autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL Další den jsem byl celkem odpočatý. Po několika dnech jsem se trošku vyspal, ale to jen díky té únavě, která na mě padala jako balvan. Ale není se čemu divit. Komu by v tomhle stavu chutnalo jíst, pít, spát nebo se snad něčím odreagovat.
Dlouho jsem přemýšlel, zda za Tomem mám jít, ale nakonec jsem usoudil, že za zkoušku nic nedám. Dnes by pro něj měl být dobrý den, tak snad bude i trošku vyrovnanější.
Bylo pár minut po jedné hodině, když jsem se dostavil do léčebny. Nedbal jsem na nikoho a nic a nechal si rovnou zavolat lékaře Eisenhowera. Ten mě informoval o tom, že Toma už přeložili. Řekl mi, jak je na tom, a hlavně mi za ním dovolil jít. Sestra mě poté navedla na hřiště, kde měl Tom být. Možná tu budou nějaké děti. On měl děti rád, vyhledával je, možná ho to sem táhne. Pomalu jsem se k hřišti rozešel a snažil se ho mezi ostatními lidmi, ale i pár dětmi, najít. Až poté jsem ho zahlédl u jednoho ze stolů. Seděl tam s nějakou dívkou, které mohlo být přibližně 17 let, a hráli spolu pexeso. Zastavil jsem se. Neměl bych ho rušit. Je dobře, že tu má nějakou společnost. Nebudu tvrdit, že nežárlím, že nemám strach, že… Sakra. Jsem vlastně rád, že je tu s někým. A i kdyby… poté byl v životě s někým jiným, já to musím respektovat, tečka.
Chvíli jsem na ně jen tak tiše hleděl, ale poté jsem se zase rozešel směrem k němu. Vypadal poměrně spokojeně, ačkoli neřekli ani slovo. Možná také nemluvila. V tichosti jsem došel téměř k jejich stolu. Jen jsem se na něj zadíval. Možná mi nebude věnovat pozornost a nebude chtít, abych tu byl. Je to jen na něm. Vzhlédl a hned se na mě usmál jako sluníčko. Byl šťastný, že mě zde vidí. Kývnul na tu holku, ona na něj taky a zvedl se. Hned mě vzal za ruku a někam mě vedl. Byl jsem tím velmi mile překvapený. Na tváři se mi rozlil lehký úsměv a s tím jsem se jím nechal kamsi vést. Jsem za tohle tak moc rád. Druhou rukou napodobil psaní pera, ale blok po ruce neměl ani on, ani já. Zastavil se a zadíval se na má stehna.
„Ahoj,“ pozdravím ho napřed a pousměju se. „Já… ahm, já tu nemám blok, promiň mi to,“ povzdechnu. Zůstanu se dívat na to, jak se mi dívá na nohy. Eh? „Copak je?“
Vztáhl ke mně ruku a opatrně mi z kapsy vytáhl mobil. Nesměle se usměje. Chytrý. To by mě ani snad nenapadlo.
„Aha, dobře,“ šeptnu. „Tomi,“ oslovím ho poté. Už mi něco psal na mobilu, ale poslouchal.
„Nezlobíš se na mě? Já… nevadí ti, že jsem přišel?“ zeptám se, i když ho nerad ruším. Ihned zakroutil hlavou a stáhnul mě na lavičku. Poté mi podal mobil, kde bylo napsáno – „Omlouvám se za včerejšek, bylo toho na mě moc. Jsem moc rád, že tu jsi se mnou =)“
„Tomi,“ řeknu hned radostně. I ten jeden jednoduchý smajlík a pár jeho slov mi umí udělat takovou radost. Neodmítl mě. Natáhnu se k němu, jako bych ho chtěl obejmout. „Moc děkuju, jsem taky moc rád, že jsem tu s tebou. Přeložili tě už do sektoru A, že?“ usměju se vlídně.
