě smysl. Nemůžu tě ztratit,“ drtil mu ruku mezi svými a upřeně se mu díval do očí, což způsobilo, že všechen vztek, který v Billovi ještě před chvíli vřel, byl pryč. „Přece víš, že to nikam nevede. Že s touhle sračkou nemáme budoucnost.“

„Já vím,“ vydechl Bill potichu. Samozřejmě, že to věděl, ale nebylo tak lehké přestat jen tak ze dne na den. „Prostě se bojím, že pokud to nezvládnu, ani jeden z nás už to neunese. Mám takový strach, že tě zase zklamu,“ řekl popravdě. „A taky… jsou věci, na které nechci myslet. Věci, na které díky tomuhle nemusím myslet. Mám strach, že to bude příliš a já z toho zešílím, Tome.“

Věděl moc dobře, proč tenkrát s drogama začínal, a ať už ho to zavedlo kamkoli – v tomhle to celé bylo. Heroin jako jediný dokázal zahnat stíny na jeho duši. Nebo si to aspoň myslel.

„Nejsi na to sám, Bille. Jsem tady pro tebe,“ Tom si ho za ruku, kterou stále svíral ve svých dlaních, přitáhl do náruče.

Bratr mu slabě vydechl na rameno, než si schoval tvář do prohlubně jeho krku. Nechal se objímat a dovolil si, cítit se bezpečně. Tomovy paže byly silné a hřejivé a jeho srdce pravidelně tlouklo v souhře s tím jeho. Chtěl takhle zůstat stát už napořád. Možná měl Tom pravdu. Možná mu on mohl pomoct zahnat ty staré děsy, které ho pořád pronásledovaly.

„Doopravdy mi tak věříš? Doopravdy věříš, že to zvládnu?“ odtáhl se od něj po chvíli a zadíval se mu do očí.

„Věřím v nás, Bille,“ opravil ho bratr a pohladil po tváři.

Opřel tvář do jeho dlaně a mírně se pousmál. Taky v Toma věřil. Věřil v něj víc než v cokoli jiného ve svém životě.

„Dobře,“ přikývl. „Jen… jen mi dej ještě chvíli času,“ úpěnlivě se mu vpil do očí. „Nechci, aby to ztroskotalo na tom, že budu mít strach, a potom zbaběle couvnu. Dej mi ještě chvíli, abych si to v sobě srovnal,“ žádal Bill, i když pravý důvod byl přece jen trochu jiný. Myslel na fet, který dostal od Lukase – nemohl ho přece jen tak vyhodit. A kdyby si ho nechal a odvykal, pak by bylo víc než jasné, jak to dopadne. Bylo by to až příliš velké pokušení.

V Tomově pohledu viděl, že bojuje sám se sebou. Tom už nechtěl čekat. Kdyby to bylo na něm, nečekal by už ani minutu. Protože z každého dalšího rána měl tak zasraný strach, že ho svíral, až se nemohl nadechnout.

„Dobře,“ přikývl tentokrát Tom po chvíli úporného přemýšlení a snažil se potlačit nepříjemný pocit déja vu. Byli zase tam, kde předtím. Připadal si jako nějaká pitomá loutka, kterou někdo pořád vracel na start, aby musel začínat znova.

Ale věděl, že stejně nemělo cenu bratra do něčeho nutit. To by nikam nevedlo. Znovu si ho přitáhl do náruče.

„Jen si prosím pospěš,“ políbil ho do vlasů a ucítil bratrovo přikývnutí.

autor: Lisa