Zeiten ändern dich 72.

„Vím, že jsem řekl odpoledne a je skoro večer, ale něco mi do toho vlezlo.“
„Andreas,“ doplním ho správně, ale pak pokrčím rameny a pokračuju, „ale vůbec to nevadí. Dal jsi mi alespoň vědět a já to chápu.“
„Jak víš, že Andreas?“
„Slyšel jsem ho v tom telefonu.“
„Přišlo to nečekaně. Zlobíš se?“
„Nemohl bych se přece zlobit, když na mě koukáš takhle,“ pousměju se, „a pak, není tak pozdě přece, stále je odpoledne, leč pozdní.“ Jdeme z předčasné večeře v jedné z místních restaurací a míříme ani nevím kam, ačkoliv cestu tudy znám.
„Stejně nastal menší problém, protože nevím, na co jsem myslel, ale zapomněl jsem dárek pro tebe doma.“
„Dárek?“
„Chtěl jsem ti ho dát teď, ale to bych nesměl být blbej.“
„Tome,“ zasměju se nad ním, „myslel jsem to tak, že nic víc nepotřebuju než tebe. A pak, nevím, co by mohlo být víc než to, co jsi mi oznámil ráno.“
„To se teprve uvidí,“ mrkne s úsměvem.

Když naše společné kroky, nasměrované tedy k bytu Toma, dojdou do cíle, pojmu podezření, zda to stejně Tom neměl v plánu. Nejenže jeho ruce jsou už nápadně dlouho na mém zadku, ale hlavně by mu tyto záměry byly prostě podobné.
„Znám tě víc, než bys sám chtěl,“ směju se, když mne podle očekávání Tom jemně donutí opřít se o zavřené dveře jeho bytu a snaží se mě svými rty dovést k šílenství.
„Přísahám, že za to vážně nemůžu, tohle nebylo v plánu,“ koukne naprosto nevinným pohledem, až mě donutí rozesmát se znova.
„Jasně, jasně,“ odkývnu mu to a lehce přivřu oči, když jeho rty sjedou na můj krk a rukama nepřestává jemně hladit můj zadek.
„Stejně mi neuvěříš, tak co se snažím,“ řekne se smíchem a já si jen jeho obličej vezmu do dlaní a začnu si ho prohlížet. Myslím, že úplně šílím, jen si ho prohlížím! Mlčky přejedu pohledem jeho rty a jemně prsty pohladím jeho tváře. K nakousnutí úplně celý.

„Ale jo, já ti věřím,“ řeknu s úsměvem a přivlastním si jeho rty.
„Víš, že jsme sem přišli jen kvůli tomu dárku, že?“ zeptá se Tom se zasmáním proti mým rtům, když se ho nápadně snažím dotlačit k posteli.
„Jistěže,“ mrknu a jemně skousnu jeho spodní ret. Pokusím se ho povalit na postel, ale Tom mě zastaví.
„Nedělal bych to.“
„Hm?“ pozvednu s úsměvem obočí. Upozorní mne na balíček ležící na posteli. „Uhm, takže si stále stojíš za tím, že je normální, že se ti zrovna náhodou ten balíček válí na posteli…?“
„Proč v tom hledáš záměr?“ prohlídne si mne se smíchem.
„Když si jednou vezmu něco do hlavy,“ pokrčím rameny se smíchem, lehce se skloním, abych balíček posunul, a pak skutečně Toma svalím do postele.
„Já mám s tebou ale ještě jiné záměry,“ upozorní mě s úsměvem.
„A to?“ zeptám se, lehce oždibujíc jeho rty.
„A to nemusíš vůbec vědět.“
„Mhm,“ nespokojeně brouknu.

