Genesis 54.

„Kde ses tam tak najednou vzal?“ zeptal se Tom Billa udýchaně po krátkém vděčném polibku, zatímco jejich výtah pomalu klesal do nižších pater. Když se před chvílí zpoza rohu vyřítil Bill na vozíku v situaci, kdy si dál nevěděl rady, připadalo mu to jako boží zázrak, jeho dvojče mu vlastně zachránilo krk. Nemohl mu být víc vděčný než teď.

„Vzbudil mě sen, že se ti něco stalo, a pak jsem slyšel výkřiky,“ šeptal Bill. „Dostal jsem strach, tak jsem sedl rychle na vozík a vyjel ven, zrovna když se Kat vypotácel z tvého pokoje, tak mi došlo, že ti hrozí nebezpečí. Co se vlastně stalo?“

„Nevím přesně, ale asi přišli na to, že jsme Paulovi pomáhali,“ odpověděl Tom, zatímco hypnotizoval pomalu klesající čísla pater. „Šéf přišel v noci vyzvídat, jestli ta černá mikina není moje, vypadal pěkně rozčíleně, a když jsem to přiznal, tak se zklidnil a odešel,“ taktně zamlčel svoje prořeknutí, na to bylo času dost. Výtah zastavil a dveře se automaticky otevřely. Čtvrté patro bylo jen nouzově osvětlené a k jejich výhodě liduprázdné. „Pak se ale i s Katem vrátili, chtěli mě omámit nějakým svinstvem a odtáhnout dolů. Mysleli si, že spím, ale já jim utekl. Už to vypadalo, že mě dostanou, ale pak ses tam naštěstí objevil ty, a dál už to znáš.“ Vysvětloval Tom, zatímco vmanévroval Billa i s vozíkem mezi dveře výtahu. „Seď, ani se nehni, nesmíme ho pustit,“ sdělil jedním dechem svému dvojčeti, z kterého tím udělal pojistku, aby se dveře samočinně nezavřely a výtah si nemohl nikdo shora přivolat.

„To tady jako budeme čekat, až si pro nás přijdou?“ zeptal se bosý Bill bezradně sedící na vozíku jen ve svém nočním tričku a boxerkách, nebylo mu jasné, proč se hned nesnaží někam schovat, ačkoliv stejně netušil kam.

„Nepřijdou, protože dokud tam sedíš, nemůžou se zavřít dveře, a když se nemůžou zavřít dveře, nemůžou si ti dva nahoře přivolat tenhle výtah,“ vysvětlil polopaticky Tom, zatímco kontroloval displej vedlejších dvou výtahů. Oba byly zhasnuté, což k jeho radosti znamenalo, že jsou mimo provoz.

„Hned vedle je ale schodiště,“ oponoval Bill.

„Je bůhvíproč zamčený, to jsem zkoušel už nahoře,“ vzápětí přešel ke dveřím a svá slova Billovi názorným zarumplováním klikou potvrdil.

„Jenže šéf má klíče od každého zámku v tomhle komplexu,“ upozornil Toma zcela logicky Bill, trochu se zachvěl, začínala mu být zima.

„Já doufám, že teď ještě pořád leží na zemi a nemůže se z těch kopanců vzpamatovat. Tys Kata taky celkem slušně zřídil, slyšels, jak to žuchlo, když sebou říznul?“ zazubil se na Billa, „takže bychom mohli mít chvilku náskok.“

„Jo, chvilku, ale co pak?“

„Tak mi poraď. Ty se tu vyznáš, je tu někde místo, kam se dá schovat?“ reagoval malinko podrážděně Tom na Billovy zvídavé otázky, stávalo se mu to, když nevěděl, jak dál. Byl vržen do situace, se kterou si nedokázal hned poradit.

„Byl jsem tu poprvé po letech až včera s tebou na rentgenu,“ kývl Bill hlavou směrem, kde věděl, že je místní špitál. Jako sedmiletý kluk v něm ležel s alergickou reakcí na jablka, od té doby tu ale nebyl. „Nevyznám se tu stejně jako ty.“

„Jo, nemocnice, tam by se možná dalo zašít,“ uvažoval nahlas Tom.

