autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL
Dny plynuly jako voda. Jednou ovšem nadešel den, kdy doktor svolil i k tomu, aby u mě Tom přespal a do léčebny se vrátil druhý den po obědě. Je pravda, že jsem ho musel hodně ukecávat, ale podařilo se. Nakonec usoudil, že na tom není nic špatného. Věděl, že Toma vždy přivedu v naprostém pořádku, a dokonce i s lepší náladou.
Celé odpoledne jsme strávili s Tomem ve městě, procházeli jsme se, zašli jsme si na zmrzlinu, jen tak jsme si někde sedli a povídali si opět přes můj mobil. Bylo to vskutku hezké odpoledne. Navečer jsme se už ale rozešli k nám. Byl jsem moc rád, že to přespání vlastně napadlo Toma. To on mě žádal, abych to zkusil zařídit.
„Kde budeš chtít spát?“ usměju se na něj, když mu připravuju hrnek kakaa. Přál si ho hned, jak jsme dorazili domů. Klasika.
„Nevím. Asi… v posteli?“ napíše mi pobaveně. Hah, já ale nevím, jestli chce spát se mnou. Ne, rozhodně ho nechám spát v ložnici a já půjdu na gauč.
„Je mi to jasné,“ usměju se sladce. „Mm, tady to je,“ podám mu kakao. „Zatím si odpočiň, já zajdu povléknout postel.“ Kývl, usadil se a začal popíjet svůj oblíbený horký nápoj. Věnoval jsem mu jen sladký úsměv, a poté zaběhl do ložnice. Převlékl jsem celou postel. Chtěl jsem, aby se mu tu spalo dobře. Po chvíli jsem se k němu vrátil a nalil si sklenku vody.
„Taky tě tak bolí nohy?“ uchechtnu se. Horlivě zakývá hlavou a odloží hrnek. Pusu měl celou od kakaa. Hned jsem se tiše zasmál. Došel jsem k němu a otřel mu to zlehka prstem. Dřív bych mu to sice slíbal, ale nevadí. „Čuníku,“ usměju se. Se smíchem se olíznul, následně se ještě otřel rukou a usmál se. Protáhnul jsem se, až mi křuplo v zádech.
„Uhm, vidím to na sprchu,“ pokývám sám pro sebe hlavou. Pousmál se, pokynul rukou a opět se chopil svého hrnku. „Nebo bys chtěl jít první ty?“ usměju se sladce. Znovu mávnul rukou, abych šel. „No, dobře, dobře, už jdu,“ zasměju se.
Zajdu si do ložnice pro čisté boxerky a něco, v čem budu spát. Hm, nechci, aby se cítil nějak blbě. Ale nechci se tu celý zbytek večera a noc rozčilovat s tepláky a tričkem. A navíc by mi… Měl jsem pocit, jako bych něco zaslechl. Pootočil jsem tím směrem hlavu. Věci jsem odložil na postel a vrátil se do kuchyně. Tom tam však nebyl. Kam se poděl?
„Tomi?“ řeknu hned. Nic se neozve.
Možná šel jen na záchod. Vrátil jsem se tedy zase do ložnice pro oblečení. Vzal jsem si tedy čisté boxerky a bílou košili. To bylo pro mě snad to jediné pohodlné. Hned z ložnice jsem se vydal do koupelny. Jakmile jsem za sebou zavřel dveře, tak jsem vlezl do sprcháče a dal si sprchu. Pořádně jsem se umyl a oholil, jako tomu bylo každý večer. Poté jsem se osušil, trošku se učesal a obléknul se.
Ani ne po dvaceti minutách jsem vyšel a mířil rovnou do ložnice. Tam seděl Tom na mé polovině postele. Noční stolek byl otevřený. Hlavu měl sklopenou. Podíval jsem se na něj a hned k němu došel.
„Co se děje?“ pošeptám a odložím si komínek se složeným oblečením na zem. Nevzhlédl. Na ruce ale měl náramek, který jsem dal Molly, a ta následně jemu. Ihned jsem pochopil, oč jde.
Co když si vzpomněl…? Chci se ho zeptat, ale co když se nějak naštve. Nechci mu ublížit. Pohladil jsem ho po předloktí a kleknul si k němu na bobek. Podíval se na mě, ale pohled mu sklouzl na moji košili. V ten okamžik ztuhnul. Nedokázal jsem momentálně vyčíst, jaký z toho má pocit a proč se na mě tak dívá. Polknul, zavřel oči a hlavu opět sklopil.