„Měl by sis to rozbalit,“ sáhne pro odstrčený balíček a než mi ho předá, hravě mě políbí. „Můžu ti popřát všechno nejlepší až teď?“
„Všechno nejlepší,“ zvolám vesele místo něho, abych to uspěchal, a vezmu si od něho s dětskou radostí balíček. Tom mě zůstane pobaveně pozorovat, a raději to už jen mlčky přejde. Pracně se probojuji až dovnitř a vítězně se na Toma zašklebím, když mu jasně na očích vidím výsměch, že mi trvá dlouho roztrhnout pouhý papír. Jenže pak se můj úsměv rozšíří.
„Mohl by ses mě zeptat, jestli věřím na zázraky?“ vydechnu.
„A věříš?“
Pevně Toma s úsměvem obejmu. „Tomi, víš, cos právě způsobil?“
„Bojím se zeptat.“
„Víš, co byl můj první a poslední koncert?“
„No, Rammstein to asi nebyli?“ zasměje se lehce Tom, a když se oddálím a zadívám se mu do očí, políbí mne na čelo. „Co jsem způsobil?“
„Můj první a poslední koncert byli Coldplay. Byl jsem tam s mamkou a vím, že jsem pak prohlásil, že už v životě nezažiju nic tak krásnýho, vedle tak milovaný osoby. Způsobils, že to budu muset vzít zpět,“ mávnu lehce před jeho obličejem lístky na Coldplay. „Ještě ke všemu je tohle Mylo Xyloto.“
„Já vím,“ usměje se.
„Nikdy ti nebudu moct dostatečně poděkovat,“ špitnu a obejmu ho ještě pevněji, „děkuju.“
„Má to ale malou chybu. Doufal jsem, že se mi podaří sehnat lístky k dnešnímu datu, jenomže oni prostě musí mít zrovna pauzu až do pátku.“
Rozesměju se a políbím ho. „I kdyby to mělo být za rok, ani do tý doby bych ti nedokázal poděkovat.“
„To přece nemusíš.“
„Musím, protože jsi to nejúžasnější, nejlepší, nejkrásnější, nej…“ Umlčí mne polibkem. „…hodnější stvoření,“ dokončím vesele svou větu, když se jeho rty byť na milimetr vzdálí.

„Hele, skočím se jen napít a vyrazíme, hm? Nechceš něco?“
„Chci tebe,“ zakňourám téměř. Jenže ani to Toma nezastaví v cestě. Podaří se mu dostat na nohy a mě tam prostě jen tak nechá, nedbaje mé žádosti. Vydá se do kuchyně a věnuje mi jeden jediný krátký pohled. Budu kňučet! „Tome, slyšíš?!“ zavolám za ním nepochopeně. Ten se vzápětí na to objeví se skleničkou vody ve dveřích od kuchyně a jen si mě vesele zůstane prohlížet. Zamračím se, zavrtím hlavou a pak prudce vstanu. Mám jediný cíl. Na vteřinu mne porazí vlastní hra na vážnost, a musím se uchechtnout. Stále nezúčastněného Toma lehce namáčknu na zeď a pečlivě si ho prohlédnu.
„O co se snažíš?“ zasměje se Tom a pobaveně si upije ze své skleničky.
„Klidně mlč jako doposud,“ tvrdě si ukradnu jeho rty.
„Bille,“ lehce mne od sebe po chvilce odtáhne a natáhne se ke stolku, aby odložil svou skleničku, „vážně jsem měl jiné záměry.“
„Ale já ne,“ řeknu s pousmáním. „Nic co by nevydrželo ještě pár minut?“
Tom si jazykem lehce přejede horní ret a jen si mne mlčky prohlédne.

