The only light in darkness 1/2

autor: Iveth Biersack

Čaulitz děcka 🙂 Tahle možná ze začátku trochu depresivní povídka vznikla před pár dny jednoho deštivého večera… Měla jsem prostě chuť něco takového stvořit… ten nápad tu byl již dlouho… takové odreagování od Dark Hill Academy:) Docela příjemná změna od upírů a spol :D:) A ano, vím, že v téhle části není žádná akce, ale o to více se můžete těšit na druhou část 😉 Ta bude o poznání živější 😛 Opět budu ráda za vaše reakce ^^
S láskou,
Iveth B.<3

Bill

Již několikátý den jsem seděl zavřený ve svém pokoji a vycházel jen minimálně. V posledních několika dnech vládlo za okny pochmurné počasí. Jen pršelo, blýskalo se a hřmělo. Jako by si příroda umanula, že mi nebude na mé náladě nijak přidávat. A dařilo se jí to sakra dobře.

S tichým povzdechem se zvednu a zase jednou se vydám na výpravu směr lednička. Hezky potichu se vykradu z pokoje a rozhlédnu se po chodbě. Vzhledem k tomu, že je půl osmé večer, je mi jasné, že Tom je někde pryč. Sklopím smutně hlavu a krátkým zamrkáním zaženu přicházející slzy. Sejdu schody do našeho prostorného obýváku a stisknu vypínač. Místnost okamžitě zalije ostré světlo, že musím přimhouřit oči. Co mě překvapí víc, tak tiché oddechování a mumlání ze sedačky. Že by Tom nikam nešel? Vykulím oči a po špičkách jdu k sedačce. Nemýlil jsem se. Je sobota a on je doma. Jako vždy v jeho přítomnosti se mi zatají dech. Při pohledu na jeho pootevřené rty cítím, jak se hejno motýlků rozlétne po celém mém těle.

Tom

Je sobota večer. Jindy bych okamžitě vypadl někam do klubu sbalit pár holek, ale dnes je to jiné. Sedím u počítače a prohlížím si naše společné fotky. Fotky, na kterých jsem s mým malým bráškou. S mým bráškou, který je pro mě jediný na celém světě. V poslední době se mi ale bůhvíproč vyhýbá a mě to děsně štve. Ne, štve ne… spíš mě mrzí, že mu nemůžu pomoct, jako tomu bývalo, když jsme byli ještě děti. Pomáhali jsme si ve všem. Svěřovali jsme se navzájem. Kam se to podělo? Chtěl bych ty staré dobré časy vrátit zpět. Náš sen o životě slavných stars se začal naplňovat, a tím víc se mi zdá, že se mi Bill vzdaluje. Zaklapnu notec a potichu se vykradu dolů do obýváku. Lehnu na sedačku a koukám na film. Po chvilce mě to přestane bavit, tak to vypnu a jen koukám do stropu. Pak pomalu usínám.

Nevím, jak dlouho jsem spal, ale probudí mě zaskřípání schodů. Následně mě ovane sladká, neodolatelná vůně mého brášky. Počkej, Tome, neblázní, co tě to napadlo?! Přetočím se radši na druhý bok a předstírám spánek dál.

