autor: Janule
Lara uskočila, když se ve dveřích laboratoře místo jednoho muže zjevili hned dva. David byl sice první, ale podle ruky, která obtáčela jeho pas, a výrazu v očích pochopila, že tu není dobrovolně. Vzápětí se jí to potvrdilo, když ho Tom natlačil do místnosti, a jen udiveně zírala na Billa, který za ním vjel dovnitř na invalidním vozíku a zavřel za sebou dveře. Předtím ho vůbec neviděla.
„Co chcete?“ vydechla, a mezitím si všimla, že Tom zřejmě míří něčím Davidovi do zad, předpokládala, že je to pistole, aniž by si logicky vysvětlila, kde by ji tady vzal. Instinktivně ustoupila o tři kroky, trochu zvedla ruce, jako by se vzdávala, měla strach.
„Nic, Lary, neboj se, oni jen potřebují schovat,“ snažil se ji uklidnit David, jako by Toma omlouval. „Když budeme spolupracovat, nic se nám nestane, že jo, Tome?“ Otočil trochu hlavu za sebe, aby jí polonahý kytarista jeho slova potvrdil.
„Potřebujeme schovat, jdou po nás šéf s Katem, a já se mu nechci znovu dostat na elektrický křeslo,“ řekl Tom. „Paul utekl a oni přišli na to, že jsme mu pomáhali, takže se rozhodli mě zřejmě zabít,“ trochu to pro Laru zdramatizoval, aby jí bylo jasné, že jde o hodně, sám vlastně nevěděl, proč si pro něj přišli. „Paul brzy přivede poldy, aby nás odtud vysvobodili, takže pokud budeš spolupracovat, nic se ti nestane,“ vzápětí ji uklidňoval, doufal, že se mu to podaří a ona nezačne dělat blbosti. Byl tím ohrožen hlavně David.
„Cože?“ nevěřícně vykulila oči Lara. Policie? Cože to říkal? Paul utekl? Proboha… to šéfovo hlášení, že ho hledají, které jí zkazilo orgasmus… takže je pryč, na povrchu… a-
„Laro,“ přerušil její myšlenky David, „je tu nějaká možnost, kam by se dalo na čas schovat?“
„Já nevím,“ váhavě pokrčila rameny, měla tu pár místností se zvířaty, nějaký sklad chemikálií, a… ano, genetickou laboratoř, do které se dalo dostat jen se znalostí číselného kódu. Tam ale měla přísně tajné výzkumy, na kterých pracovala poslední roky na příkaz ještě nebožtíka starého šéfa. Všechno se týkalo vylepšování lidského genomu, aby se ve společenství rodily ty nejdokonalejší děti. Bohužel tam bylo i celkem dost nezdařených pokusů naložených v lihu, které by oči těchto tří ani nikoho jiného neměly nikdy spatřit. Zvlášť ne policie.
„Laro, spěchá to,“ upozornil ji David, když mu Tom malinko víc přitlačil střep na záda. Byl to jasný pokyn, aby ji popohnal. Nikdo z nich nevěděl, za jak dlouho se tu může objevit ochranka nebo dokonce sám Kat se šéfem.
„Já vím, jen přemýšlím, kde by to šlo,“ reagovala vedoucí laboratoře.
„Když nám teď pomůžeš, budeme nahoře svědčit ve tvůj prospěch,“ dodal k tomu Tom, aby bylo Laře jasné, že nikdo z těch, kdo se podíleli na tomhle šíleném experimentu jménem Genesis, nevyjde na povrch s čistým trestním rejstříkem.
„Dobře, tak pojďte, mám tu jednu laboratoř, kde vás nikdo nenajde,“ pokynula jim rukou a vydala se po chodbě na druhou stranu od svého bytu.
Hlavou jí běžely všechny ty podařené i nepodařené genetické pokusy, které tu prováděla. Zdeformovaná lidská embrya potracená v různých fázích vývoje, naložená ve formaldehydu, která kdyby našla policie, nejspíš by ji postavila před soud pro porušení zákona o genetických manipulacích. Pokud věděla, nahoře byly tyhle experimenty zákonem zakázány, což ale starému šéfovi Garrymu nijak nevadilo, vždycky jí tvrdil, že oni jsou nad všemi lidskými zákony, a nic se jim nemůže stát. Dělají to přece pro záchranu lidstva. Přesto si ale byl vědom nebezpečí, které hrozilo, kdyby se tajemství Genesis někdy provalilo, proto nechal vybudovat tuhle zvláštní tajnou laboratoř, o které nesměl nikdo ze společenství vědět.
