Novel of Dreams – My Nightmare 5.

BILL

Na další den jsem se skoro až těšil. Těšil jsem se, že Toma uvidím. Doufal jsem, že udělá zase další pokroky, přímo jsem si to přál. Proto jsem s vervou jel na další návštěvu. Po cestě jsem koupil čokoládu, kterou přímo zbožňoval, a koupil jsem mu ještě další blok a hezkou propisku. Chtěl jsem mu něčím udělat radost, ale nevěděl jsem, co tam smím a nesmím přinést.

Byla přesně jedna hodina odpoledne, když jsem procházel dlouhou chodbou k jeho pokoji i se zřízencem. U Tomova pokoje na mě však už čekal lékař.

„Dobrý den,“ pozdravím ho hned.

„Ah, dobrý den. Je dobře, že jdete,“ řekne mi hned. Jeho tvář se stahovala podrážděním.

„Co se stalo?“ vydechnu okamžitě. Jestli mi řekne, že se mu něco stalo, tak tam k němu vlítnu, hodím si ho na rameno a odejdu s ním. Stejně je tu na pozorování jako nějaký zvíře.

„Opětovně odmítá spolupracovat. Zase nic nesnědl,“ řekne naštvaně a vede mě k jeho pokoji. „Chtěl jsem s ním udělat testy, dokonce jsem mu je vytiskl, aby to mohl rovnou napsat, ale jen se na mě podíval a lhostejně se ke mně odvrátil zády. Jídlo nám div nehodil na hlavu. Vždycky byl tak umíněný?“

„No, trošičku,“ přiznám a pokývám hlavou. „Mohl bych to zkusit já?“ zeptám se opatrně. Nechci, aby si myslel, že nějak podceňuji jeho diplomy, které mají svědčit o jeho vzdělání.

„Vlastně jsem vás o to chtěl požádat. Doufal jsem, že jste v něm včera něco probudil, ale dneska je úplně stejný jako dřív,“ zamračí se. Začal odemykat Tomův pokoj. „Dám vám ty formuláře, můžete to zkusit. A mohl byste se alespoň pokusit mu nějak… vysvětlit, aby spolupracoval? Všechno pro něj přece bude lehčí. Nechceme mu nijak ubližovat,“ povzdechne, načež si promne spánky. Na stolku v předsíňce byl tác s jídlem. „Dostat do něj něco k jídlu je nejspíš nemožné, tak vás o to ani nebudu žádat.“ Bystře jsem ho poslouchal a snažil se vstřebat každou jeho informaci.

Jak se zdá, Tom je u sebe prostě nechce. A já se mu na jednu stranu nedivím. Nutit ho vyplňovat nějaké formuláře, když se jeho myšlenky pohybují někde úplně jinde…

„Zkusím vše, co bude v mých silách, pane doktore,“ řeknu nakonec. Sundám si tašku a vyndám si z ní jen tu čokoládu a blok s propiskou. Rovnou vezmu i tác s jídlem a od lékaře ty formuláře. Poté přistoupím ke dveřím. On mi je odemkl a pak i otevřel, jelikož jsem měl plné ruce. Tom však ani nezpozorněl. Seděl v rohu místnosti schoulený do klubíčka, jako by mu někdo něco udělal. Tiše jsem vešel a zůstal u dveří stát. Nechtěl jsem ho polekat. Bylo na něm, zda mou návštěvu přijme. Nevzhlédl. Sledoval podlahu kousek před sebou. Smutně jsem sklopil oči a dál tam jen tiše stál. Moje včerejší radost byla zřejmě příliš rychlá. Nevěnoval mi ani tu nejmenší pozornost.

„Ahoj, Tomi,“ šeptnu potichu. Možná mě tu nechce, nebo ho jen ti doktoři tak rozrušili. Konečně zpozorněl. Vzhlédl za tónem mého hlasu. Prohlédl si mě, jako by si nebyl jistý, zda to jsem opravdu já. Pak se však usmál. Spadl mi kámen ze srdce. Jeho úsměv pro mě bylo naznačení náklonnosti. Přijal mě. Aspoň doufám. „Něco jsem ti přinesl,“ upozorním ho. Podíval se na mé ruce. Jakmile zahlédl tác, jeho výraz poklesl. Ano, já vím, že nechceš jíst, ale budu to do tebe muset zřejmě nacpat tak, jako jsem to dělal vždycky. I přesto se však odsunul kus od zdi, abych si mohl sednout k němu.

