autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL
„Nechceš to… napsat?“ zeptám se velice opatrně. Nerad bych ho vystrašil. Tom ihned přikývl a rukou naznačil pohyb psaní perem.
„Dobře, tak já ti hned donesu papír a tužku, ano?“ dotážu se s úsměvem. Přijal to. Chce se mnou komunikovat. Neodmítá mě jako ostatní. Kývl a sledoval mě. Pomalu jsem se zvedl a došel stejně tak pomalým krokem ke dveřím. Pootevřel jsem je. Doktor tam s Andersem postával. Celou dobu nás sledovali.
„Přijal komunikaci se mnou, souhlasí s tím, že mi bude psát. Dáte mi, prosím, tužku a papír? Mám oboje v tašce,“ řeknu hned tiše. Doktor mi ihned podal celou tašku, ale než jsem se vrátil, přichytil mě.
„Jak jste to dokázal? Odmítl komunikovat s veškerým personálem.“ Užasle na mě koukal. Vyhrabal jsem v rychlosti bloček i tužku. Poté jsem tašku odložil a podíval se na něj.
„Miluju ho,“ vydechnu naprosto vážně a poté zavřu tiše dveře.
Neznám jednodušší odpověď. Je to prostě tak. Oni k němu nechovají žádné silné city a on k nim také ne. Podívám se na Toma a ukážu mu tužku i bloček.
„Je to dobré?“ zeptám se. Usmál se a natáhl ke mně ruku, aby si to vzal. Hned jsem k němu pomalým krokem došel a posadil se na stejné místo jako předtím. „Jsem moc rád, že se mnou komunikuješ. Moc děkuju,“ pošeptám a vložím mu bloček s tužkou do dlaně. Nejen, že mi naslouchá, ale on na mě i reaguje. Odpovídá mi a neignoruje mě. Já sám tomu moc dobře nerozumím, ale jsem za to neuvěřitelně rád. Nejradši bych křičel do světa radostí. Musím tohle všechno říct potom Simone. Ihned propisku otevřel a začal něco rychle psát do bloku. Po chvíli mi ho ukázal.
„Kdo jsi? Řekni mi VŠECHNO.“ Jakmile jsem si to přečetl, lehce jsem se usmál a podíval se mu do očí.
„Jmenuju se Bill,“ šeptnu. „Co všechno bys rád věděl? Popiš mi to.“
Nechci mu říkat všechno teď hned. Je toho na něj až příliš. Nesmí se přetěžovat. Abych pravdu řekl, i já jsem na pokraji sil. Tohle je pro mě radost, ale je to vyčerpávající. Mám hrozné obavy, že něco zkazím.
Netrpělivě povzdechl a zase začal psát. Viděl jsem, jak se mu ruka třásla. Po chvilce si ji procvičil a psal dál. Jakmile mi blok ukázal, mohl jsem si přečíst: „Proč mám pocit, že tě znám, i když nevím kdo jsi? Měli jsme vztah? Jsem gay? Jak dlouho jsme spolu byli? Řekni mi cokoliv, co mi pomůže vzpomenout si.“ Opravdu měl snahu spolupracovat a rozvzpomenout si. Ach jo, já vůbec nevím, co mu říct. Má tolik otázek, ale je velmi bystrý, když tohle všechno pochopil. Nakonec se zhluboka nadechnu.
„Byl jsem tvůj přítel a bydleli jsme spolu,“ pošeptám vlídně. To mu prakticky odpovědělo na všechny dotazy. Bolestně vydechl a blok odložil. Podíval se někam jinam. Ublížilo mu to. Neměl jsem mu to vůbec říkat.
„Tomi,“ šeptnu potichu a upnu k němu pohled. Semknul ruce k sobě a zadíval se na své pořezané zápěstí. Musel být zmatený. Pokud se teď odtrhne a bude se mnou odmítat komunikovat, už mě k němu nepustí. Musím ho uklidnit. Nemůžu ztratit šanci mu pomoct.
