autor: Lisa
Tom rozmrzele třískl s dvířkama od lednice. Měl zatracený hlad a doma už nebyl ani drobek čehokoli, co by si mohl dát. Vcelku to dávalo smysl. Nemohl si ani vzpomenout, kdy naposledy byl na nákupu, aby doplnil zásoby. Ale s tím vším okolo Billa se jídlo zdálo jako nepodstatná věc. Stejně měl většinu času žaludek stažený strachem, takže toho do sebe moc nedostal. A Bill? Ten byl živ snad jen o svém heroinu.
Vyběhl po schodech nahoru a strčil hlavu do dveří bratrova pokoje. Našel ho natáhnutého na posteli, jak zírá do stropu. Bylo mu hned jasné, že si Bill jen před malou chvílí dal dávku. Stával se z něj už pomalu expert na jeho stavy, protože se opakovaly pořád ty stejné dokola.
Od toho neúspěšného pokusu o odvykání toho spolu moc nenamluvili. Tom se sice pokoušel s bratrem promluvit, ale Bill mu většinou odpovídal jednoslovně nebo v jednoduchých větách a nikdy nezačal mluvit jen tak sám od sebe. Celý den většinou seděl kdekoli v domě a zíral. A Tom se snažil, dokud neztratil trpělivost. Neměl tušení, co se Billovi honí v hlavě a sotva na to mohl přijít, když s ním bratr odmítal komunikovat. Rozhodl se tedy, že bude užitečnější, když se připraví na to, až bude jeho bratr připravený.
Byl upřímně překvapený, co všechno se na internetu dalo najít. Byly tam prakticky návody na domácí odvykání. A i když téměř všude vám neustále opakovali, že šance na úplnou abstinenci je tímhle způsobem minimální, pořád to Tomovi dávalo naději. Doufal, že když ze sebe Bill dostane všechny ty sračky, pak se na to třeba bude taky dívat jinak a podaří se mu přimět ho, aby zašel do nějaké poradny – kamkoli, kde by mu pomohli vyrovnat se s psychickou závislostí.
Zbavit se fyzické závislosti bude ta jednodušší část. Navíc se subutexem, který měli, ani nemusel Bill podstupovat absťák jako takový. Prostě najede z heroinu na subutex, který mu umožní normálně fungovat, bez toho, aby musel prožívat fyzickou bolest. Potom budou postupně snižovat i dávky subutexu, až ho vysadí úplně. Tom rozhodně neplánoval zaměnit jednu drogu za druhou, i když se vydávala za lék. Pokud opravdu Bill mohl přestat úplně, chtěl zkusit tuhle variantu. Udělá všechno proto, aby se jim to podařilo. Ale bylo jasné, že největší část práce zůstane na Billovi. Doufal z celého srdce, že po tom bratr touží aspoň z poloviny tak moc, jako on sám. Protože jestli ne…
Potřásl hlavou, aby vyhnal tyhle myšlenky pryč a zlehka zaklepal na dveře, aby na sebe upozornil. Bratr mu odpověděl jen jakýmsi zamručením, aniž by se pohnul. Tom si povzdechnul a vešel do pokoje. Natáhl se vedle bratra na postel a zadíval se taky na strop.
„Potřebovalo by to tady vymalovat,“ poukázal na odlupující se omítku. Další zamručení jako odpověď. Tom potlačil další povzdechnutí a překulil se na bok, aby se mohl dívat svému dvojčeti do tváře.
„Třeba až ti bude líp, mohli bychom to vymalovat spolu. Můžeme tady dát jakoukoli barvu, jakou budeš chtít. Pamatuješ, jak jsme si chtěli jako malí vymalovat pokojík na černo? Máma nám to nedovolila,“ musel se pousmát nad touhle vzpomínkou. Dlouho ji přemlouvali, že když jim to dovolí, tak už nikdy nikdy nebudou zlobit, ale stejně jim to bylo houby platné.
„Mně je dobře,“ otočil se na něj Bill, ignorujíc zbytek toho, co bratr řekl.
„Víš, jak to myslím.“
„Hmm,“ pokrčil Bill rameny a zadíval se zpátky do stropu. „Cos vlastně chtěl, Tome?“
„Potřebuju zajet do obchodu pro nějaké věci. Chci, abys jel se mnou.“
„Nemám náladu,“ zakroutil bratr hlavou.
„A já nemám zájem, nechat tě tady samotného,“ odsekl Tom.
„Fajn!“ vyprskl Bill a posadil se. Nechtěl se hádat. Stáhnul ze sebe triko a zvedl se z postele, aby si mohl sundat i tepláky, ve kterých byl. Tom polknul a raději svůj pohled zase zaměřil na odlupující se omítku.
„Můžeme,“ ozval se po pár minutách jeho bratr, když se převlékl. Tom jen přikývl a vyskočil na nohy. „Fajn,“ ušklíbl se na něj a vyšel z pokoje s bratrem, převracejícím oči, v patách.
*
„Potřebujeme ještě nějaké pečivo a taky mám chuť na něco sladkého,“ huhlal si Tom pod vousy a rozhlížel se mezi regály. Bill se ploužil poslušně za ním a občas něco do košíku taky přihodil. Ne snad proto, že by to chtěl jíst, ale líbily se mu ty barevné, lesklé obaly.
Právě se opíral o regál se sladkostmi a nechal Toma, ať pobíhá sem a tam a vybere si. Neměl náladu chodit pořád tam a zpátky, podle toho, jak se jeho bratr rozhodoval, jestli má chuť na čokoládu, nebo na bonbony.
Odlupoval si starý lak z nehtů, který už měl svá nejlepší léta za sebou, a naštvaně foukal do ofiny, která mu padala do očí. Chtěl být už zpátky ve svém pokoji v posteli. Neměl náladu na žádné debilní nakupování. V poslední době vlastně neměl náladu na nic. Protože věděl, že se neodvratně blíží den, kdy bude muset udělat to, co slíbil bratrovi i sobě. Ale tak nějak ho odvaha pořád více opouštěla a on jen zabředával hlouběji a hlouběji do svých pochybností, jestli na to opravdu má. Připadal si v tomhle boji proti heroinu jako směšně malý protivník. Pravda sice byla, že to poprvé vzdal ještě dříve, než doopravdy bojovat začal, ale to jeho obavy nijak nezmenšilo. Navíc věděl, že tentokrát to bude jiné. Nebude sice muset zažívat ta muka jako posledně, ale zato se bude muset vypořádat s ránami, které měl uvnitř sebe. A věděl, že ty bolí víc než nějaké pitomé křeče.
Mračil se a nervózně přešlapával z jedné nohy na druhou. Co tady vlastně dělal? Nechtěl tady být. Chtěl být doma – v bezpečí. Kde může být v klidu se zbytkem fetu, který mu zůstal. Zvedl hlavu a chtěl na bratra zavolat, ať si pohne, že už chce jít, když uviděl naproti přes uličku někoho, koho si vidět rozhodně nepřál. Prudce se otočil a upřímně doufal, že si ho Lukas nevšiml.