„Co se děje?“ zašeptám. „Je ta… košile špatná? Vadí ti na mně? Já se převléknu.“ Možná mu to připomnělo léčebnu, jinak si to vysvětlit neumím. Jenže on ke mně vztáhnul ruku. Třesoucími prsty vzal na okamžik límeček a sevřel ho. Poté sjel k prvnímu knoflíku, po kterém něžně přejel jedním prstem. Nechal jsem ho. Jen jsem ho tiše sledoval. Kdyby tak promluvil… bylo by všechno lepší. Já nedokážu jen z jeho gest a mimiky posoudit, co se děje. Přejel prsty po látce až k mým stehnům, a poté se s nimi vydal zpět nahoru k mému krku. Vypadal, jako by byl v transu. Jen jsem zvolna dýchal. Vzhlédl jsem mu znovu do očí a pootevřel rty. Náhle semknul oční víčka k sobě, vydechl a ruku spustil. Ovšem já mu ji chytil a něžně stisknul v té své.
„…na co myslíš?“
Zakroutil hlavou a ruku mi vyvlékl. Znovu si začal prohlížet ten náramek na ruce. Musel si ho sám připnout. „Dobře, jen buď v klidu, ano?“ Ustaraně se na něj dívám. Musí to mít něco společného s Molly, to je jisté. Ale co ho tolik zarazilo na té košili… Odsunul se ode mě a zvedl se. Asi chtěl jít do koupelny.
„Tomi,“ pošeptám ještě. Rád bych, aby se uklidnil. Jenomže si vzal oblečení na spaní, co si tu mezitím připravil, kterého jsem si ani nevšiml, a odešel do koupelny. Zamknul se. Zavřel jsem bolestně oči a posadil se na postel. Nevím, co to do něj najednou vjelo, na co myslel. Po chvilce jsem si uklidil oblečení a začal pochodovat po ložnici. Vrtalo mi hlavou, co ho na té košili a celkově tolik rozrušilo.
Pokud se jedná o ten náramek, tak to plně chápu, ale jinak… tomu nerozumím. Přibližně po půl hodině jsem zaslechl otevření dveří od koupelny. Hned jsem se zastavil a posadil se, abych nevypadal jako idiot. Přišel pomalu do ložnice. Měl na sobě své oblečení, co nosíval dřív. Tepláky a světlé triko. Vzhlédl jsem k němu. Bál jsem se cokoli říct, ale poté jsem se odhodlal.
„…vzpomněl sis?“ řeknu skoro neslyšně. Podíval se na mě, uhnul pohledem a zakroutil hlavou. „Dobře, promiň mi to. Já… nechám tě o samotě, abys měl klid,“ zvednu se pomalu z postele. Kousne se do rtu, nepatrně přikývne a uhne mi z cesty. „Kdybys cokoli potřeboval,“ zastavím se ve dveřích, „budu vedle, Tomi. Přijď kdykoli.“ Přikývne, sevře v ruce náramek a věnuje mi nepatrný úsměv. Trošku jsem se usmál taky, a poté za sebou už zavřel dveře. Svěsil jsem hlavu a rozešel se do obýváku, kde jsem měl už deku. Posadil jsem se do křesla a přikryl se trošku tou dekou. Dalo by se říct, že jsem zkazil večer. I když, co jsem čekal. Bude tu… po tom všem spát prvně, potřebuje si trošku zvyknout.
Po chvilce jsem se natáhnul pro foťák. Přehodil jsem paměťové karty a dobrou hodinu si fotky prohlížel. Dělával jsem to téměř každý večer. Chyběl mi. I přesto, že jsem ho měl nedaleko od sebe, mi přišlo, že je ode mě na míle daleko. Skončil jsem u fotky, kde jsme se líbali. Setřel jsem si jen slzy a na prázdno oddechnul. Náhle se ve dveřích mihl stín. Prudce jsem si otřel oči znovu a zpozorněl jsem. Tom stál ve dveřích s úzkostlivým výrazem ve tváři. Nečekal jsem, že přijde. Ale jsem rád, to ano.
„Pojď,“ pošeptám tiše. Přiloudal se až ke mně. Podíval jsem se na něj a odložil jsem foťák. Stáhl ze mě deku.
Nechápal jsem, ale trošku jsem se usmál. „Copak?“
Opatrně si na mě sedl, schoulil se do klubíčka a pak nás zase přikryl. Přijal jsem ho k sobě do náručí a ihned ho k sobě přivinul.
Nic proti nemám, jen mě to udivuje. Chvilku je ke mně naprosto odtažitý, po chvilce zase naopak. Jakmile mě objal rukou kolem pasu, hlavičku si položil na mé rameno. Pootočil jsem hlavu na stranu a trošku se nadechnul nosem. Hned potom jsem ji vrátil do původní pozice.