„Můžu k tobě?“ zeptám se raději a udělám k němu několik kroků. Přikývl na souhlas a znovu se usmál. Zdálo se, že za mou přítomnost byl rád. Poplácal rukou lehce vedle sebe. Chce mě mít vážně asi u sebe. To je tak hezké. „Děkuju,“ usměju se vděčně a usadím se vedle něj. Na zem odložím tác s jídlem i formuláře, ale hned mu do dlaně podám jeho oblíbenou čokoládu. „Snad ti bude chutnat,“ usměju se a upravím si trošku tričko. „A tady jsem ti přinesl nový blok a propisku, abys měl novou a mohl kdykoli něco napsat. Bude jen tvá, ale tu, kterou jsem ti dal včera, si klidně nechej také,“ usměju se. Dal bych mu vše, na co by si vzpomněl, ale sem mu toho stejně moc donést nemohu.

Hned se zamračil, chopil se propisky a bloku. Začal psát – „Oni mi to vzali, tak jsem se rozhodl protestovat.“ Na konci nakreslil krásného usmívajícího se smajlíka. Hm, ani písmo se mu dokonce nezměnilo. Vždycky měl sklon doprava, psal hezky, tak úhledně a stejně.

„Vzali ti blok ode mě?“ ujišťuji se. Přikývl na souhlas a vzal si ode mě čokoládu. Jen si ji prohlížel a obracel v rukou.

„No, ono se sem nic nosit nesmí, víš. Já se doktora ještě zeptám, a pokud bys to tu mít nemohl, tak já ti každý den tenhle blok přinesu. Je jen tvůj, ano?“ usměju se. „Mám k tobě ale prosbu, chtěl bych ti něco říct.“ Přestal se věnovat čokoládě. Svoji pozornost obrátil jen ke mně. V očekávání si mne prohlížel. Nevím, jak začít. Nechci ho naštvat.

„Já vím, že s nimi tady nechceš spolupracovat, dokonce to na jednu stranu i chápu,“ přiznám se mu. „Ale jak jsem ti včera slíbil, že ti pomohu a dostanu tě odsud, budu potřebovat, abys i ty trošku spolupracoval. Oni musí vidět, že máš snahu. A já vím, že ty ji máš. Chtěl bys raději spolupracovat se mnou než s nimi? Napiš mi klidně, co si o tom myslíš,“ pohladím ho jemně po předloktí. „Moc pro mě znamenáš a já vím, že jsi včera poznal, že k tobě něco cítím. Jsem za to rád. Proto bych si přál, aby ses odsud dostal, byl zase zdravý a v pořádku, ale už jen proto musíš jíst, aspoň maličko, víš?“ Snažil jsem se mluvit klidně a vlídně, nijak na něj netlačit. Pokoušel jsem se mu jen domluvit. „Nemyslím to s tebou špatně. Já bych pro tebe i dýchal, Tomi.“

Dlouho na mě hleděl, vpíjel se mi do očí, až provinile sklopil pohled a přikývl. Něco krátce napsal na papír, a potom mi ho podal. Bylo tam: „Jsou na mě zlí. Myslí si, že jsem magor. Chci tu mít tebe. Oni mi vůbec nerozumí, a pak mi sebrali i ten pitomý blok, aby z toho něco vyzkoumali.“ Nenávistně se díval k zrcadlu. Jen co jsem si to přečetl, tak jsem povzdechl.

Vím, že má pravdu, ale také vím, že se mu snaží pomoct. Jenže je to pomoc doktorů, kteří k němu nechovají vůbec žádné city, pro ně je to jen další člověk, na kterém potřebují zjistit, co se v něm odehrává. Snaží se mu zasáhnout do jeho nejtajnějších koutů v duši, a to by se nelíbilo nikomu.