Ihned spokojeně přikývnul. Smazal dosavadní text a znovu se rozepsal. Bylo to mnohem rychlejší, než když psal na papír.
„Jo, už jo. Je to mnohem lepší, když můžu mezi lidi a ven. Tohle jsem potřeboval. Měl jsem už pocit, že mi začíná hrabat, ačkoli je paradox, že už na psychiatrii zavřený jsem. Co jsi dnes dělal a jak ses měl?“
Sklonil jsem pohled k mobilu a hltal text. Jakmile jsem oči od mobilu odlepil, vzhlédl jsem znovu k němu.
„Jsem moc rád i za tebe, že tě přeložili sem. Je to pro tebe lepší. Já… no, dneska jsem toho moc neudělal, jen včera jsem byl na kontrole v nemocnici, vyndali mi stehy,“ brouknu.
„Kde to máš? Můžu to vidět?“ napsal mi v mžiku. Jakmile jsem si to přečetl, tak jsem si rozepnul bundu. Trošku jsem si vyhrnul tričko a ukázal mu jizvu, kterou jsem měl na břiše.
„Ale ono to časem zmizí, nic to není,“ usměju se trošku. „A pak mám na ruce, u loktu.“
Starostlivě se mi podíval do očí, načež mě něžně vzal za loket. Byl to však ten druhý, tak si přesedl. Chvilku si moje zranění prohlížel, až mě po něm jemně pohladil bříškem prstu. Je to stále tak hodný a starostlivý andílek.
„Děkuju, hned to bolí méně,“ usměju se na něj sladce.
Nad tím pobaveně zakroutil hlavou a opět se chopil mobilu. „Můžu mít otázku?“
„Samozřejmě, ptej se,“ usměju se.
Semknul rty k sobě a něco na mobilu naťukal. Váhal, než mi to ukázal. Červenal se. „Spali jsme spolu?“
Sklopil jsem s úsměvem pohled. Přijde mi to tak roztomilé, jak se červená a je stydlivý. Nečekal jsem tuhle otázku.
„Co myslíš?“ šeptnu tiše. „Ahm, nebudu tě napínat. Ano, spali.“
„A kdo koho…?“ ukáže mi displej mobilu.
Skousnu na okamžik piercing mezi zuby. „Já tebe,“ kývnu krátce hlavou. „A… ty… nedovedli jsme to do konce, ale… byl jsi ve mně… ahm, prsty,“ brouknu. Lituju toho, že jsem mu to tehdy nedovolil. Vážně mě to… mrzí.
Kousnul se do rtu, jako by mu bylo trapně. Pak se zase obrátil k mobilu. „Ani si nejsem jistý, jestli si pamatuju pocity při orgasmu. Vtipný, viď?“ ukázal mi mobil se smutným úsměvem.
Pohlédnul jsem po přečtení textu na něj a lehce se usmál. Já věřím tomu, že si ty pocity jednou zase vybaví. Pohladil jsem ho po předloktí.
„O nic nejde, dej tomu čas. A pokud chceš, klidně se ptej dál.“
Pokýval hlavou a chvíli mi zamyšleně hleděl na břicho. Poté zvolil svoji klasickou konverzaci přes mobil. „Nechci, aby sis celou tu nehodu bral na sebe. Nevím podrobnosti, ale mám pocit, že tě to trápí. Tak ti chci říct, že nemusí. Nic z toho není tvoje vina.“ Podal mi mobil a upnul ke mně pronikavý čokoládový pohled. Sklonil jsem pohled k mobilu. Tenhle text jsem si četl několikrát. Je velmi šlechetný, když takhle smýšlí, ale já si tohle neodpustím nikdy.
