autor: Helie
Zvraty
Bill rozverně tančil mezi záhony rozkvetlých květin a opuštěnou zahradou se nesl zvuk jeho rozkošně dětského smíchu. Poprvé po několika dnech, kdy se Tom postupně odsouval do ústraní, mohl Bill říct, že je skutečně šťastný. Za ním rozvážným krokem hodným vyspělého muže mířil otrokář, na jehož rtech taktéž vyhrával úsměv patřící jen a jen Billovi. Udivovalo ho chlapcovo dětinské chování nezlomné dokonce ani ranami biče. Ještě nikdy neměl tu čest zažít Billa v takovémto rozpoložení a náležitě si toho vážil. Sledoval jeho rozverné poskakování kolem. Postupně si uvědomoval, že znal Billa pouze jako toho ušmudlaného uplakaného chlapce s rozedřenými zády. Stále ještě ho udivovala Billova otevřenost a náklonnost vůči jeho osobě. Kdyby on byl na jeho místě, nikdy by nepřijal pozvání na procházku do palácových zahrad a vyhýbal by se sám sobě velkým obloukem. Bill se však choval naprosto opačně a Anis si toho patřičně vážil.
Ani si neuvědomoval, že jeho tvář se stáhla starostmi a do očí se mu vlil nepřítomný zákal, dokud Bill nezastavil ve svém poskakování a upřeně se na něj nezadíval.
„Jste zachmuřený, stalo se něco?“ zeptal se starostlivě a položil staršímu muži ruku na paži. Anis několikrát rychle zamrkal, aby vyhnal z hlavy představu zuboženého Billa, a znovu se pokusil o úsměv, ze kterého však vzešel jen neupřímný úšklebek.
„Ne, nic,“ zakroutil hlavou, ale pravda byla jiná.
I když byl za celé odpoledne nesmírně rád a velice si ho užil, někde v pozadí ho svrbělo svědomí. Bill byl tak čistý a nevinný, že pochyboval, jestli to celé není chyba. Nechtěl ho nějak využít, to samozřejmě ne, ale i tak kazil jeho reputaci už jen tím, že ho na celé odpoledne okrádal o faraónovu přítomnost. Věděl, že kdyby se o tom Amendetom byť jen doslechl, nevyhnuli by se trestu. Možná neměl nic plánovat, nechat všechno být a utápět se ve vlastním stesku. Možná by to tak všechno bylo lepší. Přece jen, Amendetom byl věkově Billovi daleko blíž než on. Ale Anis nemohl jinak. Jeho sobecké já převládalo nad racionálně uvažující částí mozku, která přála Billovi jen to nejlepší, i kdyby to znamenalo, že Anis už do jeho budoucnosti patřit nebude. Kdežto ta daleko rozmáchlejší část našeptávala pravý opak. Udělá Billa šťastného, ale jeho budoucnost už nebude obsahovat Toma. Teď však ještě nebyla ta správná chvíle, aby se tak stalo.
„Měli bychom se vrátit. Slunce pomalu zapadá a ty jsi určitě očekáván u večeře,“ zamumlal Anis a zamžoural na krvavě se barvící horizont. Bill se zadíval tímtéž směrem a jeho ramena poklesla. Za celý den strávený s Anisem načerpal tolik pozitivní energie, že z něj nemohla vyprchat dokonce ani při myšlence, že bude nucen postavit se čelem Tomovi. Naopak jeho žaludek dal hlasitě najevo, že na jídlo už je skutečně čas.
Bok po boku se vydali zpět do paláce. Anis šel s Billem tak dlouho, dokud se jejich cesty nerozdělily, aby se každý vydal do jiné části paláce. Zastavili na místě, kde se jejich cesty rozcházely. Než si Bill stačil vůbec uvědomit, co dělá, jeho ruce se omotaly kolem otrokářova krku a rty se přitiskly k jeho neoholené tváři. Příliš brzy si však uvědomil, co provedl, a zase se stáhl zpátky. S rychlým zamumláním pozdravu a rudými tvářemi se dal na útěk. Anis ještě dlouho stál na místě a konečky jeho prstů samy zabloudily na místo, kde se ještě před několika minutami nalézaly Billovy rty.