„Nemůžeš spát?“ šeptnu tiše. Beze slov hlavu zvedl, smutně se na mě podíval a něžně mi setřel zbytek slz z tváře. V ten okamžik mi bylo trapně, že jsem to nedokázal skrýt. Vyhledal si mé oči a pootevřel pusu. Udělal jsem totéž. Bylo to pro mě už automatické. Zhluboka se nadechl a polkl. Rty jsem zase semknul k sobě a něžně ho pohladil po zádech. Mluvit asi zatím nechce. Pusu mi asi také nedá. Co já si vůbec myslel? Musím mít jednoduše pochopení. Ať jsem empatický jakkoli, do něj se vcítit nedokážu. Jenomže on znovu rty pootevřel. Sledoval jsem ho, ale nic jsem neříkal. Nechci mu narušovat myšlenku nebo nynější rozhodnutí. Zamrkal, něžně mi vzal tvář do dlaní a vydechl.
„Já…“ zachraptí náhle tiše, „…přál bych si vzpomenout. Kvůli… tobě.“
Zůstal jsem se na něj dívat. Pro tentokrát jsem rty pootevřel také. Byl jsem tak v šoku. Promluvil. On vážně promluvil. Navíc to, co řekl. Bože můj. Vražte mi někdo facku.
„Nechci, abys… brečel,“ vydá ze sebe. Začaly se mu lesknout oči, do kterých se mu sbíhaly slzy. U mě se dělo totéž. Ještě se strachuje, co se děje se mnou. Já nemám slov.
„Tome,“ vydechnu a pevně ho obejmu. Přitulím se k němu a oddechnu mu na krk. Potřebuju ho mít u sebe.
„Přál bych si vzpomenout od první chvíle, co jsem tě poznal. Neumíš si představit, jak mě bolí, když se musím denně dívat na to, jak kvůli mně trpíš,“ začal plakat. Tak moc mě tohle mrzí. Bohužel mu nemůžu říct, že to tak není.
„Ale ne, neplač,“ přitulím se k němu. „Neplač, prosím tě o to. Tomi, já… já mám hroznou radost z toho, jaké děláš pokroky, ale odpusť mi. Já… musím přemýšlet i trošku jinak. Trápí mě to a nebudu to tajit, vždyť to sám víš. Ale tohle bude dobré… Já to vím,“ hladím ho po zádech. „Děkuju, že jsi promluvil. Ani nevíš, co tohle pro mě znamená.“ Jsem tak omámený, že nedokážu ani dobře poskládat souvětí.
„Už mě nebavilo všechno psát,“ zasměje se s pláčem. „A chtěl jsem ti udělat radost…“
„Jsem rád, že tě to přestalo bavit,“ usměju se trošku. „Proč jsi nemluvil, Tomi?“ Zajímá mě to už tak dlouho.
„Nejdřív… to nešlo. Jako bych… Nevím, jak to vysvětlit. Pak jsem to… zkusil a šlo to. Jen jsem… neměl o čem a s kým. Pořád jsem nic nevěděl, i když jsi mi plno věcí už řekl. Ale až dnes jsem konečně něco cítil. Našel jsem ten náramek a věděl, že je můj, i když nevím proč. A tvoje košile… To se nedá popsat. Bylo to jako… jako by mě někdo kopl do břicha,“ vydechne.
„Chápu, rozumím ti,“ pokývám hlavou. „Jen to s tou košilí mi víc popiš,“ požádám ho.
„Přišla mi… povědomá,“ pošeptá a podívá se na mě.
„To je dost pravděpodobné,“ šeptnu. Pohladím ho něžně po zádech a semknu rty trošku k sobě. „Tohle jsou tak dobrá znamení.“ Možná si již brzy vzpomene, nebo alespoň jednou… Já vím, že to přijde.
„Já už tam nechci zpátky. Chci tu zůstat s tebou, Bille,“ řekne smutně a schová se mi do náruče.
„Bro… Tomi,“ semknu rty rychle k sobě.
Měl bych se hlídat. Takhle to nejde. „Já bych si to taky přál a moc mě těší, že to tak cítíš, ale musíš to zřejmě ještě nějakou dobu vydržet. Já si s doktorem klidně promluvím. Navíc, kdyby sis s ním promluvil sám, poznal by, že je to zase o něco lepší,“ usměju se.
„Vždycky jsi mi říkal… broučku?“ šeptne plaše, aniž by reagoval na zbytek mých slov. Sklopím trošku oči.
„…ano,“ pošeptám provinile.