„Tomi, tohle je… moc těžké, ale já jsem si vědom toho, že to moje vina je. Nechci, abys nad tím přemýšlel. Snaž se myslet na hezké věci, které zatím víš. Snaž se vzpomínat i na to hezké, pokud to časem půjde. Ale tohle si já vždycky za vinu dávat budu,“ přiložím si dlaň k hrudi, „…strašně mě to tíží.“
„Ale já to tak nechci. Prosím,“ napíše mi smutně.
„Já se můžu pokusit to přehodnotit, ale tu vinu si neodpářu. Tohle nedokážu, promiň mi to. Jen se tím TY,“ zdůrazním to slovo, „…netrap.“
Zklamaně povzdechl a sedl si do tureckého sedu.
„Ale teď na to nemysli. Já bych byl rád, kdybychom si dnešní odpoledne trošku užili, povídali si, o čemkoli jen budeš chtít, ale nechci, aby ses trápil, prosím,“ upnu k němu oči.
Smutně přikývl.
„Máš nějaký naše fotky v mobilu?“ napíše mi, když si ke mně přisedne blíž. Aspoň nějaká památka na ty překrásné časy.
„No, většinu mám ve foťáku, ale něco mám i v mobilu. Dával jsem si je tam,“ usměju se. „Můžu tě trošku obejmout?“ ujistím se. Přikývl a podal mi mobil, abych mu to našel. S radostí jsem ho objal kolem ramen a přisedl si také o něco blíž k němu. Našel jsem v mobilu složku s fotkami, jak jeho, tak našimi společnými, a potom mu dal mobil zpět do ruky. Začal si je pomalu prohlížet. Když narazil na tu, kde je svlečený do boxerek a sám se fotí, se smíchem vykulil oči. Zasmál jsem se. Jak dlouho já tohle měl na tapetě. Stále mě to nutí vzpomínat. Kéž by to šlo vrátit.
„To jsme spolu tak nějak začínali. Já jsem ti tehdy taky poslal takovou… erotickou fotku,“ usměju se. Usmál se, přisedl si ke mně blíž a projížděl je dál. Měl jsem tam jednu z těch fotek, když jsme se fotili v Berlíně. Líbali jsme se. Dlouho jí tiše pozoroval. Díval jsem se na tu fotku nějakou dobu s ním, ale po chvilce jsem sklopil zrak a začal si pohrávat s prstýnkem.
„Byli jsme… na víkend v Berlíně. Jen tak jsme si vyjeli. Pořád jsi tam všechno fotil, běhal jsi po náměstí a všechno dokumentoval,“ usměju se bolestně nad tou vzpomínkou. Tehdy mě naštval. Všude lítal beze mě a já jen seděl a koukal na něj… Co bych dal teď za to, kdyby kolem mě poletoval. Věděl bych, že mě miluje, že je stále se mnou a… Ach jo. S úsměvem ke mně vzhlédl a pokračoval v prohlížení fotek, dokud se nezastavil na delší dobu u fotky, kde spal. Semknul jsem rty k sobě a znovu se tiše zasmál.
„No a takhle spinkáš. Já nevím proč, ale… přišel jsi mi vždycky tak sladký a roztomilý, když jsi spal. Oddechoval jsi tak klidně, občas se ti jen lehce zatřepotaly řasy nebo jsi něco zabručel. Neodolal jsem a fotil si tě,“ dostávám ze sebe všechny svoje pocity.
Pohladil mě po boku a položil si mi hlavu na rameno. Vylezl z fotek a chvilku psal. „Přál bych si vzpomenout. Vypadá to jako pohádka. =(„
Podíval jsem se na něj. Zahleděl jsem se mu do těch nádherných čokolád a jen se na něj díval.
„Taky bych si to přál, ale… já cítím, že si vzpomeneš. I kdybys to nechtěl vrátit, vím, že si vzpomeneš, Tomi. Bude to chvíli trvat, ale… ty vzpomínky se ti vrátí,“ pošeptám a pohladím ho po ramenu. Smutně se usmál a sklopil pohled. Něco ho očividně trápilo.