„Chápu tvé pocity, Tome. Víš, oni se snaží přijít na to, jak jsi na tom po psychické stránce. Nikdo si nemyslí a neříká, že jsi magor, věř mi to. Ale já ti rozumím. Udělám vše pro to, abych tu u tebe mohl každý den být. Jen tě chci požádat, pokud s nimi nechceš spolupracovat, dobře, přijmu to, ale budeš spolupracovat se mnou?“ podívám se mu do očí a jemně propletu své prsty s těmi jeho. Přikývl a usmál se. Něžně mi ruku stiskl na souhlas. Dlouho se na mě jen díval, až pohled sklonil k tácu s jídlem. Znechuceně nakrčil nos, ale položil si ho do klína. Bylo to jídlo, jaké se nedalo identifikovat. Největší jeho problém ovšem byla rajčata na okraji talíře. Ano, to je můj Tomi. Vidí rajčata a je mu zle ještě týden. Zaculil jsem se nad tím jeho výrazem. Vzal jsem vidličku a ihned rajčata odšoupnul na stranu na znamení, že vím, že je nejí. Pro něj to mohl být další důkaz, že ho znám a nelžu mu.

„Vezmi si aspoň trošku, já si tě klidně i nakrmím,“ pohladím ho po rameni s úsměvem. Nad tím se pobaveně usmál. Je stále tak rozkošný. Zlatíčko moje. Vzal si ode mě vidličku a sám začal jíst. Lezlo to do něj sice příšerným způsobem, ale stále to bylo alespoň něco. Ukázal při tom k papírům, které jsem s sebou přinesl. „To jsou ty formuláře, které ti doktor dnes přinesl, pokud vím. Co kdybychom je zkusili vyplnit společně? Aspoň zhruba, jen aby tam něco málo bylo?“ nabídnu mu a nechám ho v klidu jíst. On ze sebe však tác sundal a s tím jídlem si lehl. Přitáhl si papíry k sobě a do volné ruky si vzal propisku. Podíval se na mě. „Klidně se zatím najez, Tomi. Tohle počká,“ navrhnu mu. On místo toho poklepal rukou vedle sebe, jako by chtěl, abych si lehl k němu. Je od něj milé, že mě chce u sebe. Stále se ho smím dotýkat víc. Už mi sám tiskne ruku, objal mě, teď u něj smím ležet. Jsem tak vděčný. Byl jsem překvapný, ale hned jsem si k němu přilehnul a usmál se.

„Tak?“ usměju se.

Začal vyplňovat papír. Jako první otázka bylo: „Co nejvíc vás trápí v tento okamžik?“ Chvíli se rozmýšlel, až začal něco psát. Byl jsem tiše, nechtěl jsem ho u toho nijak rušit. Byl jsem moc rád, že se do toho pustil. Když se přesunul k další otázce, mohl jsem nahlédnout, co to tam vlastně napsal. „Trápí mě tohle prostředí a paměť, především vůči Billovi.“ Brouček můj. Je pořád tak ohleduplný a hodný. Tohle pro mě tak moc znamená. Nahnul jsem k němu hlavu, abych se na něj podíval. Byl soustředěný. Maličko jsem se sám pro sebe usmál. Byla tam spousta otázek. Jedna z hlavních však byla: „Máte sklony k sebepoškozování? Ublížil byste si, kdybyste mohl?“

Na to odpověděl: „Ne, neublížil. Nemám důvod si nějak škodit. Udělal jsem to, ale nevím proč. Na nic si nevzpomínám.“

Poté mě zaujala ještě jedna, ta poslední – „Co je vaší prioritou?“

„Dostat se ven, vzpomenout si a zase normálně žít.“ Těšilo mě, že má takové priority. Stále přemýšlí a uvažuje reálně, což je jedině dobře. Myslím, že tohle je další možnost, jak mu odsud pomoct ven.

„Hotovo?“ zeptám se tiše a usměju se. Přikývl na souhlas a všechny papíry mi podal. Vrátil i talíř na tác. Snědl toho poměrně dost, ačkoli ne všechno. Zdálo se, že to můžu odnést. Nebyl jsem si ovšem zcela jistý, proto jsem se raději zeptal: „Mám to už odnést?“ To mi odkýval. Posadil se a začal rozbalovat čokoládu. Vypadal spokojeně. „Mockrát děkuju, Tome,“ usměju se a pomalu se zvednu. Přál bych si, aby si uvědomil, jak moc pro mě tohle znamená. Tác i formuláře odnesu ven. Doktor seděl za sklem na židli a dělal si nějaké poznámky.

