Novel of Dreams – My Nightmare 7.

BILL

Hned druhý den jsem za Tomem jel i se Simone. Byl jsem hrozně rád, že to vyšlo. Nechal jsem je o samotě, aby si mohli popovídat. Pro ně oba to byl velmi důležitý okamžik, sice hodně emoční, ale oba to zvládli, jak říkal doktor, a poté i Simone. I já jsem se za ním stavil, ale ne na dlouho, jelikož se potom už musel vrátit zase do léčebny. Jeho stav se lepšil a bylo to vidět. Pořád mi psal, vyptával se, dokonce se i víc smál. Bylo to pro mě tak moc důležité. Viděl jsem v tom obrovskou naději. Dělal velké pokroky. Sice si zatím bohužel na nic nevzpomněl, ale začal vážně spolupracovat s lékaři, jedl, spal a vyplňoval formuláře, které bohužel ještě stále dostával.

Týden uběhl jako voda. Na dnešek jsem byl s Tomem i s doktorem domluvený, že si ho smím vyzvednout a do 17 hodin ho musím ovšem zase přivést. Byl jsem rád i za těch několik hodin. Simone se také moc těšila, protože jsem jí slíbil, že Toma dovezu i k ní. Říkal jsem jí, jak moc rád by to viděl doma. Sobě jsem dal také malou naději, že bych ho mohl vzít k nám domů, do našeho bytu. Uklidil jsem a vše nechal tak, jako jsme to vždycky spolu měli, jak jsme byli zvyklí.

Přesně v jednu hodinu jsem si Toma vyzvedl.

„Tak, kam bys chtěl jít jako první?“ usměju se na něj, když vyjdeme před léčebnu ven a rozejdeme se směrem k městu.

Ukázal mi mobil, kde bylo velkými písmeny: „DOMŮ =)“. Vypadal nadmíru spokojeně. Sladce jsem se usmál. Tohle mě tak těší. Má radost, je spokojený, a to mě těší.

„Tak pojď. Jo, a pojedeme autobusem nebo mám zavolat taxi?“ zeptám se.

„Chci si zkusit jet autobusem, bude to sranda. Ještě nemáš auto?“ Podíval se na mě zvídavě.

„No tak dobře,“ rozejdu se s ním k nejbližší zastávce. „Bohužel ne, je stále v opravně. Bylo na šrot…“ povzdechnu smutně.

Našpulil rty. „A já mám auto?“

„Ano,“ usměju se.

„Jaký?“ napíše hned a usměje se.

„Audi R8,“ brouknu s úsměvem.

Zamračil se a trošku našpulil rty. Po chvilce mi ukázal displej, kde bylo: „Nevím, jak vypadá.“

„Je to spíš sportovní auto, nízké a dost rychlé,“ snažím se mu ho popsat. „Možná ho uvidíš,“ usměju se.

To však posmutněl. Chvíli psal. „Já bych raději jel jenom k nám. Mám k Simone mnohem horší pocity, cítím se víc… provinile. Je to moje matka, trávil jsem s ní čas od dětství, a teď ani nevím, zda má ráda kytky. Nevím o ní nic.“ Pohlédnul jsem na něj. Simone bude zklamaná, když k ní nepůjde, ale myslím, že to pochopí.

„Tomi, nebudu tě nutit, ale to je právě už ten důvod. Je to tvoje matka, ona tohle chápe. Měla hroznou radost, když jsem jí řekl, že se k ní půjdeme podívat. Miluje… bílé růže,“ připomenu jemu i sám sobě. „Ale je to na tobě, jak chceš,“ usměju se vlídně. Povzdechl, ale přikývl. Nebyl z toho nadšený.

„Pokud nechceš a necítíš se na to, tak tam jít nemusíme, dobře? Můžeme jít jen do toho našeho bytu nebo se někam projít. Jak si řekneš.“ Pokrčil rameny na znamení, že mu na tom nesejde, ale já moc dobře věděl, co chce.