Zhluboka se nadechnul a pohledem hledal Toma, který ale, jak se zdálo, se někam vypařil. Bill potichu zaklel a nahlédl do druhé uličky, kde se jeho bratr skláněl a cpal zboží z regálu do už tak přeplněného košíku. Udělal k němu první krok, když ho zastavila ruka na jeho rameni.
„Ale, ale, podívejme se, kdo se vydal na nákupy.“ Doprdele. Bill bezmocně zavřel oči a vydechl, než se otočil za hlasem, který se mu ozval za zády.
„Lukasi,“ pokýval hlavou a snažil se nepanikařit. Pokud se mu podaří rychle se ho zbavit, nemusí si ho Tom ani všimnout, a potom se nebude vyptávat a on nebude muset lhát. Lukas ho obdařil svým pobaveným úsměvem a jemu bylo jasné, že se z toho jen tak nevykroutí. Lukas si přece nenechá ujít příležitost, kdy ho mohl popíchnout.
„Copak, Bill nám dostal chuť na cukrátka?“ zazubil se na něj a do hlasu se mu vkradl šišlavý podtón. „Myslel jsem, že ty máš radši jiné dobroty.“ Proti své vůli cítil, jak se mu do tváří hrne červeň. Dvojsmyslnost jeho slov bylo do očí bijící.
„Ehm, promiň, ale nemám moc času, já-“ zakoktal se a zrudl ještě více.
„Nepovídej.“ Tohle jediné slovo Billa vrátilo o pár dní zpátky do toho prokletého auta. Roztěkaně se ohlédl za sebe, ale Toma neviděl. Polknul a odkašlal si, aby si pročistil hrdlo.
„Co chceš, Lukasi?“ zadíval se do jeho očí, které se mu vysmívaly.
„Nic, jen jsem tě chtěl pozdravit jako přítel přítele,“ usmál se na něj, a kdyby ho Bill znal o něco méně, snad by mu to i věřil.
„Děje se něco?“ Bill neměl tušení, odkud se tam jeho bratr vzal, ale najednou stál vedle něj a Lukasův pohled vypadal ještě pobaveněji, když viděl děs v Billově tváři.
„N-ne,“ zakroutil rychle hlavou.
„Nepředstavíš nás?“ Bill nevěřícně na Lukase vyvalil oči.
„Ne!“ odsekl prudce.
„Fajn, tak to udělám sám, těší mě, jsem Lukas,“ když podával Tomovi ruku, Bill by přísahal, že viděl ten záblesk nenávisti v bratrových očích. „A ty musíš být Billův mecenáš. Musím uznat, že máš dobrý vkus. Bill je šikovný, jestli to tak můžu říct,“ uchechtl se.
„O čem to, kurva, mluvíš?“ vyjel na něj Tom.
„V klidu, chlape. Je to všechno jenom obchod, žádné city, ne?“ Bill těkal pohledem od Lukase k naprosto konsternovanému Tomovi a čekal, kdy jeho bratrovi prasknou nervy. Jak se zdálo, Lukas taky pochopil, že tady něco nehraje.
„No nic, budu muset jít. Rád jsem tě poznal. A Bille, budu tě čekat. Nezapomeň, že mi ještě něco dlužíš,“ udělal ústy všeříkající gesto, otočil se a zmizel mezi regály.
*
Bill si nebyl jistý, jestli mu Tom něco říkal, protože přes své hlasitě bušící srdce neměl možnost slyšet cokoli jiného. Nebyl si ani jistý, jak se dostali domů, ale z transu ho vytrhlo bouchnutí dveří a to jak ho Tom přirazil na stěnu v předsíni, až se mu do zad bolestivě zaryl háček na klíče.
„Takže kradené zboží, co?“ zavrčel mu Tom do tváře. „Asi ses zapomněl zmínit, že jsi taky prodával sám sebe.“
„Tome, pusť mě, to bolí,“ zakňoural bezmocně a snažil se mu vykroutit.
„Jak jsi mohl?“ probodl ho bratr pohledem a odstoupil od něj.
„J-já ti to vysvětlím,“ vyrazil ze sebe roztřeseným hlasem a zamířil do obývacího pokoje. Cestou si mnul bolavé místo na zádech.
„Co mi na tom chceš vysvětlovat?“ vyštěkl za ním Tom, ale následoval ho, i když u toho vztekle pohazoval rukama.
„Není to tak, jak si myslíš,“ zakroutil Bill hlavou. Teď když už to prasklo, musel bratrovi vysvětlit, že přece není žádná děvka. Že v tom nic nebylo.
„A jak to teda je, Bille? Protože to, co si myslím je, že jsi ze sebe dělal obyčejnou kurvu, aby sis mohl zaplatit fet.“
„S nikým jsem nespal!“ ohradil se jeho bratr. Přišlo mu důležité, aby tohle Tom věděl.
„Takže co? Hráli jste karty?“ vyjel na něj zase Tom, kterému docházela trpělivost.
„Ne, šlo jen, šlo o orální sex,“ zamumlalo jeho dvojče a přikrčilo se na gauči.
„A to mě má jako utěšit?“ uchechtl se hystericky Tom. „Opravdu myslíš, že je to takový rozdíl, do jaké díry ti to někdo strčí? Jak mi to vůbec můžeš s takovým klidem říct?“
„A jak ti to mám říct? Nic to neznamenalo. Neměl jsem na výběr,“ potřásl Bill hlavou.
„Co to prosím tě kecáš? Tys měl na výběr! Pořád máš!“ zařval mu Tom do tváře.
„Že jsem měl na výběr?“ vřísknul na oplátku Bill. „To je pravda, to jsem opravdu měl! Taky jsem si mohl vybrat a zůstat a nechat se šoustat vlastním otcem!“ jeho hlas vypětím přeskakoval.
„J-já, tak jsem to-“ Bill jej nenechal domluvit.
„Nebo jsem měl taky na výběr, jestli to říct mámě! Taky skvělá volba! Někdy prostě NEmáš na výběr to, co bys chtěl!“ Vyskočil z gauče a začal přecházet po pokoji.
„Takže tady nestůj a nedívej se na mě jako na něco podřadného. Ty nemáš ani tušení – nemáš představu o tom, jaké to může být. Tys ničím z toho nemusel procházet, takže si ty své soudy nech pro někoho jiného! Protože ty nemáš právo mě soudit!“ Roztřeseně si znovu sedl na kraj matrace a složil si hlavu do dlaní, do kterých zhluboka oddechoval. Sakra, tohle se nemělo stát!
„Ani se neopovažuj ve mně vzbudit výčitky! Byla to tvoje volba! Tohle všechno – je to pořád tvoje volba, a nezáleží na tom, co namlouváš sám sobě nebo co namlouváš mně!“ Tom nebyl ochotný přijmout jakékoli argumenty, které mu snad bratr mohl nabídnout.
Bill na tohle neměl co říct. Jak by mu mohl vysvětlit, že to všechno bral jenom jako nutné zlo? Byla to prostě jen práce, nic jiného. Rychlý způsob, jak přijít k penězům. Tom ho nemohl nikdy pochopit. Zůstal sedět s hlavou v dlaních a bál se jen pohnout. Slyšel, jak bratr přechází přes pokoj a hlasitě oddechuje, ale odvážil se vzhlédnout, až když se jeho kroky zastavily. Tom k němu byl otočený zády, zíral ven z okna.
