Zeiten ändern dich 70.

Později v noci, kdy už je v domě klid, jen venku řádí bouře, zavřu oči a pohladím Toma, který vypadá, že nemůže usnout vůbec, na rozdíl ode mě.
„Nechci usnout. Když se vzbudím, bude zas ráno a zase o den blíže k tomu hnusnýmu dni.“
„Blázínku,“ zasměje se Tom, „ber to pozitivně, budeš mít narozeniny.“
„Chmpf,“ vypustím jen a pak nakrčím zvědavě čelo, „to mi vlastně vysvětli – jak jsi zjistil, kdy mám narozeniny, a vůbec, kdysi dávno zpátky moje telefonní číslo?“
„To je úplně jednoduchý. Nevím, zda si pamatuješ ještě ten den, kdy si na mě čekal před školou, abys na mě pak vychrlil milion slov v jedné sekundě.“ Pousměju se nad tím, když si vybavím tu chvíli, ale nechám ho pokračovat. „Byl jsem ten den si něco vyřídit v ředitelně, a papíry s tvým jménem a údaji tam ležely na stole, úplně na vrchu. Tak jsem se prostě kouknul, než se ředitel prohrabal k věcem pro mě. Nejspíš to bylo v době, kdy sis vyřizoval ten přestup.“
„Jo, to je dost možné. Takže žádnej kouzelník,“ usměju se.
„Nooo, jak v čem,“ uchechtne se.
„Dobře, tak ne až takovej kouzelník, jaký jsem si myslel. Ale pořád si stále dobrý kouzelník na to, abys zařídil, abych v pondělí nikam nemusel.“

„Půjdu tam s tebou.“
„Vážně?“
„Vážně.“
„Ale co…“ Nemusím větu ani dokončit, aby to Tom pochopil.
„Na tý škole jsem už nějakej pátek, takže tam tak nutně být nemusím a ani postrádat mě nikdo jistě nebude v tak nepotřebný den.“
„Děkuju. Už se hned cítím líp,“ políbím ho.
„To je dobře. Uvidíš, nebude to tak hrozný.“
„Hm, já nevím. Tohle mi taky všichni tvrdili, když jsem přecházel na tuhle školu.“
„To už je ale pryč přece. A pak, máš tu ještě mě.“
Přitulím se k němu a vydechnu. „Asi máš pravdu, neměl bych se zbytečně obávat.“
Nechám se jím hladit, což mu opětuji do doby, než bych byl schopný usnout, ale to by se nesměly otevřít dveře. Pozvednu hlavu, když do pokoje pomalu nakráčí malý stín. Už takhle tady máme Malou dámu, která leží těsně vedle mě, díky tomu, že se bojí bouřky. Stejně jako Nelly přece, tak jak jsem na ni mohl zapomenout!?

„Copak je?“ špitnu a natáhnu se po lampičce, aby cestou k posteli Nelly o nic nezakopla.
„Bille, venku je bouřka, a…“ začne, promne si očíčka a zamžourá do světla.
„Já jsem na tebe zapomněl, viď?“
„Já bych šla za taťkou, ale když já bych se bála jít dolů po schodech, když je bouřka.“
„Taťka stejně ráno vstává do práce, tak ho necháme vyspat a ty půjdeš k nám, hm?“
„A můžu tady být?“
„Samozřejmě, vždyť už je tady i Malá dáma,“ kouknu na Toma, který si s úsměvem podpírá hlavu.
„Tome, ani tobě to nevadí?“ zeptá se Nelly, když si vyleze mezi nás do postele.
„To víš, že ne.“
„Nemám ráda bouřky. Proč tady nemáte i Mikyho?“ zívne si a ukradne si část mé deky.
„Ten usnul dřív, než nějaká bouřka začala, a jen tak se vzbudit nenechá.“
„To je dobře, že ten se bouřky nebojí,“ zavře téměř okamžitě očíčka. Lípnu jí jen pusu na čelo a pak zhasnu. Položím se vedle ní a začnu tedy hladit Nelly místo Toma, aby se jí lépe usínalo. Když ale zjistím, že druhou rukou dosáhnu i na Toma, jemně ho pohladím po tváři. Usměju se, když mi na ruce spočine jeho polibek, nechám svou ruku u něho a spokojeně zavřu oči zpět.

Druhý den večer, když se nacházíme v Magdeburku, se s Tomem vydáme do kina. Původně měla jít Nelly s námi, ale pak se rozmyslela a zůstala u babičky.
„Co je to, co nesmím vědět?“ poukážu na papíry v ruce Toma, na které se už vyptávala Nelly, když jsme potkali slečnu, která je Tomovi tajně předala. Dobře, musím přiznat sám sobě, že je mi nepříjemné, když mi Toma někdo odtáhne stranou, natož pak holka. Jsem z toho mírně nervózní, obzvláště když řekl, že nesmí ani Nelly říct, co se v těch papírech skrývá, protože by mi to mohla prozradit.
„Co je to, co tě dělá tak zvědavým?“ pobaveně si mne Tom prohlédne.
„Jsem z toho nervózní,“ pousměju se.
„Víš co? Slibuju, že za dva dny to zjistíš,“ mrkne a podrží mi vchodové dveře do kina. Dva dny.