*
La-ila se pomalou, rozvážnou chůzí vracela zpátky. Ve vzduchu se hýbalo skoro hmatatelné napětí a sílilo s každým krokem, který provedla směrem k Tomovým komnatám. Stále ještě se cítila duševně vyčerpaná, ale bylo na čase vrátit se. Předem věděla, že Tom bude bez ní naprosto ztracený a bude šílet. Psychicky se obrnila před jeho hněvem ještě před tím, než zahnula za roh a spatřily ji stráže. Okamžitě jí jeden z nich otevřel dveře do Tomových komnat, ze kterých páchlo zmatení, napětí a bázeň. La-ila s hrdelním povzdechem hodným zvířete vklouzla dovnitř a muž v kroužkové košili opět zavřel dveře. La-ila svým neslyšným krokem došla až k ložnici, kde našla Toma stát u okna a kochat se výhledem z něj.
Jakmile vycítil její přítomnost, okamžitě se otočil. Pohled karamelově hnědých očí se střetl s pohledem překrásně zlatých kočičích. Tomem se okamžitě rozproudila vlna klidu doprovázená prazvláštní malátností. Nohy mu slábly a sotva dotápal k posteli. Hlava se mu motala, když ji s bolestným zasténáním zabořil do polštáře. La-ila okamžitě vyskočila na postel vedle něj a nápomocně mu zalehla po boku, když se mu pomalu začaly klížit oči. Černá lvice položila tlapu na jeho lopatku a on jen cítil, jak se mu tisíce mravenců z místa doteků rozbíhají do celého těla, dokud nezastaví u konečků prstů. Otupělost pomalu odeznívala a Tom s překvapením zjistil, že se mu vrací vzpomínky na dobu, o které měl v hlavě ještě před nějakou chvílí naprosté temno.
Znovu jako by prožíval všechny polibky a doteky s Billem, znovu se mu do těla vracel onen vtíravý pocit potřeby starat se o něj, být mu nablízku a zajistit, aby byl spokojený.
Všechno v pořádku? Zavítala do jeho hlavy myšlenka vyslaná lvicí vedle něj. Namáhavě přikývl na znamení souhlasu, ale stále nechápal, co se stalo. Jak mohl jen tak zčistajasna zapomenout? Na Billa? Nechápal se. Musel se při pádu uhodit do hlavy, a až teprve teď se pomalu dostával k sobě. Jinak to být nemohlo, jinou možnost přijmout odmítal.
„Je čas na večeři,“ zamumlal Tom, aby se nějak vyvlékl ze zkoumavého a až příliš lidského pohledu, jímž ho častovala černá lvice natažená po jeho boku. Spustil nohy z postele a postavil se na ně dřív, než ho lvice stihla napomenout nebo zastavit.
*
Bill váhavě vklouzl do prostorné místnosti provoněné čerstvě dodělanou večeří. Chtěl se Tomovi omluvit za svoji nezdvořilost, že je toto první jídlo dne, kdy se k němu připojil. Zároveň tak nějak doufal, že stále ještě existuje nějaká alespoň drobná naděje, která by mu mohla dopomoci přetáhnout si Tomův zájem na svoji osobu. Přál si, aby se s ním Amendetom cítil stejně dobře, jako se cítil on v jeho přítomnosti. Vycházka s Anisem mu do žil vlila nový optimismus, proto mu na rtech hrál úsměv, když vcházel. Okamžitě jej ovanul průvan vyvolaný kombinací otevřených dveří spolu s okny. Jeho sváteční tunika se mu rozevlála na těle jako závoj a on si ji zimomřivě přitáhl víc k tělu. Nikdy nezažil skutečnou zimu, protože v Igdaru žádná taková ani nebyla. O to víc jeho tělo reagovalo na chladnější noci, popřípadě na silné poryvy větru.