„Chceš jít pouze k nám?“ zeptám se narovinu. Nechci ho trápit tím, že bude muset povinně domů. Nepatrně přikývne, načež provinile sklopí hlavu.

„Tak tedy pojedeme jenom k nám. Nic se neděje, nebuď smutný,“ usměju se. Dojdeme až na zastávku. Budu to muset Simone nějak vlídně vysvětlit. Kývne, sedne si na lavičku a překříží si nohy. Prohlížel si okolí s nevinným výrazem ve tváři. Podíval jsem se na jízdní řád.

„Za pár minut už nám to pojede,“ dojdu k němu a usměju se. Pokýval hlavou, přičemž se na mě usmál. Po chvilce už autobus přijel. Nastoupili jsme.

„Posadíme se?“ zeptám se, když procházím autobusem. Uvnitř bylo pár lidí, po kterých se Tom ohlédl. Byli jsme jediní, co nastupovali, takže se autobus už rozjel. Pomalu šel za mnou. Náhle se mě chytil za ruku. Hned jsem ho chytnul a pootočil se na něj. Jeho obličej se stahoval úzkostí.

„Pojď ke mně,“ pošeptám a přitáhnu ho trošku víc k sobě. Zašel jsem s ním dozadu, kde téměř nikdo neseděl. „Budeme tady spolu, hm?“

Kývne na souhlas a posadí se k oknu. Stáhl si mě vedle sebe, jako bych byl nějaký jeho ochranný štít. Hned mi vyndal z kapsy mobil a napsal: „Autobusy nejsou až tak zábavný, jak jsem si myslel.“

Jen jsem si to v rychlosti přečetl. „O nic nejde, jen klid, jsem tu s tebou,“ usměju se na něj. „Víš, bál jsem se, že spadnu a stáhnu tě ještě s sebou,“ zaculím se. Nad tím se usmál a objal moji ruku. Možná se tak cítil bezpečněji. Opřel si mi tvář o rameno a v tichosti si všechny ty lidi prohlížel. Vypadal jako malé vyplašené dítě. Je mi ho tak strašně líto, ale to mu nesmím dát znát. Druhou rukou jsem ho hladil po ruce, kterou mě držel. Přišlo mi, že ho to trošku uklidňuje. Byl jsem vděčný za to, jak se ke mně tulí, že se u mě cítí dobře.

„Za chvilku tam budeme,“ šeptnu mu.

„Je to tak blízko?“ napsal mi.

„No, tenhle autobus trošku objede město, proto tam budeme dřív. Ale příliš daleko to zase není,“ pošeptám mu potichu. Jen přikývl, položil si na mě hlavu a díval se z okna. Vypadal při tom zaujatě. Prakticky to pro něj bylo nové prostředí. Tiše jsem ho sledoval. Přišel mi tak bezbranný a křehký.

„Kdybychom jeli támhle,“ ukázal jsem mu, „tak dojedeme k tomu dětskému domovu.“

Podíval se na mě. „Vezmeš mě tam někdy?“ ukázal mi displej mobilu.

„Pokud si to budeš přát,“ usměju se sladce. „Pokud to půjde, vyhovím každému tvému přání.“

Děkovně mě pohladil po paži, a poté mě rukou objal kolem pasu. Podíval jsem se na něj a pootevřel rty. Usmál jsem se na něj a sklopil s úsměvem zrak. Spokojeně zavřel oči. Bylo mu u mě očividně dobře.
„Ani nevíš, jak jsem za tohle hrozně moc rád,“ přiznám se mu. „Mm, ještě jedna zastávka,“ usměju se. Pokývá hlavičkou, že rozumí. Jen jsem se nad tím pousmál a dál v klidu seděl. Po chvilce jsme už vystoupili. Cesta od zastávky k našemu bytu nebyla příliš dlouhá, ale šli jsme pomalu. Nebylo kam spěchat. Zdálo se, že jsme si jeden druhého chtěli užít. Z mé strany to bylo naprosto jisté, ale z té jeho jsem si tím už tak jistý ovšem nebyl.

