autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
Vítejte zpátky v našem světě snů a nočních můr. Zajímavá vás, jak bude pokračovat život kluků, zda Bill přežije nehodu, a jak se s tím vypořádá? Co se mezitím stalo s Tomem? Splnil svůj slib, že si vezme život, pokud Billa ztratí? To vše a mnohem víc se dozvíte v pokračování povídky Novel of Dreams. Zde vám přinášíme druhou řadu s názvem My Nightmare. =)
Všem vám chceme moc poděkovat za podporu. I když se objevily záporné komentáře k Tomovi, my to samozřejmě nebraly nijak špatně. Jen je psychicky labilní po tom všem, co si v životě prožil. Pouze jsme vás tu nechtěly zatěžovat povídkou, kterou by nakonec nikdo nečetl kvůli jedné postavě. Proto vám mockrát děkujeme a snad si to užijete. Budeme opět rády za nějaké komentáře.
Přejeme příjemné čtení.
BILL
Cítil jsem se, jako by celé mé tělo bylo v jednom ohni, jako by hořelo a někdo mě trhal na maličkaté kousíčky. Bolest, kterou jsem najednou cítil, byla přímo nesnesitelná. A ten pocit se stále prohluboval.
Jako bych se tím tunelem vracel zpět. Světlo, které jsem viděl, zhasínalo. Jenže s ubývajícím světlem bolest mého těla sílila. Chtěl jsem to zastavit, rozeběhnout se přímo do světla, abych tu bolest zničil, ale moje nohy odmítaly jít kupředu. Stále jsem jen couval bez zastavení.
I když jsem měl oči zavřené, všude se mi míhala různá světýlka. To však rázem ustalo. Viděl jsem určité úseky jistých situací. V každé z nich byl Tom. Tom… Kde je Tom?!
Náhle jsem prudce otevřel oči a začal sebou cukat. Zakňučel jsem bolestí. Svět kolem mě se točil, všechno jsem měl rozmazané. Z očí se mi ihned spustily slzy. Byl jsem naprosto omámený, něčím svázaný. Nedokázal jsem ten pocit popsat.
„Kde je… Kde je Tom?“ vzlyknul jsem z plných plic a plakal. Co se stalo? Kde jsem a proč tu vlastně jsem? Mám pocit, že jsem roztrhaný na tisíce kousků, ale to není to podstatné. On se na mě pořád zlobí. Určitě… mě nechal, už navždy. Já pro něj… jel, ano, jel jsem pro něj.
„Bille, Bille… Bille, klid,“ zaslechl jsem hned ženský hlas. Dotyčná mě chytila za ruku a začala mě hladit po hlavě. „Pššššt…“ Trhaně jsem začal oddechovat. Špatně se mi dýchalo. Rukou jsem si začal přejíždět po rtech a nose, abych našel něco, co by mi pomohlo dýchat. Teprve jsem pořádně zamrkal a podíval se směrem, odkud šel ten hlas.
„Si-Simone,“ naříkal jsem. Proč je tady Simone? Proč tu není Tom? Ale já pro něj nedojel. „Kde je? On… se zlobí…“ lapal jsem po dechu.
„Ne, nezlobí se. Pššššt, musíš se uklidnit. Uklidni se a dýchej…“ pošeptá mi vlídně, ačkoli oči měla celé uplakané. Dál mě hladila po vlasech jako malého kluka. Upnul jsem k ní pohled. Z očí se mi slzy doslovně valily. Pokýval jsem jen maličko hlavou a snažil se dýchat pravidelně.
„Tak, to je ono… Nádech, výdech… Musíš se uklidnit. Byl jsi vážně zraněný, Bille,“ pošeptá a otře si tváře od slz. Hleděla na mě naprosto bezmocně. Ale proč? Co se jen stalo…
„Co… co se stalo?“ oddechnul jsem. „A kde jsem?“ Chci se zvednout, jenomže mě to strašně bolí.
„Uklidni se, zůstaň klidně ležet,“ položí mě jemně zpátky. „Měl jsi nehodu. Byl jsi skoro dva týdny v komatu.“ Dva týdny? No to ne! Pane bože, vždyť… já jsem měl být s ním.
„V komatu? Ale já… já jsem jel pro Toma k Benovi a… on se se mnou rozejde. Já… já se na něj nechtěl vykašlat, ani na něj křičet… Já…“ rozvzlykám se bezmocně. „Simone, prosím, kde je? Proč tu není? On mě… nemá už rád?“ Celý jsem se třásl. Chytnul jsem ji za ruku a začal ji tisknout. Nic mi neřekla. Jenom mě začala po ruce hladit a rozplakala se společně se mnou. Vypadala, jako by ji někdo zaživa upaloval na hranici. Vyzařovala z ní čistá zoufalost.