„Sakra, Tome!“ zvolám těsně před tím, než si ho přitáhnu pevně a těsně k sobě a nehodlám už uvolnit jeho rty ani na okamžik. Tom mi stejně tak náruživě začne na polibky odpovídat. Líbí se mi, jak k tomu oba přistupujeme bez okolků, bez váhání a nečekaně tvrdě. Nevím přesně, kde v sobě beru tu chuť na čistě tvrdý sex! Téměř se za takovou touhu stydím i sám před sebou, ale nemohu si pomoci. Cítím se o to lépe, že Tom přesně vycítí, co v danou chvíli potřebuji, a hodlá mi to dát. Téměř násilím z Toma strhnu triko a téměř okamžitě se oba vrhneme na kalhoty toho druhého. Když se ale u dveří ozve zvonek, strneme, hlavně leknutím. Lehce frustrovaně kníknu a mlčky zadoufám, že Tom bude zvonek ignorovat. Na druhou stranu zase ale chápu, že chce vědět, kdo to je.

„Jestli je to ta, co myslím, tak budu už poněkolikáté litovat, že nemám u dveří něco, čím jí můžu praštit.“ Do toho se zvonek ozve znovu.
„Uhm, kdo?“
„Otravná sousedka, která vždycky číhá za dveřma, aby mě nepromeškala, aby hned jak dorazím, mě mohla otravovat. Proto sem chodím převážně po nocích, to spí,“ usměje se a zapne si kalhoty. „Dej mi vteřinku,“ políbí mne a odejde ke dveřím.
„Co mi zbývá,“ řeknu si už víceméně pro sebe a zaposlouchám se do tichých hlasů z předsíně. Jenomže když už několik minut jen tak poslouchám ten ženský vlezlý hlas, který musí patřit jedině otravné sousedce, rozhodnu se k činu, který nevím, jaký bude mít výsledek, ale doufám, že dobrý. Nehodlám tu ale už déle čekat. Nakráčím k nim do předsíňky a obejmu Toma zezadu.

„Dobrý den,“ usměju se na tu ženu ve dveřích a lípnu Toma na tvář, „už půjdeš, zlato?“
„Dobrý den,“ zůstane stát zaskočeně a pak nasadí falešný úsměv, „to jste měl říct, že tu nejste sám, to já bych nerušila.“
„Nicméně děkuji za informování a přeji vám krásný den,“ zazubí se Tom a zavře překvapené sousedce, která nejspíš doufala, že jí budu představen, dveře před nosem. „Já tě zbožňuju,“ otočí se ke mně Tom okamžitě se smíchem a vezme mne do náručí.
Chytnu se ho pevně kolem krku a se smíchem ho políbím na tvář. „Doufám, že jsem ti nezpůsobil nějaké potíže.“ Nechám se v Tomově náruči donést až do obýváku na gauč, kde mne položí a já si jeho polonahé tělo přitáhnu okamžitě k sobě. „Tě zdržovala, protože si tě chtěla prohlížet, pff.“
„Nepovídej,“ otře se svým nosem o můj.
„No to teda jo, pozoroval jsem ji,“ se zasmáním si majetnicky pohladím jeho bříško.
„Zlato, můžeš mi objasnit jednu věc? Kde vždycky schováváš toho Billa, který si jde přes mrtvoly pro to, co chce?“
„To je…“ zamyslím se naoko, „ten nadrženej Bill,“ dokončím se smíchem.
Tom se rozesměje. „Líbí se mi tyhle tvoje dvě stránky.“
„Mně se moc líbíš ze všech stran,“ zasměju se a jemně ho políbím, „ňuňu.“
„Ňuňu,“ zopakuje po mě pobaveně a zadívá se mi jen do očí.
„Jaké jsi měl záměry?“
„Cože?“
„Kdepak jsi myšlenkama?“
„Uhm, tak,“ usměje se.
„Ptal jsem se, jaké jsi měl záměry.“
„Chceš vyrazit?“
„Nevím, co mě čeká.“
„Když bych ti to řekl, vím už předem, že bys jít nechtěl.“
„Cože?“
„Neboj se, nebudu tě ani mučit, ani nutit do ničeho, co bys nechtěl, uvidíš.“
„No ale jak se mám nebát, když mi řekneš tohle?“
„Budeš mi muset věřit,“ mrkne a něžně mě políbí.

autor: Mintam

betaread: J. :o)