„Oni nahoře moc dobře vědí, do kterého jsme sjeli patra, je tam displej, pamatuješ? Za chvíli nás stejně chytí, nemá cenu se někam schovávat,“ rezignoval Bill, moc optimismu v sobě nenacházel.

„Každá minuta dobrá, podle mě se prostě musí blížit pomoc shora,“ snažil se ho trochu povzbudit Tom. „Paul určitě někoho zavolal, a dokud nás nechytí, nemůžou nám ublížit. Musíme někam zalézt a vydržet tam, než přijdou,“ přesvědčoval Billa, zatímco v chodbě hledal něco, čím by se daly zablokovat dveře výtahu. S výrazem triumfu sundal ze zdi velkou zasklenou fotografii zakladatele sekty, jejíž kopie visely na všech chodbách. Jo, to bylo ono, sám mrtvý vůdce se bude hodit. „Můžeš vyjet,“ pobídl Billa, když téměř dotančil zpátky k výtahu, obraz Garryho položil mezi dveře a s uspokojením sledoval, jak jej dvě kovová křídla drtí svou silou, když se snaží zavřít. Po chvilce, když z obrazu nadělaly jen kousky dřeva, zmuchlaného papíru a rozbitého skla, to vzdaly a znovu se otevřely, aby to po stanoveném limitu zase zkusily. Marně. Tom si z hromádky smetí vyndal jeden z nejdelších skleněných střepů a otočil se na Billa.

„Pojeď, podíváme, se jestli tu není něco, kam se schovat,“ pobídl ho, a zpěvák se za ním váhavě rozjel. Nedával jim moc šancí na úspěch, ale nic jiného, než následovat svého bosého bratra ozbrojeného střepem, mu nezbývalo.

~*~

„Noe, prober se,“ plácal Kat po tváři svého šéfa, který ležel na podlaze mimo sebe. Při posledním Tomově kopu spadl tak nešťastně, že narazil hlavou do podlahy, což mu způsobilo mdlobu. Kat doufal, že svého šéfa probere, protože bez něj nevěděl, co dělat. Ti dva šílenci utekli výtahem někam dolů, což mu momentálně moc starostí nedělalo, protože odtud stejně nebylo úniku, tam je najdou vždycky. Ale co on? Jestli se Noe neprobere a nezruší ten svůj pitomý červený kód, zůstane tu zavřený i Kat. K jeho radosti se po další facce šéfovy řasy mírně zachvěly, a po chvíli se otevřely i oči.

„Co?“ zašeptal Noe slabě, hlava se mu točila jako na kolotoči, nebyl schopen chvíli určit, kde je, co tam dělá, a už vůbec, jak se tam dostal.

„No hurá,“ oddychl si Kat. „Už jsem myslel, že se neprobereš.“

„Co se stalo?“ zašeptal omámeně Noe, když mu Kat pomáhal do sedu.

„Ten dredatej magor tě nakop tak, že ses praštil hlavou o zem, ale vypadá to dobře,“ ohmatal mu malou bouli na temeni. „Bolí tě něco?“

„Blbá otázka,“ chytil se za hlavu šéf.

„Jo, to je fakt,“ pokrčil rameny Kat. Sám nevěděl, jestli ho víc bolí nakopnutý rozkrok nebo téměř zlomená páteř. Nejvíc ho štvalo, že ho zlikvidovala taková houžvička, jako je ten vychrtlý zpěvák. A ještě k tomu mu podkopl nohy zezadu, zákeřnej malej šmejd. Vůbec netušil, že za ním jede na tom svým invalidním vehiklu, kdyby to věděl, dával by si na něj pozor. Byl tak vyřízený z toho prvního nakopnutí, že mu mozek pracoval jen na půl úvazku. Teď ale museli vyřešit, co bude dál.