Já vím, že je Molly mrtvá, ale co se ještě stalo? Nechce mi nic říct. Já ale potřebuju vědět, kde je Tom!
„Ne, neplač. Já se moc omlouvám,“ snažil jsem se ji pohladit po tváři, ale byl jsem napíchnutý na nějaké přístroje.
„Tom už… už tu není,“ vzlykla a rychle se otřela kapesníčkem.
„Není,“ zopakoval jsem po ní téměř omámeně. „On už šel domů?“ Dlouhou dobu mě zničeně pozorovala, jako by nevěděla, co mi říct. Já bych se přece nezlobil, ale on musí být naštvaný.
„Byl tady? Spal? On… on vůbec nejedl,“ zakroutím bolestně hlavou. „Já… jsem ho nevyzvedl.“
„Já-já… obávám se, že-že už… mu je to jedno,“ vydá ze sebe přes vzlyky a nanovo se rozpláče. Podívala se někam jinam.
„Simone, co je s ním?“ Přes veškerou bolest jsem k ní natáhnul víc ruku. „Prosím,“ zaúpím.
„Ne, ne… Teď musíš být v klidu a… zotavit se. Potřebuješ odpočívat. Dojdu-dojdu pro doktora,“ vzlykne. Otře se kapesníčkem a zvedne se. Ještě mě pohladila po rameně.
„Nee, prosím,“ začnu se po ní natahovat. „Kde je?“
Pohladila mě po hlavě a povzdechla. Nakonec se ke mně usadila zpátky. Bylo poznat, že neví, jak mi sdělit to, co se právě chystá. „Musíš mi to říct.“ Snažím se v sobě udržet slzy. „Já… On mě nechal, že jo?“
Jestli mě nechal, je to jen a jen moje vina. Jsem si toho vědom.
„Nechal… nás oba, nechal všechny,“ nakloní hlavu ke straně. Snažila si udržet přívětivý výraz, ale znovu se jí po tváři roztekly slzy.
„Jak všechny?“ pošeptám nechápavě a natáhnu se k ní znovu. Vzlykla, zakroutila hlavou a schovala si obličej do dlaní, načež se znovu rozplakala. Nerozuměl jsem tomu, nechápal jsem, oč tady jde.
„Já tomu nerozumím. Řekni mi to, prosím,“ zhluboka se nadechnu.
„Ztratila jsem obě děti… Tom už tu s námi není,“ zašeptá s pláčem. Ne, nesmí být… mrtvý. To mi nesmí říct. Tak to není. On neumřel!
„Co-cože?“ vydám ze sebe ochraptěle. „Co se mu stalo?“
„Pokusil… pokusil se zabít.“
„Ne,“ zakroutím hlavou. „To není možné, ne,“ rozplakal jsem se znovu. „Ne… neumřel, že ne?“ Ne, jen se mi to zdá. Tohle není pravda. Já se z toho snu probudím a pojedu pro něj.
„Prakticky… ano,“ šeptne, zatímco vytahuje další kapesníčky, aby otřela i mě.
„Ne!“ cuknu sebou, až si vytrhnu jednu z hadiček. „Ne, Simone… On není mrtvý!“ Nedá se to nazvat pláčem, je to téměř řev.
„Bille, uklidni se, prosím tě,“ rozbrečí se. Snaží se mě udržet v nepohyblivosti. „Není mrtvý, není.“
„Tak kde je?“ zaklonil jsem s pláčem hlavu, téměř jsem se zalykal.
Pořád mi něco říká, ale stále nevím, co se stalo. On nemůže být mrtvý. Nenechal by mě tu, já ho tu taky nenechal. Otřela mě čistým kapesníkem a popotáhla nosem.
Chvíli mlčela. Sbírala odvahu k tomu, aby mi pověděla celou pravdu.
„Ten den, co byl u Bena a zavolali mu z nemocnice, že jsi měl nehodu, běžel sem za tebou. Volal mi, byl na pokraji zhroucení, ale když jsem přijela, nebyl tady. Snažila jsem se mu volat. Měl vypnutý mobil. Ještě večer mi volali, přivezli ho sem do nemocnice. Pokusil se… zabít. Pořezal… si zápěstí a… a… našel ho nějaký bezdomovec, který mu zavolal pomoc,“ rozpláče se náhle. Snažila se uklidnit, ale moc jí to nešlo. Kvůli mně se podřezal. Kdybych na něj onen večer nekřičel, on by neodešel a tohle by se nestalo. Je to jen kvůli mně. To já jsem tu neměl být. Ne on!
