Novel of Dreams – My Nightmare 3.

BILL

Následující den jsem se do psychiatrické léčebny vypravil znovu. Opět mě k Tomovi vedl stejný muž, tentokrát jsem se dozvěděl, že se jmenuje Anders. Bylo to příjemnější vědět, když jsem ho konečně mohl oslovovat. Dovedl mě znovu do té malé místnůstky a opět tam se mnou zůstal. Tom tentokrát seděl v tureckém sedu u protější stěny. Vypadal o něco lépe, když se včera vyspal. Prstem si kreslil po bílé podlaze. I tohle drobné zlepšení mě potěšilo. Došel jsem těsně ke stěně a zadíval se na něj. Snažil jsem se vyčíst něco z těch imaginárních kreseb, které na podlaze vytvářel, ale byla to pouhá kolečka a vlnky. Avšak i přesto jsem postřehl, že fantazii stále měl. Což bylo dobré znamení. Přiložil jsem dlaň ke sklu. Nevím proč, ale připadalo mi, že jsem mu tak o krůček blíž.

Po chvilce už si kreslit přestal. Nevědoucím pohledem se podíval po místnosti, jako by chtěl něco dělat, jenomže zařízení mu nic takového neumožňovalo. Zaplul pohledem ke sklu, pro něj k zrcadlu. Ihned jsem zpozorněl. Vypadal, jako by se díval přímo do mých očí, ovšem tento signál vysílalo pouze moje podvědomí, které bylo plné tužeb, jen aby právě tohle byla pravda. On však naklonil hlavu ke straně. Tvářil se zaujatě. Donutilo mě to se usmát. Jeho výraz je stále tak sladký. Chvíli se na zrcadlo díval, až se neohrabaně vyškrábal na nohy. Nejistým krokem se rozešel směrem ke mně.

„To je snad poprvé, co ho vidím nějak reagovat,“ slyšel jsem z konce chodby Anderse. Byl jsem v šoku. Jen nasucho polknu. To není možné. Lásko, kéž bys o mně opravdu věděl. Možná cítíš, že tu jsem.

„Ale… vždyť on o mně neví,“ vydechnu a přiložím dlaň na sklo znovu. Zůstanu mu viset na očích. Neuhnu ani na okamžik pohledem.

„Neví,“ odsouhlasí zaraženě Anders. Tom však došel až ke sklu. Pozoroval v něm sám sebe, ale náhle se jeho pohled rozostřil. Váhavě zvedl ruku a roztřesenými prsty sjel pomalu po skle v místě, kde jsem měl ruku. Až ve výšce svého břicha rukou ustal na místě. Musí mě cítit, já tomu věřím. Přitiskl dlaň ke sklu. Začal jsem dlaň proti sklu tlačit pevněji, jako bych se snad jím chtěl probourat. Zprudka jsem vydechnul a rozechvěle sjel k jeho ruce. Byl u mě tak strašně blízko. Cítil jsem ho u sebe. Byl to ten vnitřní pocit, který mě naprosto uvolňoval. Jeho přítomnost pro mě byla tak strašně důležitá. Nespustil jsem z něj ani na okamžik oči.

Vím, že je v nás něco, co mu umožní mě cítit. Ten cit je tak silný. I když na všechno zapomněl, vím, že tu lásku v něm dokážu znovu vyvolat, protože tu stále je. Je v něm někde schovaná a s ní i další pocity a vzpomínky. Pomalu si opřel čelo o sklo a vydechl na něj horký vzduch, až se zamlžilo. Jeho výraz byl smutný a ztrápený.

„Dojdu pro doktora, tohle musí vidět,“ ozve se za mnou Anders a urychleně odejde. Do očí se mi znovu nahrnuly slzy. Tak strašně bych ho chtěl mít ještě o kousek blíž a nedotýkat se jen toho studeného skla, ale jeho a jeho sametové pokožky. Znovu bych do ní chtěl zatnout prsty a laskat ji, připomínat mu svou přítomnost, která je mu vždy nakloněna. Vůbec jsem na Anderse nereagoval. Byl jsem teď jinde, byl jsem jen s Tomem. Snažil jsem se mu předat všechno, jen aby ten pocit, že jsem u něj v jeho mysli, nepominul.