„Můžeš vstát?“ zeptal se šéfa těsně předtím, než ten se celý zelený naklonil do strany a vyzvracel na podlahu obsah svého žaludku. „No fujtajbl,“ zašeptal Kat spíš pro sebe a odklonil hlavu do strany, aby na to nemusel koukat, instinktivně si chytil nos. Jestli něco opravdu nesnášel, tak něčí zvratky. „Už je to lepší?“ podal po chvilce Noemu papírový kapesníček, balení měl pro jistotu vždycky v kapse kalhot. Ten jen němě poděkoval, utřel si pustu a vzápětí vyhodil druhou dávku. „Sakra,“ zaklel Kat, to vypadalo špatně. „Máš nejspíš otřes mozku, měli bychom najít doktora. Šlupka do hlavy to byla pěkná,“ mluvil, aby se z toho taky nepozvracel. „Pojď, vezmu tě na záda, a nenablij mi za krk, prosím tě,“ nabádal šéfa, když se ten podruhé utřel a trochu se vzpamatoval.

„Musíme je chytit,“ zašeptal šéf, když ho Kat zvedal, nakonec mu jen stačilo, když jej podpíral, zvládl chodit sám.

„Prosím tě, jsou ve čtyřce,“ mrkl na displej výtahu, na kterém neustále svítilo číslo patra, v němž výtah stojí. „Odtud nikam neutečou, na to vem jed. Nahoru se nevrátěj, vědí, že jsme tady, takže klid. Ty si teď potřebuješ hlavně lehnout,“ uklidňoval svého šéfa. Snažil se vybavit si, co se po takovém otřesu mozku dělá, ale krom klidu na lůžku mu nic jiného na mysl nepřišlo.

„Tak zavolám ochranku, aby je chytli,“ nedal pokoj Noe.

„Je čtvrt na čtyři ráno, všichni spěj, nemá cenu kvůli nim dělat povyk, oni se do rána nevypařej, a pak je chlapi chytí. Máš někde klíče?“ došli společně k šéfovu apartmánu, kam ho Kat hodlal uložit.

„V kapse,“ zašeptal Noe. „Ježiš, mě bolí hlava jako střep.“

„Lehneš si a bude to lepší,“ sliboval Kat, zatímco odemykal.

Tahle noc byla vážně šílená. Měl by zavolat doktora, aby se na šéfa podíval, ale ten byl v mínus čtyřce, kam se momentálně nedalo dostat kvůli červenému kódu. Sakra, bylo to na pytel, musel nějak vyrazit z Noeho, jak se ten červený kód ruší. Horší bylo, že nemohl vyslechnout Toma, aby zjistil, co nahoře vlastně Paul dělá nebo co měl v plánu dělat.

Bylo zvláštní, že od jeho útěku uplynuly už dva dny, a nic se ještě nestalo. Předpokládal by, že když měl připravené auto, které ho někam odvezlo, a on je chtěl udat policii, už by tady snad byli. Jenže čemu vlastně může věřit? Měl by utéct, a to co nejdřív, tady už není – a jak správně podotkl šéf – už ani nikdy nebude, bezpečno. Paul může promluvit klidně zítra, za týden, měsíc, nebo za dva, to je fuk. Má je v hrsti.

Genesis končí jako bezpečné útočiště, a pokud jako společenství přežije, bude se muset obejít bez svého Kata. Jeho víra v cíl Genesis stejně nikdy nebyla taková, aby ji nebyl schopen vidět shora, a neměl na ni svůj názor; šel sem spíš proto, že mu byla poskytnuta zajímavá nová práce. Své vztahy na povrchu vůbec neřešil, sestra se bez něj obešla, manželku ani děti neměl, rodiče dávno zemřeli, tak neváhal a na lákavou nabídku kývnul. Nebyl jako ostatní, kteří sem přišli kvůli svému přesvědčení nebo ze strachu ze zkázy planety, kterým Garry svým ovečkám vyhrožoval, a odevzdali společenství celý svůj majetek. On jediný měl za svou práci plat, který si dohodl na začátku s Garrym. Chodil mu na konto v bance, tudíž byl na stáří dávno zabezpečený a nemusel si dělat hlavu s tím, co na povrchu bude dělat. Teď jen, jak se odsud co nejrychleji dostat a zmizet co nejdál.

