autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL
I přes to, že mi Simone říkala, abych to ještě nedělal, nedal jsem si říct a zhruba po týdnu se vydal do psychiatrické léčebny, kde Tom byl. Měl jsem z toho strach, ale řekl jsem si, že to překonám. Musím to zvládnout. Zavolal jsem si taxíka a rozjel se tam. Už když jsem před budovou vystoupil, hrudník se mi bolestně sevřel. Nevypadalo to tu sice špatně, ale ten pocit, který se mě zmocnil, byl více než nepříjemný. Byl to velký areál s větším parčíkem. Byla tam i fontánka, lavičky a všude nějaké květiny. Vešel jsem do hlavní budovy a šel hned na recepci, která zde byla. Nikdo tam nebyl. Na pultu byl ovšem přidělaný zvonek. Rozhlédnul jsem se kolem, ale když jsem opravdu nikoho nikde neviděl, zvonek jsem krátce stisknul. Netrvalo dlouho, než přispěchala mladší sestra.
„Omlouvám se, dobrý den. Jak vám mohu pomoct?“ pousměje se a upraví si triko.
„Nic se neděje. Prosím vás, potřeboval bych nějaké informace o jednom z pacientů, který tu je víc jak měsíc. Jedná se o Toma Kaulitze,“ vydechnu. Jestli mi teď řekne, že nejsem rodinný příslušník a nic mi neřekne, tak se snad zblázním.
„Tom Kaulitz? To jméno mi něco říká. Hned se podívám, vydržte,“ přikývne a napíše do počítače jeho jméno. Chvíli četla a vážně přikyvovala, až se ke mně obrátila zpátky. „Tom Kaulitz nemá povolené návštěvy. Je na izolaci, na pozorování.“
„Já vím,“ sklopím oči. „Moc vás prosím, nemohl bych ho alespoň nějak vidět? Nebo promluvit si s někým, kdo zná více jeho zdravotní stav?“
„Chodí sem za ním jeho matka, tak myslím, že to možné bude. Jste nějak příbuzní?“ zeptá se, zatímco vytáčí číslo.
„Ahm, no… ano,“ vydám ze sebe. Lhát bych neměl, ale co už.
„Přítel?“ tipne si s malým úsměvem.
Pokývám hlavou. „Jak jste na to přišla?“
„Paní Kaulitzová o vás mluvila. Moc milá paní, nemá to lehké,“ pousměje se smutně, ale to už se ozve z telefonu hlas, tak na mě ukáže prstem, abych počkal. S někým se krátce bavila, až to položila. „Tak můžete jít. Půjdete touhle chodbou doprava až úplně dozadu, do pavilonu C. Tam na vás někdo počká,“ sdělí mi instrukce.
„Mockrát vám děkuji, jste moc ochotná, děkuju moc,“ vydechnu a zhluboka se nadechnu. Hned se rozejdu tím směrem, kterým mi řekla. Kéž bych se k němu dostal. Chci ho vidět. Aspoň na chviličku.
Nevypadalo to tu vážně tak špatně. Všude sice bylo bílo jako v nemocnici, ale místy byly stěny ozdobeny různými obrazy, dokonce někde byly květiny. Na to, že to nebylo příliš příjemné místo, to tu vypadalo celkem pěkně a moderně.
Došel jsem konečně na místo, kde už na mě měl někdo čekat. Tam už na mě u velkých skleněných dveří se zabezpečením opravdu čekal menší muž. Jakmile mě zahlédl, kartou otevřel a pozdravil mě: „Dobrý den.“
„Dobrý den,“ řeknu rozechvěle a nadechnu se. Najednou nevím, co říct.
„Jdete za Tomem Kaulitzem, správně?“ ujišťuje se.
„Ano, pustíte mě k němu?“
„Ne, nikoho k němu nesmím pouštět. Jeho případ je poměrně vážný,“ zavrtí hlavou a rozejde se chodbou. „Je v izolované místnosti, protože se pokusil o sebevraždu. Rádi bychom věděli podrobnosti, ale nemluví. Když se s ním snažíme komunikovat, nijak nereaguje. Navíc si nic nepamatuje.“
„Já vím,“ povzdechnu tiše a rychle si protřu oční koutky, abych zadržel slzy. Nedokážu to unést, mám strach, že se tady někde sesypu. „A jeho ošetřující lékař?“
„Ten má dnes bohužel vážnější záležitosti. Někdo utekl ze sektoru B,“ řekne. Dojdeme ke dveřím s nápisem C 24. Před nimi zastavil a začal je odemykat. „Budete mít možnost ho vidět, ale nejspíš to pro vás bude dost špatný zážitek. Jeho matka tu zkolabovala, tak si rozmyslete, zda dovnitř opravdu chcete.“
Chvilku se na něj dívám. Bohužel mám pocit, že ani já to neunesu, ale vidět ho chci. „A on… uvidí mě? Uslyší?“ zeptám se tiše a semknu rty k sobě.
