Wenn es manchmal regnet 16.

Tom zamžoural do šera v pokoji a automaticky zašmátral rukou vedle sebe. Prudce se posadil na posteli a shodil ze sebe peřinu.

Vzápětí se mu ulevilo a podle nadávek a bouchání poznal, že Bill je jenom v koupelně. Zívnul a protáhnul se, až mu zakřupalo v zádech, než rozespalým krokem došel ke dveřím, za kterými Bill tak zapáleně nadával.

„Billeee?“ protáhl jeho jméno s dalším zazíváním a nahlédl do koupelny. Vzápětí ztuhl v půlce pohybu, když viděl svého bratra, jak se neúspěšně snaží rozbalit prťavý modrý balíček ve své ruce.

„Co je, doprdele?!“ vyjel na něj, a konečně se mu podařilo dostat se k heroinu. Úlevně si povzdechl a vysypal fet na lžičku. Tom na něj stále zíral. Samozřejmě, že věděl, co Bill provádí téměř pokaždé, když si šel odskočit do koupelny. Ale nikdy u toho přímo nebyl. „Budeš na mě čumět celou dobu?“ otočil se na něj vztekle bratr, zatímco přidával k fetu kyselinu.
„Já-já ne, já-“ zakoktal se Tom, ale pořád se nehnul z místa. Bill si jen odfrknul a zašmátral v tašce.

„Kde je ten zkurvený zapalovač?“ obrátil svou tašku vzhůru nohama a ve změti všeho možného na zem vypadl i zapalovač, který hledal. Sehnul se pro něj a lžička v jeho ruce se nebezpečně naklonila. S klením se opět narovnal a zabodl pohled do Toma. „Byl bys tak laskav a podal mi ten zasraný oheň?“ vyjel na něj a úzkostlivě kontroloval, jestli mu na lžičce zůstalo všechno.

„Ne! Nebudu ti v tom pomáhat!“ vzpamatoval se Tom a zakroutil hlavou.

„Tak proč tady, kurva, ještě stojíš, když nejsi schopný udělat ani tohle?! K čemu tady vůbec jsi, co? K ničemu! Jsi mi, kurva, naprosto k ničemu! A přestaň na mě, doprdele, tak čumět a vypadni!“ zařval na něj Bill, opatrně si položil lžičku na umyvadlo a prudce Toma vystrčil ze dveří, které za ním následně zamkl. Vztekle sebral zapalovač ze země, a konečně byl schopný dávku si připravit. Měl dojem, že jestli bude muset čekat ještě chvíli, zešílí.

*

Bill se vrátil zpátky do pokoje téměř o hodinu později. Celou tu dobu seděl Tom nepohnutě na kraji postele a nevěřícně kroutil hlavou. Nedokázal pochopit bratrovo chování. Vždyť ještě včera mu visel kolem krku s prosbou, ať jej nikdy neopouští, a dnes mu vyčítal, že je naprosto neschopný?

Věděl, že by jeho slova neměl brát vážně. – Vždyť dobře znal, jak Bill bývá před dávkou podrážděný. Ale měl pocit, že tentokrát je v tom něco víc. A ublíženého pocitu, který v něm po bratrových slovech zůstal, se nemohl zbavit.

Bill prošel kolem něj a lehl si zpátky do postele. Přikryl se až po nos a pohledem se zabodl do zad svého dvojčete. Dlouhou dobu bylo ticho. Tom upřeně zíral na své ruce a Bill líně zíral na něj.

„Tome,“ zahuhňal zpod peřiny. Tom jen přivřel oči a sklonil ještě více hlavu. Hlas jeho bratra byl zase naléhavý a měkký, tak jako včera. Pryč byla všechna zloba a vztek. Slyšel v jeho hlase i tu unavenou zastřenost, která tam byla pokaždé, když si Bill šlehnul. „Tak Tome,“ teplá ruka ho pohladila po zádech a za ramena jej stáhla do peřin vedle sebe. Pootočil se na bok, aby se mu mohl dívat do tváře, a zklamaně si povzdechl. Neměl rád, jak jeho bratr vypadal s těma děsivě malýma zorničkama a nijakým výrazem. Ale rozhodně to bylo lepší, než ten hysterický Bill, který na něj řval v koupelně. Tenhle Bill alespoň nebyl tak nevyzpytatelný.