Když ale po půlhodině zjistím, že film je naprosto nudný, musím se kouknout na Toma. Vypadá, že to sleduje, ale myslím, že umí jen dobře hrát.
„Tome, myslím, že tohle je to nejhorší, co jsme mohli vybrat,“ šeptnu se zasmáním.
„Počkej, neruš, snažím se v tom najít něco zábavnýho,“ začne vážně, ale pak se stejně tak jako já dá do tichého smíchu.
„Proč jsme vybrali něco… takovýho?“ poukážu na obrazovku a zavrtím nechápavě hlavou. A jelikož sedíme hezky až v poslední řadě, rozhlédnu se po celém sále, zda to lidi sledují. K mému překvapení, jsme tu asi jediní, kteří se nudí. S pousmáním kouknu na Toma a ruku, ve které jsem dosud držel tu jeho, lehce ovinu kolem jeho pasu a bez upozornění si ukradnu jeho rty.
„A já už se bál, že zábava v kině došla,“ ušklíbne se, „pojďme utéct.“
„Ale provedeme hlasitý úprk,“ oznámím mu se smíchem, až se dva lidé z řady před námi naštvaně otočí, čímž mi jen potvrdí fakt, že lidem tady chci zkazit aspoň na těch pár vteřin podívanou.
„Tři, dva,… “ začne Tom jen obrazně, ale já už se se smíchem zvednu a rozuteču se prostředkem sálu po schodech dolů s co nejhlasitějšími a až dětinskými skoky. Postřehnu, že Tom vyběhne krátce po mně a zastavíme se až teprve, když vyběhneme zcela ven na ulici.
„Už nikdy víc,“ zavrtím hlavou s neustávajícím smíchem.
„Nikdy více!“

„Co se děje, že jsi tak bledý?“ přijde ke mně na terasu Gordon, když s Nelly doplánuje její zítřejší první den ve škole.
„Bojím se, to je celé.“
„Vždyť není čeho se bát.“
„Ale… to nemůžeš vědět.“
„Bille, rád bych věděl, jak ti pomoct, ale tohle už je trochu…“
„Ne, to ne, vždyť udělal si toho pro mne mnoho, abych mohl z té školy odejít a jít sem, ale prostě se bojím, nevím, co očekávat. Z toho už si musím pomoct jen sám.“
„Je to teď paradoxní, že jsi odešel kvůli Tomovi.“
„Půjde tam zítra se mnou. Alespoň budeš moct být s Nelly, a já budu mít taky určitou oporu.“
„Nelly tam má být v osm a ty až v půl deváté, že?“
„Jo, v půl deváté.“
„A Tom nemusí do školy?“
„Tak ten první den tam tak nutně být nemusí. A já chci, aby šel se mnou.“
„Jo, dobře.“
„Ty tam nepůjdeš se mnou?“ objeví se nápadně rychle Nelly ve dveřích.
„Nemůžu, musím přece do své školy.“
„Hm, to je škoda. Tak ty půjdeš se mnou a my pak půjdeme s tebou, ne?“
„To taky nepůjde, než se seznámíš ve škole se vším, strávíš tam spoustu času.“
„A jo,“ pokrčí ramínky a zamyslí se, snad aby vymyslela lepší plán.
„Pojď sem, ty opičko,“ usměju se na ni. Přijde ke mně a sama od sebe mě obejme. „Budeme si to aspoň vyprávět, hm?“
„Hm, tak jo.“
„Budu tam chvilku s vámi, na začátku.“
„A ty ale půjdeš pak sám.“
„Ne, půjde tam se mnou Tom.“
„Už ti prozradil to tajemství, který jsem ti neměla prozradit?“
„Říkal až zítra, ne?“
„Tak doufám, že mi ho pak řekne,“ uculí se Nelly a spokojeně se mi usadí na klíně.
„Nelly, půjdu ti napustit vodu, hm? Už je dost pozdě,“ ozve se Gordon.
„To uuuž?“ nahodí nevinný pohled a přitulí se ke mně víc.

Ráno, když mi zazvoní budík, se téměř okamžitě probudím a zoufale vydechnu. Spal jsem maximálně tři hodiny! Díky tomu, že mě hlodaly veškeré myšlenky a představy a nedaly mi spát! Kouknu se raději na čísla blikající na digitálním budíku, abych se přesvědčil, zda je skutečně už čas ke vstávání, a k mé nelibosti zjistím, že skutečně je! Zpod dveří vidím světlo na chodbě, takže Nelly už je vzhůru. Závidím jí, že se těší. Že se má na co těšit.