„Ne, neuvidí ani neuslyší. On vidí svůj odraz, je tam zrcadlo,“ odpoví. Otevře a čeká, jestli vejdu. Zhluboka se nadechnu a udělám krok zpět. Sklopím oči. Jsem idiot. Na tenhle okamžik čekám celý měsíc a teď se snad budu ještě rozmýšlet.
„Promiňte, já… je to pro mě těžké,“ povzdechnu, ale nakonec vkročím dovnitř.
„Já to chápu. Ten kluk je chudák, co jsem tak slyšel. Je jiné dívat se na šílené lidi, než na ty ztracené případy,“ pokývá soucitně hlavou a zavře za mnou dveře. Vešli jsme do poměrně úzké chodbičky, v jejíž stěně bylo zabudované velké sklo. Už jen to na mě působilo stísněně. Za ním byla bílá místnost z polštářů. A tam byl Tom, v bílém oblečení schoulený do klubíčka. Jakmile jsem ho uviděl, zůstal jsem stát na místě. Dlaň jsem přiložil na sklo, přes které jsem ho viděl a pomalu po něm dlaní sjel. Můj… můj Tomi. Můj andílek. Tohle… není možné, ne. Vždyť on… on je někde jinde. Tohle nemůže být pravda. On se z toho musí dostat.
Přešlápnul jsem. Podlamovala se mi kolena. Najednou jsem se cítil slabší než kdy jindy. Tak strašně bezmocný, prázdný a přitom plný, jako by se mi na srdci usídlil obří těžký balvan. Nasucho jsem polknul, v ten okamžik mi vyhrkly slzy. Hubenýma rukama objímal svá útlá kolena. Na jednom zápěstí měl ohavné jizvy Tak hrozně zhubnul. Vzpomínám si, jak říkal, že… že má špeky. Oči měl zavřené. Zdálo se, jako by spal, ale podle stylu jeho oddechování jsem věděl, že nespí. Byl tak… bezmocný, jako by nic netušil.
„Vypadá to, že konečně spí,“ šeptne ten chlap.
„Ne, nespí,“ pošeptám a naplno se rozpláču. Nikdo ho tu nezná, nikdo neví, jaký doopravdy je, neznají jeho srdce, city, ani myšlenky, styl chování, jeho osobnost. Nevědí, zda spí, jak se cítí, nedokážou to posoudit tak jako já. A také jsem měl pravdu, protože po chvíli oči otevřel. Vypadal hrozně. Jeho krvavě podlité oči v kontrastu s bledou pletí vypadaly až děsivě. Nespal už několik dnů. Nikdy jsem ho takhle neviděl.
„Tomi,“ zakňučím a přitisknu dlaň znovu ke sklu. Bylo mi jedno, že ten chlap stojí vedle mě. Pro mě bylo hlavní to stvořeníčko za tím sklem. Nejraději bych to sklo rozbil a šel k němu, pevně ho objal a dal mu všechnu svou sílu, i když je jí málo. Vtisknul bych mu všechny vzpomínky a minulost. Dal bych mu hlavně ty radostné a probral ho z tohohle ošklivého snu. Podíval jsem se mu hluboko do očí. I přesto, jak na tom byl, že si nic nepamatoval, stále jsem si v těch jeho očích dokázal číst. Dokázal jsem se do nich vpít. Byl naprosto ztracený, plný bolesti. Nevěděl, kdo on sám je. Druhou rukou jsem si sjel po hrudi a přitiskl si ji k hrudnímu koši. Dělalo se mi špatně. Tohle psychické vypětí jsem nezvládal. Přejel pohledem po místnosti a pomalu se položil na bok. Vypadal tak křehce, jako by se s každým pohybem mohl zlomit na několik kousků. Sledoval své zjizvené zápěstí, své dlouhé prsty. Z očí mu vyteklo pár drobných slz. Plakal nad něčím, co neznal. Tak strašně bych ho chtěl utěšit, říct mu, že vše bude dobré a dostat ho z toho.