~*~

David za sebou potichu zaklapl dveře laboratoře a vydal se chodbou směrem k výtahům. Byl absolutně uspokojený, nejradši by u Lary v posteli zůstal navždycky, ale bylo pomalu půl čtvrté ráno, a on musel zpátky do svého apartmánu, aby byl šéfovi k dispozici, kdyby něco. Ne, že by měl zakázáno někoho navštěvovat, ale chtěl být uprostřed dění, aby věděl, jak věc s Paulem pokračuje, a to se u Lary prostě nedalo.

Procházel zšeřelou chodbou směrem k výtahům, bylo mu divné, že jsou světla stažená na polovinu, vypadalo to, jako by byl vyhlášený poplach. To by ale chodby nebyly tak liduprázdné, uvažoval. Nejspíš to bude mít co dělat s Paulovým zmizením. Procházel kolem hlavních dveří místní nemocnice, když jím najednou projel náhlý pocit ohrožení. Snad ho upozornil jeho periferní zrak, nevěděl, ale než stačil cokoliv udělat, na záda mu skočilo něco, co ho v okamžiku svou vahou srazilo k zemi. Než stačil vykřiknout, to něco mu dlaní zakrylo ústa, a z něj už vyšel jen tlumený zvuk, který zaručeně nemohl nikdo slyšet. Ležel na břiše přišpendlený k zemi, neschopen se hnout, protože majitel ruky, co mu u krku držela nůž, na něm spočíval celou svou vahou.

„Ticho, Davide, když budeš hodnej, nic se ti nestane,“ zašeptal mu útočník do ucha a výhrůžně přitlačil na nůž. V tu chvíli mu do mozku dorazilo jeho jméno. Tom. Sakra, co ten tady dělá? A proč ho napadl? Zešílel snad z těch Katových hypnóz a chce ho teď zabít? Je tohle následek toho všeho? Hlavou mu letěly bláznivé teorie, jen ta správná ho ani náhodou nenapadla. „Tak co, budeš hodnej?“ zašeptal Tom výhrůžným tónem. David zareagoval okamžitě významným přikývnutím, aby bylo jasné, že souhlasí, začínal se pomalu dusit. Tom mu totiž dlaní částečně zakrýval i nos, což mu dýchání značně znesnadňovalo. „Opovaž se ceknout,“ uvolnil Tom trochu dlaň, aby vyzkoušel, jestli jejich manažer, který se tu zčistajasna nečekaně zjevil, bude poslušný. Když nezačal řvát, Tom uvolnil stisk úplně, ačkoliv střep z obrazu velkého Garryho pryč nedal. Držel ho částečně zabalený ve svém velkém triku, aby si nepořezal dlaň, jistil se jím, aby se David nezačal prát.

„Pomalu vstaň, a nic nezkoušej,“ vydal příkaz, a manažer ho poslouchal jako ovečka. Nechtěl se prát se šílencem, přece se nenechá zabít teď, když konečně našel někoho, s kým chce prožít zbytek života, to mu za riziko nestálo. Když se narovnali oba dva, Tom popadl Davida kolem pasu a tlačil ho před sebou chodbou zpátky. Zahnuli do postranní chodbičky vedoucí k nemocničním skladům, na jejímž konci David ke svému údivu spatřil polonahého Billa na vozíku. Kristepane, projelo mu hlavou. Zešíleli snad oba?

„Ahoj Davide,“ šeptl Bill, vypadal vystrašeně. Že by tam Tom zatáhl i jeho? Chce mu snad taky ublížit? Má v plánu vyvraždit celé společenství? David mu jen nepatrně kývl na pozdrav, bál se, aby mu Tom svým neuváženým chováním nepodřízl krk.

„Co se děje?“ špitl celkem odvážně, čekal, že dostane ránu nebo kopanec, ale naštěstí k tomu nedošlo.