„Já vím, že jsi teď zmatený a je toho na tebe příliš, ale všemu dej čas. Pokud mi to dovolíš, já ti pomůžu, slibuju ti to. Netlačím na tebe. Já vím, že jsem pro tebe někdo neznámý,“ pošeptám a s láskou mu přejedu prsty po dlani. „Netrap se, prosím.“ Jemně mi ruku stiskl ve své a nepatrně přikývl. Nehýbal se, ale stále se mě držel.
„Dobře,“ pošeptám a pohladím ho po té ruce, kterou mě trošku svírá. „Chtěl bys, abych za tebou ještě přišel?“
Vzhlédl a přikývl na souhlas. Tolik tohle potěší. Je to poprvé, co jsem u něj, a už jsme pokročili tak daleko.
„Děkuju,“ usměju se trošku. „Napíšeš mi ještě něco?“
Chopil se bloku a chvíli přemýšlel, až začal psát velkými písmeny: „CHCI ODTUD PRYČ.“ Hned, co jsem si to přečetl, jsem přikývnul.
„Udělám všechno proto, abych tě odsud dostal, slibuju. Musíme tomu dát trošku času, ale nenechám tě tady. Budu za tebou chodit, chceš? Klidně přijdu každý den, když si to budeš přát. Jen mi pověz, co pro tebe mohu udělat. Co bys chtěl?“ tážu se ho. Povzdechl a opět chvíli uvažoval, až se pousmál. Na papír napsal: „Čokoládu“. Semknul jsem rty pevně k sobě, abych nebrečel. Stále na ni má chuť. Nezměnil se. Uvnitř je to můj Tom. Polknul jsem doufajíc, že polknu i slzy, které se ve mně sbíhaly.
„Zeptám se, zda ti ji mohu donést. Pokud ano, zítra ti ji přinesu, ano?“ usměju se sladce. Usmál se. „Něco ti povím,“ chytnu ho za ruku. „Vždycky jsi ji miloval. Tohle je dobré znamení,“ usvědčím ho.
„Tomu věřím,“ napsal druhou rukou.
„To jsem moc rád,“ usměju se trošku. „Co víš o sobě?“ zeptám se opatrně.
Možná mu budu moct povědět víc. To už jeho úsměv poklesl a ruku mi vyvlékl, aby si mohl přidržet blok. Tentokrát psal mnohem déle. Když dopsal, blok mi položil do klína.
„Když jsem byl v nemocnici, dozvěděl jsem se, že jsem Tom Kaulitz a nedávno mi umřela sestra. ????? Zbytek jsem si domyslel, i když jsem zmatený. Pokusil jsem se podle ruky zabít, i když nevím proč. A asi jsem ztratil paměť, když si nic nepamatuju a jsem tady. Chci pryč, je to tu hrozný. Celý den tu sedím a užírám se myšlenkami. Nemůžu nic dělat, nemám podněty ke vzpomínání, i když se snažím sebevíc. Dostaň mě odtud, prosím. Slibuju, že už si nic neudělám. Vždyť ani, sakra, nevím, proč jsem to udělal.“
Přečetl jsem si to a tiše povzdechnul.
„Tomi, je dobré, že prozatím víš, co víš. Musíš na všechno pomalu. Ale já ti v tom vzpomínání rád pomohu. Ano, jsi Tom Kaulitz. To, proč se tohle všechno stalo, ti povím, ale později. Neuvažuj nad tím, je to složité. Teď mysli jen na jedno, a to na to, že já udělám všechno proto, abych tě odsud dostal. Řeknu ti všechno, udělám pro tebe cokoli. Věř mi, že bych ti snesl i modré z nebe, kdyby sis ho přál. Teď už mysli jen na to, že se odsud dostaneš. Netrap se, prosím. Já vím, že musí být hrozné být tady, ale musíš to vydržet. Snaž se spát, spolupracuj a všechno půjde lépe, uvidíš. A když s nimi nebudeš chtít mluvit a chtěl bys mluvit třeba se mnou, já vždycky rád přijdu. Stačí se jen domluvit. Jsem tu pro tebe pořád, ve dne v noci,“ podal jsem mu blok zpět.