„Prosím, pusťte mě k němu, já… já mu nic neudělám,“ vydechnu plačtivě a upřu své téměř černé oči k tomu chlapovi. Z mých očí se vytratila ta barva, kterou on tolik miloval. Už nezářily.
„Je mi líto, ale nesmím. Navíc… ublížilo by vám to ještě víc. Nevěděl by, kdo jste. Akorát byste ho rozrušil,“ povzdechne soucitně.
„Ale-ale,“ vydechnu trhaně. Schovám si obličej do dlaní a znovu propuknu v hlasitý pláč.
„Chcete kapesník?“ nabídne mi ten muž a lehce mě přidrží za rameno. „Stěny jsou zvukotěsné, tak se nemusíte bát, že by vás slyšel. Nejspíš by stejně nereagoval. Nereaguje na nikoho, ani na žádné doktory. Sotva se na ně podívá,“ řekne mi.
„Děkuju,“ povzdechnu a ten kapesník od něj nakonec přijmu. Tiše se vysmrkám a otřu si oči. „Já… víte, já jsem jeho přítel.“ Ani nevím, proč mu to vlastně říkám. Jsem až příliš zmatený na to, abych uvažoval o tom, co mu říct a co ne.
„Byl…“ opraví mě tiše. Podívám se mu do očí. To přehnal. Vůbec se nedokáže vžít do toho, jak se cítím, jak… jak ho miluju.
„To… to jste nemusel,“ vyřknu svůj momentální pocit.
„Chápu, že to je těžké, ale je na místě si to uvědomit. Podívejte se na něj. Neví ani, kdo je on sám,“ zakroutí pochmurně hlavou. Přes sklo se na něj podívám a pootevřu rty. Stále hledíc na něj vydechnu: „Já ale vím, že on to zjistí, i kdybych pro to měl položit život.“
„No, tak bude asi lepší, když už půjdete. Určitě byste nerad, abychom vás tu také někam zavřeli. Být tu dlouho neprospívá nikomu, to mi věřte. Potřebujete to teď všechno vstřebat a popřemýšlet o tom,“ řekne mi vlídně a dojde ke dveřím.
„Promiňte, já-já jsem hrozně zmatený,“ pošeptám a stále na něj hledím. Pohladím sklo, jako bych snad hladil jeho a s brekem se rozejdu ke dveřím. Ještě se za ním ohlédnu. Stále tam ležel a plakal. Trhalo mi to srdce, ale nemohl jsem udělat vůbec nic. Nakonec jsem vyšel ze dveří.
„Tak pojďte, odvedu vás zpátky,“ pobídne mě ten muž, když za mnou zamkne dveře. Pokývám bezmyšlenkovitě hlavou a vydám se s ním zpět chodbami k východu. Doprovodil mě opravdu až k samému východu. Ještě jsem mu několikrát v slzách poděkoval, a nakonec jsem odešel. Šel jsem kus pěšky, ale byl jsem vážně slabý a rozrušený, proto jsem si zavolal opět taxi, které mě odvezlo až domů.
Celé dva dny jsem seděl doma v křesle. Nezmohl jsem se na víc, než zavolat jednou Simone a říct jí, že jsem u něj byl. Opět jsem se jí do telefonu rozbrečel. Bylo mi to trapné, ale nedokázal jsem to v sobě držet. Nemohl jsem tam ani jít. Necítil jsem se na to. Potřeboval jsem se trošku vzpamatovat a všechno to vstřebat, ale to se mi nikdy zcela nepovede. Pořád jsem měl před očima ten obraz, jak tam ležel a plakal, netušíc, co se vůbec děje. Ať tohle dopadne jakkoli, předem vím, že tohle mě poznamenalo do konce života. Občas jsem uvažoval o tom, zda by nebylo lepší, kdybych při té autonehodě zemřel. Alespoň bych tohle už nezažil, ale tak sobecký být nechci, snad ani nemůžu. Já ho z toho musím nějak dostat.