Bratr mu položil dlaň na tvář a jemně obkresloval jeho rysy. Tom překvapeně zavřel oči a nechal jej, ať ho hladí. Byl zmatený ze změn jeho nálad, které nestíhal. Nevěděl, jestli na něj má být naštvaný za to, co řekl, nebo má být naopak rád za to, co právě dělal. Cítil se unaveně z toho všeho, co se kolem něj dělo. Ještě pořád se nevzpamatoval z informací, které se na něj včera sesypaly jako lavina, a nechápal se, jak je možné, že tady teď leží a ochotně mu nastavuje tvář, aby se ho mohl dotýkat. – Rukama, kterýma se dotýkal nespočetně dalších. Byl vnitřně rozpolcený, a nevěděl, co vlastně chce. Hnusilo se mu všechno to, co se dozvěděl, že jeho bratr dělal pro peníze, a přesto stačilo tak málo a on doslova prosil o jeho pozornost. Připadal si tak zranitelný, když nemohl ovládnout ani vlastní činy. Jeho tělo a mysl byly dvě naprosto rozdílné věci, které spolu odmítaly spolupracovat.

„Tomi,“ vydechnul Bill potichu jeho jméno a Tom měl pocit, že se mu rozskočí srdce. Vždycky, když vyslovovalo jeho jméno jeho dvojče, znělo mu to o mnoho jinak než obyčejné oslovení. Znělo mu to o mnoho sladčeji. V takových chvílích byl rád, že má jméno, kterým ho může bratr oslovovat. Protože jeho uším to znělo jako nejlepší lichotka.

„Zlobíš se?“ pátravé prsty se mu rozběhly do vlasů, kde hýčkaly jeho copánky. Tom jen zamručel, ale neodpověděl.

„Nesmíš se zlobit,“ podle šustění povlečení poznal, že Bill vrtí hlavou v zamítavém gestu. Mírně se pousmál. Představoval si jeho tvář, jak by vypadala, bez heroinu. – Hluboké, tmavé, velké oči. Omluvný, bázlivý pohled. Vykrojené, plné rty s koutky vzhůru, a ne naopak.

„Potkal jsem včera otce.“ Chvíli mu trvalo, než ta slova doputovala do jeho mozku a než mu došel jejich pravý význam.

„Cože?!“ vyjekl, a vzápětí se vymrštil do sedu. Bratrova ruka spadla ochable na polštář. „Tys potkal – jak, kde, co-?“ valil na něj oči a chrlil jednu otázku za druhou. Když mu včera v noci Bill volal, měl dojem, že se strachy sesype. Neměl tušení, co se bratrovi stalo, ale vidět ho schouleného u zdi toho klubu, naprosto zlomeného a ztraceného v jemu neznámém utrpení, mu trhalo srdce. Najednou měl dojem, jako by ho někdo praštil do bránice – nemohl se nadechnout a mysl mu zaplavila pulzující nenávist, která se v něm rozpínala jako jed. Celou dobu trnul strachy, co se jeho malému bratrovi stalo, ale tohle by nečekal ani ve svých snech. Měl za to, že jejich otec dávno zmizel z města, dokonce si myslel, že je i pryč z Německa. O to víc ho překvapila bratrova slova.

„Bille,“ jemně ho chytil za ruku a naléhavě mu ji stiskl. „Co se stalo? On… ublížil ti?“ nebyl si jistý, co udělá, pokud uslyší kladnou odpověď. Srdce mu v hrudi prudce tepalo a rozhánělo tu nenávist vůči jejich otci, která mu proudila v žilách, celým tělem. Stačilo jen velmi málo, aby vybouchl. A Bill si toho byl asi taky vědom, protože jen ustrašeně zakroutil hlavou.

„Nechci o tom mluvit,“ zašeptal potichu. Byla to pravda, necítil se na to, že by si měl včerejší setkání připomínat, ale nechtěl, ať je na něj Tom naštvaný. Musel mu říct, proč byl tak podrážděný a proč na něj tak křičel.

„Musíš mi říct, co ti udělal, Bille.“ Znovu se mu dostalo jen prudkého zavrtění hlavou. „Nemůžeš před tím pořád utíkat, jednou o tom budeš muset mluvit. A já chci, ať o tom začneš mluvit – teď.“

„Nic se nestalo, Tome, prosím,“ zakňoural jeho bratr a vykroutil svou ruku, protože jeho stisk začínal být bolestivý.