Teď se ale situace zřejmě změní. Jestli ti dva mluví pravdu, a skutečně přijde policie, dřív nebo později to tu vyšťourají, a ona se už nikdy k práci v laboratoři nedostane. Tím ale skončí její život.
Přišla do Genesis rovnou po vysoké škole jako jedna z nejlepších absolventek studia genetiky, nadšená z toho, že bude mít svou vlastní laboratoř, neomezené možnosti výzkumu, a nebude se muset nikoho doprošovat jako její spolužáci nahoře, aby mohli jako absolventi alespoň přičichnout k jakémukoliv výzkumu. Své práci obětovala život na povrchu, kde ji stejně nic zvláštního nedrželo. Tetička, která ji vychovávala, byla sice zámožná stará dáma, ale nebylo těžké ji opustit, vzhledem k její absolutní citové prázdnotě. Měla ráda tak maximálně svého psa, a neteř, kterou poslala na drahá studia, ji spíš obtěžovala. Své sestře a švagrovi nikdy nezapomněla, že ji uvrhli do tak nepříjemné situace, kdy byla nucena si vzít jejich desetileté osiřelé dítě do péče, když se ti dva nezodpovědně vypravili na nějakou šílenou vědeckou expedici, aby se tam zřítili s vrtulníkem do džungle. Ale nemohla říct ne, její společenské postavení to nepřipouštělo. Poskytla své neteři vše, co potřebovala, kromě lásky, a když přišla s tím, že se hned po studiu odstěhuje do Spojených států, nic nenamítala. Dědictví po rodičích dala Lara Genesis, a dál se o dění na povrchu nestarala. Hlavní bylo, že má svou vysněnou práci. Teď se tahle výhoda ale začala jevit trochu v jiném světle.
„Jsme tu,“ otočila se na tři muže za sebou, když došli ke dveřím na konci chodby. Otevřela je, a k údivu těch tří se před nimi objevila obyčejná koupelna s toaletou. Lara vešla dovnitř, otevřela skříňku s čisticími prostředky, něco tam chvilku štrachala, načež se k údivu dvojčat i manažera s cvaknutím pootevřely dokonale zamaskované dveře ve zdi nalevo, kterých si nikdo z nich předtím neměl šanci všimnout. Byly tak perfektně zakomponované do prostředí, že pokud jste o nich nevěděli, staly se téměř neviditelnými. Neměly kliku, dolní polovina byla ze stejných kachlíků jako povrch okolních stěn, horní byla napodobenina vymalované zdi. Naprosto dokonalé.
„Pojďte,“ pozvala je, když dveře naplno otevřela a vešla první. Tom pobídl Davida, aby šel za Larou, za nimi Bill se svým vozíkem musel trochu manévrovat, aby se dostal dovnitř. Byli v celkem velké místnosti, jejímuž středu dominoval laboratorní stůl plný všech možných přístrojů, kterým ani jeden z mužů v nejmenším nerozuměl. Lara rychle přešla k jednomu ze vzorků, na kterém nedávno pracovala, a rychle ho schovala pod stůl, aby si ho ti tři nevšimli. Nechtěla je vystavovat pohledu na něco, z čeho by se nejspíš pozvraceli.
Kromě laboratorního stolu zde byla kolem stěn spousta uzamykatelných skříní, chladicí boxy, a v rohu místnosti celkem pohodlná sedačka a stolek. Nikdo jiný kromě Lary sem nikdy nepřišel, ani starý šéf Garry se tu nebyl podívat, zajímaly ho jen výsledky jejích experimentů, ničemu z tohohle by stejně nerozuměl. Jeho syn Noe už snad ani netušil, že tu něco takového kdysi otec vybudoval, a pokud ano, nejevil o to zájem.
„Dokonalá schovka,“ obdivně poznamenal David, když za nimi zapadly dveře. Lara jen němě přikývla, tady budou ti dva v naprostém bezpečí. Pokud je ovšem ona neprozradí.
„Jak se to tady ovládá?“ zeptal se Tom, zajímal ho mechanismus dveří. Nebyl ochoten se tu nechat jen tak zamknout bez možnosti odchodu, to už se mohl rovnou nechat odtáhnout ke Katovi do mučírny.