Přiblížil jsem se ke sklu ještě o něco více a vydechnul na něj stejně tak jako on. Prosím, pociť, že jsem u tebe. Prosím. Dělal vše přesně tak, jako by o mně opravdu věděl, jako by mě cítil, ačkoli v nejmenším neměl tušení, kdo jsem. Po tváři mu stekla slza. Jak moc bych mu ji chtěl setřít. Sjel jsem rukou níž, jako bych ho hladil po dlani, jak to měl vždycky rád. Byl jsem něžný, jako bych se vážně dotýkal jeho. Pootevřel jsem rty a druhou rukou si otřel tváře od slz. I on si otřel tvář od slzičky. Poté přitiskl dlaň zpět do místa, kde byla moje ruka. Opravdu mě musel cítit. Byl jsem tím naprosto unešený. Nenechal jsem se vyrušit ani příchodem Anderse s doktorem. Stále jsem k němu byl naprosto nakloněný a vnímal svoje pocity, jako bych se mu je snažil předat.

„To je… To je neuvěřitelné,“ vydechl cizí hlas za mnou úžasem. Cítil jsem, jak nás ti dva pozorují, ale vážně jsem tomu nevěnoval žádnou pozornost. Tom semknul ruku v pěst a po tváři mu steklo pár dalších slz. Oddálil obličej od skla a podíval se přímo na mě, ačkoli mohl vidět pouze svůj odraz. Zhluboka jsem se nadechnul a prstem obkroužil jeho semknutou ruku v pěst. Upřel jsem pohled k jeho očím, díval jsem se na něj stejně tak, jako on na mě. Nahnul jsem maličko hlavu ke straně. Na tvář mi skápla další slza. Stekla o něco pomaleji, než ta předchozí. Šimrala mě po tváři, ale ani to mě nerozptýlilo. Cítil jsem něčí ruku na rameně. Dotyčný na mě mluvil, ale já si ho vůbec nevšiml až do chvíle, kdy Tom odstoupil od skla. Sakra, proč sem vůbec museli lézt?! Všechno naruší. Oni… nerozumí ničemu.

„Nee,“ zaúpím, přitisknu dlaň ke sklu, tak jako na začátku, a svraštím obočí v dalším návalu silnějšího pláče.

Nejradši bych oba dva chytnul pod krkem a vyhodil je odsud. Pokazili to, pokazili pouto, které se mezi námi vázalo. Zatraceně! Tom se rozhlédl po místnosti, jako by něco hledal. Stále jsem se na něj díval. Neposlouchal jsem je. Nevnímal jsem nic, jen jeho.

„Pusťte mě k němu,“ vydechnu naprosto vážně. Možná když viděli, že na mě reaguje, i když je to nemožné, když o mně neví, tak by mě k němu pustit mohli. Ovšem, i já z toho mám strach. Nevím, jak by reagoval. Nebude si mě pamatovat, nebude mě znát. Tady mi to tolik nedochází, ale jakmile to poznám na vlastní kůži, nevím, zda to ustojím.

„To nemůžeme,“ rozeznal jsem jen ze všech těch slov. Tom došel ke dveřím, které nás dělily. Vzal za kliku, ale byly zamčené. Naléhavě se podíval ke sklu a znovu zatahal za kliku. Nebyl hloupý. Věděl, že někdo za sklem je. Chtěl, abychom mu otevřeli. Rozuměl jsem mu. Byl jsem si jistý tím, že o mně ví, ale naprosto.