„Řekni mi, co se stalo! Přísahám, že jestli ti ten bastard něco udělal-“ cítil, jak začíná rudnout ve tváři a bezděky zatínal teď už prázdnou pěst.

„Nic mi neudělal, jasný! Nic! Chtěl se jenom omluvit.“ Poslední větu Bill odfrknul.

„Omluvit? Omluvit?! Tak on se-“ zajíknul se. „Ten zkurvysyn si myslí, že když se omluví, tak mu skočíš s díky kolem krku?!“ prskal kolem sebe rozhořčeně Tom a před očima měl rudo. Zhluboka oddechoval, zatímco v hlavě mu běžely představy o tom, jak by otci ublížil, kdyby mu teď byl nablízku. „Tak proto jsi mi včera volal?“ zeptal se po chvíli, když se trochu uklidnil. Bill mu na to opět jen přikývnul. „On tam někde bydlí? Já ho-“ zvedal se na nohy. Neměl tušení, co chce udělat – možná prostě pojede, zazvoní u jeho dveří, a potom mu rozbije držku.

„Tome, uklidni se!“ stáhnul ho bratr za rukáv zpátky na postel. „Ano, bydlí tam – ale neptej se mě kde přesně. Už bych to nenašel.“ Tím si byl víceméně jistý. Cestu tam nevnímal, protože v autě brečel, a když od něj odešel, soustředil se na to, jak sehnat fet, a ne na to, kudy šel.

„Ale jak ses dostal až tam?“ zamračil se Tom nechápavě. V hlavě mu šrotovalo najednou tolik věcí, že je nestihl třídit.

„Odvezl nás autem,“ vysvětlil Bill.

„Ty jsi k němu šel dobrovolně do auta?“ vyjeknul jeho bratr zděšeně. „A nechal ses odvézt až na druhý konec města? S ním?!“

„Neudělal jsem to dobrovolně!“ ohradil se Bill. „Nevěděl jsem, že je to on, potkal jsem ho na place. Myslel jsem, že je to normální zákazník.“

„Tys co?“ zarazil se Tom, když si přebral význam toho, co jeho bratr řekl. Najednou jako by se všechny myšlenky zastavily a v jeho hlavě scvaklo. „Cos to řekl? Kdes ho, kurva potkal? Chceš mi říct, že první věc, kterou jsi udělal, po tom, co jsi odešel, je to, že jsi šel, kurva, šlapat?“

„Chtěl jsem ti vrátit ty peníze! Vyhodil jsi mě a já myslel, že když ti to všechno vrátím, tak-“ odpověděl zaraženě Bill.

„Doprdele, Bille! Copak tobě to nedochází? Tady vůbec nejde o nějaké podělané prachy! Ty myslíš, že bych si vzal jediný cent, kdybych věděl, cos za něj musel udělat? Copak jsi opravdu tak natvrdlý?“ Neměl ponětí, do jakého stupně musí ta zuřivost uvnitř něj stoupnout, aby jeho tělo explodovalo, ale myslel si, že je té hranici už velmi blízko.

„Tak co jsem měl podle tebe udělat?“

„Jestli se na tohle musíš ptát, pak nemá smysl ti cokoli říkat,“ zakroutil Tom poraženě hlavou.

„Tak… já slibuju, že už to nikdy neudělám. Jestli je to to, co chceš.“

„Co já chci?“ vyjeknul Tom nevěřícně. „Ach bože, tohle nemá cenu. Na tohle nemám.“

„Kam jdeš, Tome?!“

„Jdu na vzduch, protože mám pocit, že musí být něco špatně s mým mozkem. Jinak tohle nemůže být pravda.“

***

V Tomovi to vřelo vzteky. Nedokázal uvěřit, že jeho malý bráška byl schopný opravdu chodit na to odporné místo a tam se bezostyšně nabízet těm nechutným chlapům. Byl ze své situace zoufalý. Chtělo se mu křičet, dokud neztratí hlas, protože nic jiného udělat nemohl. Vztekle kopal do obrubníků a snažil se nebrečet. Život přece nemůže být taková sračka!

V hlavě se mu honily představy o Billovi a nějakém obtloustlém čtyřicátníkovi, a on se cítil znechucený. Znechucený celým světem, že něco takového může dopustit.
Byla to jedna rána za druhou, a ačkoli si o sobě vždycky myslel, že je silná osobnost, tak na tohle byl slabý. Příliš slabý, aby se se vším smířil a šel dál. Cítil se jenom jako hloupý malý kluk, který teprve teď zjistil, že každý skutek má taky následek. A ať se snažil sebevíc, nemohl najít jediný skutek, který by mu přinesl alespoň trochu štěstí.