„Copak je?“ zašeptám a zvednu mu trošku hlavu, abych na něj lépe viděl.
Pohlédl na mobil a napsal mi: „Řekni mi o mně něco, cokoli. Řekni mi mé vlastnosti, to, co tě napadne, co jsi na mně měl rád.“ Smutně sledoval moji bundu. Sladce jsem se nad tím usmál.
„Rád,“ šeptnu a pohladím ho po zádech. „Studuješ vysokou školu zaměřenou na psychologii,“ sdělím mu první informaci. Dobře, na Briana myslet nebudu a ani o něm zatím nebudu vyprávět. Rozrušený je z toho všeho dost. Trošku si poodkašlu a pokračuju. „Jsi velmi vnímavý a citlivý. I přesto, že jsi stydlivý, dokážeš být pěkně vášnivý a bouřlivý, v dobrém slova smyslu. Jsi neuvěřitelně hodný, ochotný a starostlivý. Vždycky jsem na tobě miloval tvou roztomilost, smysl pro humor, i to tvoje neustálé škádlení,“ šeptám.
Nad tím se trošku usmíval. Chvilku něco psal, až mi mobil dal do ruky. „Myslím, že mám rád děti. =) Mám?“
„Tome,“ vydechnu překvapeně, ale radostně. Tohle je tak výborné znamení. Cítí to, on si vzpomene, já to vím! „Ano, miluješ děti. Pracoval jsi v dětském domově.“
Zmateně se zamračil a téměř mi mobil vyrval z ruky. „Právě jsi řekl, že jsem chodil na vysokou!“
„Zvládal jsi oboje. Ráno jsi chodil na přednášky a občas, ne každý den, jsi chodil odpoledne do dětského domova,“ vysvětlím mu hned.
„Unesl jsi mě někdy ze školy?“ napíše mi s pobavením. Líbí se mi, že se ptá i na tak jednoduché otázky. Ten jeho zájem a touha po tom vědět víc, je roztomilá.
„Mm, čekal jsem na tebe většinou před školou. Často se stávalo, že jsi za mnou sám z ničeho nic přišel do kanceláře,“ usměju se.
„Máš vlastní kancelář? Jsi boss?“ ukáže mi se smíchem displej. Začnu se tiše smát.
„Ne to ne, ale mám svou kancelář, ano. Dělám v jedné firmě ten design, jak jsem ti už říkal.“
Zkroutil rty, jako by přemýšlel, až se znovu rozepsal. „Co moje rodina a přátelé?“
„Moc jsi mi o svých přátelích neříkal, ale vím, že máš kamaráda Bena, se kterým chodíš do školy. A rodina,“ povzdechnu tiše. „Máš… skvělou mamku a měl jsi i sestru, Tomi.“ Vůbec nevím, jak mu to jen říct. Nemůžu na něj vybafnout, že mu umřela sestra na Pompeho chorobu.
„Prý… umřela?“ napíše poněkud rozrušeně.
„Ano,“ pokývám hlavou. „Je to víc jak… měsíc,“ šeptnu tiše.
„Pověz mi o ní něco…“ ukáže mi displej.
„Molly… byla krásná holčička, bylo jí 9 let. Měla Pompeho chorobu, na kterou bohužel teď zemřela. Měli jste spolu hrozně krásný vztah. Vlastně… nás dva Molly takřka dala dohromady. Já jsem za ní chodil k vám domů, i když tomu bylo tak, že jsem chodil hlavně i za tebou,“ přiznám. I mně se o tom těžce mluví. Je to pořád tak čerstvé. Stalo se toho tak strašně moc.
Se skloněnou hlavou se kousal do rtu, lehce se u toho mračil. Něco se uvnitř něj odehrávalo. Byl mimo dimenzi. Proto jsem si řekl, že mu o ní budu ještě chvilku povídat, možná si ji dokáže představit.