Nemohu mu teď říct všechno, neunesl by to. To hlavní bych řekl, že ví. To je základ. Musím si získat jeho důvěru, a poté mu teprve něco víc říct. Nechci, aby se zhroutil. Mile rád mu budu dělat prostředníka, který vše řekne doktorům. Samozřejmě tak, aby mu to neublížilo. Já bych pro něj udělal vážně cokoli. Chtěl něco napsat, ale poté si to rozmyslel. Vděčně kývl na znamení díku. V očích se mu leskly slzy.
„Neplakej, prosím. Mě moc mrzí, když pláčeš,“ opatrně ho pohladím po tváři. Chudáček, je toho na něj moc. Dělá to i tohle prostředí. Já vím, že to pro něj byla asi jediná možnost, když ho sem dali, ale řekl bych, že ho to poznamenalo mnohem víc než cokoli jiného. Stále na mě smutně koukal, jako by se snažil něco vyčíst, jako by něco potřeboval.
„Napiš mi to,“ pošeptám tiše, aniž bych si byl naprosto jistý tím, že mi chce něco sdělit. Zavrtěl hlavou, že ne. Přijde mi, jako by něco chtěl. Přímo naléhá, ale bojí se to projevit. Ta stydlivost a bojácnost je v něm stále.
„Dobře. Mám pro tebe momentálně něco udělat?“
Povzdechl. Něco ho trápí.
„Já ti nechci ublížit, já… nic ti neudělám,“ upozorním ho hned. „Chtěl bys něco jako… mou blízkost?“ pošeptám. Opravdu nevím, jak to vyjádřit. Nechci na něj vypálit s tím, zda ho mám obejmout. Nechápavě povytáhl obočí, jak bych to mohl jen vědět.
„Tomi,“ pošeptám opatrně. Usadím se a přestanu se ho dotýkat. „Pokud chceš, udělej teď cokoli. Já ti nic neudělám. Udělej, cokoli jen chceš, ano? Neboj se, jen se neboj,“ šeptám. Nechám mu volný prostor. Je to na něm. Vydechne a skloní pohled. Nakonec se ke mně pomalu přisune. Byl opatrný a ostýchavý.
„Neboj se, ani se nestyď,“ usměju se trošku. Chci ho nějak podpořit. Pomalu si klekl a ovinul mi ruce kolem krku. Sotva se mě dotýkal. Bál se a očividně si nebyl jistý. Sice mě to mrzí, ale i tohle je tak strašně obrovský pokrok.
„Pokud chceš, obejmi mě. Jestli chceš, já tě obejmu také,“ pošeptám mu a nabídnu mu svou náruč. Více se ke mně přitiskl. To jediné stačilo. Co nejopatrněji to jen šlo, jsem kolem něj zlehka ovinul paže, aby cítil mou přítomnost. Pevně jsem k sobě semknul oční víčka.
„Děkuju, děkuju moc,“ zašeptám.
Tolik bych si přál, aby věděl, jak pro mě tohle hrozně moc znamená. Je to pro mě jako ten nejkrásnější dar. Dovolil mi, abych ho objal. Byl jsem za to vždy rád i za normální situace, a teď? Bylo to pro mě to nejcennější, stejně tak, jako to, že mám možnost u něj být, komunikovat s ním.
Tiše vydechl a stáhl paže kolem mého krku ještě víc. Zoufale někoho potřeboval. Začal tiše plakat.
„Neplakej, Tomi,“ šeptal jsem mu vlídně, přičemž jsem ho začal konejšivě hladit po zádech. Vždy ho to uklidňovalo a já jsem si jistý tím, že to tak je nadále. Ale jeho pláč naopak ještě zesílil. Musel se cítit hrozně. Tiskl se k člověku, kterého vůbec neznal, ačkoli cítil, že je to správné. Nevěděl jsem, jak ho utišit, ale zkoušel jsem ty metody, které na něj vždy platily. Jemně jsem ho hladil a svíral kolem něj paže, avšak tak, abych jej nevylekal.
„Já vím, že jsem pro tebe cizí, ale chci ti jen pomoct, pamatuj si to, ano?“ Přikývl na souhlas a popotáhnul tiše nosem. Dlaní mě pohladil po šíji, jako to vždycky dělával. Jeho instinkty byly stále stejné. Tiše jsem oddechl do toho jeho sněhobílého oblečku. Držel jsem v sobě pláč. Jsem tu od toho, abych mu pomohl a utišil ho. I když to bolí sebevíc, musím být silný, pro něj. Pohladil jsem ho po zádech a jemně ho k sobě přivinul.