„Já jen nechápu,“ zarazil se a zakroutil hlavou. „Jak jsi mohl být se mnou, zatímco za mými zády-“ zajíknul se, otřel si tvář a odkašlal si, protože se mu v krku udělal knedlík. „Když víš, že tě miluju,“ otočil se k němu a vyčítavě se mu zahleděl do tváře. Tenhle pohled Billa bolel víc, než všechna slova, která mu bratr řekl.
„Já-“ zmlkl, když mu došlo, že nemůže říct nic, co by situaci změnilo.
„Tak počkat-“ Až teď mu došlo, že Bill byl téměř celou dobu s ním – doma. Neodcházel, aby si na fet mohl vydělat.
„Kde jsi vzal peníze na všechny ty dávky, když jsi byl celou tu dobu tady?“ zamračil se Tom a podíval se mu do očí, které bratr okamžitě sklopil.
„Bille? Kde-jsi-vzal-ty-peníze?“ dával důraz na každé slovo. Pomalu mu to všechno začalo docházet. Bill vypadal, že kdyby mohl, vcucnul by se do gauče.
„J-já,“ zakoktal se a ošil se.
Tom věděl, co pravděpodobně uslyší, ale chtěl, ať mu to Bill řekne sám. Chtěl to slyšet z těch zrádcovských úst, které jak se zdálo, nedělaly nic jiného, než že mu bez ustání lhaly nebo něco zapíraly.
„Slibuju, že ti ty peníze vrátím,“ pípnul jeho bratru potichu a bázlivě k němu zvedl pohled.
„Kolik?“ zeptal se úsečně. Bill se ještě více zabořil do gauče, až měl Tom pocit, že jestli se schoulí ještě víc, tak už ho nepůjde vidět vůbec.
Když se mu dostalo odpovědi, že jeho veškeré několikaleté úspory jsou pryč, začal vidět rudě. Nešlo ale ani tak o ty peníze. K čertu s nimi. Měl dobře placenou práci – takže nebude mít problém vyjít, ale co ho tak naštvalo, bylo vědomí, že mu to provedl Bill. To on ho zradil a celou dobu jen využíval.
Tom se málem rozesmál nad vlastní hloupostí. Vždyť on by pro něj udělal cokoli! Rozkrájel by se na kousky, a kdyby si to Bill přál, tak by ty kousky s úsměvem snědl. Byl ochotný se pro něj vzdát všeho, ale jak si uvědomil – Bill pro něj nebyl ochotný vzdát se heroinu.
Připadal si tak podvedený a naštvaný. Naštvaný na sebe, na Billa, na otce, na celý zatracený svět, až měl pocit, že si bude muset do hlavy prorazit díru, aby mu do ní proudilo aspoň trochu světla. Protože ta temnota mysli byla zničující.
Slyšel, že na něj jeho bratr mluví, ale neposlouchal ho. V uších mu hučelo a on byl vzteky bez sebe. Kdyby se Bill aspoň trochu snažil! Kdyby nebyl takový slaboch a postavil se tomu. Kdyby nebyl tak zatraceně pohodlný. Tom toho měl právě dost. Když se dozvěděl, co Bill musel dělat pro to, aby si peníze vydělal, neuvěřitelně ho to nalomilo. A tohle byl ten poslední šťulec do zad, který stačil k tomu, aby přepadl přes okraj. Takže teď padal a padal a nešlo to zastavit.
„Slibuju, že ti ty peníze vrátím, Tome! Opravdu!“ konečně začal vnímat, co jeho bratr říká. – Bláboly jako vždy. Bláboly a prázdné sliby, kterých měl už po krk.
„Neříkej!“ štěkl na něj. „A jak to chceš udělat? Necháš se ojet celým Německem?“ prskal kolem sebe, aby se trochu zbavil té zuřivosti. Bill na to neodpověděl.
„Vypadni,“ vydechl po chvíli Tom.
„Už toho mám dost. Vypadni a nevracej se. Nemůžu se na tebe dál dívat. Je mi blbě z toho, jak mi neustále lžeš do očí, a mám toho po krk.“
„To, to nemyslíš vážně,“ zavrtěl hlavou Bill a vyskočil na nohy.
„Vypadám snad na to? Vypadám snad na to, že mě baví, když ze mě někdo dělá idiota?“ vyjel na něj Tom.
„Ne prosím, Tome, nedělej to!“ chytil ho za ruku. „Slibuju ti, že-„
„Tak ty slibuješ?“ rozesmál se jeho bratr a odstrčil ho od sebe. „No, to máš smůlu, že já na sliby už moc nedám, víš.“
„Tome,“ vzlykl Bill a znovu se mu pověsil na rukáv. Přece ho opravdu nevyhodí. Nemá, kam by šel!
„Nesahej na mě! Neopovažuj se na mě ještě kdy sáhnout!“ Bill překvapeně od bratra odstoupil a zapomněl i na svůj pláč. Způsob, jakým se na něj Tom díval, neznal. Bratr se na něj nikdy nedíval s odporem – takové pohledy měl schované pro druhé. Pro něj měl Tom v očích vždycky schovanou lásku a pochopení. Ale teď tam nic z toho nemohl najít. Nebylo tam nic hřejivého a známého, nic z toho, na co byl zvyklý.
„Běž, prosím tě, odejdi.“
*
Neodešel nijak daleko. Vlastně ušel jen pár bloků, než si sedl na lavičku, kde začal brečet. Nemyslel si, že se znovu ocitne v téhle situaci. Věřil tomu, že ať se stane cokoli, Tom už napořád bude po jeho boku, aby mu pomohl. Ale jak se zdálo, zapomněl na to, že i jeho bratr má city, které můžou být zraněny.
Setřel si slzy z tváří a zhluboka dýchal, než se zvedl z lavičky, aby si dal poslední zbytek fetu od Lukase. Jestli teď něco potřeboval, byla to pořádná dávka. A potom půjde, vydělá si na další heroin a do posledního eura vydělá i peníze, které vzal Tomovi.
***
Nervózně přešlápl, než se vydal k autu. Nasucho polkl a potom odhodlaně otevřel dveře a sedl si dovnitř. Na muže vedle sebe se ani nepodíval a hned spustil svou obvyklou větu:
„Sex neprovozuju. Buď kouření, nebo rukou. Prachy chci předem. Můžeme to udělat tady, nebo můžeme jet jinam,“ upřeně zíral přes čelní sklo, zatímco mluvil. Teprve když muž vedle něj zalapal mocně po dechu, donutilo ho to konečně se na něj podívat. Vzápětí si přál, aby to nikdy neudělal. Přál si, aby to byl jen hloupý vtip ,a zatraceně si přál, aby se tomu vtipu mohl zasmát. Namísto toho se mu v krku utvořil knedlík a dostal do rukou nezvladatelný třas.
„Jsi to opravdu ty, Bille?“ vydechl muž nevěřícně a v šeru auta na něj šokovaně zíral. „Nemůžu tomu uvěřit,“ natahoval k němu ruku, až se Bill nalepil na dveře tak daleko od něj, jak jen to bylo ve stísněném prostoru auta možné.