„Bože můj,“ vydechnu naprosto omámeně. Zaměřím pohled do nepřesného bodu a tiše pláču. „…to je moje vina,“ vydám ze sebe. „A-a kde je teď?“ Připadá mi to jako nějaká scéna vystřižená z filmu. Není to pravda.
„Doktor…“ vzlykne a zhluboka se nadechne, „doktor řekl, že se musel nejspíš uhodit do hlavy… při tom pádu. On… jak už byl na těch operacích, tak… tak bylo větší riziko a to všechno a-a… Tom… on… ztratil paměť. Vůbec nic… si nepamatuje. Přestal… taky přestal mluvit. Vůbec nikoho nevnímá, na nikoho nereaguje. Už tu… prostě není. Tohle už není Tom. Je to cizí člověk, co o ničem neví. Zavřeli ho na psychiatrii. Bože můj…“ Její brek byl tentokrát už hysterický. On si nepamatuje. Ale žije. Jen… nic neví. Ztratil paměť. On už mě nebude znát, nebude si pamatovat nic.
„Simone,“ chtěl jsem ji nějak uklidnit, ale sám jsem se v tom přímo topil. Začal jsem zrychleně dýchat, i když se mi dýchalo špatně. Můj tlak prudce klesal. Nedbala na mě. Brečela dál s obličejem v dlaních. Bylo to na mě příliš. Byl jsem slabý. Údery mého srdce začaly opět zpomalovat, ale jakmile jsem začal brečet, tlak se mi trošku zvýšil.
„To ne, to ne… Tak to být nemůže.“
„Já… zavolám ti doktora a… uklidni se, prosím. Jsi… jsi už jediný, kdo mi zbyl, Bille,“ vzlykne. Dá mi pusu na tvář, pohladí mě po rameně a odejde z pokoje.
Zůstal jsem v tom bílém pokoji naprosto sám. Tu nepříjemnou atmosféru provázelo jen pípání přístrojů a můj nářek. Připadal jsem si jako uvězněný ve zlém snu. Všechno mi to připadalo jako ta nejhorší noční můra.
Celé dny jsem proležel a probrečel. To byla moje téměř stálá činnost. Neustále jsem si to všechno promítal před očima. Tížil mě nepředstavitelný pocit viny. Simone za mnou opravdu denně chodila. I když třeba jen na chvilku, ale vždy přišla. Podporovala mě a já se snažil ji ukonejšit, ale moc se nám to nevedlo. Stále se mi snažila vysvětlit, že to moje vina není, ale nedal jsem jí za pravdu ani jednou. Pomalu se můj stav zlepšoval, ale domů mě pustit nechtěli. Byl jsem na tom psychicky hrozně a to byl jeden z důvodů, proč moje léčba šla tak pomalu kupředu. Chtěl jsem se za ním jít podívat i přesto, že mi Simone tloukla do hlavy, že mě přímo k němu nepustí, že se mnou nebude mluvit ani mě vnímat. Ale já ho vidět musím.
Dny utíkaly hrozně pomalu. Čas se přímo vlekl a já ho nedokázal nijak posunout. Nemyslel jsem na nic jiného než na něj. V noci jsem nespal, prášky mi nepomáhaly. Problémy jsem sice nedělal, ale odmítal jsem jíst a jakkoli spolupracovat. Nic mě nenaplňovalo. Až poté přišel den, kdy za mnou přišla opět Simone a jako správná matka mě pokárala. Postavila mě před hotovou věc, že bych se sebou měl začít něco dělat a tehdy mi došlo, že má pravdu. Už jen kvůli němu bych se sebou měl něco udělat, protože já ho z toho musím nějak dostat. Musím s tím něco udělat. Chci zpátky svého Toma. Musím se postavit na nohy, abych začal něco dělat s touhle situací. Nejde o mě, ale o něj a o Simone. Vždyť ona přišla o Molly a o Toma částečně také. A já si nenechám osudem vzít člověka, kterého miluji. Udělám pro to cokoli, aby se mi vrátil.