„Prosím, on chce otevřít. To sakra nevidíte, že… že on to cítí? On o mně ví a myslete si klidně, že jsem blázen,“ šeptnu. „Prosím, pusťte mě k němu. Já… na něj nebudu naléhat. Přísahám!“ vzlyknu. Bože můj, jak jsem nikdy nechtěl být věřící, tak teď tě žádám, ať mě k němu pustí, prosím! Oba protentokrát mlčeli. Až poté se doktor nadechl.

„Myslím, že za pokus to stojí… Musíte se hlavně uklidnit, abyste ho nerozrušil. Všechny věci nechte tady a sundejte věci, kde máte něco ostrého,“ řekne nakonec doktor. Bože, děkuju ti. Klidně se budu modlit do konce života, hlavně ať na mě kladně reaguje, hlavně, že mě k němu pustí. Podíval jsem se na doktora a následně na Toma. Pokýval jsem ihned hlavou.

„Smím na něj mluvit?“ zeptám se potichu, jako bych se bál, abych něco nenarušil. Ihned si začnu sundávat pásek a jeden z náramků, co mám na ruce. Hrnu se do toho celkem rychle a pěkně po hlavě, ale ani nevím, co budu dělat, co řeknu. Možná tam budu jen tupě stát a brečet, ale nesmím mu za žádnou cenu ublížit nebo ho rozrušit.

„Pokud jste měli tak silný vztah, že vás dokázal vycítit, myslím, že byste to mohl zkusit. Možná se konečně dozvíme víc. I tohle je obrovský pokrok,“ řekl mi naprosto pohlcen touto zvratnou událostí. Tom už se však vrátil na své původní místo, kde se usadil. Chvilku jsem strhnul pohled na doktora.

„Děkuju,“ pošeptám a potom dojdu ke dveřím. Ještě se na něj přes sklo podívám. Ztrápeně sklopím pohled, když vidím, že se už zase posadil, ale i přesto… chci to zkusit.

„Necháme vás tam samotného, ale když pojmeme i nejmenší podezření, že se situace začíná vymykat, ihned vás vytáhneme. Je to jasné?“ řekne mi doktor, zatímco odemyká dveře.

„Ano,“ kývnu a zhluboka se nadechnu.

Otřu si rychle slzy. Srdce mi buší tak strašně rychle, cítím ho až v krku. Cítím, jak mi krev v žilách koluje až příliš rychle. Je to hrozný nápor. Měsíc jsem byl bez něj, a teď najednou budu zase u něj. Nesmím udělat žádnou chybu.

„Hlavně buďte klidný a vlídný. Hýbejte se pomalu, abyste ho nevyděsil. Zachovejte klid a trpělivost za každé situace,“ poučuje mě i nadále.

„Ano,“ znovu mu to odkývám. „Slibuju, že budu opatrný. Pane doktore, já… miluju ho a nechci mu ani v nejmenším ublížit,“ vydechnu. Je mi fuk, co si mně bude myslet, ale já se za své city nestydím.

„Dobře tedy,“ zhluboka se nadechne a začne otevírat dveře.

Tom tam jen tak nerušeně seděl, přičemž sledoval své nohy. Miláček můj. Celý jsem se chvěl, třásl jsem se, jako bych měl silnou zimnici, ale i přesto jsem se snažil své tělo i mysl držet na uzdě. Pomalu jsem tedy vkročil dovnitř. Byl jsem tichý stejně tak, jako když dřív doma spinkal a já ho nechtěl probudit. Vešel jsem a zastavil se. Jen jsem na něj v tichosti pohlížel. Chtělo se mi brečet a křičet, ale to bylo to, co jsem nesměl. Musím se držet, kvůli němu. On je na prvním místě. Poznal jsem, jak jeho ramena strnula. Pomalu zvedl pohled a pohlédl na mě. Jeho zorničky se rozšířily a on pootevřel rty, jako by něco chtěl říct. Je jako vystrašené zvířátko.

„To je prostě úžasné. Na mě se ani nepodíval,“ radoval se tiše doktor. Ani se mu nedivím. Nemá k němu jediný cit. Dobře, to znělo hodně povzneseně, ale je to tak.