Zamyšleně se opřel o zábradlí před placem, aniž by věděl, jak se tam dostal, a zapálil si cigaretu. V hlavě měl prázdno. Už nedokázal déle přemýšlet nad vším, co ho trápilo. Bylo jednodušší to prostě vypnout a necítit. Přestat přemýšlet nad tím, že jeho bratr byl ochotný nabízet vlastní tělo, aby dostal zaplaceno. Přestat přemýšlet nad otcem, který byl ochotný zabít veškerou nevinnost, která byla v jeho synovi, jen pro vlastní potěšení.

„Ahoj,“ ozval se vedle něj nějaký hlas. Tom ani neotočil hlavu, aby se podíval. „Čekáš na někoho?“ otázal se zase hlas. Tom podrážděně vydechl a zahodil špaček. Vytáhl si druhou cigaretu a opět si zapálil. Na dotyčného se pořád nepodíval. Doufal, že když ho bude ignorovat, nechá ho být. „Vypadáš smutně. Jestli chceš, můžu tě rozveselit. Nebude to drahé,“ tentokrát hlas zněl podbízivě a lacině. Tom se donutil podívat na osobu, která stála vedle něj, a musel potlačit znechucený úšklebek.

Jakoby viděl bratra v bledě modrém. Hubená malá postava chlapce se krčila v příliš velkém oblečení, tmavé kruhy pod očima a špinavá pleť mluvily za své. Dlouhé hnědé vlasy, které mu spadaly do tváře, vypadaly, že šampon neviděly už delší dobu, a jeho oči, ačkoli byly modré, měly ten stejný prázdný pohled, jaký Tom vídal v očích svého bratra.
Bolestivě jej píchlo na prsou, když si uvědomil, že má co dočinění s další ze ztracených drogových existencí. Najednou v sobě pocítil zase ten strašný vztek, že je proti tomu všemu tak hrozně bezmocný.

Chlapec – opravdu mu v mysli nedokázal říct, že je to muž – vypadal nanejvýš na 16, k němu natáhl ruku a dotkl se jeho ramene. Tom od něj odskočil půl metru a znechuceně trhl rukou.
„Ještě jednou na mě sáhni a budeš litovat, že ses kdy narodil. Ještě jednou na mě sáhni a zabiju tě!“ zavrčel, otočil se na patě a rychle se vydal pryč.

Co si to vůbec dovolil? Copak nemá žádnou úctu? K němu nebo sobě samému? V duchu se uchechtl nad svou naivitou. Samozřejmě, že nemá. Jediné, o co mu šlo, byly prachy, které následně vymění za fet, který se změní na falešnou spokojenost.
Nemohl to už déle snášet, a proto bezmyšlenkovitě zamířil do první hospody, na kterou narazil. Poručil si vodku, do které se hned na baru s radostí pustil.

*

O pár hodin později – nedokázal přesně určit, jak dlouho se v hospodě zdržel – se snažil dopravit domů. Byl rád, že je vůbec schopný se udržet na nohou. Na druhou stranu se mu úspěšně podařilo vyhnat všechny jeho myšlenky z hlavy, protože jediné, na co myslel, bylo to, aby neupadl.
Trvalo mu nejméně pět minut, než se mu podařilo trefit se klíčem do toho pitomého zámku, který mu snad jako naschvál uhýbal, a vpadl do ztemnělého domu. První věc, kterou spatřil, když vešel do obývacího pokoje, byl bratr, který seděl na gauči a podle všeho zíral do prázdna.

„Kdes byl?“ otázal se ho tichým hlasem, aniž by přerušil svou činnost – tedy zírání do stěny.
Tom beze slova přešel ke gauči a klekl si před Billa. Donutil ho podívat se mu do očí, a jakmile viděl, že má místo nich pořád jen titěrné špendlíkové hlavičky, neudržel se a vrazil mu facku. V tom jediném okamžiku, kdy mu pohlédl do očí, se mu všechno zase vrátilo. Všechna ta ublíženost a zloba, kterou si nesl uvnitř. Všechna ta bezmoc a zraněné srdce se zase přihlásily o slovo. Znovu cítil, jak je od hlavy k patě napěchovaný zlostí, a alkohol, který vypil, tomu ještě napomáhal. Bratra rána srazila na bok a on si překvapeně mnul tvář.