„Můžeš mi tak říkat,“ zaboří si obličej mezi můj krk a rameno.
„Chceš to?“ zeptám se tiše, a hned mu přejedu prsty po šíji.
„Chci, aby se věci zaběhly, jako byly dřív. Možná si tak lépe vzpomenu, no ne?“ vydechne mi na krk.
„To máš pravdu, ale já na tebe nechci být s ničím příliš… hrr,“ usměju se trošku.
„Oslovování broučku se mi i docela líbí. Myslím, že to snesu… Bille,“ usměje se pobaveně. „Líbí se mi říkat tvoje jméno.“
„Jo? Mně se zase líbí, když mě oslovuješ,“ usměju se sladce.
„Můžu spát tady s tebou? Nemůžu tam usnout,“ otře se mi nosem o klíční kost.
„Ahm, no…“ zaseknu se. Chce spát se mnou? Slyšel jsem dobře? „Tady je to ale nepohodlné. Mám si jít lehnout tam k tobě? Já si lehnu na matraci,“ usměju se.
„Byl bych radši, kdyby sis lehl ke mně do postele,“ ujasní mi.
„Není to pro mě problém, ale jen… nechci, aby sis to špatně vyložil,“ vydechnu a pohladím ho po celých zádech.
„Je to naše postel,“ odtáhne se. Kouknu se na něj. Trošku se usměju a pohladím ho po tváři.
„Vždycky jsem věděl, že jsi úžasný, Tomi, ale ne až tak…“ pošeptám potichu.
„Víš… až si jednou vzpomenu, asi tě pěkně za tohle všechno nakopu do zadku,“ zasměje se a postaví se i s dekou, kterou hodí na gauč. To jsou mi věci. On mě má v plánu i kopat. Brouček můj.
„No počkej, ale proč?“ zasměju se s ním a vstanu také.
„Mám ten pocit. Určitě jsme se chovali úplně jinak,“ pousměje se a rozejde se do ložnice. Po cestě zhasne.
„Ale můj zadek to odnést přece nemusí,“ zasměju se.
Jakmile dojdeme do ložnice, zavřu za námi dveře.
„Vždycky jsi je zavíral?“ otočí se.
„Většinou ano, všechny dveře,“ brouknu.
„Myslel jsem si to. Děláš to automaticky,“ pokývá rozumně hlavou a vleze do postele na svoji polovinu, jako by se nikdy nic nezměnilo. Je tak chytrý a všímavý. Jako vždycky. Díval jsem se za ním s naprostým zaujmutím. Až po chviličce jsem se rozešel k němu a posadil se na svou polovinu.
„Proč jsi šel na tuhle polovinu?“
„Je moje… Není?“ opře si tělo o lokty. Chvilku jsem se na něj díval. Netrápil bych ho, ale teď byl tak rozkošně nejistý.
„Je tvoje, Tomi,“ usměju se na něj. Usměje se, zahrabe se do peřiny a spokojeně povzdechne.
Pohladím ho po hlavě. „Budeš už spinkat?“
„Jo, asi už jo. A ty?“ vykoukne na mě zas zpod peřiny.
„Asi ano,“ usměju se na něj. Pohladím ho ještě po hlavě a zadívám se na něj. Zase mu můžu říct dobrou noc, usnout vedle něj a ráno… ráno se vedle toho dokonalého stvořeníčka probudit. „Jsem strašně rád, že tě tu mám.“
Nad tím se usmál a tiše mě pozoroval.
„No, nebudu tě už rušit, spinkej,“ semknu rty k sobě a usměju se. „Dobrou noc, broučku,“ neodpustím si.
„Dobrou, Bille,“ broukne sladce. Jen se nad tím pousměju, a potom se zachumlám do peřiny taky. Nějakou dobu na mě koukal, až se trochu odkryl a opřel se o loket.
„Copak je?“ vydechnu. Váhavě se ke mně sklonil. Podíval se mi do očí a pomalu přerušil prostor mezi námi. Přitiskl jemně své měkké rty k mé tváři. Přivřel jsem okamžitě pod dotekem jeho rtů oči. V tenhle okamžik jsem si uvnitř sebe musel vybudovat obrovskou vůli, abych ho nepolíbil, ale zvládl jsem to. Nesmíš, nesmíš. Pohladil jsem ho po té jeho tvářičce a poté mu na ni dal pusinku.