„Tvoji kumpáni přišli na to, že jsme chtěli s Paulem zdrhnout, a mysleli si, že mi dají čuchnout nějakýho svinstva a dostanou mě zpátky na křeslo,“ řekl mu do ucha Tom, „a aby se jim to nepovedlo, ty nám pomůžeš se schovat, než přijde z povrchu pomoc.“

„Já?“ reagoval udiveně. „Kdo jsou moji kumpáni?“ zíral na Billa, zatímco ho Tom zezadu stále jistil střepem. Takže Bill není jeho oběť, došlo mu, jsou tu jako uprchlíci spolu, a Paul je skutečně pryč. No potěš. To bude průser.

„Noe a Kat,“ špitl Bill, nebyl moc nadšený z Tomova agresivního přepadení, bylo mu Davida líto, ale jinak to nešlo. Manažer by s nimi nejspíš dobrovolně nespolupracoval, a když už ho sem nějaký zázrak poslal, bylo třeba toho využít. Vzhledem k tomu, že na rozhodnutí měli jen pár vteřin poté, co zaslechli na chodbě jeho kroky, bylo to to nejlepší, co mohli udělat.

„Vymysli rychle, kam se tady můžeme schovat, nebo tě podříznu,“ zašeptal mu Tom do ucha, ačkoliv dobře věděl, že by toho nejspíš nebyl schopen. Ať už mu David udělal cokoliv, nebyl vrah a ani se jím nechtěl stát. Potřeboval ho jen donutit ke spolupráci.

„Zbáznil ses, Tome? Co jsem ti udělal?“ zeptal se přepadený, ačkoliv už mu docházelo, o co tady jde. Vzápětí mu jeho domněnku Tom potvrdil.

„Jen se mi vrátila paměť,“ informoval ho Tom sarkastickým tónem. Nemělo cenu to dál rozebírat, Davidovi bylo jasné, že on je první, na koho je Tom naštvaný za svůj únos.

„Já nevím, tady žádná skrýš není,“ odpověděl zoufale David, teprve teď dostal z Toma ten správný strach. Nezešílel, byl vzteklý, a to bylo možná ještě horší.

„Nekecej! Cos tady dělal? Pokud vím, tak tady nebydlíš,“ zareagoval Tom, oba se při svém rozhovoru dívali na Billa, který je vystrašeně sledoval.

„Byl jsem u Lary,“ šeptl David, a vzápětí toho litoval. Neměl ji prozrazovat, sakra, teď bude v ohrožení i ona. Jeho úvaha se mu vzápětí potvrdila.

„V laboratoři? Tak jdeme, schováš nás někde tam,“ rozhodl Tom. Sice tam nikdy nebyl, ale předpokládal, že v laboratoři najdou pár místností, které se budou hodit jako skrýš alespoň pro začátek.

„Ona spí,“ snažil se to chabě zachránit David, ale u Toma nepochodil.

„Tak jí vzbudíš,“ odsekl nekompromisně kytarista.

„Ale Lara za nic nemůže,“ skoro fňukl manažer, tohle se mu vymykalo z rukou, ne že by nad tím někdy měl kontrolu. Teprve teď pochopil, jaké to je, když se vám klidný a spokojený život ve vteřině otočí o sto osmdesát stupňů, právě to prožíval.

„Nechci jí ublížit, a tobě taky ne, když budete spolupracovat. Ostatně, myslím, že by se ti to tak jako tak vyplatilo. Až přijdou poldové, rozprášej tuhle bandu sráčů jako nic, a ty půjdeš do lochu za to, žes mě unesl,“ chladil si na něm žáhu Tom. „A nejen mě,“ konečně to mohl říct nahlas, netvářit se jako jelimánek s vymazanou pamětí. Celkem úleva.

Po chvilce ticha, kdy se pomalu přibližovali zpátky k laboratoři, zatímco je Bill na vozíku tiše následoval, Tom tlak střepu na Davidův krk povolil. Nechtěl ho zranit proto, že měl sám strach, a nebyl schopen ovládat tlak ruky. Při chůzi to bylo nebezpečné. Davidovi se malinko ulevilo, a celou tu dobu přemýšlel o Tomových slovech. Ačkoliv byl ten kluk cvok, tak jestli se mu všechno v hlavě poskládalo správně, tak neměl jinou šanci, než s ním spolupracovat. Paul zřejmě utekl s cílem přivést pomoc pro tyhle dva, a jestli se mu to povede, a vtrhnou sem opravdu policajti, má vězení jisté. Každá polehčující okolnost pak bude dobrá.