Bill

Převalí se na druhý bok a spí dál. Povzdechnu si a přehodím přes něj deku. Přece jen je tu trochu zima. Pohladím po tváři a hned rukou ucuknu, abych ho nevzbudil. Odporoučím se k ledničce, kam jsem měl dříve namířeno. Ukuchtím si něco lehkého k večeři, a pak se stejně tiše odporoučím zase nahoru do pokoje. Posadím se na okno mezi ozdobné polštářky a koukám na oblohu. Ani jediná hvězda dnes není vidět. Dnes jako by na sebe příroda oblékla černý plášť, kterým nepronikne jediné světýlko. Jediný náznak toho, že by mohly nastat světlejší zítřky. Povzdechnu si a pustím se pomalu do jídla. Odložím talíř a rozhodnu se, že si dám sprchu. Popadnu svůj ručník s PlayBoyem a vyrazím směr koupelna. Naneštěstí máme jenom jednu. Sice velkou, ale jenom jednu. Kámen úrazu je vždy v tom, že když někam jdeme, Tom se tam skoro nedostane, protože na celý den je to moje útočiště. Otevřu zprudka dveře, když se přede mnou zjeví Tom, jak ho Bůh stvořil, ve sprše. Vykulím oči a zůstanu jen strnule stát mezi dveřma.
„Já… já… promiň…“ dostanu ze sebe akorát a zase zabouchnu. Nemůžu uvěřit tomu, co jsem právě viděl. Tom je ještě nádhernější, než jsem si dokázal představit. Něco za mnou volal, ale nevnímal jsem ho. Uteču zpátky do pokoje a zamknu za sebou. Opřu se o dveře a pořád s doširoka otevřenýma očima a zrychleným dechem čučim před sebe.

Tom

Když Bill zmizí zase nahoru, seberu se a jdu si dát horkou sprchu, než ji zabere on. To bych se tam dostal nejdříve ráno. A to jenom možná. Z pokoje vezmu příslušné věci a zavřu se v koupelně. Ihned na sebe pustím proud horké vody a nastavím mu své polámané tělo. V posledních dnech toho bylo dost. Samá vystoupení, rozhovory, hádky, a hlavně to veškeré Billovo vyhýbání. To bolelo asi nejvíc. Vezmu svůj Axe sprcháč a začnu ho roztírat po těle.Nádherně to voní! Miluju to. Pak zavřu oči a užívám si jen horkost vody všude kolem mě. Jsem skoro jako v tranzu, až když mě probere otevření dveří a následné omluvy mého bratra.

„Co… co tu děláš?!“ vyjeknu o několik oktáv výš, než je můj přirozený hlas.
„Já… já… promiň…“ omluví se spěšně Bill a vypadne ven. Nechápavě ještě několik vteřin koukám na zavřené dveře, a pak nad tím jenom zavrtím hlavou a pokračuju v užívání si horké sprchy. Pořád mi ale nejde z hlavy Bill. Nevím. Pak za ním musím zajít a promluvit si o tom všem. Už mě unavuje, jak se přede mnou pořád schovává. Po několika dalších slastných minutách uvolnění vypnu vodu a jen tak zběžně se osuším. Hodím si na hlavu ručník, obleču si tepláky a vyjdu za doprovodu husté páry z koupelny. Zaklepu na jeho dveře a vyčkávám.
„Billy, prosím, otevři… musíme si promluvit,“ začnu opatrně a znovu zaklepu, když se nic neozývá. Přece by za tak krátkou dobu někam nešel…?

Bill

Po chvíli slyším klepání na dveře a následně Tomův hlas. Pak znovu a naléhavěji. Nechci s ním mluvit. Vím, jak to dopadne. Bude se mě vyptávat, co mi je, co mi udělal, co mi udělali všichni a podobně. Ležím na posteli a objímám plyšáka, co mi dala máma, když jsem byl jako malý nemocný. Tak nějak mi vynahrazuje Toma. Toho Toma, co teď stojí za dveřma. Toho Toma, co mi vždy pomohl, když mi bylo nejhůř. Toho Toma, kterého miluju nadevšechno. S dalším povzdechem se převalím na bok a připlácnu si polštář na hlavu.
„Nechci s tebou mluvit!“ křiknu plačtivě a svou hubenou rukou fláknu do matrace. Zpoza dveří šlo slyšet zřetelný povzdech.
„Bille, prosím… pak se mi můžeš zase vyhýbat… můžeš dělat cokoliv… jen chci vědět, co je s tebou,“ tentokrát zní nějak zlomeně. Derou se mi znovu slzy do očí. Nakonec se zvednu a odšourám se ke dveřím. Odemknu a hodím šipku zpátky do postele. Obejmu méďu a koukám z okna.