„Nešahej na mě!“ vykřikl nepříčetně a chmatal po klice. Měl pocit, že strach, který se v něm vzdouval, ho každou chvíli zadusí. Zámek cvakl a on jen neúspěšně zalomcoval klikou.
„Neublížím ti, Bille. Nemusíš se mě bát,“ muž se po něm znovu natáhl a pokusil se ho vzít za ruku.
„Že se tě nemusím bát?“ vyjekl černovlasý mladík, až se mu zlomil hlas.
*flashback*
„Nemusíš se mě bát,“ šeptal mu do ucha, až se mu jeho horký dech otřel o tvář. Bill se zády přimáčkl co nejvíce do matrace a snažil se nebrečet. Ne hned. Nemohl uvěřit tomu, že se opět ocitl v téhle situaci. Už pár měsíců ho otec nechal na pokoji, a on doufal, že jej to přešlo – že už nepřijde a nechá ho být. Teď se málem musel smát nad svou naivitou.
„Jsi tak krásný,“ zachrčel mu zase do ucha, až se Billovi zvedl žaludek. Otcovy ruce bloudily pod jeho trikem a třely mu bradavky. Snad si opravdu nemyslel, že by se mu to mohlo líbit! Nikdy si nepřipadal tak ponížený a zlomený, jako když ležel slisovaný k matraci pod vlastním otcem a polykal své slzy. Ale dnes nebude brečet. Byl odhodlaný, že to snáší naposledy. Byl odhodlaný o tom promluvit. Slíbil si, že pokud se to stane znovu, už to nebude dále snášet. A tak dál ležel a snažil se odpojit mozek a na nic nemyslet. Nejradši by ale odpojil své tělo, aby na něm nemusel cítit doteky horkých, zpocených dlaní.
Zavřel oči a v duchu si přehrával melodii, kterou mu dnes Tom hrál na kytaru. Nebyla ještě hotová, Tom ji teprve zdokonaloval, ale přesto Billovi přišla dokonalá.
Málem se mu dařilo zapomenout na to, co se s ním právě dělo, dokud mu otec nezačal stahovat boxerky, ve kterých šel spát. Ovanul ho chlad a on se bezděčně otřásl. Jeho otec si spokojeně pomlaskl a začal ho otáčet na břicho. Bill věděl, co přijde potom. Pamatoval si každý okamžik, každé takové noční návštěvy. Nemyslel si, že by něco z toho mohl ještě kdy zapomenout.
Cítil jeho ruce, jak mu roztahují nohy, a pak se musel zakousnout do polštáře, aby potlačil bolestivý výkřik, který se mu dral z hrdla, když do něj prudce vstoupil. Z očí mu vyhrkly bezděčně slzy, a ačkoli si slíbil, že už brečet nebude, tak tlumeně vzlykal do polštáře, zatímco mu otec vzrušeně chrčel do ucha a chytil ho za vlasy. Prudce zatáhl, až Bill zaskučel a vytáhl ho za vlasy k sobě nahoru. Ruce mu položil na stěnu a donutil ho se zapřít, zatímco do něj zezadu tvrdě přirážel.
„Mmmh… nakonec není tak špatné, jak sis nechal narůst vlasy. Je to vlastně docela ahh… praktické,“ zavzdychal mu do ucha a znovu ho za černé prameny zatahal. Bill se zapřísáhl, že nejpozději zítra si je ostříhá minimálně dohola.
Zíral do stěny a zaujatě pozoroval skvrnu, o které ani nevěděl, že tam byla. Netušil, jak dlouho už to trvá a ani to nechtěl vědět. Jemu to vždycky připadalo jako věky.
Přírazy se staly hrubší a kratší a taky otcův dech se zkracoval. Z jeho těla začaly vycházet chraptivé trhavé vzdechy, které jeho syn tolik nesnášel. Na druhou stranu to znamenalo, že už brzy bude konec. Už brzy ho nechá být.
„Ohh…“ poslední prudký příraz, pod kterým se Billovi rozjely ještě více nohy, až sklouzl o kus dolů a penis jeho otce z něj vyklouzl. Cítil teplé sperma, jak se mu rozlilo po zadku a zádech, a ruku, která to všechno po něm rozmazávala.
Nezvedal hlavu, kterou měl zabořenou do polštáře a nemínil se pohnout, dokud od něj neodejde.
Jeho otec se pomalu oblékl, naposledy ho pohladil po vlasech a nechal ho samotného v tmavém pokoji.
*
Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech.
Buch buch. Buch buch. Buch buch. Buch buch.
Pootočil trochu hlavu, aby do jeho nosu mohlo proudit trochu víc vzduchu.
Jeho plíce pořád pracovaly. Jeho srdce pořád bilo.
Když se to stalo poprvé, byl si jistý, že musí umřít – ponížením, hanbou, smutkem, zlostí, nenávistí.
Ale přežil to. Stejně jako to přežil podruhé a pokaždé potom. Stejně jako to přežil teď. Ale neměl v úmyslu – už nikdy – přežít to ještě jednou jedinkrát znovu.
Ještě chvíli ležel, než se roztřeseně postavil na nejisté nohy a bolestivě se došoural ke koupelně – potřeboval nutně sprchu. Už se ani nesnažil o to, smýt jeho doteky ze svého těla, protože věděl, že se mu to stejně nikdy nepodaří. Měl je vypálené ve své kůži až do smrti. Byly zažrané hluboko v něm jako nějaký zatracený parazit, pevně se držely a nechtěly se pustit.
Spíš ze sebe chtěl smýt jeho sperma, které začínalo zasychat.
S povzdechem se zavřel do sprchového koutu a nepřítomně si začal zase broukat Tomovu melodii. Přesně věděl, proč je tak klidný. Byl odhodlaný to zítra matce říct a byl přesvědčený, že potom bude vše v pořádku. Ona mu pomůže a všechno bude zase dobré.
Byl klidný taky kvůli jiné věci. Myslel na malý balíček s bílým práškem, který měl pořád schovaný v kapse svých džín. Věděl, že až ho dostane do sebe, pomůže mu zapomenout. A to bylo to jediné, na co teď dokázal myslet. Na heroin a jeho bratra brnkajícího tu sladkou melodii.
*konec flashbacku*
„Pusť mě ven!“ křičel a mlátil kolem sebe rukama. Cítil, že otce párkrát zasáhl, ale nakonec skončil vmáčknutý do sedadla a jeho zápěstí byla uvězněná v jeho silných rukách. Samozřejmě, že jej nemohl přeprat. Moc dobře si pamatoval jeho sílu. „Co ode mě chceš? Chceš-chceš mě snad znásilnit tady v autě? Budu křičet, pokoušu tě!“ vyhrožoval, i když se mu hlas třásl, a tak to trochu ubíralo na děsivosti toho, co říkal.
„Nechci ti ublížit! Můžeš se uklidnit, ksakru?!“ křikl po něm otec rozhořčeně a stiskl mu zápěstí, až ho to zabolelo. Instinktivně se stáhl a cítil, jak se mu po tváři rozlévá vlhkost. Ochabl v jeho sevření a tiše vzlykal do ticha, které v autě zavládlo. Už se nebránil, bylo mu jedno, co se stane.