„…byla ti velmi podobná, byla vážně moc hezká. Krásné děvče. Měla hnědé oči, o trošku světlejší než ty. Vlásky světle hnědé, vlnité. Stejně zářivý úsměv jako nosíš ty i tvá mamka.“
Založil si ruku mezi stehna a druhou si začal mnout čelo. Nepravidelně dýchal.
„Tomi, co se děje?“ kouknu se na něj starostlivě. Naklonil hlavu ke straně a zavřel oči, načež si dlaní přikryl obličej. „Tomi,“ zašeptám a opatrně mu sjedu dlaní po zádech. Mám o něj strach. Zhluboka se nadechl a zase vydechl. Když otevřel oči a dal ruku ze svého obličeje, zadíval se kamsi do prázdna.
„Vzpomněl sis na něco?“ zeptám se opatrně. Nejsem si tím jistý, ale vypadá, jako by měl nějaký… krátký úsek před očima, jako by si na něco vzpomněl. Nepatrně zavrtěl hlavou a odvrátil ji ode mě.
„Dobře, v pořádku,“ semknu rty k sobě a trošku si ho k sobě přivinu, rád bych ho ukonejšil.
„Projdeme se?“ napíše mi.
„Pokud chceš, tak klidně,“ šeptnu a nabídnu mu svou ruku. Přichytil si mě, a když jsme se společně zvedli, šli jsme kamsi do parku. Šel asi půl metru ode mě, stále si udržoval jistý odstup. Mrzelo mě to, ale musel jsem to respektovat. Jsem pro něj stále cizí.
Šli jsme dál, nechal jsem se jím vést. Nic neříkal, vlastně nechtěl nebo nemohl. Spíš se stále tak zamyšleně ohlížel. Vtisknul jsem mu mobil do ruky, kdyby mi chtěl cokoli říct.
„Pokud mi budeš chtít něco povědět, kdykoli můžeš. Jen… naštval jsem tě?“
Zakroutil hlavou a raději začal psát. Po chvilce mi ho podal zpátky.
„Chci se s tebou jen procházet… Doktor říkal, že by mě s tebou někdy někam pustil. Kam bychom šli nebo jeli?“
„Ano, to říkal. Nevím, jestli hned dnes, ale brzo určitě ano. Mm, kam bys chtěl,“ usměju se trošku.
„Chtěl bych vidět dům,“ napíše mi.
„Který máš na mysli přesně?“ zajímám se.
„…nevím. Nevím, kde jsem bydlel.“
„Ah, takhle. Rád tě tam zavedu. Ukážu ti dům, ve kterém jsi bydlel se svou mamkou a můžu ti ukázat i dům, kde je náš… byt,“ nasucho polknu. Náš. Stejně pro mě bude stále náš.
„Náš byt?“ dotáže se.
Tiše povzdechnu. Jako by mi snad četl myšlenky. „Jsi u mě částečně nastěhovaný, začal jsi u mě trošku… bydlet.“
„Jak dlouho?“ napíše se zájmem.
„Bylo to, když Molly umřela, takže… několik dnů,“ vydechnu.
Zamračil se a povzdechl. Pak napsal: „To není tak dlouho.“
„Ne, není. Plánovali jsme si, jak spolu budeme bydlet, aspoň částečně a… jak-jak spolu jednoduše budeme.“ Nechci mu ještě víc motat něčím hlavu.
Podá mi mobil. „Jak dlouho jsme spolu byli? Jak jsme se poznali?“
„Tome, to je hodně složitý příběh,“ zakroutím hlavou. „Byli jsme spolu pár měsíců,“ zaokrouhlím. Pokyne rukou, abych pokračoval.
„No, jednou jsme se potkali na ulici, vrazili jsme do sebe,“ usměju se nad tou vzpomínkou. „A poté v nemocnici, když jsi tam byl s Molly. Potom se to už všechno pomalu rozvíjelo.“ Nebudu mu vyprávět o jeho snech. Pletl bych mu tím hlavu, zatěžoval bych ho, a to bych nerad.