Tom

„Nechci s tebou mluvit!“ ozve se tlumeně z pokoje a přísahal bych, že zase brečí. Láme mi to srdce na kousíčky.
„Bille, prosím… pak se mi můžeš zase vyhýbat… můžeš dělat cokoliv… jen chci vědět, co je s tebou,“ v polovině věty se mi zlomí hlas. Musím s ním mluvit! Když chci zkusit svoji další přemlouvací techniku, cvakne zámek. Že by dostal rozum? Nadechnu se a pomalu vejdu do pokoje. První, co vidím, je můj smutný bráška, ležící na posteli a objímajíc svého medvěda. Najednou mi vypadne celá řeč, co jsem měl nachystanou. Zavřu za sebou a sednu si k němu na postel. „Bille, tak co je s tebou?“ začnu tiše a dám mu ruku na rameno. Jen se zavrtí a moji ruku setřese. Smutně se na něj zadívám. Pořád kouká z okna. Zadívám se stejným směrem. „Pamatuješ, jak jsme byli malí? Byla přesně takováhle noc a koukali jsme na horory… ty ses hrozně bál a chtěl jsi spát u mě v pokoji… nechal jsem tě a uklidňoval… nebo když tě ve škole pronásledovali ti pitomci z devítky? Taky jsem ti pomohl… Bille, jsem tvůj brácha… vždy jsem tu byl pro tebe, a to platí i teď… notááák, svěř se mi,“ pohladím ho po tváři a pousměju se. Bill se na mě konečně otočí. Zřetelně vidím slzy v jeho očích. Setřu mu je a snažím se pohledem donutit k tomu, aby něco řekl. Jen ale sklopí hlavu a obejme mě.
„Já to přece vím, Tome… mám… mám tě rád… a omlouvám se…“ vypadne z něj tiše a vzlykne.

Pevně ho obejmu a zavřu oči. „Už bude dobře… slibuju… ať se děje cokoliv…“ šeptnu. Cítím, jak se usmál. Hned mi to rozjasní myšlenky. Jediný jeho úsměv změní z vteřiny na vteřinu svět kolem mě. Zvláštní.

Bill

Když ho tak poslouchám, vybavuje se mi snad všechno zlé, co se mi kdy stalo. Všechno. A za vším potom stál ochránce Tom.
„Já to přece vím, Tome… mám… mám tě rád… a omlouvám se…“ je to jediné, co ze sebe dostanu, a obejmu ho. Jeho slova mi pořád zní v hlavě a donutí mě to usmát se. Po tak dlouhé době upřímný úsměv. Z těch všech přetvářek pro média mi už akorát tak běhá mráz po zádech. Pevně se k Tomovi přitisknu a zavřu oči. Tolik bych mu chtěl říct všechno, co mám na srdci. Tolik bych to chtěl vykřičet do celého světa. Ale nemám odvahu ani na jedno. Nakonec mě jeho neodolatelná vůně ukolébá a já usnu.
Druhý den se vzbudím a málem leknutím nadskočím. Tom ještě spokojeně spí a pořád má paže obmotané kolem mého pasu. Celou noc mě… držel? Celou noc byl u mě? Usměju se a rázem mě na tváři zašimrají sluneční paprsky. Slunce? Co se stalo, že neprší? Ale to je mi v tuhle chvíli jedno. „Tome, zlato… vstávej…“ pošeptám mu do ouška a lehce ho políbím na jeho pootevřené rty. Jen něco nesrozumitelně zamumlá a přišmudlí mě víc k sobě. Usměju se a opatrně se vymotám z jeho náruče. Musím ze sebe jít udělat člověka. Poberu pár věcí a zmizím v koupelně.