„Je tu stejný mechanismus jako zvenku, stačí namačkat kód a dveře se otevřou.“
„A ten je?“
„Tajný,“ odpověděla Lara. „Nezná ho nikdo jiný než já.“
„Tak teď ho budeš muset říct i mně,“ zašklebil se trochu Tom, stále držíc Davida kolem pasu, střep v ruce namířený a lehce opřený o jeho záda, aby to Lara dobře viděla.
„Dobře… je to-„
„Ne nahlas, mně do ucha,“ přerušil ji Tom, nechtěl, aby kód znal i David. Lara popošla k němu a šeptem mu prozradila čtyřmístné číslo.
„Tak jednoduchý?“ podivil se Tom, ale neváhal natáhnout ruku ke krabičce na zdi, kam ta čtyři čísla vyťukal. Po chvilce se ozval zvuk cvaknutí zámku a dveře se před nimi znovu otevřely. „Fajn,“ pokýval spokojeně a nohou dveře zavřel. „Pojďte si popovídat.“
~*~
Stejně jako Karl, měl i Ben na starosti svého člověka, Hanze Polaka, odborníka na sekty. Skákal sice radostí do stropu, když se to dozvěděl, ale někdo ho holt hlídat musel. Oba byli součástí jižní skupiny, která měla za úkol obsadit elektrárnu ze strany, kde se nacházela hlavní vrátnice. Momentálně čekali, stejně jako všechny skupiny, až předvoj vyřeší nečekané události, aby pak mohli postupovat dál. Na rozdíl od mladého novináře, který se do akce hrnul jako o život, Hanz Polak tak nadšený nebyl.
„Jsem vědec,“ argumentoval rozhozením rukou v teatrálním gestu, když mu oznámili, že půjde na akci s nimi. „Nejsem stavěnej na nějaký noční pochody, pánové, moje pracovní místo je knihovna a stůl. Jestli vám tam někde zkolabuju, budete mě mít na svědomí,“ dál se snažil zbavit povinnosti, kterou mu oznámil vrchní komisař Richter společně s velitelem zásahu. Jednou byl zaměstnanec ministerstva vnitra, tak byla jeho povinnost se účastnit akce, kde byla potřeba jeho odbornost. „Mohl bych být třeba k dispozici na telefonu,“ snažil se, ale nebylo mu to nic platné.
„Pane Polaku,“ nadechl se zhluboka Ben, aby nezvýšil hlas, „tahle akce je přísně tajná a vy jste byl přizván jako odborník v dané oblasti, a protože teď opravdu není čas hledat někoho vhodnějšího, kdo by šel s námi rád, a znovu ho zasvěcovat do případu, máte to jako rozkaz. Nemějte strach, osobně si vás vezmu na starosti, aby se vám nic nestalo.“ Slíbil Benedikt.
Zatím to probíhalo v pohodě, ačkoliv asi pětkrát pomáhal svému společníkovi vstát, když zakopl o větev, ale v tom nebyl sám, cesta ve tmě byla těžká. Už byli těsně před cílem, když je zastavilo hlášení o zatčeném ochrankáři, které jim tak nepříjemně zkřížilo plány.
„To je pěkný průšvih,“ poznamenal Hanz, když stáli a čekali na další rozkazy.
„Jo, vypadá to, že o nás už vědí, když měli pohotovost,“ kývnul Ben.
„Je vám jasné, že ta akce bude muset probíhat úplně jinak?“ zeptal se Hanz.
„Jo, je mi to jasný, jen nevím, co mám vlastně čekat.“
„Díru plnou mrtvol, v nejhorším případě,“ nezapřel svůj pesimismus Polak. „Podle toho, co o šéfovi sekty Paul říkal, tipoval bych ho na cvoka, který je toho schopný. Vyrůstal v tom odmalička, zasvětil ho do všeho šílený tatínek. Ani neumí žít jiný život. Krom toho musí vědět, že mu tohle nahoře nemůže projít jen tak.“
„Doufám, že váš tip nevyjde,“ vzdychl si Ben. Tohle by byla opravdu hodně špatná zpráva, ale nezbývalo, než čekat na pokyny velitele akce. Už to trvalo nějak dlouho.