„Co to?“ zmateně zakoktal.
„Řekni mi jaks mohl? Byl jsem se dneska podívat na – a to… to… Jak jsi to mohl dělat?“ řval vztekle Tom a třásl se zmateným bratrem.
„Slíbil jsem, že už to neudělám,“ hlesl Bill potichu. Měl z něj strach. Bratr ho nikdy neuhodil.

„Slíbil? Jo, to máš pravdu. Slíbil! Ale já ti nevěřím! Protože všechno, co jsi mi kdy slíbil, jsi potom porušil! Jen se na sebe podívej! Sedíš si tady, sjetý jako obvykle, i když mi pořád slibuješ, že toho necháš, a chceš, abych ti věřil?! Víš vůbec, co to důvěra je, Bille?“
„Tak co mám udělat, abys mi uvěřil?“ zakřičel na oplátku bratr zoufale.
„Dokaž mi, že ti můžu věřit! Dokaž mi, že patříš jen mně!“ Neměl ponětí, kde se v něm najednou vzala až surová touha bratra vlastnit. Dokázat si, že jen on má nárok na každý Billův pohled – na každý jeho dotek. Na každou myšlenku a slovo. Že nepatří těm chlapům, se kterými „spával“, že nepatří heroinu.

Bill zmateně zamrkal očima a nedokázal si představit, co tím jeho bratr myslel. Jak mu to mohl dokázat? V příští vteřině, když mu před očima spadly Tomovy kalhoty a on se k němu blížil jen ve spodním prádle, mu to bylo jasné. Tohle je tedy důkaz, který po něm chce.
Tom si bez váhání sundal i boxerky a surově chytil bratra za dlouhé černé vlasy. Hlavu mu prudce natlačil do svého vzrušeného klína a neubránil se hlasitému stenu, když na kůži ucítil bratrův roztřesený horký dech.

„Tak dělej. Na tohle jsi přece zvyklý, ne? Děláš to přece denně, tak to snad nemůže být pro tebe problém. Jen další pták v tvých ústech,“ jeho hlas byl jízlivý a jedovatý. Všechna ta uražená ješitnost a zklamání z poznání, že Bill dávno není nevinný, jak si myslel, prorazila všechna stavědla, která v sobě měl, a nechala na povrch vytanout všechno to temné, co v něm zahnívalo.
Znovu, si vzpomněl na toho chlapce, který ho oslovil na place, a stiskl pěst, ve které držel bratrovy vlasy, až mu jich pár vytrhl. Natlačil mu hlavu ještě blíž k sobě a donutil ho vzít ho do úst.

Bill za celou dobu nevydal jedinou hlásku. Poslušně držel, i když mu Tomova ruka bolestivě škubala vlasy, a snažil se nepozvracet, když mu bratr hluboce zajížděl do krku. Byl tak v šoku, že ho ani nenapadlo se nějak bránit. Mohl ho jednoduše kousnout a Tom by ho hned pustil. Ale byl to už víceméně reflex. Jeho zákazníci s ním mnohdy nejednali o nic lépe a on věděl, že pokud se bude bránit, nedostane žádné prachy, tak nanejvýš přes hubu, a to nemohl dopustit. Protože jejich prachy vždycky potřeboval. A tak držel a snažil se nemyslet. Díky droze, která mu putovala v žilách, se mu to dařilo dobře.

Netrvalo to nijak dlouho, za chvíli už v puse cítil teplou tekutinu, kterou překvapeně polkl. Tom od něj o krok odstoupil a natáhl na sebe zpátky oblečení. Bill zůstával klečet na podlaze. Vlastně si nebyl jistý, co by měl teď udělat. Roztřesenou rukou si otřel ústa a vzhlédl k bratrovi.

Tom se vyhýbal pohledu na to černovlasé stvoření, které klečelo zaskočeně na podlaze. Nemohl uvěřit tomu, co právě udělal. On přece není zrůda, není bezcitný! Není přece jako jejich otec!

Podíval se bratrovi do očí a jeho srdce náhle zaplavil cit tak silný, že ho málem srazil na kolena. Byl by mu teď schopný vyznat lásku a vzít ho do náručí a nikdy nepustit. Byl připravený mu odpustit a bojovat za něj – za ně, až dokud bude moci. Než však stihl cokoli říct, bratr se váhavě vyškrábal na nohy a prolomil ticho.