Tom

Večer mi Bill usnul v náručí a já neměl prostě to srdce odejít a nechat ho tam. Přemýšlel jsem dlouho do noci, než mě přemohl spánek. Nevymyslel jsem skoro nic, možná jenom to, že Bill je pro mě nejdůležitějším člověkem na Zemi. Je to druhá polovina. Polovina mého srdce. Mého já. Vždycky byl, ale nikdy jsem si neuvědomil, jak je ve skutečnosti strašně moc důležitý pro mou existenci, jako za posledních několik dní, kdy se mi vyhýbal. Bylo to doslova mučení! Probudí mě zhoupnutí postele, to, jak se Bill zvedl. Nemám na to otevřít oči, tak se jenom převalím a zaberu znova. Jo, to jsem celý já. Kdybych mohl, prospím věčnost. Pořád na tom nejsem ale tak špatně jako Georg. Občas nechápu, jak může prospat celý den v tourbuse. Já usnu sotva na hodinku, a to mě pak stejně nějakej magor probudí troubením. Proto si tolik cením dní, kdy máme klid a jsme jenom doma.

Za nějakou tu hodinku se vzbudím a spokojeně se protáhnu. Když zjistím, že Bill se již nenachází v pokoji, je mi jasné, že buď už někam zmizel, nebo je v koupelně. Volím druhou možnost. A také že jsem se nemýlil. Vejdu do koupelny a zahalí mě vůně vanilky a dalších několik opojných, do sebe se mísících vůní. Bill se na mě zářivě usměje jako sluníčko. To donutí mé srdce vynechat pár životně důležitých úderů a málem se mi podlomí kolena. Koukám na něj jak na svatý obrázek. Vypadá tak nádherně. Své dlouhé černé vlasy má spuštěné volně na záda, nenalíčený a jen v domácím oblečení. A bonusem je jeho nádherný úsměv.
„Takového Billa jsem si přál vidět,“ usměju se na něj a obejmu ho zezadu kolem pasu.

Bill

Zrovna když si dožehlím vlasy, do koupelny vejde Tom. S úsměvem se opře o futra a sjíždí mě pohledem. Usměju se na něj a popadnu jeden z mnoha přípravků na vlasy. Pečovat o sebe jsem nezapomněl.
„Takového Billa jsem si přál vidět,“ řekne najednou. Nechápavě se na něj podívám a pozvednu svoje pečlivě upravené obočí.

„Neblázni,“ zahihňám se a mírně mi zrůžoví tváře. Obejme mě kolem pasu. Usměju se na něj do zrcadla a chytnu jeho ruce na mém bříšku. Je vidět, že ho těší, že se mu už nevyhýbám. Že s ním normálně mluvím. Včera mi došlo, jak hloupě jsem se choval. Vyhýbat se mu nebylo řešení. On mi taky moc chyběl.

„Víš… nechtěl bys dneska něco podniknout?“ zašeptá mi do ucha a stiskne mě pevněji kolem pasu. Usměju se.
„Hmmmm, klidně… půjdeme do města!“ navrhnu hned a zasměju se. Tom kývne a pustí mě.
„Tak šup chystat… vím, jak dlouho ti to trvá!“ zasměje se a plácne mě pes zadek. Naoko ublíženě se na něj podívám a se smíchem se rozběhnu do pokoje. Tom měl jako vždy pravdu. Trvá mi více než hodinu, než si vyberu, co na sebe. Nakonec skončím u svých oblíbených džín a bílého trička s jakýmsi potiskem. Ověsím se doplňkama, a nakonec nalíčit a vlasy. Po další půlhodině čekám dole a nedočkavě přešlapuju. Tom se přiřítí téměř po mně. Má zase ty svoje volné kalhoty a XXL tričko. Nevím, ale na něm je to děsně sexy. Olíznu si rty a svůdně na něj mrknu. Zdá se, že to zaregistroval, protože znejistí. Nazuje se do svých bot a vyjdeme ven. Mám jen lehký kabátek, protože dnes je vážně teplo. Tom má sovu mikinu, co jsem mu dal k narozeninám. Líbí se mu, a to jsem rád.