Došli jsme až na místo. Přivolal jsem výtah ,a potom už s ním jen rychle prošel chodbu. Vyhrabal jsem z tašky klíče a odemknul jsem dveře od našeho bytu a poodstoupil.

„Prosím,“ ukážu mu s úsměvem, aby šel dál. Zhluboka se nadechl, ohlédl se po mně a nervózně vešel. Hned se rozhlédl po chodbě. Vidím, jak je chudáček nejistý. Kdyby si jen dokázal uvědomit, že je tu doma.

„Neboj se, jen v klidu běž,“ šeptnul jsem a šel za ním. Zavřel jsem za námi. Šel klidně dál, ale náhle se zastavil. Otočil se ke mně se stáhnutým obočím. Udělal ke mně krok zpátky. Ano, zapomněl se zout. Ale mám pocit, že na to přišel. Nejde o to, že by si řekl, že se zřejmě zouvám, podle mě to vycítil, že to tak vždy bývalo. Jen jsem ho v naprosté tichosti sledoval a usmíval se. Zamyšleně se kousnul do rtu. Poté se začal zouvat. Nezmýlil jsem se. Šikula můj. Jen jsem trošku kývnul hlavou a zul se také. Poté, co si sundal i bundu, pomalu se rozešel dál. V půli chodby se však znovu zastavil. Vztáhl ke mně ruku. Chtěl, abych šel s ním. Nastavil jsem mu hned ruku, aby měl lepší pocit. Chytil se mě a nechal mě jít prvního.

„Tak tedy pojď,“ usměju se na něj sladce a vedu ho za sebou do obýváku. Docela se loudal, jako by se bál. Když jsme vešli, zůstal stát ve dveřích.

„Pojď dál, neboj se,“ upřel jsem k němu oči. Je tak plachý, drobeček můj. Jen se na mě podíval a odvrátil pohled ke gauči. Na čele se mu udělala malá vráska. Nechával jsem ho všechno si tiše prohlížet. Nechtěl jsem narušovat jeho myšlenky. Pustil se mě a pomalu se k němu rozešel. Přejel prsty po potahu, a poté se usadil na své oblíbené místo. Zavřel oči a vydechl.

„…tvoje místo,“ pokývám hlavou a dojdu k pohovce. Jsem v šoku. On si to musí pamatovat. Nebo to musí za každou cenu cítit. Usadil jsem se na její opěradlo. „Dáš si něco k pití nebo k jídlu?“ nabídnu mu hned. Nevnímal mě. Stále měl zavřené oči a rukou hladil látku vedle sebe. Proto jsem ztichnul a jen se na něj díval. Otevřel oči, poposedl si a sklonil se, jako by si chtěl lehnout. Jen se však zhluboka nadechl a opět zavřel oči. Nevěděl jsem, co mám dělat. Raději jsem ho nechával být, aby byl v klidu a vše si promýšlel a objevoval pocity, které z toho místa pro něj vycházejí. Po chvilce se narovnal. Omluvně se na mě usmál a nastavil ruku.

„Mám jít k tobě?“ usměju se. Pobaveně zavrtěl hlavou. Sáhl mi do kapsy pro mobil a něco začal psát. Rošťák. Hlavně, že se už usmívá.

„Ah ty jeden,“ usměju se a vyčkám na jeho zprávu.

Po chvilce mi mobil podal. „Promiň, chtěl jsem být zdvořilý, ale nepochopils. Chtěl jsem ti ale říct, že… tu vůni znám. Poznávám ji.“

Podívám se na něj a pootevřu rty. „Vážně?“ pošeptám potichu, aniž bych dbal na jeho předešlá slova. S úsměvem přitaká. Podívám se s pusou dokořán kamsi do koberce a olíznu si rty. Chce se mi brečet radostí. Je to pro mě šok. Nevím, ale teď na mě všechny ty jeho pokroky dosedly. A tohle? Tohle nejvíc. Jemně mě k sobě přitáhl za ruku a začal mě hladit konejšivě po stehně.