~*~
Kat seděl v křesle a pozoroval usínajícího šéfa. Už nezvracel, což bylo dobré znamení, ale spící Noe mu nebude k ničemu. Prohledat mu kapsy, aby našel klíče, nebo prošmejdit kancelář a jeho počítač, to zvládne, ale stejně neměl díky svému předešlému nezájmu o bezpečnostní opatření ponětí, jak se odtud dostat. Kdyby to mohl z šéfa nějak nenápadně vypáčit ještě dřív, než usne…
„Jak ti je, Noe?“ zeptal, aby šéfa ještě chvíli udržel bdělého.
„Bolí mě šíleně hlava,“ zazněla odpověď doprovázená gestem ruky, která přistála na šéfově čele. „Nemůžeš s tím něco udělat?“
„Prášek už jsi měl, víc ti jich dát nemůžu,“ odpověděl Eb. „Leda bych tě chtěl zabít.“
„A nějakou tu tvojí hypnózu proti bolestem hlavy nemáš?“ pokračoval ve vyzvídání Noe, aniž by tušil, jak moc svému podřízenému pomohl. No jasně, zajásal v duchu Kat, hypnóza. Nechápal, že ho to samotného nenapadlo.
„No… myslím, že bych ti mohl pomoct,“ přikývl, snažil se nedat na sobě znát radost z nalezené cesty. Potíž byla jen v tom, že šéfa ještě nikdy hypnotizovat nezkoušel, tudíž nevěděl, jak moc je nebo není hypnabilní. Doufal, že bude alespoň průměr.
~*~
„Takže vy si myslíte,“ kývl na dvojčata David, „že za pár hodin tady budou policajti a všechny nás pozatýkají a vyženou nahoru?“
„Jistě,“ přitakal Tom, „Paul to měl za úkol.“
„A co když se mu to nepovedlo?“
„Ale jo, nejspíš povedlo,“ vložila se do jejich debaty Lara. Všichni tři na ni překvapeně upřeli pohledy. „Byl tady šéf s černou mikinou a nožem, a když jsem mu řekla, že z nich nic nezjistím, tak se mimo jiné zmínil, že ten pytlák měl u lesa auto, kterým odjel.“
„Cože?“ reagoval udiveně Tom. „Jaký pytlák, proboha?“
„Mysleli si, že se kolem elektrárny potuloval nějaký pytlák a mikinu s nožem cestou ztratil. Podle její velikosti jsem ho šéfovi popsala jako vysokého a tlustého chlápka, netušila jsem, že Paul nosí takové velké oblečení,“ pokrčila Lara rameny.
„Půjčil jsem mu jí, než šel, venku byla zima,“ objasnil Tom. „Takže ty říkáš, že Paula považovali za pytláka, a ten měl odjet od lesa autem?“ ověřoval si znovu, co právě slyšel.
Lara už jen kývla, neměla k tomu dál co říct. „Nechápu, kde se tam to auto vzalo,“ dodal Tom. Bylo to víc než podezřelé.
„Co když Paula někdo unesl?“ ozval se vystrašený Bill z vozíku.
„No to ani neříkej,“ otočil na něj Tom svůj pohled, „to se prostě nestalo,“ odmítl jeho teorii, už jen proto, že se mu nehodila do krámu. Teď museli věřit, že to celé tady brzy skončí. „Kdo by ho unášel? A jak by na něj vůbec přišel? Vždyť byla noc, a jsme někde uprostřed lesa, ne?“ otočil se tázavě k Davidovi.
„Jo, celý to tu obklopují lesy, do nejbližší vsi je to asi dvacet kilometrů,“ potvrdil jeho domněnku David. „Mohl to být opravdu nějaký pytlák, v tom můžou mít ti dva nahoře pravdu. Třeba se s Paulem ani nesetkal, a oni si to jen spojili dohromady.“
„Nemáš tady prosím tě něco na sebe?“ zeptal se Tom Lary, když si všiml, jak se Bill chvěje zimou. Nebylo tu nijak zvlášť teplo a na sobě cítil totéž. On ale nebyl důležitý, jeho zraněné dvojče mělo přednost.
„Jo, laboratorní pláště a kalhoty, ale s botama to bude těžší,“ přikývla Lara, „ani ponožky tu žádné nemám,“ otočila se ke skříni, aby něco našla. „Oblečte se oba,“ hodila Tomovi několik kusů bílých kalhot a plášťů, které tu měla pro vlastní potřebu, „snad vám budou akorát, zbytkem se nějak omotejte, jste oba hubení.“
„Díky,“ zachytil Tom oblečení jednou rukou, aby je hned předal Billovi. Stále ještě držel v pravé ruce střep, kterým mířil Davidovi do zad, kdyby ho napadlo se začít cukat.
