Desperation 1.

‚Už zase… co se to poslední dobou děje?“ Bill si unaveně prohrábl vlasy rukou a zamžoural do přítmí, které v pokoji panovalo. Měl pocit, že každou chvíli mu hlava přeplněná myšlenkami snad musí explodovat. V poslední době se nedokázal ani na chvíli uvolnit, natož relaxovat. Připadal si pomalu jako blázen, vždyť to není normální, v jednou kuse myslet na svého bratra. Ale čím víc se snažil tyhle myšlenky zahnat, tím častěji se přistihl, že na Toma myslí. Byl naštvaný sám na sebe, že se toho nedokáže zbavit. Obviňoval se, že kdyby se o trochu víc snažil, tak snad…

„Sakra!“ naštvaně mrštil polštářem přes celý pokoj, a ten jen s tichým žuchnutím dopadl na zem ke dveřím. Byl vyčerpaný a doopravdy toužil po dlouhém nerušeném spánku, který ale už několik hodin nepřicházel. Měl toho všeho už po krk… neustálý mediální kolotoč, při kterém mu nebylo dopřáno ani trochu odpočinku, a hádky s bratrem, které byly v posledních dnech na denním pořádku, ho vyčerpávaly snad ještě víc než všechny rozhovory a koncerty. Byl podrážděný a protivný, věděl to, ale nedokázal s tím nic udělat. Uvědomoval si, že to, co ho trápí, se časem jen tak nezlepší, i když si to zezačátku namlouval.

Vlastně mu pomáhala jen jediná věc. Nechtěl na to ale ani myslet… moc dobře věděl, že je to špatné, a že by tím spoustu lidí zklamal. Ale teď, když bezmocně seděl v rohu pokoje, kolena přitisknutá k bradě, a tak zoufale si přál aspoň chvíli klidu, ho jiné řešení nenapadalo. Jako ve snách se zvedl ze země a zamířil do koupelny. Dělal to už zcela automaticky, jeho nohy ho samy nesly ke skříňce nad umyvadlem, jeho ruce samy vytáhly z krabičky malý, ostrý nástroj, který mu přinášel tolik úlevy. Nenáviděl se za to… hnusil se sám sobě, ale přesto si nedokázal pomoci. Téměř bolestivě si uvědomoval, že Toma miluje… no ano… zamiloval se do vlastního bratra… připadalo mu to tak absurdní a přece tak přirozené… ale stejně intenzivně si uvědomoval, jak je to nemožné… jak je pro něj nedosažitelný. Zevnitř ho to sžíralo, dusilo ho to, měl pocit, že nemůže volně dýchat, jako by ho svazovaly provazy, a on tomu nemohl nijak uniknout.

Divoce zatřepal hlavou, aby vypudil všechny myšlenky, které mu vířily hlavou. Sesunul se po studených kachličkách až na zem a opřel se o ně čelem. Skoro ani nevnímal slzu, která si samovolně prorazila cestu po jeho bledé líci. Pohledem sjel na žiletku, kterou stále svíral v ruce… Zoufalý výraz vystřídal ironický úšklebek, když si pomyslel, jak by to vypadalo, kdyby se o tom někdo dozvěděl. On, slavný Bill Kaulitz, po kterém šílí miliony holek, se musí řezat do rukou, aby aspoň na okamžik ulevil své nešťastně zamilované duši. Podíval se na světlou kůži, na které přímo zářily rudé šrámy. Byl to už skoro týden, co to udělal naposledy, ale stejně se ještě rány nestačily dostatečně zahojit… na to byly příliš hluboké. Vlastně obdivoval sám sebe s jakou lhostejností to dělá, vůbec mu nedocházelo, že kdyby jednou prostě říznul víc, už by mu nic nepomohlo.

Naprosto mu nevadilo, že musí nosit na rukou návleky, aby si toho nikdo nevšiml. Nechápal se… vždycky krev nesnášel, ale teď mu to naopak přinášelo to správné zadostiučinění, když mohl pozorovat pramínek jasně červené tekutiny, která mu stékala po zápěstí a zanechávala za sebou tmavou stopu. Vybral si místo a bez dalšího protahování si přiložil žiletku ke kůži a zatlačil. Z rány okamžitě začala vytékat krev, jeho krev. Konečně se cítil aspoň o trochu lépe… potrestal se… potrestal se za své myšlenky.

Chvíli ještě seděl na zemi a omámeně pozoroval novou ránu. Nijak se nepozastavoval nad tím, že je hlubší než ty předtím. Prostě se smířil s tím, že mu to, co předtím, už nestačí, potřebuje víc… potřebuje cítit víc bolesti. Říznul se ještě jednou a nechal se opájet tím uvolňujícím pocitem, že je zase pánem situace, že záleží jen na něm, jak to teď bude.

Začínal si uvědomovat nepříjemnou zimu, která vycházela od studené podlahy. Rozlámaně vstal a zamířil k umyvadlu. Opláchl si ruce a žiletku schoval zpět do skříňky. Na ruku si ještě pro jistotu navlékl náramek, čímž zakryl své poranění, a ulehl do postele. Po několika minutách se konečně dostavil tolik očekávaný spánek.