„Vážně toho kluka nechápu, ať se snažím jakkoli,“ povzdechne. „A mockrát díky, že jste to s ním udělal a… že mu takhle pomáháte, když my to nezvládneme.“ Nikdy jsem si vážně nemyslel, že by mi nějaký doktor děkoval. Bývá to spíš naopak.

„Nemáte za co děkovat, já to udělám rád, když mohu,“ kouknu se na doktora, ale rychle zaběhnu zase k Tomovi.

„Už jsi ji ochutnal?“ usměju se na něj a dojdu k němu. Posadím se vedle něj jako předtím. On tam však seděl s rozpolceným výrazem. Čokoládu měl položenou na klíně. Tiše ji sledoval. „Děje se něco?“ podívám se na něj ustaraně. Pokýval hlavou a natáhl se po bloku s propiskou. „Tak piš,“ šeptnu vlídně a pokrčím kolena. Také tak udělal.

„Nejsem si jistý, jestli si pamatuju tu chuť, ale něco mi řeklo, že na ní chuť mám. Nechápu to.“ Hned si to přečtu. Mrzí mě, že je tak zmatený, ale tohle všechno bude trvat hodně dlouho. Ale já se na to snad i těším. Rád mu pomůžu znovu všechno poznat.

„Není důležité, abys to chápal. Tohle moc dobře pochopit ani nejde, ale je hlavní, že ti to něco řeklo, Tomi,“ usměju se. „Uvolni se, vezmi si,“ pobídnu ho lehce. Očividně chvíli váhal, ale nakonec si kostičku přece jen ulomil a strčil si ji do pusy. Stáhl obočí, načež se usmál a zavřel oči. To bylo jasné znamení. Donutilo mě to se od srdce usmát. On a čokoláda. Ten jejich vztah je, koukám, pořád naprosto stejný.

„…výraz jsi vůbec nezměnil,“ pošeptám potom. Odlomil s úsměvem další kousek, a hned si ho nacpal do pusy. Také mi nabídl.

„Ne, děkuju, jen si ji sněz,“ pohladím ho po dlani. „Tomi, proč jsi přestal mluvit? Napíšeš mi to?“ zeptám se opatrně. Celkem mě tohle zajímá. Moc dobře tomu nerozumím. Zarazil se. Rozvážně zakroutil hlavou, že ne.

„Dobře, v pořádku,“ znovu ho pohladím. Pomalu odložil čokoládu a začal psát na papír.

„Jak se máš? Co jsi dnes dělal?“ natočí ke mně blok, načež upne pohled k mým očím. Zajímal se o mě, chtěl o mně vědět víc. Neviděl ve mně pouhou záchranu. Opravdu jsem ho zajímal.

„Jsi hodný, děkuju,“ ocením jeho zájem. „Od rána jsem se těšil, až za tebou půjdu. Byl jsem doma a odpočíval,“ odpovím mu, aniž bych uhnul pohledem z jeho očí. Probíral si to v hlavě, až se znovu rozepsal.

„Můžu hádat, co děláš za práci?“

„Zkus to,“ pousměju se. Tak to jsem na něj zvědavý. Hned se usmál. Jako první napsal – „model“. Začal jsem se tiše smát. I přesto, jak vážné tohle všechno bylo, musel jsem se zasmát. To je ale blázínek. Tak tohle by mě nenapadlo ani ve snu, ale je stále stejný. Už když jsme se poznali, říkal mi to.

„Jak jsi na tohle přišel? Jak tě to napadlo?“ usměju se sladce.

„Podle oblečení a celkově na to máš postavu atd.,“ usmál se na mě, když mi ukázal blok.

„Aha,“ usměju se. „Ne, nejsem model, vážně ne. Jsem designer, navrhuju… nábytek, vybavení bytů a domů,“ brouknu tiše a povzdechnu.

Kdyby jen věděl, jak nás dejme tomu částečně moje povolání dalo dohromady. Pořád mám před očima, jak jsme se poprvé líbali u mě v kanceláři a Brian tam přiletěl. Bylo to tak nádherné. Držel jsem ho v náručí a on se mi zcela oddával.

„To je pěkný zaměstnání,“ napíše mi.

„Děkuju,“ pousměju se.