„Bude dobře,“ šeptnu. On se však odtáhl a vzal do rukou blok s propiskou.
„Věřím ti,“ napsal mi. Upnul ke mně své čokolády. Přečetl jsem si to a zůstal na to chvilku s pootevřenými rty koukat. Rázem mi steklo několik slz po tvářích.
Je to tak nádherné. Vůbec mě… nezná. Ano, bolí to jako nic na světě, ale i po té chvilce dalo by se říct, mi věří. Nechápu, jak jsem to dokázal. Ale jen díky němu. Vzhlédnul jsem k němu a i přes hořké slzy se usmál.
„Děkuju, moc to pro mě znamená.“ Úsměv mi lehce oplatil a poté mě něžně otřel od slz. V ten okamžik se otevřely dveře, do nichž vstoupil doktor. Ach, ještě ne…
„Pane Trümpere, bude nejlepší, když už půjdete. Tom si teď určitě potřebuje srovnat v hlavě plno myšlenek, a navíc už budou končit návštěvní hodiny. Ale můžete přijít opět zítra,“ řekl tiše, aby nenarušil tu klidnou atmosféru. Smutně jsem sklopil oči, ale hned jsem pokýval hlavou na souhlas.
„Tomi, mám za tebou zítra přijít?“ zeptám se ještě. Je to pouze na něm. Přikývl na souhlas, přičemž se podíval na doktora. Musel se na něj opravdu podívat snad poprvé v životě, protože doktor se na něj pitomě uculoval. „Dobře, přijdu,“ pohladím ho něžně po tváři a zvednu se. „Zvládneme to, slibuju,“ vtisknul jsem mu do dlaně blok s tužkou. Děkovně se na mě usmál. Měl tak postaráno alespoň o drobnou zábavu.
„Tak pojďte,“ pobídne mě doktor. UH! Já vím, že to tak musí být, že to myslí dobře, ale… nejradši bych ho zkopal do hranaté kuličky.
„Ahoj, Tomi.“ Pomalu jsem vycouval z pokoje, přičemž jsem na něj stále se slzami v očích hleděl. Snažil jsem se usmívat, ale bylo to těžké. Díval se za mnou, jako by ani on nechtěl, abych odešel, ale doktor za mnou zavřel dveře. Zůstal tam opět sám jen se svou bezmocí. Bolestně jsem svěsil hlavu a otřel si slzy.
„Doktore, já… Co mi k tomu všemu řeknete?“
„Já sám nevím. Jsem z toho vážně zaražený. Máte na něj ohromný vliv. Dnes ho necháme už v klidu, aby si urovnal myšlenky. Je v opravdu těžké situaci. Hned zítra ráno ho ale podrobíme testům. Musíme zjistit, jak je na tom jeho psychický stav. Bude ale pro všechny přínosem, pokud zítra opět přijdete,“ usměje se na mě vlídně.
„Dobře, přijdu velmi rád,“ přikývnu hlavou. „A… ahm, takový dotaz. Tom mi psal, abych mu donesl čokoládu, on ji vždy miloval. Směl bych mu ji přinést? Klidně ji dám do něčeho jiného, aby tam nebyl žádný ostrý obal a podobně.“
„Myslím si, že jedna čokoláda nikomu neublíží a po dnešním výkonu si ji zaslouží,“ zasměje se upřímně. „Navíc se mi nezdá, že by měl nějaké sebevražedné sklony. Zítra snad zjistíme víc.“ Tolik mě to těší. Přál bych si, aby se jeho stav zlepšil natolik, aby ho pustili domů.
„Dobře, moc děkuju,“ usměju se. „A kdy můžu přijít?“
„Přijďte kolem jedné, to bude po obědě. Doufám, že do něj konečně dostaneme nějaké jídlo,“ navrhne mi.
„Přesně v jednu jsem tady,“ pokývám hlavou. „No, doufejme. Já bych ho klidně i nakrmil,“ zakroutím se smutným úsměvem hlavou.