„Bille,“ začal jeho otec potichu a zase k němu natáhl ruku. Tentokrát před tím dotykem neuhnul. Nechal ho, aby mu zastrčil pramen vlasů, který mu spadal do očí, za ucho a uslzenýma očima provrtával svá kolena.
„Pusť mě ven,“ zkusil to znovu. „Prosím,“ neudržel vzlyk v sobě. U nosu se mu začínala tvořit nudle, ale bylo mu to jedno. Nic si nepřál víc, než vypadnout z toho auta a zapomenout na člověka, sedícího vedle něj.
„Ne. Nepustím tě, dokud si nepromluvíme, Bille,“ zamítl jeho otec. Chvíli se přehraboval v kapse a pak vytáhl kapesník, který mu strčil pod nos, protože se na něj jeho syn pořád odmítal podívat. Bill si roztřesenou rukou kapesníček vzal a nepřítomně si otřel nos.
„Nechci s tebou mluvit,“ odsekl potichu. „A nechci ani nic poslouchat,“ dodal po chvíli pro vyjasněnou.
„Neptám se tě, jestli chceš,“ dostalo se mu odpovědi, a potom k jeho zděšení otec auto nastartoval a odvážel je pryč.
„Kam mě to vezeš?“ začal Bill zase panikařit a znovu naprosto zbytečně lomcoval klikou u dveří.
„Někam, kde budeme mít víc soukromí,“ vysvětlil mu otec klidným hlasem. Po téhle větě se Billovi rozšířily oči strachem a zalapal po dechu. Víc soukromí – víc soukromí na co?!
Ne, prosím, prosím, tohle se nemůže dít. Nemůže se to všechno znovu opakovat. Zase začal vzlykat a ani se nesnažil to před ním skrýt. Měl právo brečet. Měl zatraceně právo řvát jako malá holka.
Ani si nevšiml, že auto zastavilo a otec z něj vystoupil.
„Pojď.“ Cítil, jak jej chytil za paži a vytáhl ven. Stáli před nějakým panelovým domem v části města, která Billovi přišla absolutně neznámá. Otec ho táhl chodbou a potom po schodech až do třetího patra, kde jej zatlačil do – pravděpodobně jeho – bytu. Bill netušil, proč se mu za celou tu dobu nesnažil utéct. Možná už neměl sílu. Celou dobu přece před něčím utíkal. Bylo to tak unavující…
„Sedni si,“ rozkázal mu otec, když jej dovlekl do kuchyně a posadil jej na židli. Udělal, co mu řekl.
„Co si dáš? Čaj, kávu?“
Bill zmateně vzhlédl. Opravdu se ptal, co chce na pití, nebo už měl halucinace?
„K-kávu,“ vyhrkl, jak byl zaskočený. Otec jen kývl a dal se do přípravy. Po chvilce si přisedl k němu ke stolu a postavil před něj šálek s horkou kávou. Sám měl před sebou čaj.
Bill si do kávy nasypal přehnaně moc cukru, protože se mu třásla ruka, a když se potom napil, musel se zašklebit. Byla přeslazená. To on neměl rád. Oči měl zabodnuté do desky stolu a za nic na světě by se nedonutil zvednout pohled a podívat se mu do očí.
„Chci se ti omluvit, Bille,“ ozval se tichý hlas z protější strany stolu.
*
Tak on se mu chce omluvit?
„Nestojím o tvou omluvu,“ zasyčel Bill a uvnitř něj se začala zvedat vlna takové nenávisti, jakou dosud nepoznal. „A už vůbec mě nezajímá, co ty chceš. Tebe taky nikdy nezajímalo, co chci já. Nebo co nechci.“ Nakonec to nevydržel a vzhlédl k otcovým očím. O to víc byl překvapený, když v nich našel slzy. Nikdy neviděl otce plakat. – Nikdy.
Když překonal počáteční překvapení z toho, v jakém stavu otec byl, uvědomil si další skutečnost – ani tisíc slz z jeho očí ho nedokázalo obměkčit. On neměl právo být slabý a brečet, když Bill chtěl zuřit. Neměl právo na jeho slitování.
„Je mi to tak líto, Bille! Tak strašně moc líto. Kdybych mohl, všechno bych to vrátil zpět. Prosím, odpusť mi to! Tak strašně to bolí… Udělám cokoli, abych to napravil, slibuju,“ vzlykal jeho otec a s prosebným pohledem se mu zadíval do tváře.
„Ty chceš, abych ti odpustil?!“ vyjeknul Bill nevěřícně a vyskočil na nohy. To byla poslední kapka, kterou byl schopný snést. „Já jsem ti věřil!“ zařval mu do tváře, až se mu zdálo, že se starší muž přikrčil, ale bylo mu to jedno. „Pro krista, vždyť jsi můj otec! Byl jsi můj vzor a naprosto jsi mě zničil!“ křičel dál a ignoroval, že jeho vlastní vzlyky mu trhají nitro. „Tak tebe to bolí? Já ti řeknu, co bolí. Bolí, když večer ležíš v posteli a máš strach vůbec usnout, protože by mohl přijít tvůj vlastní otec a ošoustat tě!“ jeho hlas přeskakoval a byl ochraptělý.
„Není nic, co bys mohl udělat. Zničil jsi mi celý život!“ pokračoval už tišeji. „Přeju si, abys to byl ty, kdo umřel. Máma si to nezasloužila. Ona byla dobrý člověk. To ty jsi zrůda, která zabila vlastní rodinu.“
„To neříkej, prosím,“ pozvedl jeho otec ruku, jako by ho snad Bill těmi slovy uhodil. „Já-já jsem se změnil. Už takový nejsem.“
„Tak ty ses změnil!“ nemohl si Bill pomoct a uchechtl se.
„Co jsi tedy v tom případě dělal na place? Sháněl parťáka na výlet?“ ušklíbl se ironicky.
„A co jsi tam dělal ty?“ opáčil otec a podíval se mu do tváře.
„Vydělával si na drogy,“ odpověděl prostě Bill. Neměl co skrývat a věděl, že v hloubi duše to jeho otec ví. Muselo mu to dojít hned, jakmile nasedl do jeho auta. Musel přece vědět, kdo jeho zákazníci opravdu jsou.
Přesto ale nečekal reakci, která následovala. Na jeho tváři mu přistála facka, tak mocná, až ho srazila k zemi. Opět si nemohl pomoci a potichu se na zemi pochechtával, i když mu brněla celá tvář. Celá situace mu přišla tak absurdní, že prostě nemohla být opravdová.
„To není pravda,“ zakroutil jeho otec hlavou.
„Přestaň si hrát na šokovaného,“ štěkl Bill a vyškrábal se zpátky na nohy a usedl ke stolu. „Stejně je to všechno tvoje vina,“ zabodl se mu očima do tváře a líně se napil kávy. Cítil se klidný a vnitřně snad i spokojený, když mohl pozorovat otcův emocionální boj. Ještě nikdy ho neviděl tak slabého a pokořeného. Většinou byly jejich role prohozené.