Chvíli uvažoval, až posmutněl a znovu se rozepsal. „Nemám pocit, že jsem gay. =(„

„Proč? Jak jsi k tomu došel?“ kouknu se na něj. Teď mi tak dochází, že možná tahle jeho ztráta paměti všechno naruší. Možná vážně začne koukat po holkách. A pokud ne, je tu další pravděpodobnost. Najde si třeba kluka… Ale proč bych to měl být zrovna já? Teď už ke mně nemusí začít něco cítit. Jednoduše… nebudu to třeba už já.

„Jsem teď nejspíš jen zmatený, ale nevím, jak mám poznat, jestli jsem gay,“ napíše mi s povzdechem.

„Ano, dej tomu čas, tohle se… vyvine samo,“ sklopím zrak a rty semknu pevně k sobě. „Ale to poznáš, až uvidíš… nějakého… hezkého kluka a zalíbí se ti. Třeba se v tobě něco… probudí a budeš mít jasnou možnost to rozpoznat.“

„Co když se mi bude líbit holka?“ Jo, to je taky možnost.

„Tak se ti bude líbit holka, na tom není nic špatného,“ kývnu s úsměvem hlavou, i když mi to trhá srdce.

„Ale co ty?“ napíše mi ihned se zoufalstvím v očích. Zabodnu pohled kamsi do země.

Mám ho podporovat, sakra. Nemůžu se tady zhroutit. Já chci, aby začal zase žít normálně. Rád mu odsud pomůžu i za tu cenu, že potom už s ním nikdy nebudu. Hlavně, aby… byl šťastný.

„Vůbec se na tohle neohlížej, na mě nekoukej, Tome.“

Opět něco začal psát, ale když se na mě podíval, přestal a blok odložil. Přepadl ho ochranitelský pud jako dřív. Pohladil mě smutně po rameně a poté mě objal kolem pasu. Přivřel jsem oči a trošku se k němu přivinul.

„Jsi tak strašně hodný, děkuju ti,“ pohladím ho. „Ale teď nesmíš koukat na nic jiného než na sebe, ano? Mysli sám na sebe.“ Ale on jen zavrtěl hlavou a hladil mě dlaní konejšivě po boku. Stále byl tak nesobecký. „Udělal bys to pro mě, prosím?“ pošeptám a tulím se k němu. Vdechuji zase jeho omamnou vůni. Tolik ho potřebuju. Tak strašně moc.

Uchopil propisku a krátce na papír naškrabal – „Udělal bych cokoli, ale tohle po mně nechtěj. Já vím, že mě miluješ a já ti nechci ublížit.“ Trhaně oddechnu a zabořím mu hlavu mezi krk a rameno. Musel jsem to jednoduše udělat.

Bylo by možná lepší, kdybych odešel. Ale zase ho tu nechci nechat samotného, slíbil jsem, že tu s ním budu. Musím to překonat. Je to realita.

„Neublížíš mi. Já chci, abys byl šťastný. To je pro mě to hlavní,“ šeptnu. Povzdechl, zakroutil hlavou, jako bych byl idiot, a zase mě objal.

„Jak… jak víš, že tě miluju?“ zeptám se po chvíli, kdy ho pohladím po paži.

Položil mi blok do klína, aby ho nemusel pořád odendávat a napsal: „Jsi tady.“

Zvednu hlavu a podívám se mu do očí. Jsme u sebe hodně blízko.

„Děkuju,“ vydechnu a nechám pootevřené rty. Je to tak těžké. Jsem u něj tak moc blízko a ani políbit ho nemůžu.

„A cítím to,“ dopíše na papír.

Semknu rty k sobě. „Je to až tak znát?“

Bezelstně se na mě usmál.

„Nedokážu nedávat city najevo, promiň mi to.“

Pokrčil rameny, odtáhl se ode mě a zase začal psát. „Doktor říkal, že jsi měl nehodu. Co se stalo?“

Jak to mu to mám jen říct? Nechci, aby se rozrušil.

„Ahm, nevím, zda je dobré o tom teď mluvit,“ vzhlédnu k němu. „Ale asi bys to vědět měl, jen mi slib, že se nebudeš nijak rozčilovat a stresovat, ano?“

Nepatrně přikývl. Ostražitě mě sledoval.