Tom

Ve městě strávíme zase celý den, přesně jak jsem předpokládal. Bill mě tahá z jednoho obchodu do druhého a mně nezbývá, než jenom přihlížet tomu, jak se v jeho rukou hromadí tašky se značkovým oblečením. Taky si koupím pár kousků pro sebe, ale Billovi se nemůžu rovnat. Nakonec asi kolem sedmé večer skončíme v naší oblíbené kavárně a povídáme si. Cítím ale, že je něco špatně. Bill mi něco tají. Během hovoru o našem posledním vystoupení ho přes stůl chytnu za ruku. Bill se zasekne uprostřed vyprávění a kouká na mě.

„Tomi, co…“ nedořekne, protože ho nenechám.

„Billy, poslyš, řekni mi to… vím, že mi něco tajíš… poznám to na tobě…“ povzbudivě se na něj usměju a čekám, co z něj vypadne. Bill sklopí hlavu. Vypadá, jako by nad něčím přemýšlel. Snad i váhal. Pak se rozmluví.
„Víš, Tomi… je to… divné… a zakázané a… já prostě… agrrh, kašlu na to… miluju tě!“ vyhrkne najednou a zadívá se mi do očí. V těch jeho jsou znatelné známky od přicházejících slz. Po jeho slovech se zaseknu. Zapomenu snad i dýchat. Jen na něj zírám, jako by byl z jiné planety.
„Co… cože?! Ty… miluješ mě?“ opakuju po něm jako malé děcko, co se právě naučilo mluvit. Můj malý bráška jen sklopí hlavu a vykroutí ruku z mého sevření s tím, že musí jít na záchod. Chvilku ještě čučim na prázdnou židli a rovnám si to všechno v hlavě. Pomalu mi ale dochází, že to cítím stejně jako on. Ten pocit bez něj to… nebyl jenom stesk… Bylo to něco hlubšího. Něco, co jsem až doteď neuměl popsat. Až doteď. Hodil jsem pár drobných na stůl a rozeběhl se za ním.

Bill

Bavíme se o koncertě, když mě najednou chytne za ruku. Mým tělem projede vlna očekávání. Místo všeho možného na světě, co bych mu teď mohl říct, ze mě vypadne jenom: „Tomi co…“ dál se nedostanu, protože mě přeruší.

„Billy, poslyš, řekni mi to… vím, že mi něco tajíš… poznám to na tobě…“ po těchhle jeho slovech vím, že mě nic nezachrání od toho, se přiznat. Tak mu to jednoduše vyklopím.

„Víš, Tomi… je to… divné… a zakázané a… já prostě… agrrh, kašlu na to… miluju tě!“ dívám se mu pořád do očí a srdce mi splašeně bije. Pak… se mi udělá špatně a musím letět na záchod. Nevím, co se stalo, ale najednou jsem se cítil nějak… slabý. Opřu se o umyvadlo a přiložím si studenou ruku na čelo. Fuj, co to bylo?! Koukám na sebe s vykulenýma očima do zrcadla a nechápu. Najednou sem přiletí Tom.

„Billy, je ti něco?! Já… promiň, nechtěl jsem, abys…“ přeruším ho prstem na jeho překrásných rtech.

„Tomi, já vím, co chceš říct… ale já nechci nic slyšet… teď ne,“ řeknu mu tiše a přitáhnu si ho k sobě. Obejmu ho kolem krku a koukám zblízka do očí. Je na něm vidět, jak je zaskočený. Zaskočím ho ještě víc a něžně ho políbím. Zavřu oči a vnímám jenom chuť jeho rtů a jeho vůni. Kupodivu mě neodstrčí ani nic podobného. Já to věděl. Oplatí mi polibek a sám mě začne líbat. Milerád mu to oplácím.
„Miluju tě, Bille!“ zašeptá mi do polibku a usměje se. Seberem se a Tom zavolá taxíka. Ruku v ruce vyjdeme i s taškama ven a čekáme. Těším se domů víc než kdy jindy!

autor: Iveth Biersack