„Kde jsme si dali první pusu?“ napíše s nesmělým úsměvem.
„No, to bylo celkem komplikované. Měli jsme spolu pár neshod a u těch jsi mě poprvé políbil, ale opravdu naše první společná pusa byla u mě v kanceláři na stole,“ usměju se. „Dlouho jsme se tam spolu líbali.“ Tenhle okamžik uvidím před očima zřejmě už do smrti. Bylo to tak nádherné.
Nad tím se zasmál a znovu se rozepsal. „Představuju si nás jako párek šílenců. Správně?“
„Jasně,“ zasměju se tiše s ním. „Ale ne, já bych řekl, že jsme měli hrozně hezký rozvíjející se vztah. Aspoň já to tak po celou dobu cítil.“
Nad tím ovšem už posmutněl. Chvilku něco psal, ale poté to smazal, jako by nevěděl, zda je správné se o tom bavit. I on očividně znal nějaké meze. Napsal mi poté otázku: „Plánovali jsme si společnou budoucnost? Jak by vypadala?“
Přečetl jsem si to asi třikrát. Poté jsem k němu zvedl pohled.
„Já…“ vydechnu a semknu rty k sobě.
Úzkostlivě mě pozoroval, až stáhl ruku s mobilem a napsal: „Nech to být.“
„Dobře, ale klidně se ptej dál,“ pousměju se vlídně. Nasucho polknu pod představou, co všechno jsem si s ním plánoval. On však zastavil. Dlouho jen něco psal. Jen jsem vedle něj postával a čekal, až dopíše.
Poté mi mobil předal. „Už budu muset jít. Doktor mi slíbil, že když budu spolupracovat, někam mě s tebou pustí. Jen jsem se chtěl ujistit, zda by sis mě opravdu vzal s sebou domů. Děkuju, že jsi zase přišel.“
Pokývám hlavou. „Tomi, vzal a kdykoli bys jen chtěl. Já vím, že… to bude pro tebe znít teď zvláštně, ale u mě doma je pořád a stále i pro tebe doma, stále jsou tam pro tebe dveře otevřené. Neděkuj, přišel jsem rád. Ahm… mám zase přijít?“
Vzal si mobil k sobě a chvilku opět psal, přičemž roztomile krčil nos. Poté mi ukázal displej. „Budu rád, když přijdeš. Mám jen jednu prosbu… Chtěl bych poznat mámu…“
„Dobře, přijdu,“ usměju se. „Poznat mamku? Bude mít velkou radost, Tome. Samozřejmě jí o tom řeknu a domluvím to s ní, aby s tím počítala. Potom už stačí jen souhlas doktora,“ brouknu.
„Slíbil mi, že může přijít. Je to moje máma.“ Díval se na mě smutně, ačkoli jeho pohled byl plný síly, stejně jako on. Byl mi oddaný, opravdu mi věřil. Už jen proto bych pro něj udělal cokoli. Je tak hodný a oddaný. Získal jsem si zřejmě jeho důvěru.
„V tom případě, hned jak přijdu domů, tak zavolám Simone, aby sem přišla, kdy jen bude moci,“ usměju se na něj a jemně ho pohladím po ramenu. Udělám vše, jen aby za ním Simone mohla. Určitě ho ráda uvidí. Přistoupil ke mně. Stále si tím vším nebyl jistý, nebyl na to zvyklý, ale i přesto mě měkce objal kolem pasu. Kdyby jen věděl, jak pro mě tohle moc znamená. Spokojeně jsem přivřel oči a hned ho k sobě přivinul. Vlídně jsem ho pohladil po zádech, aby neměl strach, a oddechnul mu do vlasů. Položil si bradu na mé rameno a tiše mi oddechoval na krk. Oči jsem aspoň na ten okamžik zavřel.