„Ššš,“ napomenul jsem ho téměř a vlídně se na Toma dál díval. Vpíjel jsem se do jeho očí stejně tak, jako on pozvolna do těch mých. Udělal jsem velice pomalý a lehký krůček k němu, ale opět jsem strnul na místě. Nechtěl jsem ho nějak polekat. Pootevřel jsem rty stejně tak jako on. Kdyby promluvil, byl by to ten největší pokrok. V jeho očích se však neodrážel žádný cit jako dřív. Neobjevila se ani nejmenší známka rozpoznání. I přesto si mě nadále prohlížel, jako bych mu byl známý. A to je pro mě velmi důležité. Bylo to pro mě více než bolestné, ale svoje emoce jsem stále držel na uzdě. I přesto, že on mé city nerozeznával, nechával jsem ho číst si v mých očích a tak i v mých pocitech.

Nahnul jsem maličko hlavu a zvolna si začal sedat na zem, aby neměl pocit, že jsem někdo nad ním. Chtěl jsem, aby zde vládla rovnováha. Trochu se stáhnul ke stěně. Nebyla to však žádná rapidní reakce, která by měla někoho rozrušit. Mrknul a snažil se něco vyčíst v mých očích. Znal jsem jeho pohledy. Tenhle byl žádostivý, zvědavý, tázající. Určitě přemítal nad tím, jestli mě zná. Nechával jsem ho mě zkoumat. Kdyby jen tušil, že mě má prozkoumaného až až. Byl to pro mě zvláštní pocit. Raději jsem se tu moc nerozhlížel, ale i přesto jsem usoudil, že být tady je něco… šíleného. Sice to tu nebylo nijak špinavé a špatné, ale ty zdi, ten prostor sám o sobě v člověku vyvolával ty nejúzkostlivější pocity.

Až po notné chvilce jsem zdvihl ruku tak, jako bych ji přiložil na sklo. Pochopil. V jeho tváři se objevil nepatrný úsměv. Došlo mu, že to jsem já. Ačkoli to bylo dětinské, také ruku zvedl do výše mé. Neměl jsem vůbec daleko k tomu, abych se rozbrečel. Přišlo mi to jako obrovský pokrok. Maličko jsem prsty pokrčil, jako bych mu chtěl naznačit, že bych ho chytl za ruku a jemně ji tak stiskl ve své dlani. Vše jsem dělal pomalu a zlehka, aby vycítil ten cit, který uvnitř mě byl. On však ruku stáhl. Zato se ke mně přišoupl zvídavě blíž. Zůstal jsem uvolněný jako doteď. Nechtěl jsem, aby cítil jakékoli napětí. Ruku jsem tedy stáhnul taky a jemně se na něj usmál. Cítil jsem, že mi rozumí, že chápe moje gesta.Detailně si prohlížel můj obličej. Vlasy, čelo, obočí, nos, pusu i tváře a uši. Nejdéle se zdržel u mých očí. Nevynechal ale ani takové drobnosti jako znamínko. Byl vnímavý, což bylo dobře.

Vždycky takový byl a je dál. On je uvnitř stále stejný. Jen neví, jak se do svého nitra dostat. Potřebuje pomocnou ruku, a tu já mu podám kdykoli. Bylo dobře, že vyhledával i drobné podněty. S citem jsem k němu natáhnul ruku, přesněji k jeho ruce. Nijak jsem ji nenapřahoval. Neucukni, prosím, ne. Poměrně dlouhou dobu váhal, ale nakonec ruku zvedl a vydal se s ní vstříc k mé. Nedokázal jsem ovládnout třes svých prstů a vlastně celého těla. S lehkým úsměvem jsem ji k němu natáhnul o maličko víc, aby se nemusel příliš natahovat. Bylo na něm, zda se dotkne. Nechci, aby se mě bál. A on to opravdu udělal. Nejprve se dotkl jen mých prstů, a poté mi vložil svoji ruku do dlaně. Sledoval to. Bože, on se mě vážně dotknul. Pohladil mě, dalo by se říci. Byl jsem v naprostém rozpoložení. Neudržel jsem to, skápla mi slza. Maličko jsem zamrkal, abych následující slzy rozehnal. Znovu jsem se trošku usmál a něžně prsty přejel po jeho dlani. Nechal jsem ho, aby dál pokračoval dle svého uvážení, dal jsem mu veškerý prostor. Jeho čokolády však už byly upnuté k mým lesknoucím se očím. Vypadal provinile a smutně.