„Já si svůj problém, na rozdíl od tebe, aspoň přiznám,“ vysmíval se mu do obličeje.
„Měl by ses léčit, Bille,“ ozval se po chvíli jeho otec znovu. „Já… mohl bych – mohl bych ti časem sehnat místo někde v léčebně. Když tady zůstaneš, postarám se o tebe,“ prosebně k němu zvedl pohled.
„Ty by ses měl jít léčit, pokud si opravdu myslíš, že bych na to někdy přistoupil,“ vyvalil Bill nevěřícně oči. On si z něj snad dělal srandu! „Ty ses měl jít léčit už dávno! Už tehdy, když tě poprvé napadlo, že bys chtěl ošukat svého syna. To ty jsi nemocná, zvrácená svině,“ do každého slova dával kus své zraněné duše, jako by se jí chtěl zbavit. Vyříznout tu poškozenou část, kterou zničil jeho otec a nechat tam jen ten kousek, který zůstal relativně zdravý.
Nedočkal se žádné reakce z protější strany stolu. Až když se zvedl na nohy a zamířil ke dveřím, jeho otec se znovu ozval.
„Nevěděl jsem tenkrát, co dělám,“ vydechl potichu. „Byl… byl jsem jako šílený. Šílený do tebe.“
„Bože můj,“ Billovi se protočil žaludek. „Ty jsi opravdu cvok,“ zakroutil hlavou a znechuceně se na něj dlouhou chvíli díval. „No. Sice jsme si pěkně popovídali, tati, ale už budu muset jít,“ znovu zamířil ke dveřím, ale s rukou na klice se potom zarazil a otočil se zpátky. Nevšímal si toho, že jeho otec má zase hlavu v dlaních a brečí. „Potřebuju nějaké prachy na autobus,“ vysvětlil, když k němu otec s nadějí zvedl hlavu. Ramena mu trochu poklesla, když slyšel Billovo vysvětlení a pootevřel pusu, aby odpověděl. „Nebuď směšný,“ zarazil ho jeho syn úsečně ještě dřív, než mu stačil nabídnout odvoz. Jen přikývl a hrábl do kapsy, kde mu z peněženky podal několik bankovek. Bylo to mnohem víc, než Bill potřeboval. S tímhle obnosem by pravděpodobně dojel na druhý konec Německa, ale beze slova peníze přijal a zmuchlal si je do zadní kapsy kalhot. Už teď mu bylo jasné, že je nepoužije na autobus. A měl tušení, že to věděl i jeho otec.
„Bille, prosím. Nechceš si to ještě rozmyslet?“ zkusil to naposled. „Přísahám, že udělám cokoli, co si budeš přát.“
„Jediné, co si přeju je, abys vypadl z mého života a už nikdy se nevracel. Pro mě jsi dávno mrtvý,“ řekl a potom bez dalšího slova odešel.
*
V malé budce kousek od otcova domu si koupil balíček cigaret, a hned si jednu zapálil. Zamyšleně potáhl a rozhlédl se kolem sebe. Neměl nejmenší tušení, kde je. Neměl sice strach – město v noci mu sotva mohlo ublížit, ale byla mu docela zima a nutně si potřeboval dát. Ani ne tak proto, že u něj začínal absťák, ale spíš proto, že jeho hlava byla přeplněna myšlenkami na to, co se před chvíli stalo. A on se tím nechtěl zabývat. Nechtěl myslet na otce, na jeho slzy a na to, jak mu téměř vyznal lásku. Nechtěl cítit lítost – nemohl si dovolit ji cítit. Ne k němu.
Díky penězům, které od něj dostal, měl aspoň o starost méně – nemusel je shánět, respektive nemusel nikde shánět zákazníky. Stačilo jen najít místo, kde by mohl něco koupit. To ho docela uklidnilo. Koneckonců, byl v noci v hlavním městě – jak těžké může být něco tady sehnat?
Nakonec se ukázalo, že to nebyl tak lehký úkol. Než se mu podařilo koupit si fet v nějakém klubu od dosti pochybného týpka, už se mu nezvladatelně třásly ruce, a měl sucho v krku. Jeho tělem sem tam projela křeč a nesnesitelně ho bolely všechny klouby. V duchu nadával na to, že ho otec tak zdržel a zavezl do naprosté drogové prdele.
S nadávkami se zavřel na záchod přímo v klubu. Neplánoval jít a hledat nějaké jiné místo. Stejně by nezvládl už dojít nějak daleko. Ne, dokud si nepíchne.
Roztřesenými prsty se dobýval do balíčku a pořád mumlal různé nadávky, aby se uklidnil. Po deseti minutách, které mu přišly jako věčnost, byl konečně připravený si dávku dát. Byl naštvaný – fet se nechtěl rozpustit a on měl obavy z toho, co tam měl ten dealer přimíchaného za sračky. Neznal ho a jeho pravidlo bylo – nikdy si nedávej něco od lidí, které neznáš. Až příliš dobře si pamatoval historky o feťácích, kteří na to doplatili. Zatraceně, on ale neměl čas ani sílu na to shánět něco jiného. S odevzdaným povzdechem stiskl stříkačku a dávku si píchl.
Když se potom na záchodku probral, stříkačku měl pořád zapíchnutou v sobě a nemohl se hýbat. Celé jeho tělo mu přišlo těžké, jako by snad vážilo tunu, a on neměl žádnou vůli pohnout se.
Doprdele. V duchu se musel bláznivě pochechtávat. Ačkoli se nemohl pohnout, nemohl taky popřít, že je mu dost dobře. Ať už v tom svinstvu bylo, co chtělo, zanechávalo to v něm pekelně dobrý pocit.
S vypětím všech sil si vyhrabal z balíčku cigaretu a zapálil si. Neměl tušení, jak dlouho seděl na zemi na záchodcích a poslouchal hudbu, která se odrážela od kachličkovaných stěn, než byl schopný se zvednout. Šnečím tempem se došoural k umyvadlu a líně si opláchl tvář ledovou vodou. Stěží držel oči otevřené. Potřeboval se dostat pryč. Ještě chvíli se opíral o umyvadlo, a pak se konečně odhodlal vypadnout odsud. Cesta z klubu mu přišla dlouhá několik kilometrů, a než se dostal ven, začalo mu tepat v hlavě z hlasité hudby. Už mu nebylo tak příjemně jako před chvílí, když seděl na výrazně tišších a osvětlených záchodcích. Tady v klubu bylo narváno a tváře lidí, které se k němu přibližovaly na minimální vzdálenost, ho děsily.
Promáčkl se dveřmi z klubu ven, protože se přes něj neustále nějací lidi drali dovnitř, a hltavě se nadechl čerstvého vzduchu. Měl pocit, jako by se jeho plíce smrštily na dva nepatrné kamínky, které se odmítaly vlivem vzduchu rozpínat. Dusil se – opřel si proto hlavu o stěnu klubu a aniž by to nějak vnímal, pozvracel se. Neměl tušení, jestli to bylo tím fetem nebo se prostě jeho tělo začalo bouřit a protestovat, ale bylo mu to jedno. Celý cyklus se opakoval ještě dvakrát, než byl schopný se odlepit od zdi a jít zase dál.