„Můžeš to dát pryč,“ otočil manažer hlavu trochu dozadu směrem k Tomovi, „fakt se s tebou nehodlám rvát, nemá to cenu. Nezbývá nám, než spolupracovat. Jestli se to Paulovi opravdu povedlo, je třeba se připravit a domluvit. Posadil bych se, kdyby vám to nevadilo,“ začal se pomalu sunout směrem k sedačce a Tom ho po malém zaváhání nechal. „Jak jsi na mě skočil zezadu, pěkně mě bolej záda a narazil jsem si loket,“ dodal, když se pomalu sesouval do sedu. Tom ho sledoval ostřížím zrakem, střep stále v ruce, ale připadalo mu, že David mluví pravdu, prozatím aspoň nic nenasvědčovalo tomu, že by se chtěl pokusit něco jim udělat.
„Dobře, ale tohle si nechám, tak radši nic nezkoušej,“ trochu mávl střepem, aby bylo jasno. Lara se mezitím posadila vedle Davida, který ji vzápětí objal kolem ramen a políbil, čímž dal dvojčatům najevo nejen jejich nově vzniklý vztah, ale i postoj k celé věci. Byl odhodlaný chránit svoji partnerku a ani by ho nenapadlo teď jakkoliv riskovat její život.
„Co máte dál v plánu?“ zeptal se David, když se Bill snažil dostat na vozíku do Lařiných bílých kalhot, což bylo díky obvázané noze značně obtížné. Tom se k němu po několika marných pokusech sklonil, aby střepem nohavici rozřízl ve švu. Konečně to šlo.
„Vydržet tady, dokud nepřijdou policajti a nenajdou nás. Nebo tě napadá něco lepšího?“ zvedl pak oči k manažerovi.
„No… netuším, jaká je nahoře situace. Podle stažených světel mi připadá, že šéf vyhlásil nějaký poplach, ale je všude moc divný klid, to při poplachu nebývá.“
„Když jsem jim nahoře zdrhal, nebyla na chodbách ani noha,“ potvrdil mu Tom, který na sebe taky soukal bílé kalhoty, „a světla už svítila takhle, schody byly zamčené a výtahy nefungovaly, až na jeden, tím jsme utekli a zasekli ho tak, aby ho nemohli přivolat zpátky,“ zapínal si knoflík u kalhot, připadal si jako doktor, zvlášť když si na sebe po vzoru Billa ještě natáhl plášť. Jediný normálně oblečený tu byl jen David, i Lara na sebe hodila župan, než šla otevřít dveře laboratoře.
„Obyčejně když je poplach, vyhlásí to šéf rozhlasem, teď o tom nepadlo ani slovo,“ uvažoval David nahlas. „Měl bych jít asi zjistit, co se tam nahoře děje,“ navrhl opatrně.
„No to určitě,“ ozval se Bill, který si zatím pozapínal všechny knoflíky bílého pláště, „abys jim mohl prásknout, kde jsme, a přivedl je sem, co?“
„Prosím tě, Bille…“ reagoval hned manažer, ve tváři výraz, jako by mluvil s idiotem. „Říkal jsem ti, že jsem na vaší straně,“ snažil se je přesvědčit. „Chápu, že mi nevěříš, ale máte tady Laru jako rukojmí. Mám ji moc rád,“ znovu ji políbil, tentokrát na spánek, „a nikdy bych ji nevystavil jakémukoliv nebezpečí, takže se vrátím, hned jak se něco dozvím. A krom toho, neznám kód dveří,“ připomněl ještě, že mu Tom v tomhle nedůvěřoval.
„Dobře,“ ozval se po chvíli přemýšlení Tom. Nic jiného jim asi stejně nezbyde, jinak by tady taky mohli zůstat navždycky. „Ale co když se nebudeš moct vrátit? Jak se dozvíme, žes nás nezradil?“
„Odněkud vám zavolám, je tu telefon, ne?“ otočil hlavu směrem k laboratornímu stolu, hledal očima přístroj.
