My student 9.

autor: Bína
Slyšel jsem, jak se tiše otevřely dveře a jak se Tom zastavil kousek za mnou. Bál jsem se na něj podívat, protože nevím, co říct. Odpoledne patřím mezi nejšťastnější lidi na světě, a teď?
Ucítil jsem jeho ruce kolem mých ramen.

„Billi?“ Otřel jsem si slzy, ale na něj se nepodíval. Nesmím couvnout.

„Co se stalo? Mmm, pověz mi to.“
„Já… nemůžu. Tomí, prosím, běž a zapomeň na mě.“ Na konci se mi zlomil hlas.
„To nejde, nemůžu zapomenout. Na tebe ne.“ Chytl mi tváře do dlaní a donutil se mě na něj dívat. „Poslouchej mě. Ať se stane cokoli, budu při tobě a nedovolím, aby ti někdo ublížil.“
„Ale tady nejde o mě, ale o tebe. To, že mě ublíží mně, je jedno, tobě nesmí ublížit.“
„Mně nikdo neublíží, blázínku.“ Posadil si mě na sebe a objal mě. „Teď mi hezky pověz, co se stalo.“ Líbnul mě na tvář.

„Když jsi odešel, byl tu Denny… a on říkal, že pokud se s tebou nerozejdu, tak ti ublíží.“ Vzlykl jsem.

„Neublíží mně ani tobě. Už se k tobě nikdy nepřiblíží.“
„Ale on říkal, že ti ublíží, pokud se s tebou do zítřka nerozejdu.“ Věnoval mi další pusinky na krk.
„Neublíží, lásko, já tě ochráním.“ Schoval jsem se mu do náruče a za dalšího pohupování jsem za chvíli usnul.

Otevřel jsem oči a viděl pouze tmu. Myslel jsem, že je hluboká noc, a taky proto jsem nenahmatal Toma. Nejspíš musel odejít. Chvíli jsem čekal, než se rozkoukám, ale čím víc jsem viděl, tím mi docházelo, že v nemocnici asi nejsem. Kolem mě byly čtyři kamenný zdi, kamenná podlaha a malé dveře. Taky tu byla docela zima, takže jsem se co nejvíc zahrabal pod deku, která byla na jakési posteli, kde jsem ležel.

„To je dost, že ses probral, lásko.“ Uslyšel jsem ostrý hlas Dennyho.

„Denny?“ Zašeptal jsem.
„Tady jsem.“ Najednou mě pohladil po ruce.
„Kde to jsem? Co jsi to udělal? Kde je Tom?“ Vystrašeně jsem se díval kolem sebe.
„Jsi u mě, lásko. Tak jak to má být. Tom odešel. Už nás nechá na pokoji.“ Zašeptal mi do ucha.
„Chci domů.“
„Jsi doma.“ Vstal a odešel.

Tom

„Pane, pane, probuď te se.“ Slyšel jsem nad sebou vlídný ženský hlas. Otevřel jsem oči a ucítil bolest na temeni hlavy.

„Au.“ Chytl jsem se za bolavé místo a posadil se.
„Co se stalo? Kde je Bill?“
„Bill? Bill!“ Okamžitě jsem se postavil, což způsobilo mé mírně zakolísání. Sestřička mě posadila na postel a přiložila mi obklad na hlavu.
„Co se tedy stalo?“
„Já… přišel jsem za Billem a on na mě usnul, uložil jsem ho do postele a chvíli u něj seděl, a pak přišel Denny, jeho bývalý přítel. Křičel na mě, a potom mě něčím praštil. On má Billa? Musím ho najít, on mu ublíží!“
„Policie je už na cestě, všechno jim řeknete a oni Billa najdou.“
„Ne, vy to nechápete. On mu ublíží.“ Znovu jsem se zvedal, ale opět se mi udělalo mdlo. Otevřely se dveře a dovnitř vešel doktor a dva strážníci.

Po dlouhé hodině mého vyslýchání konečně začali hledat Billa. Co když je už někde mrtvý? Nebo mu ublížil? Nesmí se mu nic stát. Mému Billovi ne.