„Mockrát děkuju,“ pošeptám mu a položím mu dlaň mezi lopatky. Pohladil mě po bedrech, jako by se mi snažil říct, že není zač děkovat. Ale když kolem mne stáhl paže těsněji, donutilo mě to přemítat, zda mě prostě jen nepohladil, protože to tak chtěl. Proto jsem mu dal najevo, jak je mi to příjemné tím, že jsem mu přejel opatrně po linii páteře a vydechnul. Trošku jsem se chvěl, bylo to pro mě nádherné. Cítil jsem, jak mu naskočila husí kůže a on se jemně zachvěl. Projel mnou pocit naprosté blaženosti a spokojenosti. Trošku víc jsem ho k sobě přitisknul a opravdu s veškerou něhou a citem jsem mu sjel po zádech. Možná se mu to vážně líbí a cítí to. Nedělá to jen kvůli mně, ale protože to chce. Něžně mi stisknul boky a pohladil mě po nich. Začal se pomalinku odtahovat. Nechal jsem ho a jen lehce se usmál. Pohladil jsem ho naposledy po zádech, přičemž jsem se k němu nahnul. Bylo to pro mě přirozené gesto. Dal jsem mu hodně něžnou pusinku na tvář a poté semknul rty k sobě.
„Budu se na tebe těšit.“
Sladce se usmál, ještě mě pohladil po paži, a pak už se rozešel zpět k léčebně. S úsměvem jsem se za ním díval, dokud nezašel dovnitř. Až potom jsem se rozešel ven z areálu. Neodmítnul mě, necítil se rozrušený ani po té puse. Ah, kéž by se tohle takhle lepšilo den ode dne.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: J. :o)
=o( nemůžu si pomoct ale i když tyhle díly jsou tak pěkně jsou i děsně smutné
Já se na ten díl tak těšila! Ani nevíte, jakýho jsem měla nerva, když mi pár minut před povídkou vypadl net a já ho nemohla půl hodiny naladit 😀 😀
Ale díl byl dokonalý jako ty ostatní <3 Vážně mě to dojímá. Je to z jedné strany tak smutné… :'( Když Bill vzpomínal.. mně je tak líto, že si to Tom nepamatuje! 🙁 Těším se na další díl =)
Pááái jsem opravdu zvědavá, jak to bude dál!! 🙂 Je to opravdu hodně dokonalé!! !:) ♥
Ty Tomovy otázky na Billa byly opravdu skvělé. Jde vidět, že i když si nic nepamatuje, stále v sobě má trošku humoru. doufám, že si brzo vzpomene a bude to zase všechno v pohodě jako dřív.
Moc krásná povídka.
Jeeeej to objatie na koniec bolo prekrásne 🙂 Už som si myslela, že sa aj pobozkajú 😀 No ale som zvedavá, čo sa bud diať, keď sa Tom stretne s Brianom…ako mu to Bill vysvetlí, ale nechcem radšej predbiehať udalosti, len ma to tak napadlo 😀
O muj boze ^^ Opravdu jsem rada, ze TOm chtel neco vedet vice ze sveho zivota 🙂 Ale skoda, ze se nepolibili nebo tak neco, to by byl hned lepsi dil 😀 spise krasnejsi zakonceni 😀
Jinak nadherny dil ^^
Jsem rada že Tom začína opět něco cítit k Billovi.
Páni.. to je krásný.. :o) jsem ráda, že se tom dostal z té místnosti a může chodit venku.. :o)
<3 Páááni… 🙂 Jsem vážně ráda, že se to tak zlepšuje. :)) Kéž by si Bill Toma už mohl odvést domů. 🙂 To by bylo nejlepší.
Doufám,že se to bude už jen a jen lepšit. Líbí se mi,jak si spolu povídají..je to smutné,ale přitom takové..hezké..nebo jak to říct a líbí se mi,jak Tom na Billa reaguje.