„Můžu se podívat do ložnice?“ napíše mi.

„Ahm, samozřejmě,“ přikývnu hned a upnu k němu oči. „Zkusíš jít sám nebo mám jít s tebou?“ Sám se zvedl a sám také odešel.

Slyšel jsem otevřít dveře. Ani nezkoušel jiné. Díval jsem se za ním. On ví, kudy jít. Byl jsem tiše a jen se díval. Nechtěl jsem ho rušit nebo za ním lítat jako hlídací pes, ale nakonec jsem se přece jen zvednul a šel za ním. Otevřel jsem přivřené dveře a vešel. Seděl na mé polovině postele. Objímal rukama můj polštář a se zavřenýma očima k němu čichal. Zůstal jsem se na něj dívat. Přišlo mi to v ten okamžik tak strašně intimní. Bylo to tak nádherné gesto. Vyhledával mě. Vypadalo to jako celá věčnost, než otevřel oči a neodložil ho. Vzal však triko, které jsem měl pod polštářem. Přivoněl k němu a usmál se. Trošku se usměju.

„Voní ti to snad?“ zaculím se. Podíval se na mě a s úsměvem kývl na souhlas. Zase vzal můj polštář, objal ho a položil si na něj hlavu. Spokojeně na mě hleděl. Musel jsem se usmívat jako idiot, ale on je tak roztomilý.

„Dáš si něco k pití nebo jídlu?“ zeptám se ho dnes už podruhé. Tentokrát odsouhlasil. I s polštářem se zvedl a vydal se za mnou. Nakrčil jsem nos a podzvednul obočí, ale nakonec jsem s úsměvem šel do kuchyně. Dovedl jsem ho tam.

„Takže,“ otevřu ledničku a ukážu mu ještě potravinovou skříň, „vezmi si, na cokoli máš chuť,“ usměju se. Všechno si to prohlédl, ale vypadal nespokojeně. Nic z toho nechtěl.

„Kakao?“ řeknu najednou. Jestli odmítne, tak mu naplácám. Napřed se zamračil, avšak hned na to se na mě sladce a nevinně usmál.

„Ano či ne?“ usměju se a polochtám ho na bříšku. Pobaveně ucukl a odsouhlasil.

„Dobře, hned jdu na to,“ usměju se. Udělám mu kakao do hrnečku, do kterého jsem mu ho vždy dělával. Během pár minut mu ho už podám. „A neostýchej se. Ber si, co chceš.“

Děkovně si ho ode mě vzal a usadil se na barovou židli. Polštář si položil vedle sebe. To mu vážně tak voním? Kakao začal tiše usrkávat, jenže bylo horké, tak to po chvilce vzdal a prohlížel si místo toho hrnek.

„Mm, kam bys chtěl ještě dnes jít?“ opřu se lokty o pult a usměju se na něj. Možná chce zůstat jen tady, kdo ví.Nevědoucně pokrčil rameny, přičemž mě nevinně pozoroval. Hm, tak co na něj vymyslím. Nechci, aby se nudil.

„Chtěl bys ukázat ještě fotky z toho Berlína, jak se ti líbily?“ usměju se na něj po chvilce. Přitaká mi na souhlas, vezme si do ruky můj polštář, do druhé hrneček a sleze ze židle. Sledoval mě jako malé dítě.

„Pojď se posadit, já zatím dojdu pro foťák,“ brouknu. Rozejdu se do ložnice, načež poslušně odešel do obýváku. Vezmu si foťák i s pamětovkou. Ahm, jak tehdy nadával a zlobil se, že nemá paměť. A já mu ji pak vítězně dal. Ani mi neřekl skoro díky, ale byl spokojený. To pro mě bylo hlavní. Potom jsme… šli do toho obchodu a milovali se. Zavrtím trošku hlavou, abych se probral, a jdu zpátky za ním.

„Tak,“ usměju se na něj. Zase sedí na tom ‚svém‘ místě. Posadím se k němu a hned foťák zapnu.