„Já tomu věřím,“ pohladí mě soucitně po rameni. „Ale uvidíme. Zatím vás ale mohu potěšit, že je na velmi dobré cestě. I kdyby nezačal mluvit a nevrátila se mu paměť, jsem si jistý, že by byl schopný žít zase v normálním světě, ovšem za vaší pomoci. Teď už jen musíme zjistit, jakou újmu utrpěla tím vším jeho psychika.“
„Rozumím,“ pokývám hlavou.
Vezmu si tašku a ještě se na něj podívám přes sklo. „Já věřím tomu, že se všechno obrátí v dobré, a věřte mi, že já pro to udělám cokoli.“
„Tím jsem si jistý,“ usměje se.
„A chci se zeptat, jaká je pravděpodobnost, že by se mu paměť vrátila?“
„Vzhledem k jeho předešlému zranění hlavy, opakovaným operacím a už jednou krátkodobě ztracené paměti tomu nepřikládáme velké naděje. Asi tak… 5% ku 95%. 5% v jeho prospěch,“ zatváří se smutně.
„Dobrá, děkuju vám za všechno,“ usměju se trošku. Podívám se na něj a naposledy přiložím dlaň ke sklu.
Já vím, že si vzpomene. Cítím to. Po tomhle jsem si jistý. Já mu dokážu vrátit vzpomínky. Po chviličce se už ale rozejdu z malé místnosti pryč rovnou ven z léčebny. Tentokrát odcházím sám.
Jakmile jsem dorazil domů, hned jsem volal Simone. Byla naprosto šokovaná, ale měla radost. Slyšel jsem, jak pláče, ale tvrdila, že je to radostí, že je to obrovský pokrok. Děkovala mi, jako bych to snad všechno udělal já, ale já jí objasnil situaci – je to hlavně práce Tomova. To on to zvládnul. Je velmi silný a já mám pocit, že mu jen maličko pomáhám.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 2
ano! je to super snad si tom vzpomene 😉
Jo!!!!! …..Jasně,teď asi působim jako fanatickej fotbalovej fanoušek, ale přesně tohle byla moje reakce. XD A všechno snad už bude dobrý,musí ……. Byla jsem tak nadšená když spolu komunikovali ale totálně si nedokážu představit,že bych byla v Tomově situaci to musí být tak……..prostě děsné….
Já ani nevím, co napsat… Mám neuvěřitelnou radost 🙂 !!! Tom dělá neuvěřitelné pokroky. 🙂 A jak se objali… prostě nádhera. :)) Nikdy mě nepřestaně udivovat, jak je tahle povídka úžasná. 🙂 <3
To je dokonalé!!!! Znovu jsem u toho ronila slzy a usmívala jsem se!!!! Tahle povídka je naprosto dokonalá a mám jí hodně ráda!!!! 🙂 Ty Tomovy pokroky jsou opravdu neskutečné…a Bill mu pomáhá, šíleně suprové!!!! !! 🙂 Vždycky se do toho tak začtu, že ani není možné, jak rychle díl skončí… 🙂 Moc se těším na další!!! :):)♥
jeeej to bolo krásne:) Bill je úžasný, ako mu neuveriteľne pomáha 🙂 Dúfam, že si časom na všetko spomenie, inač by prišiel o veľa 🙂
Nádherný'!! Jak ho Bill "rozpovídal" Bille taky věřím, že si vzpomene!
Je to skvělé, že Tom udělal takový pokrork a Bill je na něj tak hodný. Bill mu hodně pomáhá, tak snad se dá brzy dokupy a vzpomene si 🙂
Doufam, ze si Tom a vsechno vzpomene .. ale bylo by mozna dobre kdyby ne .. Treba by zacali uplne novy zivot .. beztak to Brian zase nejak posere 🙁
To je úžasný! krásné… <3 Jejich láska je tak nesmrtelná =) Hrozně moc si přeju, aby si Tom vzpomněl. Sice by se zase trápil kvůli Molly, ale vrátily by se mu ty vzpomínky na Billa :'( <3
Hrozně jsem se na ten díl těšila a teď se zas těším na ten příští 😀 =)
Dokonalé*…..tak moc si přeju ,aby si Tom vzpomněl. A tenhle díl byl naprosto dokonalý..nemám slov.