„Ale neboj se, je to všechno už pryč,“ chytnu ho jemně za ruku. Začnu si s jeho prsty hrát. Uklidňuje mě to. Měl ty prsty vždycky tak hrozně hebké. Naslouchal mi. Zhluboka jsem se nadechnul. „Jednou večer jsme se pohádali, já jsem se k tobě zachoval špatně, křičel jsem a… já… já se omlouvám,“ oddechnu roztřeseně. Je to pro mě stále moc čerstvé. „A ty jsi odešel pryč. Volal mi tvůj kamarád Ben, se kterým chodíš do školy, že u něj spíš, abych o tebe neměl starost. No… a já jsem se s ním domluvil, že si pro tebe ráno přijedu. A pak… to přišlo. Já jsem měl autonehodu. Probudil jsem se po delší době v nemocnici a seděla u mě tvoje maminka, Simone. Pověděla mi, co se stalo. Že… že sis chtěl vzít život.“ Nemluví se mi o tom dobře, ale vůbec ne. Cítím, jak mě znovu pálí slzy. „…a potom, že ses ocitl tady.“

Zoufale na mě hleděl. Zorničky měl plně rozšířené. Sklopil hlavu. Vypadal otřeseně. Hlavou se mu muselo honit alespoň tisíc myšlenek. Opatrně jsem ho objal a přivinul ho k sobě. Neměl jsem mu to říkat. Akorát se tím bude trápit.

„Já vím, že je toho na tebe moc, ani já jsem tohle ještě nevstřebal, ale všechno bude dobré, věř mi,“ pošeptám. On se mi ale vyvlékl a objal si hrudník rukama. Kousal se do rtu. Jemně se mu chvěla brada, jako by měl plakat. Znovu byl tak zranitelný a křehký. To jsem to dopracoval. Ale lhát mu také nechci. Tohle je tak prekérní situace. „Klid, prosím,“ pošeptám potichu. „Když se rozrušíš, já budu muset odejít,“ oddechnu, ale on mě nevnímal. Přikrčil si nohy k tělu a objal je. Pohladím ho co nejvlídněji po zádech. „Tome,“ řeknu tak, aby mě začal aspoň trošku vnímat. „Moc tě prosím, uklidni se. Já… mám odejít?“

Cukl sebou, jako bych mu snad dal elektrický šok. Odšoupl se z mého dosahu. Ne, ne, ne, já mu přece neublížím. Tomi… Vzápětí se otevřely dveře a vešel doktor. Dal jsem ruku ihned pryč. Zvedl jsem pohled k doktorovi. Věděl jsem, že budu muset odejít. Do prdele! Pokynul ke mně hlavou. Věděl, že chápu. I přesto, že mi cukala brada a celé moje tělo bylo v jednom třesu, jsem se zvedl. Ani jsem nevěděl, co říct. Tom měl hlavu schovanou mezi koleny a plakal. Rvalo mi to srdce na miliony kousků. Věděl jsem, že když mu teď něco řeknu, nebude mě stejně poslouchat. Proto jsem se rozešel pomalu s brekem ven. Teď mě k němu nebudou chtít zase pustit, bude tu dál a já nebudu moct vůbec nic dělat. Všechno jsem to zkazil! Vlastně i to, že je tady, je moje vina. Všechno jsem to zavinil já. Kdybych na něj onen večer nekřičel a nechoval se jako idiot, nestalo by se to. Kdyby mi, sakra, nelhal. Kdybych se soustředil na cestu a nejel s myšlenkami na něj… Všechno je pouze ‚kdyby‘.

Doktor mě pohladil po rameni a rozdělil nás s Tomem, když zavřel dveře.

„Je mi líto, že to takhle dopadlo, ale je toho na něj moc. Potřebuje přemýšlet,“ dívá se na mě soucitně.

„Já… já vím,“ neudržel jsem se a nahlas jsem se rozbrečel. Opřel jsem se o zeď a zakryl si obličej dlaněmi. Já chci zpátky svého Toma. Musím ho odsud dostat. Ale zatraceně jak, když je na tom psychicky tak špatně. Chovám se k němu tak hezky, jako by se nic nestalo a já mu vše jen vyprávěl jako pohádku, ale všechno je to přitom jen a jen moje vina. Kvůli mně je teď tady. Nejradši bych se neviděl.