„Támhle,“ ukázala na zeď Lara, telefon byl přimontovaný hned vedle dveří. „Číslo sem je 412, není nikde v seznamech, je stejně tajné jako tahle místnost.“
„Fajn, tak zavolám, jakmile budu vědět, co se děje. Přinesu vám něco k jídlu a pití, předpokládám, že tady nic nemáš.“ Podíval se na Laru.
„V chlaďáku je nějaký džus, teče tu nezávadná voda, ale k jídlu jsem sem nikdy nic nenosila, chodím sem jen pracovat,“ odpověděla Lara.
„Tak jo, budu se snažit vrátit co nejdřív. Tome, pojď mě pustit.“
Když za Davidem zapadly dveře, nastalo chvíli hrobové ticho. To ale vzápětí přerušil Bill svým nepříjemným dotazem.
„Jestli nás zradí, jsme v hajzlu, uvědomuješ si to, Tome?“
„Jo, uvědomuju, ale vem to tak, že jsem teď mohl ležet na Katově stole a řvát bolestí. Tohle je daleko lepší varianta,“ ušklíbl se při té představě. „David má špatný svědomí, moc dobře ví, že bych mu mohl hodně přitížit, co se týče únosu, tak snad bude rozumnej.“
„Doufejme,“ odpověděl Bill a jeho pohled se přesunul k Laře. Jako mávnutím proutku se změnil jeho ustaraný výraz na třpytivý pohled hvězdy společenství, když se jí zeptal: „Jak dlouho už to spolu vy dva táhnete?“
Nevadilo mu, že zcela změnil téma rozhovoru, jako by se nechumelilo. Rozhodl se nechat to důležité na Tomovi, teď byl čas dozvědět se nové drby.
autor: Janule
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 7
no třpytivý pohled hvězdy společenství a jeho následná otázka to totálně celé zabila 😀
ale teda nezávidím klukům, že nemají ponožky, od nohou je vždycky největší zima. chudáci, kiš kiiiiš 😀
a jen ať se Lara bojí, neměla být tak blbá a nechat se zašít do téhle sekty 😀 na stranu druhou, když vidím, jakým způsobem ji tam dostali, tak může být ráda, že někde nešlape, že ji to zaválo jenom pod zem :-)))
aaw!!! sem nervoznější čím dál tím víííc!!! 😀 je to užasnéé!
super dílek :)..a nejvíc mě rozesmála věta "Jak dlouho už to spolu vy dva táhnete?" :DD no konec :DD a mě je z nich uplně zima,hlavně na ty nohy :DD
Tak to joo 🙂 Začíná se rýsovat dost dobrý krimi…:D Mě by vážně zajímalo jak to skončí, protože mě vážně nic nenapadá…nemohla by být neděle každý den..? 🙁 😀
Jaňule, ty jsi expert v odlehčování situací 😀 Ten konec mě rozesmál 😀 Ale právě takové věci mi dávají u čtení ještě větší pocit reálnosti. Člověk svou podstatu prostě nezapře, ani v nejvypjatějších situacích 😀
Ale věcně – když jsi popisovala tu tajnou laborku, tak jsem měla v hlavě jakýsi maglajz, který mi spojoval představy Snapeova kabinetu a pracovnu Josífka Mengeleho. Bleh.
Vztekání se pana Polaka mi na tváři vykouzlilo úšklebek – protože je to taak typické. U stolu je každý král a expert.
Doufám, že Kata nenapadne nějaký podfuk typu: zhypnotizovat šéfa, ať mu vyzradí kód na autodestrukci, on si pak pláchne a zbytek tam nechá pochcípat jako krysy.
Co se týče Davida, tak mu nevěřím ani nos mezi očami. Doufejme tedy, že má Laru opravdu rád a bude férový. I když, pokud by je chytili a stejně Davida zabásli, tak si může tak akorát pořídit šňůrku na mýdlo, než si nechat zdát o šťastném životě s Laurou. Takové vyjednávací sliby většinou neklapnou 😀
No a to je vlastně vše, co jsem chtěla říct 😀
Vlastně poslední věc – tuhle povídku naprosto miluju a tebe obdivuju. Sice to říkám téměř pokaždé, ale hezké věci není na škodu si zopakovat 😀
Larin osud je smutný, ale je to úžasné, že sa v tom priehľadnom svete Genesisu nájde miestečko, kde sa môžu schovať.