Položil si polštář do klína a nastavil ruku. Podal jsem mu ho a sesunul se po pohovce trošku níž, abych viděl na display i já. Začal si jednotlivé fotky prohlížet. Byl tím tak zaujatý, že jsem jen slyšel, jak vydechoval nosem. Občas trošku zafuněl. Usmíval jsem se nad tím. Bylo vidět, že se soustředí. Zastavil se u fotky, kde sedím na fontáně a usmívám se. Fotil ji samozřejmě on. S úsměvem ke mně vzhlédl a zase přepnul na další fotku. Dal jsem mu ruku kolem ramen a dál se s ním díval. Je mi s ním tak dobře. Vždycky jsem si tím byl jistý, ale teď jsem snad ještě víc. Téměř spolu nemluvíme, jen mi píše, ale i tak vím, že je mi s ním dobře. Stačí, aby se na mě usmál, přitulil se ke mně, a já se cítím jako v sedmém nebi.

„Jedeš už od znova?“

Kývne na souhlas a foťák mi podá. Vložím do něj hned druhou paměťovou kartu a zase mu ho podám s úsměvem zpět. Když si začal fotky prohlížet, zamračil se. Jel dál a dál, ale byl stále nespokojenější. Nechápavě se na mě podíval.

„Pobíhal jsi po náměstí a fotil jsi vše, co ti padlo do oka,“ vysvětlím mu. Nakrčil nos i obočí a s úsměvem zakroutil hlavou. Projížděl fotky dál a dál, až se zastavil u té, jak fotil lidi v čínské restauraci. Nad tím se začal smát. Jo, kdo by se nesmál. Nezapomenu, jak tupě na něj ti lidé koukali.

„Koukali na tebe dost nechápavě,“ zasměju se s ním. „Ale bylo to hezké, byl jsi tak roztomilý, jak jsi tam pobíhal,“ usměju se. Opřel se trochu o mě a prohlížel si další fotky. Projížděl to celkem rychle, nebyly nijak zajímavé. Jen letmo jsem to sledoval s ním. Můj pohled stále sklouzával na něj. Většinu času se lehce mračil, avšak zároveň usmíval.

Když si to doprohlédl, foťák mi vrátil.

„Líbilo?“ usměju se a foťák odložím na stůl. Lehce přikývne, posmutněle se usměje a položí mi hlavu na rameno, přičemž mě obejme kolem pasu. Pohladím ho jemně po šíji. Přivřel jsem trošku oči a užíval si jeho přítomnosti. Takhle se cítím doopravdy svůj, ve své kůži.

„Copak je?“

Nadechl se, jako by mi to chtěl povědět, ale nakonec tiše vydechl a zakroutil hlavou. Něco ho trápí. Ach, tohle bude velmi časté.

„Nechceš mi to povědět? Napsat?“ přivinu se k němu a jemně ho líbnu do vlasů. Znovu zamítl a přitisknul se ke mně ještě o trochu víc. Hlavičku si položil mezi můj krk a rameno. Volnou rukou jsem ho pohladil po hlavě a hned poté po tváři. „Dobře,“ pošeptám mu a přitulím si ho k sobě. Cítil jsem, jak mi vydechoval horký vzduch na krk, jak klidně oddechoval. Bylo to pro mě tak intenzivní.

„Cítíš se tu dobře nebo ne?“ zeptám se po chvilce ticha nepřestávaje ho hladit. Kývl hlavou a sjel mi rukou po boku. Semknul jsem rty k sobě a užíval si toho doteku. „To mě těší.“

Zašimraly mě na pokožce jeho řasy, když zavřel oči a spokojeně vydechl. Tohle jsem vždycky miloval. Jak vidím, nezměnilo se to. Nepotřeboval jsem snad ani mluvit. Užíval jsem si toho, jak je u mě, že ho mám zase pro sebe a u sebe. Hladil jsem ho, jemně občas zatnul prsty do jeho trička.