„Pane, jděte domů. Tady nic nezmůžete.“
„Já nemůžu. Chci vám pomoct! Chci s vámi Billa hledat.“
„My ho najdeme. Vy se jděte domů vyspat!“ Sklopil jsem hlavu a vstal. Došel jsem ke křeslu pro svoji mikinu a zahlídl na stolku klíče od Billova bytu. Podíval jsem se na policisty a nenápadně je vzal.
„Když ho najdete, zavolejte mi prosím.“
„Nemějte strach. Vyspěte se.“
„Nashledanou.“
„Nashledanou.“

Zavřel jsem za sebou dveře a vydal se z nemocnice ven. Kdybych aspoň věděl, kde Denny bydlí, třeba to ví Andreas. Cestou k Billovi jsem si pospíšil, třeba bude doma. Když jsem odemkl jeho byt, byla v něm tma a prázdno. Rozsvítil jsem a začal hledat nějaký adresář, ale narazil jsem jen na naše písemky. Prohledal jsem jeho stůl, a když tam nic nebylo, vrhl jsem se na tašku, ve které jsem konečně našel to, co jsem hledal. Listoval jsem adresářem, až jsem narazil na Andrease. Vytočil jsem jeho číslo a čekal.

„Co je?“ Ozval se nevrlý hlas.

„Ehm… tady Tom. Billův přítel.“
„Mmm? Billův přítel? Je něco Billovi, neozval se mi dlouho.“
„Noo, Bill měl autonehodu a ztratil paměť, v nemocnici se ukázal Denny a tvrdil mu, že to on je jeho přítel, a potom mu vyhrožoval, že pokud se se mnou Bill nerozejde, něco mi udělá, a dnes v noci Billa unesl.“ Vychrlil jsem ze sebe.
„Cože? On Billa unesl?“ Slyšel jsem ohromené zalapání po dechu.
„Já se chci zeptat, jestli nevíš, kde bydlí. Musím ho najít.“ Vzlykl jsem.
„Jo, vím, kde bydlí! Kde jsi?“
„U Billa v bytě.“
„Dobře, vyzvednu tě tam za dvacet minut.“ A típl to.

Složil jsem se na podlahu a rozbrečel se.

Jen ta představa, že bych měl Billa ztratit, je hrozná. Až budeme zase spolu, nenechám ho ani minutu samotného, a je mi jedno, že to je můj učitel. Nepustím ho ani na minutu z očí a neustále se ho budu držet jako klíště. Klidně skončím se školou jen proto, abych na něj dohlížel. Asi mu budu lézt na nervy, ale nikdo mi ho už nikdy nevezme. Je to můj Bill, můj anděl, moje všechno. Je neuvěřitelné, jak se člověk dokáže během chvíle do někoho tak strašně moc zamilovat, a jak ho dokáže během pár vteřin ztratit.

autor: Bína

betaread: J. :o)

14 thoughts on “My student 9.

  1. takhle o useknout! že se nestydíš!:D aaaaaa kdo má čekat na další díl !:D já se zblázním!:D honeeeem 😀

  2. Trochu mi to připomíná Weinachten… láska, únos, výhružky… jen doufám, že to skončí o hodně líp. Bože, jestli Denny Billovi něco vážnýho udělá, udělam si na toho parchanta woo-doo panenku a vyplejtvám na ni všechny špendlíky v baráku, a že jich neni málo, když bydlim se dvěma švadlenama a čalouníkem 😀 Každopádně doufám, že bude Billy v pořádku a že ho Tom s Andym brzo najdou.

  3. Tvl ten Deny je hajzl! To jsem vážně nečekala….snad Billovi nijak neublíží..doufám,že ho brzo najdou!

  4. Ten dej má strašne rýchli a neprirozdený spád 😀 ale inak Denny je pekné hovado ;3 ..

  5. Ouč , tak snad s ním nic nebude , jen nechápu co to je za blba ten Denny 😀 Dyť to není nějak možný 😀 .. Bože bože to je svět 🙂

  6. oooooh krásnéééé a to že Denny Billa unese jsem naprosto nečekala..šmejd jeden..aby chcípl..doufám že Billovi neublíží

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Verified by ExactMetrics