„Budu spolupracovat, můžeš mě pustit,“ zašeptal dozadu směrem k Tomovi.

„Jestli kecáš, vrazím ti ten střep do ledvin, a věř mi, že to bude pomalá a bolestivá smrt, protože tě někam zavřu, a tam tě nechám chcípnout stejně nemilosrdně, jako jsi mě ty předhodil Katovi.“

„Jasně,“ přikývl David a zaznamenal povolení stisku, kterým ho Tom až doteď držel kolem pasu. Vzápětí se stáhla i ruka se zbraní, o které se dosud domníval, že je nůž, ale spíš instinktivně ji hned na to ucítil v zádech. Byli u dveří laboratoře. David zvedl pomalu ruku, aby Toma nevystrašil rychlým pohybem, a zazvonil. Lara už nejspíš spala, ale tenhle zvuk byl tady proto, aby ji probudil, když bylo potřeba jejích služeb. „Slib mi, že jí neublížíš,“ ještě znovu žádal David vystrašeně Toma, poprvé za celou dobu se natočil tak, aby mu viděl do tváře. Lekl se jeho vztekem tmavých očí, ale ten pohled vydržel. Oddechl si, když zaznamenal Tomovo lehké přikývnutí. Nezbývalo mu, než mu věřit.

„Už běžím, vydrž, něco sis tu zapomněl?“ zaslechli všichni tři Lařin hlas, jak se blíží ke dveřím. Cvakl zámek a dveře se otevřely.

~*~

Saschu už bolely nohy. Cesta tmavým lesem nebyla vůbec jednoduchá. Snažil se držet svého momentálního šéfa, ale ten klopýtal úplně stejně jako on, ne-li hůř. Občas zaslechl i přes repráček v helmě, napojený na společnou frekvenci vysílaček, jak si nadává pod fousy. Z reproduktoru se každou chvíli ozývaly hlasy těch, co společně koordinovali postup obkličování elektrárny ze všech světových stran. Oni dva byli součástí západní skupiny, postupovali k elektrárně stejnou cestou, jakou předtím utíkali Sascha s Paulem. Mladý novinář už se postupně přestal lekat každého dalšího zapraskání, když se ozvala zajímavá hláška.

„Západní skupina stop, pět set metrů napravo spatřen pohyb, vysílám průzkumníka, až do dalšího rozkazu se nepohybujte.“ Zůstali tedy všichni tak, jak byli, když rozkaz přišel, až na Karla, který se bez jakýchkoliv rozpaků okamžitě posadil na zem. Bylo mu jedno, že je všude mokro, ranní rosa už začala padat, potřeboval si prostě odpočinout. Sascha nad ním chvíli jen tak stál, a pak, když se rozhlédl svým zeleným viděním kolem sebe, našel si malý pařízek, na který usadil svou zadnici. Karlovi by nestačil, pro něj byl akorát. Všichni kolem nich si podle jejich příkladu posedali, kam mohli, a čekali na další rozkaz. Někde vepředu v první linii probíhal průzkum. Většina předpokládala, že se průzkumníci jen přesvědčí o setkání s nějakou lesní zvěří, a proto všichni zpozorněli, když se ozvala další zpráva.

„Západní skupino, byl zadržen jeden z hlídačů elektrárny, podle jeho výpovědi je v oblasti jejího okolí vyhlášena pohotovost, měníme plány, prozatím zůstaňte na svých stanovištích. Akce Svoboda pokračuje, všechny skupiny vyšlou předvoj, který vyřeší nečekané potíže, pak dostanete další rozkazy. Konec.“

„Takže nás už čekali, Paulův útěk evidentně praskl,“ povzdychl si Karl a sundal si ze zad batoh. Byl čas se napít a najíst, pak už třeba nebude příležitost. Doufal, že u toho neusne.

autor: Janule