Tí policajti tam hore sa nejako motajú. Ako nevadí, že poviedka ešte trvá, ale mohli by už sakra makať. Aj keď teraz keď majú Tom s Billom také pekné miestečko, možno by si tam mohli chvíľku užívať a vyznávať si nehynúcu lásku…
Som rada, že David je na ich strane, vonku by im mohol pomôcť ako kapele. A oni samozrejme jemu keď budú slávni.
Toto bude zase dlhé čakanie. Ďakujem za kapitolu.
Těm policajtům to fakt šíleně trvá, proč už tam nevtrhnou? Zvlášť když od toho Polaka vědi, že tam můžou dole zatim všichni poumírat…
No doufám, že ten David dvojčata nezradí, pořád mi tam totiž přijdou dost v nevýhodě, i když nikdo jinej nezná ten kód a maj tam Laru a vůbec… nemyslim, že Tomova hezká výpoveď by mu mohla nahoře tak pomoct… no… jsem zvědavá na příště.
no samozřejmě, že to policajtům trvá!!! Janule přece píše až nechutně realisticky, a kde se dneska policejní akce netáhnou jako čerstvě vychrchlaný kemr, mi řekněte 😀 taky mě to v téhle povídce štve, že němečtí policisté okoukali apativní chování od svých českých kolegů… ale na stranu druhou, budiž to ku prospěchu díla :-)))
[8]: [7]: No co byste chtěly, děvuchy, když to popisuju minutu po minutě 😀 Ono jim to ani tak netrvá, ale já to prostě nemůžu vynechat 😀 Vydržte, mám v plánu to urychlit, co to půjde. 😀 Jestli to ovšem vyjde, ví bůůůůůh. 😀
[9]: ale hovínko s cibulkou!!! když to urychlíš, tak ta povídka skončí!!! hezky to radši dál táhni jako tu slinu, nám to nevadí 😉
[9]: Úplne súhlasím s Áďou. Opováž sa urýchľovať. Pekne pomaly, teraz keď sú chlapci v bezpečí dopraj im nejakú romantiku.
[11]: No jasně, rozdaj si to tam ve trojčičce s Larou 😀
Polakův "optimismus" mě baví. 😀 musíš mi prostě pořád připomínat, jak by je tam všechny mohl Noe odpravit, viď. 😀 ty víš, jak mi to skvěle dráždí nervy. ale Noe je na čas ze hry a Kat si chce zachránit vlastní kůži, tak snad to nikoho už ani nenapadne. jsem strašně zvědavá, jaký konec na Kata chystáš. doufám, že si ho pěkně vychutnáš a dáš mu co proto.
spoléhat se v něčem zrovna na Davida není extra bezpečné, ale doufejme, že když je teď tak zaláskovaný, tak se bude taky snažit zachránit a nebude skákat na potápějící se loď. to už bych ho tím střepem snad rozpárala sama. ]:D
sice se už nemůžu dočkat, až tam ta zásahovka naletí, ale tohle protahování je taky skvělý. dávka zdravého rozčilování se. 😀
[12]: Nééééé!.. :DD To snad ne!.. Jejich poprvé a ve třech xDD Je to dokonalý!!.. Miluju ten příběh ty tajný věcičky.. telefony místnosti!.. :)) Dvojčátka!!♥ Jsem zvědavá.. jestli se přes ten poplach dá někudy vyjít a ták!.. *-* Už aby byla neděle! Skvělá práce!.. xD
Lool drbna Bill :D.
Ja jen doufam ze je David nezradi, zajimalo by me jak si pojisti aby si David sebou neprivedl nikoho z ochranky.
snad Noeho Kat uspi tak dobre ze se nebude chtit probudit a ze nespusti onen nebezpecny plyn… Doufam doufam doufam. A tesim se na dalsi dil 🙂
Ježkovi oči je to čim dal zamotanější.
Bill jaký zvědavý 😀 😀 No alespoň že něco mě dokáže v téhle vypjaté situaci rozesmát 😉
Teda ale výzkum Lary mě celkem dostal. Jenom jsem koukala s otevřenou pusou, to není možný, co všechno se v Genesis dělo. Ale za tu laboratoř, o které nikdo neví, jsem samozřejmě ráda. Aspoň tam jsou kluci v relativním bezpečí. Davidovi kupodivu taky věřím, nemyslím si, že by kluky zradil..tak uvidím 🙂