Očima pátral po místnosti, hledal osobu, již pokaždé nacházel stát u okna a trpělivě vyčkávat na jeho příchod. Tentokrát zde však Tom nebyl. Z neznámého důvodu ho zachvátila panika, dostal strach, jestli se vladaři něco nestalo. Od včerejšího večera ho neviděl a byl naplno odříznutý od okolního světa, proto by se nedivil, kdyby se něco skutečně stalo.
„Pane? Co tu děláte?“ ozvalo se mu za zády. Otočil se čelem do místnosti – mezitím stihl dojít k oknu – a zaostřil na blonďáčka se svěšenou hlavou, stojícího v povzdálí. Úsměv se vrátil zpět do jeho tváře, Jeremy byl sympatický mladík a Bill si s ním dobře rozuměl.
„Přišel jsem na večeři,“ odpověděl zmateně Bill a uhladil si záhyb své tmavě modré tuniky. Jeremyho otázka ho zaskočila – vždycky sem přeci chodil na jídlo.
„Jeho Veličenstvo není ve stavu, ve kterém by mohl přijít na večeři. Dnes mu bude odnesena na pokoj. Ostatní mysleli, že když o vás nebylo celý den slyšet, budete si také přát večeři na pokoj.“
„Co se Tomovi stalo?“ vyhrkl okamžitě Bill, dokonce si ani neuvědomil, že mluví se sloužícím. Jeremy mírně zčervenal.
„Dnes ráno se mu udělalo mdlo a byl nějakou dobu v bezvědomí. Věřím, že vaše přítomnost by ho určitě potěšila,“ dodal ještě a jeho hlava se ztratila ještě více mezi jeho rameny. Billovi občas připomínal želvu – kdykoliv se něčeho bál, svěsil hlavu a stahoval ji mezi ramena tak dlouho, dokud nebylo poznat, jestli má vůbec krk.
Bill pokýval hlavou a rukou mávl na znamení, že Jeremy může jít. Rozhodl se, že Toma navštíví. Pokud je jeho zdravotní stav skutečně takový, o jakém mluvil mladý sluha, nebylo by dobré Toma příliš zatěžovat, ale chvilku by si pro Billa najít mohl.
Ještě než stihl opustit místnost, nahromadili se kolem něj další sloužící, kteří na tácy nabírali jídlo ze stolu. Nejspíš ho tam přinesl zapomnětlivý kuchař nebo se k němu zvěst o Tomově nevolnosti nedonesla stejně jako k Billovi. Jednomu z tácu ukradl krásně červené jablko, aby nešel s prázdnou, a vydal se stejným směrem jako oni, akorát daleko pomaleji.
Nacházel se jen několik metrů od Tomových komnat, když zaslechl zvuky zapálené hádky.
autor: Helie
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 1
Co se stalo? Kdo se s kým hádal? byl to Tom? Nebo kdo? no… v příštím díle se to snad dozvím 😉
Ty chvíle, které Bill strávil s Anisem byly naprosto úžasné :)♥
A rozhodně nejkrásnějším okamžikem v dnešním díle bylo, když si Anis sahal na tvář, na to místo, kde ho předtím Bill políbil ♥♥♥
To jsem úplně viděla před očima, Anisovy smutné, krásné, temné oči, dívající se za odcházejícím Billem a bříška jeho prstů, jak si opatrně sahají na ono místo a on přemýšlí, jestli se to skutečně stalo, nebo jestli si to jen představoval…♥
Omlouvám se za tuhle rekonstrukci, ale když on to byl tak nádherný a sugestivní okamžik 🙂
Jinak jsem ráda, že se Tomovi vrací znovu vzpomínky na Billa, i když jenom pomalu.