„Skončil jsi? Už můžu jít spát? Jsem unavený,“ jeho hlas byl bezbarvý, neslyšel tam žádný vztek nebo zklamání, zkrátka žádné emoce.

„J-já…“ zakoktal se Tom. Bill ho ovšem už neposlouchal. Bez dalšího pohledu na něj si lehl na gauč zády k němu a přikryl se dekou.
Tom ještě chvíli v pokoji nervózně přešlapoval, ale protože nedokázal přijít na to, co by měl říct, raději zamířil do koupelny, kde si dal sprchu a pak šel do postele, i když mu bylo jasné, že na spánek bude dnes čekat marně. V tom se ale mýlil.

*

Co vlastně cítil? Byla to lítost? – Ne, lítost ne. Tu si zakázal už dávno. Jinak by s takovým klidem nedokázal vědomě ničit sám sebe.
Tak snad cítil ponížení? – Blbost, staly se mu věci mnohem horší než tohle.
Horké slzy mu začaly stékat po tvářích a vpíjet se do deky, když si uvědomil, že necítí nic. Protože si byl jistý, že v tuhle chvíli by něco cítit měl. Měl by být na pokraji exploze ze všech pocitů, které v něm měly vířit, ale nevířily – a on je nedokázal přivolat. Už nevěděl jak.
Bolestivý vzlyk se mu dral z hrdla, proto si přitiskl dlaň na ústa, aby ho zadusil. Nemohl dopustit, aby ho Tom slyšel.

Tiše ležel, zatímco proléval další a další slzy a pomalu se nechával pohltit nicotou, která se v něm rozpínala.
Pokud někdy myslel, že je na dně, teprve teď si uvědomil, že to dno pod sebou může cítit. Tohle uvědomění ho zasáhlo jako kladivo. Protože takhle hmatatelné to bylo ještě mnohem děsivější.
Jediná věc, kterou si byl jistý, bylo to, že ta nicota, kterou cítí, je špatná. On nikdy nebyl prázdný.
A taky si byl jistý, že níž, níž už se opravdu propadnout nemůže. Tam dole bylo už jen peklo a on se pekla vždycky bál.

*

Pořád nemohl usnout. Převracel se na gauči už hodiny, venku dokonce začínalo svítat. Poté, co si málem vybrečel oči, se marně snažil vypnout myšlenky, které mu bolestivě narážely do vnitřku lebky, a ponořit se do říše snů.
Nakonec se smířeně zvedl a na ztuhlých nohách se vydal do koupelny. Tvář si opláchl studenou vodou a zůstal na sebe zírat do zrcadla.

Silněji než kdy předtím si uvědomoval, že je Tomovo dvojče. Viděl stejné oči, stejná ústa i nos. Ale rozdíly, které nacházel, ho děsily stále více. Jeho propadlé líce a vybledlý pohled. Jakoby čokoláda v jeho očích byla udělána z méně kvalitního kakaa. Říká se, že oči jsou bránou do duše. Pokud to tak opravdu bylo, nikdy si nepřál do svých očí znovu pohlédnout. Protože v tom případě by jeho duše musela být páchnoucí, krvavá, hnijící věc, kterou si nosil uvnitř sebe. Může člověk o duši přijít, když si jí neváží? Problesklo mu hlavou.
Šklebil se na sebe, a sám sobě se hnusil. Nepoznával tu osobu, která se mu vysmívala z rámu zrcadla. Její tvář byla prázdná, stejně, jako se cítil prázdný uvnitř.
Hubenou rukou si prohrábl vlasy a zašklebil se ještě více. Odporné – to jediné slovo mu viselo v mysli.

Když se na sebe déle nevydržel dívat, rozhodně se otočil a vydal se zpátky do obývacího pokoje. V půlce cesty ho zastavil sten vycházející z Tomova pokoje. Nejistě nahlédl škvírou mezi dveřmi na bratra, který měl evidentně špatné spaní.
Aniž by nad tím nějak přemýšlel, najednou se ocitl vedle něj a vmáčkl se pod stejnou přikrývku. Tom se jen ze spánku zavrtěl a zabručel něco, čemu Bill nerozuměl, ale spal dál.
Nejistě si položil hlavu na jeho hrudník a nechal se ukolíbat k spánku zvukem jeho tepajícího srdce.

autor: Lisa