„Necháme ho teď v klidu přemýšlet. Musí najít sám sebe. Nic si z toho nedělejte. Nese to plno bolesti, ale i tak dělá obrovské pokroky. Bál jsem se, že je úplně ztracený. Pročetl jsem si jeho odpovědi a jsem spokojený. Jeho psychika je nejvíc narušena tímhle prostředím. Je schopný normálně a logicky přemýšlet. Přesuneme ho do sektoru A. Není sobě ani ostatním nijak nebezpečný. Necháme ho chodit na hřiště, do parku, do společenské místnosti. Přijdete se na něj zítra podívat?“ usměje se na mě mile. Měl radost, že mi takovou zprávu může oznámit. Vážně? Aspoň, že tak. Tohle je více, než dobrá zpráva. Bude se cítit lépe, a to je pro něj to hlavní. Tady by vážně zešílel. Otřel jsem si oči a popotáhnul.

„Moc vám děkuju. Jsem… jsem moc rád, že ho dáte do toho druhého sektoru. On to potřebuje. To prostředí tu na něj vážně špatně působí, on… jinak vážně uvažuje logicky a naprosto normálně,“ natáhnu se pro svou tašku. „Pane doktore, já nevím… Ublížil jsem mu,“ rozechvěje se mi brada znovu. „Já… bych rád, ale mám pocit, že mě nebude chtít přijmout.“ Což by pro mě byl ten největší trest.

„Má k vám důvěru, ví, že ho milujete. Potřebuje jen všechny informace vstřebat. Ani neví, proč se chtěl zabít. Neví, jaký vztah jste měli. Myslím si, že by bylo nejlepší vzít ho zpět do vašeho života, všechno mu ukázat a snažit se mu všechno připomenout,“ pokývá hlavou. „Na to je ovšem ještě čas,“ usměje se. Přivřu oči a zakroutím slabě hlavou. Rozumí tomu, očividně do toho vážně vidí a ví, co se v něm odehrává, ale ani tak to nedokáže tak dobře posoudit.

„Máte pravdu, ale… on ani neví, jaká je jeho orientace. A já ho nechci k ničemu nutit. Musí na všechno pomalu, ale já ani ten čas nedokážu odhadnout. Je to tak… složité,“ povzdechnu.

„Čas vše spraví. Má velkou motivaci,“ usměje se. „Pokud to takhle půjde i nadále, věřím, že za pár dnů ho s vámi pustím na den mimo areál, pokud bude on i vy souhlasit. Potřebuje vidět opravdový svět.“

„To by vážně šlo?“ vydechnu užasle. Hrozně mě to překvapilo, ale zároveň i potěšilo. On by mi ho ‚půjčil‘? Kdybych ho směl někam vzít, pokusil bych se mu všechno připomenout, ukázat mu, ale tady tu možnost vážně nemám.

„Ano, to by šlo,“ přikývne.

„Bylo by to skvělé. Já…“ olíznu se a podívám se do prázdna, „…zítra přijdu,“ řeknu rozhodně.

„Dobře. To bude… dobře,“ usměje se. „Tak pojďte, dovedu vás k východu. Mám stejnou cestu.“ Došel ke dveřím a otevřel.

„Díky,“ otřu si tváře a rozejdu se s ním ven. Byl jsem z toho velmi rozrušený, ale řekl jsem si, že i přesto, že plakal a cítil se teď špatně, dokázal mnoho. Zítra už bude moct jít ven, být na čerstvém vzduchu, který mu jedině prospěje. Bude se cítit rozhodně volněji, jak ho znám. Bohužel, je to tak, že když chce člověk něčeho dosáhnout a něco zvládnout, nese to s sebou i nějaké negativní stránky, bolest… Člověk musí vydat velké úsilí a leccos překonat a já mám pocit, že ten proud jeho slz a to veškeré utrpení je k něčemu dobré, i když to zní příšerně. Já vím, že on to dokáže.

Z léčebny jsem se vydal ještě do nemocnice. Musel jsem ještě na kontrolu a na vyndání stehů. Naštěstí jsem to měl všechno rychle za sebou, a potom se rozjel rovnou domů. Potřeboval jsem si odpočinout a všechno si to nechat uležet. Hodně jsem o tom všem přemýšlel, stále jsem myslel na to, jak mě hladil a objímal. Jindy by mi to přišlo moc hezké a milé, ale teď mi to přišlo dokonalé a abnormální. Je to až neuvěřitelné, jak se během pár minut dokáže vše tak změnit. Mám pocit, jako by se můj život otočil o 180°.

autor: *Mischa* :o* & Turmawenne