A pořád nevím, co si mám vlastně myslet o La-ile… Co vlastně doopravdy chce…?
Zase mám plno otázek, jako vždy =)
Takže budu netrpělivě očekávat další díl téhle nádherné povídky, abych se nějaké případné odpovědi dozvěděla :)♥
O jéje, kdopak se to tam hádal? Jsem napnutá jako kšandy, tak snad bude co nejdříve další díl.
Jinak je to strašně zajímavé i to s tím Anisem se mi moc nezamlouvá, aby z toho pak nebyl problém.
Aaa..ti dva jsou spolu naprosto úchvatní!
Ale moc hezká ignorace – Tom tam pomalu umírá (:D:D ehm) a Bill si užívá nerušené odpoledne s dalším chlapem, který jej obletuje. Tomu se říká život!
Jsem ráda,že se Bill měl s Anisem dobře. Anise hlodá svědomí a uvědomuje si,jak moc je Billovi vděčný za to,že s ním rád tráví čas po tom všem. To je skvělé..jen..jak přemýšlel o té Billově budoucnosti….bez Toma? …to se mi nelíbí..řekla bych,že Anis má fakt něco v plánu..doufám,že né ublížit faraonovi. Jinak ten okamžik,jak ho Bill líbnul na tvář byl krásný. To jo…a jak si pak Anis přejel přes to místo..to mě dostalo….a celý rudý Bill…ta představa je krásná. Řekla bych,že ten mu je taky vděčný,že má s kym trávit čas…aspoň se mu líp zapomíná na to,co slyšel….tím myslím to,co znamená pro faraona…to bylo dost kruté to takhle slyšet. Jsem ráda,že se La-ila k němu zase vrátila a on si díky tomu vzpomněl na nějaké věci ohledně Billa…! Jeho propojení s ní je fakt takové šíleně zvláštní. Když se od něj vzdálila,omdlel..a zapomněl na věci,které se týkali Billa…když k němu přišla,uklidnilo ho to,zase měl takový zvláštní stav…a najednou si docela rozpomněl…je to takové..fakt zvláštní. Oni se tak jakoby s tou lvicí doplňují…nebo jak to říct…jsou prostě…neoddělitelní…
Ou tak Tom asi upadl,když vstával z tý postele…ach jo..nelíbí se mi,že mu je ještě takhle divně…Na druhou stranu …těší mě,že má o něj Bill starost a přeje si,aby se o něj faraon zajímal..to se mi líbí. A jsem ráda,že za ním chce jít.
Hmmmm…zajímá mě,kdo se tam hádá.
=) těšim se na další díl.
[1]: Na tu hádku vůbec nehleď, nebude to nic závažného, spíše je to – jako vždy – navnazení na další díl 😀
[2]: Myslím, že La-ila sama o sobě chce hlavně zpátky ten původní život, než se do něj přimíchala Mayina sestra a Bill. Jinak nechápu, proč se za tu rekonstrukci omlouváš :DD
[3]: Už od začátku je tak nějak jasné, že hlavní problém bude v tom, že Bill bude mít něco s Anisem… Je na tom postavená celá tahle povídka, i když se to zatím nemusí zdát 😀
[4]: Nech si toho umírání :D:D Předevčírem jsem se smála ještě půl dne :D:D Jooo, má to Bill dobře zařízené… Zatím 😀
[5]: Ne, Anis rozhodně Tomovi nic dělat nebude… Maximálně mu přebere Billa, to je tak všechno 😀
Jak už jsem psala u minulého dílu, není to tak, že by byl Tom s La-ilou svázaný natolik, aby to ovlivňovalo tyhle věci. Je sice pravda, že se Tomovi stalo to, co se mu stalo, hned poté, co La-ila zmizela, ale nebylo to její nepřítomností, i když je to taky jedním z faktorů.