„Hm,“ vyšlo z něj tiše, když se ke mně ještě více přivinul. Přišlo mi, jako by se u mě chtěl schovat. Trošku jsem k němu sklonil hlavu. V tichosti sledoval moji bradu. Dal jsem mu znovu tak drobnou pusinku na tvář, jako tehdy v parku u léčebny. V ten okamžik se usmál stejně sladce jako předtím.

„Jak se culí,“ pohladím ho po boku a dám mu pusinku znovu. Sluníčko moje. Je rozkošnější, než kdejaké dítě. S úsměvem se odtáhl. Napil se kakaa, sebral ze stolu papíry, co jsem tu měl, a rozhlédl se po propisce.

„Donesu ti propisku,“ usměju se. Zvedl jsem se a hned šel do skřínky, kde jsem měl šuplíčky. Vyndal jsem propisku a vzal mu i čisté papíry. „Tohle je asi už trošku popsané,“ podám mu ty čisté papíry i s propiskou. Děkovně si to ode mě vzal, a když jsem se k němu usadil zpátky a on se ke mně přivinul, začal psát.

„Už se nechci vracet do léčebny.“

„To ti věřím,“ pošeptám a pohladím ho, „ale asi zatím budeš muset,“ povzdechnu. „Chtěl bys chodit odpoledne takhle ke mně? Nebo se někam projít?“

„Chtěl bych tu zůstat. Tady jsem doma.“ Byl smutný. Podíval jsem se mu do očí. Cože? Vážně řekl, že je tady doma?!

„Cítíš se tu jako doma?“

Přikývl.

„Vím, že jsem tu doma.“

Zhluboka jsem se nadechl, polkl jsem, a hned poté párkrát zamrkal. „Já… děkuju,“ vyhrknu. Bože můj. On by tu se mnou snad vážně chtěl být. Musím se zeptat doktora. „Promluvím si s doktorem, ano?“

Hned se sladce usmál a nadšeně se ke mně přitiskl.

„Udělal jsi mi radost, víš to?“ pošeptám a semknu oční víčka pevně k sobě. Přitakal, tím pádem ano. Pohladím ho hned po zádech a tisknu ho k sobě.

„Ještě dnes si s doktorem promluvím, ano?“

„Já taky. Musím být svědek,“ napíše mi.

„Dobře,“ usměju se a podívám se mu pak do očí. Pohled mi začal oplácet. Pohladím ho po tvářičce.

„Tak co, co bys rád ještě dělal, hm?“ usměju se. Raději to zakecám. Já vím, že bych se mohl jen naklonit, a hned by se lekl, a to bych nerad. Nechci ho nějak rozrušovat. Jsem na to jen… zvyklý. Sklopil po chvilce pohled a nesměle se pousmál.

„Nestyď se, pověz mi to, hm?“ šeptnu. Přivinul se ke mně, hlavičku si mi položil na původní místo mezi krk a rameno a dal si moji ruku na záda. Chtěl, abych ho hladil. Tak se mi to líbí, když si o to řekne.

„Ah tak,“ usměju se a hned mu vyhovím v jeho přání. Dlaní mu začnu vyjíždět jemně po celých zádech. „Není ti zima?“

Zakroutí hlavou a začne mě jemně hladit prsty po žebrech. Na rozdíl od něj hlavou pokývám na souhlas, a potom se už soustředím na jeho prsty.

Ještě nějakou dobu jsme jen takhle seděli, ale po čtvrté hodině odpoledne jsme se rozhodli, že už se vydáme na cestu do léčebny. Tentokrát jsem zavolal taxi, aby se Tom nemusel rozrušovat v autobuse. Kousek jsme šli pěšky, jen abychom se ještě provětrali. Společně jsme zašli za doktorem, který usoudil, že tohle všechno Tomovi svědčí, za což jsem byl velmi rád. Dovolil Tomovi, aby se mnou přes odpoledne byl, mohl chodit ke mně, ven se mnou, dostával už určitou volnost. A tak dny plynuly.

autor: *Mischa* :o* & Turmawenne