Vylezu z postele a dojdu rozsvítit velké světlo. S protáhnutím na sebe hodím oblečení, které jsem si v myšlenkách připravil už během noci, a vydám se s pouhým mobilem v ruce dolů. No co, Tom za mnou přijede do Wolrmistedtu, takže nic víc dnes už nepotřebuji.
Když ale dojdu dolů, je tady podezřelé ticho. Sice se všude svítí, ale nikde nikdo. Pokrčím tedy rameny a dojdu do koupelny. Zavřu za sebou dveře a jen co vezmu do ruky kartáček, už slyším po domě podezřelý šum. Vylezu ale až když dokončím ranní hygienu a vydám se do kuchyně, kde jsou najednou nápadně zavřené dveře. Otevřu a můj zasmušilý výraz se ve vteřině promění v úsměv. Na stole je obrovský dort a vedle něho nějaký vzkaz. Pojď si nás najít. Nakouknu tedy i do obýváku a pak se vydám ven. Přitáhnu k sobě lehce mikinu, když ranní teplota je ještě nízká a rozhlédnu se. V tu chvíli ke mně přiskočí ti dva.

„Dobré ráno,“ vykřiknou současně a já si je se smíchem prohlédnu.
„Co to tady nacvičujete?“
„Musíš si najít dárky,“ seznámí mě se situací Nelly a já jen pozvednu obočí.
„Chcete přijet pozdě?“
„Nemluv a hledej,“ řekne se smíchem Gordon.
„Ok,“ vydám se s úsměvem po zahradě, a právě probuzený Miky se vydá hledat se mnou. První menší dárek najdu v červeném papíře na stromě, ve výšce Nelly. Zamávám s ním na ty dva vesele mě pozorující z terasy a s přimhouřenýma očima se rozhlédnu po celé zahradě. Nikde nic barevně nápadného, a proto vrátím pohled k nim.
„Nějaká nápověda?“
„Je stále na zahradě, ale vlastně není,“ zasměje se Nelly a já se chytnu za čelo.
„Super nápověda, vážně,“ přikývnu se smíchem a pohledem zajedu k autu. To by mohlo být ono! Je stále na zahradě, ale není! Přesvědčeně dojdu až k němu, a když v něm spatřím další dárek v červeném papíře obálkovitého tvaru, vítězně se usměju. „Ha! Jste netušili, že jsem tak rychlý,“ hodím úsměv na ty dva a otevřu auto. Vezmu dárek do ruky a dosednu s ním na sedadlo. Oba ke mně přijdou, Nelly s nadšeným povyskočením.

„A teď je musíš oba rozbalit,“ poznamená s veselým úsměvem.
„Jasně,“ s úsměvem se pustím do rozbalování dárku, který jsem našel ukrytý na stromě. V něm najdu ručně vyráběný náramek od Nelly, která se hned ujme vysvětlování.
„To jsem vyráběla na táboře. Tady ty maličké korálky jsou dělané z papíru a tyhle jsou dřevěné a ty pírka jsou… nalezené v lese.“
„Je nádherný, zlatíčko, děkuju,“ obejmu ji s úsměvem a nandám si ho na ruku. „Doufám, že mi dneska přinese štěstí.“
„Určitě,“ usměje se pyšně, když jí úsměv opětuji. „Tom už ho viděl.“ Úsměv mi ale strne na tváři, jakmile rozbalím dárek druhý.
„To… myslíš vážně?“ kouknu na Gordona.
Ten se svatě usměje. „No, říkal jsem si, že… “ Nenechám ho to ale dokončit a skočím mu kolem krku.
„Děkuju.“ V obálce se totiž nacházel poukaz na autoškolu. Nevím, zda se tomu říká poukaz, ale jedno vím jistě: začínám už 12. září. Už párkrát jsme se s Gordonem o autoškole bavili, ale opravdu jsem chtěl začít, až budu vědět, že si to mohu dovolit. Stejně jako auto.
„Jsem rád, že ti to udělalo radost.“
„Radost? Kdybych uměl skákat do vzduchu, právě bych byl sakra vysoko!“ zasměju se.
„Bille, my máme pro tebe ještě jednu věc,“ pronese Nelly tajemně a zpoza zad vytáhne ruce, které doposud svíraly menší napodobeninu kornoutu se sladkostmi, jaký jsem naposledy měl v první třídě. A který pochopitelně podle tradice bude mít dnes i Nelly jako prvňáček.
„Máš trochu menší než já,“ usměje se a Gordon ji doplní.
„Když už jdeš taky do nové školy.“
„Jste vážně hodní, děkuju moc.“
„Tak se pojďte nasnídat, ať vážně nepřijedeme pozdě.“

autor: Mintam