Celou dobu nemyslel na nic jiného než na to, jak se dostane zpátky do centra. Po cestě si nevšiml žádné zastávky – ničeho. Prokrista, kam ho to otec odvezl?
Po několika minutách chůze narazil na telefonní budku a rozhodl se. Beztak už ho nohy neposlouchaly a nechtěly ho nést dál.
Naházel drobné do automatu a napotřetí vytočil bratrovo číslo. Znovu se mu zvedal žaludek, ale snažil se to v sobě udržet, dokud se s ním nedomluví. V budce se cítil nepříjemně – byla stísněná a špinavá a on měl pocit, jako by ho počmárané stěny měly sevřít a rozdrtit.
Po sedmém zazvonění se z mluvítka ozval ospalý hlas. „Ano?“ Bill se při tom zvuku neudržel a do očí se mu nahrnuly slzy. Nevěděl, kde se v něm najednou vzala ta naléhavá potřeba ležet vedle bratra v teplých peřinách a nechat se jím objímat.
„T-Tome?“ vydechl potichu.
„Bille?“ hlas najednou zněl mnohem více probuzeně. „Jsi v pořádku? Zatraceně, kde jsi? Omlouvám se, že jsem na tebe křičel. Tak kde jsi?“ Bill slyšel, jak se Tom sbírá z postele a musel se usmát. Přijede si pro něj a odveze jej domů.
„Tome…“ zopakoval zase a po tvářích se mu spustily slzy. „Můžeš pro mě přijet, Tomi?“ vzlykl a potáhl nosem.
„Kam?“ bylo jediné slovo, které jeho bratr řekl.
„Já-já nevím,“ zakvílel Bill zoufale a nahlas se rozeštkal.
„Uklidni se, Bille. Přijedu pro tebe. Bude to v pořádku. Jen mi musíš říct, kde přibližně jsi a já už tě potom najdu,“ bratrův konejšivý hlas ho pomalu uklidňoval.
„Já…“ zasekl se. Opravdu neměl ponětí, kde byl. „Víš… víš, kde je klub Sydney?“ to byl jeho jediný záchytný bod.
„Ale to je přes půlku města,“ vyjeknul Tom překvapeně, čímž způsobil, že se Bill opět rozvzlykal.
„Tome, prosím nenechávej mě tady! Bojím se, Tome, prosím přijeď si pro mě. Prosím!“ brečel mu do telefonu a ani nevěděl proč je tak vyděšený. Jediné, co věděl, bylo to, že potřebuje mít svého bratra u sebe – teď.
„Neboj se, Bille. Samozřejmě, že tě tam nenechám. Přijedu, co nejdřív to bude možné. Sejdeme se u toho klubu, dobře?“
Bylo jedno, že jen před pár hodinami ho sám vyhodil. Když ho opustil všechen vztek, zbyly v něm jen výčitky z toho, jak se zachoval. Samozřejmě, že se cítil bratrem podvedený a zrazený, ale měl strach, aby Bill neprovedl nějakou hloupost. Cokoli, co mu mohl bratr udělat, stejně nic neměnilo na faktu, že ho pořád miloval. To se nemohlo změnit nikdy. Takže pokud Bill volal o jeho pomoc, nemohl mu ji upřít, i kdyby chtěl. Jeho tělo už se automaticky oblékalo a sbíhalo po schodech, a nemohl tomu zabránit, i kdyby byl celou svou myslí proti tomu.
„D-dobře,“ přikývl Bill trhaně. „Pospěš si, Tome,“ vydechl ještě. Odpovědí mu bylo zamručení, a pak už se ze sluchátka ozývalo jen pípání.
*
Našel bratra, jak se krčí u zdi klubu. Když ho zaregistroval, pověsil se mu Bill kolem krku a odmítal se ho pustit i ve chvíli, kdy se ho Tom pokoušel usadit do auta. Nakonec si tedy sedl dozadu, s bratrem v klíně a snažil se ho uklidnit, než je odveze domů.
„Pšššt, je to v pořádku, jsem u tebe,“ mumlal mu do ucha a hladil ho po zádech. Bill mu neodpověděl, jen sevřel jeho triko ještě silněji a namáčkl se na něj co nejblíže. „Bille,“ odtáhl se od něj bratr, aby mu viděl do tváře. „Co se stalo?“ Ale jeho dvojče jen zakroutilo hlavou a znovu se mu vrhlo kolem krku.
„Už mě prosím neopouštěj. Nikdy, mě nesmíš opustit, Tome,“ šeptal mu někam do krku pořád dokola. To byla jediná odpověď, kterou od něj dostal. Když po nějaké době v jeho náručí Bill usnul, odvezl je konečně domů. Jeho bratr se neprobudil, ani když ho pokládal do postele a lehal si vedle něj. No, dnes už zřejmě nic nevyřeší, takže na odpovědi si bude muset počkat až do zítřka, pomyslel si Tom, než se dnes už podruhé propadl do neklidného spánku.
autor: Lisa
betaread: J. :o)
Oh!No..tak to se slušně posralo..fakt…pfuf :(! Ten Lukas…bože já bych ho zabila. Jinak Tomovi se nedivím,ale miluje a to je to..proto tam pro něj přijel…je to prostě láska…a řekla bych,že z Billovy strany možná taky fakt je…možná. Jinak to s těmi penězi…bylo mi jasné,že to taky prdne a Tom neni debil…..dokázal si spojit dvě a dvě dohromady,takže..nedivim se,že ho vyhodil…….a opravdu se mi chtělo brečet,když mu řekl,jak mmu to mohl udělat když ví,že ho on miluje….a nebo když mu Bill volal od toho klubu..opravdu jsem měla slzy v očích :(….Mno a to s tím otcem je síla..no comment…:/! …..jsem zvědavá,jestli mu o tom Bill řekne.
Pfuf..fakt v tomhle díle se toho stalo dost…jsem ráda,že to aspoň skončilo líp…..že jsou zase spolu.
Ach můj bože…
Dnešní díl byl tak úžasně napsaný a tak nabitý emocemi, že mi vehnal slzy do očí.
V podstatě to bylo jako na houpačce. Já v podstatě ani nevím, co do komentáře napsat, protože nic z toho nemůže vystihnou všechnu tu bolest, strach, lítost, beznaděj i nenávist a v neposlední řadě i lásku.
Nejdříve mi bylo strašně líto Toma, když se dozvěděl pravdu a měla jsem opravdu chuť Billa uškrtit. Ale potom, když ho Tom vyhodil, nemohla jsem uvěřit tomu, že to doopravdy udělal. Ale chápu ho, bylo jen otázkou času, kdy bouchne a prostě jednou to MUSELO přijít…
Ale to setkání Billa s otcem bylo…šílené…ale možná to paradoxně Billovi pomůže vyrovnat se se svým traumatem, takhle mohl ze sebe aspoň trochu dostat tu hrůzu, nenávist a takovou tu nesmiřitelnost, která mu brání v tom jít dál…
Na jeho otci byla znát upřímná lítost, ale bohužel, co se stalo už nejde odestát, ani nijak změnit, on je tím, kdo zabil Billovo JÁ a něco takového se odpustit nikdy nedá. Rány na Billově duši se možná jednou zahojí, ale jizvy už tam zůstanou navždy…Naučit se s nimi žít bude nadlidským výkonem…
Potom, v klubu, kde si Bill vzal fet od "cizího" jsem se strašně bála, že si dá něco pančovaného a zkolabuje, takže jsem ráda, že to nakonec dopadlo takhle.