Ne, to ne, nechci, aby se trápil. Pomalu jsem hlavou zakroutil na znamení, aby nebyl smutný a usmál jsem se, opravdu od srdce usmál. Znovu jsem ho něžně pohladil po dlani, až jsem ji něžně stiskl. Byl to takový stisk nestisk, takové větší pohlazení. Tak strašně mě překvapuje, jak s ním dokážu komunikovat, aniž bych mluvil. Vždy jsem říkal ‚beze slov‘, ale teď teprve přicházím na to, jak je tento pojem důležitý a jaký je jeho pravý význam.On se ale posadil až těsně ke mně. Vztáhnul ruku k mému obličeji. Na okamžik zaváhal, ale poté se mě přece jen dotkl a něžně mi prstem přejel po tváři, kde mi stekla slza. Možná si nic nepamatoval, ale tahle drobná přirozenost mu zůstala. Byl stále tak citlivý. I přesto, že jsem pro něj byl zřejmě cizí, něco cítil. Doktora si přece nevšímal vůbec, ale se mnou… to bylo jiné. Přivřel jsem pod jeho dotykem oči. Chtělo se mi brečet mnohem víc, cukala mi maličko brada, ale přece jen jsem to udržel. On mě motivoval. Co nejněžněji jsem ho po té jeho ručičce pohladil.

„Děkuju,“ pošeptám vážně tiše. Otevřel rty, jako by mi něco chtěl říct, ale pusu opět jen bezmocně zavřel. Přiložil si dlaň na srdce a rukou pokynul ke mně. To není možné… V očích měl otazníky. I já jsem si přiložil dlaň na srdce. Díval jsem se mu do očí, snažil jsem se mu vysvětlit, že k němu něco cítím, že se mě nemusí bát. Vkládal jsem do toho všechno. Dlaní, kterou jsem měl na své hrudi, jsem se poté přesunul k té jeho, kterou měl přiloženou na srdci. Něžně jsem svou dlaň přiložil na tu jeho. Je velice vnímavý. Opravdu vnímavý a já věřím, že i tohle pochopí. V jeho očích se zračilo pochopení, vzápětí na to bolest. Ztrápeně sklopil pohled a zavřel oči. Ah ne. Opatrně jsem dlaň k té jeho přitisknul a druhou dlaní mu opravdu jemně přejel po tváři. Chtěl jsem mu tím naznačit, že je to v pořádku, aby se netrápil. Nechci, aby byl smutný. Chci mu jen pomoci, ne ho jakkoli trápit. Je dobře, že chápe moje city, to je pro mě obrovský pokrok. Tohle všechno je něco perfektního. Těším se z každého jeho pohledu, který mi patří, z každého doteku a gesta. Zvedl hlavu a znovu otevřel pusu, že chce něco říct. Pak ale s povzdechem pusu zavřel. Mmm, co kdyby psal? To není tak špatné. Chápu, že nechce mluvit nebo že to prostě nejde.

„Nechceš to… napsat?“ zeptám se velice opatrně. Nerad bych ho vystrašil. Ihned přikývl a rukou naznačil pohyb psaní perem.

„Dobře, tak já ti hned donesu papír a tužku, ano?“ zeptám se s úsměvem. Přijal to. Chce se mnou komunikovat. Neodmítá mě jako ostatní. Kývl a sledoval mě. Pomalu jsem se zvedl a došel stejně tak pomalým krokem ke dveřím.

autor: *Mischa* :o* & Turmawenne