Další den jsem se překonal. Rozhodl jsem se, že za ním půjdu znovu. Dojel jsem do léčebny. Vyzvedl si mě ten samý muž jako předtím. Tentokrát jsem se držel o trošku více. Bez slz to sice nešlo, ale nebyl jsem až tak hysterický. Věděl jsem, že tím nikomu nepomůžu, ba ublížím i sobě. Skončit jsem tu nechtěl hlavně z toho důvodu, že už bych neměl žádnou možnost ho odsud dostat a vrátit ho do původního života. Vím, že naděje je malá, ale já v to věřím.
Když jsem tentokrát přišel, Tom tam ležel schoulený v klubíčku, ale doopravdy spal, za což jsem byl rád. Musel být neuvěřitelně vyčerpaný a ten spánek mu jedině pomáhal. Strávil jsem u něj více jak hodinu. Jen jsem se na něj díval. Chtě nechtě, tenhle okamžik se mi přímo verval pod kůži, do mozku i do srdce. Nikdy na tohle nezapomenu. Připadá mi to jako jedna obrovská etapa v mém životě, kterou se budu snažit překonat. Vím, že pokud se mi to nepodaří, tak se do další etapy nedostanu ani já, ale ani on.
Když jsem odjížděl domů, měl jsem v hlavě stejný zmatek, jako když jsem ho viděl poprvé, ale bylo to o poznání jiné. Měl jsem smíšené pocity, ale něco uvnitř mě říkalo, že ten zlom přijde. Já to vím. Cítím to.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: J. :o)
Krása.. bolelo mě u srdíčka, když Bill začal brečet, když viděl Toma.. :o( ale nedivím se mu.. :o( muselo to být hrozný.. :o(
tohle tak bolí… 🙁 achjo…
Ale no táák :/ To je tak děsně.. smutný! Věřím Billovi, že z toho Toma dostane!!
Oh!!!! Tahle povídka mě opravdu dostala do kolen a moc mě rozplakala!!!! Všechno se ve mě sevřelo jenom od chvíle, kdy Bill viděl Toma…:-(
Doufám, že to co Bill cítí, bude jenom obrat k lepšímu…:-(
Je mi ho chudinky líto!:-(
On se z toho musi dostat .. :/ Verim TOmu, ze tam Billa pusti za nim a on mu vsechno pripomene a nevim co vsechno .. Verim tomu ..
zase dva dny budu cekat .. :/
MYslím si, že Tom potrebuje Billa aby sa z toho dotal. Je mi ich oboch ľúto. Musí byť hrozné pozerať sa nato ako sa trápi človek ktorého miluje a nemožete mu pomocť.
Ježiši ať tam Billa pustí věřím že by Billa poznal
Chudák Bill a Tom. Toma je mi teda obvzlášť líto. Doufám, že k němu Billa pustí a on si zase vzpomene a začně žít normální život.
Moc pěkná povídka.
Och to bolo tak smutné 🙁 Až som sa rozplakala, keď začal Bill popisovať, ako prvýkrát uvidel Toma v tej miestnosti 🙁 Musí to byť naozaj zničujúci pohľad 🙁 Dúfam, že Billa za ním čo najskôr pustia a pomôže mu 🙁
Ne-e brečla jsem chudák Bill … hej ne já chci zpátky ty díly když byly oba štastní ://
bože :´(….
Nevím, co říct.. :'( Je to tak smutné, úplně se musím vcítit do Billa. Mrzí mě, že ho k němu nepustili, i když by to asi nedopadlo nejlíp. Pořád mám v sobě takovou jiskřičku naděje, že tam Bill vstoupí, Tom ho uvidí a pozná a pak už budou spolu, ale to by asi bylo moc jednoduchý 😀 Tak uvidíme, jakou zašmodrtanou cestou se z toho oba dostanou…
Úžasná povídka =)
Sakra, to je pekne desive o____O Je mi strasne Toma lito, zive jsem si to dokazala predstavit, jak tam chudak lezi, musel vypadat tak zranitelne… Achjoo, ja doufala, ze za nim Bill bude moci jit, ale stejne by to asi nedopadlo dobre. Jsem strasne napjataaa, jak to bude dal! 🙂
Já………..Sakra…..Málokrát se stane , že mi dojdou slova ale ……Teď nevím CO k tomu napsat aby to neznělo stupidně………Prostě………..Věřím,věřím tomu, že bude zas s Billem. A budou konečně zas šťastní, i když to možná nebude hned, tak určitě budou.
:'( :'( Ach jo… proč je to všechno tak nefér… Ale myslím si, že kdyby Tom Billa viděl, třeba by se něco změnilo… Věřím v to. :')