Jsem strašně šťastná, že zavolal zpátky Tomovi a hlavně, že pro něj Tom přijel a vzal ho domů, to bylo tak krásné ♥
Věděla jsem, že Toma ten vyhazov mrzí a že má o bratra strach, takže jejich usmíření bylo pro mě skoro happyendem ♥
Děkuju za nádhernou a výjimečnou povídku, tohle je opravdu skvost :)♥
Ty vado, já naprosto nemám slov… V očích mám slzy po dobu celého dílu a taky si celou dobu říkám, kdy konečně sakra přestane pršet! :D:D (btw, četla jsem to přes hodinu 😀 sice s přestávkami, ale i tak 😀 ses nějak rozjela, ne? :D:D)
Lukas je pěkné hovado, zasloužil by si pár facek, i když i to je jenom málo 😀 Ale zase si myslím, že kdyby se tom nedozvěděl všechno o Billově minulosti na ulici, tak se věci nedají do pohybu a všechno zůstane pořád při starém – apatický Bill bez snahy cokoliv posunout dál a rezignovaný Tom, který už nemá sílu bratra přemlouvat. Takhle se alespoň něco dalo do pohybu.
Překvapilo mě, do čích auta Bill sedl, původně jsem čekala, že se snad konečně dočkám… a ono zase nic :D:D:D Nedivím se, že Bill na otce takhle řval, dokonce si myslím, že ještě volil hodně mírná slova. Snad lepší by vážně bylo podat trestní oznámení, i když něco bude nejspíš i na tom, že se změnil. Ono se ne nadarmo říká "sejde z očí, sejde z mysli"…
A ten konec… Doufám, že neznalost prostředí a místních lidí pro Billa nebude nějak na škodu a koupě heroinu u neznámého člověka mu nějak závažně neublíží. Ale když totálně zoufalý volal Tomovi, vážně jsem tu měla na krajíčku nad dojemností té situace.
Jsem hrozně zvědavá na další díl, protože tenhle přímo praskal ve švech informacemi… Tohle je tak neskutečná povídka… Rozhodně nejlepší z těch, co mám momentálně rozečteno =))
Tak tohletomu rikam paradni, monstrozni kapitola. Miluji dlouhatanske, zajimave kapitoly, ktere utecou, clovek ani nevi jak.
Pises to moc zajmave a rozhodne realisticky. Ty emoce tam maji solidni zaklad, ale zaroven to neutika do sablonoviteho predvidatelna. To si pokazde na povidkach cenim nejvic – realita, propracovana psychika, pekny sloh a moment neustaleho prekvapeni.
Kdyz se Tom dozvedel, jak si Bill na sve davky "vydelal", a zacal reagovat tak, jak zareagoval, tak mi jich bylo obou desne lito, protoze ackoliv Tomovy reakce byly opravnene, je to holt prece jen clovek a ne matka Tereza, tak udelal presne ty chyby, ktere Billovi nikterak nepomuzou. Koneckoncu ani Tomovi. Vycitky, psychologicky natlak, krik a vydirani ranenymi city – to asi fetakovi moc nepomuze:-( Pomoct fetakovi chce asi opravdu jen obrnit se tou nejcistsi, nezjistnou laskou a neocekavat za to vubec nic nazpet. Tak desne tezke. Kazdy ma sve emoce a ty stoji mnohdy v ceste. Ten konec byl ale prekrasny, protoze Tomovi se to jednoznacne rozlezelo v makovici a ryzi city vse prevazily. Bude to asi zajimava cesta – takovy pochod sebezpytovani a napravy nejen pro Billa:-)
Billovo setkani s jeho otcem bylo jeste mirne. Ja byh mu to nechala sezrat podstatne vic.
Uz aby tu byl dalsi dilek:-)
Bože, mne je Billa tak hrozne ľúto a Toma tiež. Táto kapitola je príšerne skutočná. Hrozitánsky som sa bála, že Billovi otec ublíži ešte viac ako mu už ublížil. Pri flashbacku som riadky len preletela, to som nedokázala prečítať pretože mi to trhá srdce. A všetko to čo sa Billimu stalo 🙁 Toma ale chápem, že mu praskli nervy. A som rada, že Bill zavolal práve jemu. Len dúfam, že mu už nebude trvať dlho kým sa odhodlá vzdať sa Heroínu. Aj keď bez lekára sa to určite nedá. Je mi tak smutno 🙁 myslím, že pri tejto poviedke sa vo mne prebúdza istá forma masochizmu, lebo inak by som nemohla niečo také prečítať a povedať, že sa mi to páči. A mne sa tento vodopád pocitov aj keď sú tak boľavé, páči.
Moc děkuju, že takhle píšeš. Je to krásná povídka. Už se těším na další kapitoly:-).
Páni.. tak tenhle díl byl docela dlouhej, ale dějově je luxusní.. štve mě, že se tam objevil Lucas a jejich otec, ale.. i to, že se Tom s Billem pohádali.. :o( ale jak se Bill snažil pokoušet mu dovolat.. do bylo krásné zakončení.. <3 těším se na další díl čím dál víc.. :o)
waaau *o* nemám slov .. ;3
tak se mi přeci jen podařilo sjet všechny dosavadní kapitoly a četlo se mi to jedním dechem, jako dlouho už něco ne. nejspíš to bude tím, že jsem na podobné téma nenatrefila ani nepamatuju. 🙂
Bill to má u tebe skutečně těžké, dáváš mu to nějak sežrat. jeho boj neboj se závislostí je úplně realistický. líbí se mi, jak se s bratrem neustále opouští a zase se k sobě vrací. 🙂 to už prostě něco znamená.. 🙂 jen pořád doufám, že se Bill opravdu dostane do léčebny, nevěřím, že to zvládne sám. :/ a myslím, že by to pomohlo uvolnit i tu momentální Tomovu závislost na něm. perou se s tím vším sice statečně, ale prostě..nevěřím, že by se jim to mohlo povést samotným. Tomova zoufalost mi vhání slzy do očí. jsem asi nějakej praštěnej masochista, ale mám to v povídkách ráda. 😀
dokonce už jsem přenesla přes srdce i to, že má Anis jen účelovou roli. 😀
Ježiš! To je tak úúúžasný díl! A tak dlouhý! =) 3x jsem brečela, nejdřív u flashbacku… ten Billův otec, to je takový hajzl. Je mi Billa nepředstavitelně líto 🙁 pak jsem bulela u toho, jak se znovu potkali a hádali se u jeho otce doma. A naposledy jsem bulela při telefonátu s Tomem.
Toma úplně chápu, že byl naštvaný. Ale zachoval se správně, že vzal Billa zpět. Snad mu Bill řekne, že zase potkal otce.