Zhruba po třech týdnech doktor usoudil, že můžu jít domů, ale že musím být v naprostém klidu. Simone mě odvezla. Auto jsem měl v opravně, ale na tom mi teď záleželo ze všeho nejméně. Nejhorší šok po příchodu domů byl, když jsem tam našel ještě na posteli jeho věci. Dostal jsem téměř hysterický záchvat, byl jsem k neutišení. Takový se sám neznám. Vždycky jsem byl klidný člověk, který jednal asertivně, ale teď najednou… byl jsem příliš přecitlivělý. Simone mi nabídla, že mi dojde nakoupit a uklidí mi tu, ale odmítnul jsem to. I ona potřebovala trošku odpočinku. A já musel hlavně začít něco dělat, jinak bych se zbláznil. Nebylo sice večera, kdy bych neseděl alespoň s jeho tričkem v dlaních a nebrečel. Stále jsem spal na jeho straně postele a snažil si vybavit ty nejkrásnější okamžiky, které jsme spolu strávili. Ta jeho vůně, která se linula z polštáře a peřiny, mi v tom jedině pomáhala.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 3
Páni.. konečně jsem se dočkala, akorát jsem čekala, že to bude trošičku veselejší.. a né takový "morbidní" 😀 ale i tak se těším na další díl.. :o)
Bála som sa, že sa tu druhá rada neobjavý. Som štrasne rada, že je tu. Billami a Simon m je veľmi ľúto. Simon je úzasná žena. Dúfam, že Bill sa dá čoskoro doporiadku a pomôže aj Tomovy. Veráím tomu že láska robí zázraky.
Jupííííí!!!!! Druhá řada!!! 🙂 Neuvěřitelně jsem se na ní těšila a je tady. 🙂
A tragédii jsem hned v prvním díle nečekala. 😀 Ale věřím, že Bill Tomovi paměť dokáže vrátit. 😉 Chudáček, musel to pro něj být neuvěřitelný šok… :'( Ale i tak se mi to líbilo. 🙂
Jezisi jak sem byla rada, kdyz sem videla, ze druha rada je tady, ale co sem si precetla tenhle dil tak .. nevim jeslti mam byt rada nebo ne 😀 ja doufma, ze se z toho oba dva dostanou 🙂 Musi protoze jinak bych vas prijela zbit osobne asi 😀
*yesyesyesyesyes*!!! Příjemné překvapení, když jsem viděla, že už je druhá řada. Když jsem si četla ten text na banneru, tak jsem si říkala, že není něco v pořádku. Nejdřív jsem si myslela, že zapoměl Bill a pak mě celkem šokovalo, když jsem se dozvěděla, že o paměť přišel Tom.
Teda, jsem napnutá jak kšandy. Těším se na další díl!! 🙂
No tvl holky….. mám slzy na krajíčku…. chudáčci 🙁 to je strašný…. 🙁 ale doufám, že to bude dobrý….
Jsem moc ráda že opět pokračuješ,ale ten šok .Myslela jsem že na tom bude zle jen Bill,ale ne ještě Tom.
Páni, tak to je hned na začátku napínavé. Jsem ráda, že se tady objevila další řada, je to super a opravdu jsem zvědavá, co tedy bude Bill dělat a jestli zase Toma přivede zpátky.
Bože! Děláte si srandu? =oO Néé Tom ne=´o( to jsem vážně zvědavá jak tohle bude pokračovat
Kur*a holky chcete mi způsobit infarkt ??! Já…jak sem si přečetla větu "Tom už tu není" málem se mi zastavilo srdce, ale doslova !!! Hrklo ve mě jak něco…tohle jsem opravdu nečekala, jsem z toho úplně vystrašená… 😮 nevím ani zda to budu číst dál mám z toho strach.. 😀 :((
Oh můj bože!!!! Jsem tak ráda, že se tady povídka objevila, opravdu!!! 🙂 No a když Janča nemá tolik dílů, tak by se tu mohla povídka zase objevovat ob den, co ty na to??? 🙂 Né to už jsem moc náročná/otravná..:)
No k povídce… Opravdu jsem hodně taková ubrečená, protože tohle jsem nečekala… Bude to opravdu hodně tvrdý kampf…:-( Těším se na další díl… 🙂
Pane bože :´´´´´(…..to je opravdu noční můra…..bože to je tak šíleně smutné…probrečela jsem prakticky celý díl =´(((( !
Druhá řada <3 juchůů =) fakt mi tu Novel of Dreams děsně chybělo!! =)
Ale ten šok, nečekala jsem, že to bude s Tomem tak zlé :'( Ale těším se moc na pokračování =)
Tak takúto drámu som nečakala 🙁 A hneď na začiatok, ale som veľmi rada že je tu druhá séria. Strašne ma táto poviedka zaujala, je krásna aj veľmi smutná.
Je mi ich úprimne ľúto – Simone, Billa aj Toma. Nepriala by som nikomu prežívať také peklo. Dúfam, že sa z toho Tom dostane a dúfam, že mu v tom Bill pomôže. No tak to bude ešte len zaujímave, ako sa to bude teraz vyvýjať, keď sa to tak všetko skomplikovalo. Ale aj tak je to úžasné :):):):)
neumím si představit jak ted' musí simone být !:/ doufam ze v3echno bude vpohod
Konečne som sa odhodlala čítať druhú časť príbehu… ale takéto surové som to nečakala. Mám strach, že budem trpieť. Ale aj tak idem na to.