„Děkuju,“ zašeptám a děkovně se na něj podívám. Dal mi ještě jednu drobnou pusinku na čelist a znovu si lehnul. Zůstal ležet čelem ke mně. Rozechvěle jsem oddechnul a pousmál se. Dal jsem si dlaň k té jeho a pohladil ho po prstech. Nechal ji ležet u mě a zavřel oči. Ještě jsem ho chvíli pozoroval. Čekal jsem, až opravdu usne. Netrvalo to příliš dlouho. Během chvilky už pravidelně oddechoval a občas se mu lehce zatřepotaly řasy, což pro mě byl jasný důkaz, že spinká.
I já jsem po nějaké době usnul. Sice jsem se stále přemáhal a díval se na něj, ale potom mě únava přemohla. Až v noci jsem trošku zamručel. Něco mě probudilo, jako by mě něco trošku tížilo.
Mm, to je u mě asi Tomi… TOMI?! Ihned jsem otevřel oči. Přišlo mi to vždycky tak přirozené, že mě to ani nevzbudilo, ale teď… On na mně vážně leží. Lehnul si na mě, to mě probudilo. Chvilku jsem se na něj díval a snažil si přiznat ten fakt, že si na mě vážně lehnul a objal mě kolem pasu. Sice tvrdě spal, ale ležel na mně. I přesto, že o tom zřejmě neví, mě to těší. S potěšujícím úsměvem na rtech jsem zase usnul.
Světlo mě bodalo i přes víčka do očí, navíc ten pocit prázdna mě probudil ihned. Otevřel jsem oči a podíval se vedle sebe, ale Tom vedle mě neležel. Když jsem pohled stočil na hodiny, zjistil jsem, že je už 10 hodin. Sakra, jak jsem mohl spát tak dlouho. To je tím, jak jsem spokojeně a klidně spal. Ihned jsem se posadil.
„Tomi?“ vydechnu ne příliš nahlas, ale odpovědi se mi nedostane ani po další uplynulé minutě. Proto jsem se zvedl a hned vyšel z ložnice ven. „Tome? Tomi, kde jsi?“ Procházel jsem celým bytem, nevynechal jsem jediné místo, ale on nikde nebyl.
Zatraceně!
autor: *Mischa* :o* & Turmawennebetaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 0
Jezisi kam sel???:(:( je mozne, ze by si preci jenom vzpomnel za jeden vecer a sel treba za Simone??:( jenom doufam, ze Brian je kapitola uzavrena, nechci, aby se tam motal:( jeda no doufam, ze se v pondeli dalsiho dilku dockam, protoze jinak bych byla cela nesva hodne!!!!:(:( snad to dopadne dobre, musim doufat….:);););)
Jsem tolik šťastná, že se Tom rozmluvil, ale ten konec mě trošku vyděsil.. snad mu nic nestalo.. :o( úžasnej díl.. :o)
<3 Bože… jsem tak moc ráda, že Tom začal mluvit. 🙂 A jak si spolu pak lehli do postele… Mám tak neuvěřitelnou radost, že se to tak zlepšuje. A ta pusa… 🙂 Sice jen na tvář, ale pokrok to je. <3 Jsem vážně šťastná! A ten konec… kam sakra šel? :/ Doufám, že se mu něco nestane.
Jinak krásný díl!! :)* <3
Jak poznal tu košili…. =) To bylo krásné. Je vidět, že ty vzpomínky z jeho hlavy nezmizely, jen je musí najít a doufám že brzo 😀 Věřím, že to nakonec bude v pořádku <3 Dělají mi jeho pokroky velkou radost.
Ten konec mě taky vyděsil 🙁 jsem zvědavá, kam šel. Snad ne k Brianovi, to by byla ta nejhorší možnost 😀 Těším se až se to dozvímě v příštím díle =)
Eh?……. Ten konec mě zajímá…….. Ale jinak tak dobrý a super zase konečně… 😀
Sakris O__o tak to sem teds zvedava, kam se TOm mohl podit .. ale beztak sel jen pro snidani 😀
Ale nadherne je, jak konecne promluvil 🙂 Sem rada ze se snazil kvuli nej 🙂
Zatraceně, takhle to useknout.Doufám že se nic nepokazi.Jinak by nemohli,byt spolu.
wtf? kam zmizel? 🙁
Kde je¨?? =oO Tak krásnej díl a Tom na konci zmizí? Ehm?
Každý diel je vždy čoraz krajší a krajší 🙂 Som tak rada, že začal rozprávať a že sa odvážil dať Billovi pusu na líčko na dobrp noc, to bolo zlaté :)Ale dúfam, že neutiekol 🙁 Bože, bojím sa o neho…dúfam, že ho len napadlo ísť niečo kúpiť do obchodu, inač Billa ukameňuje jeho doktor :D:D:D:D:D
Sakra kam jenom mohl jít? Ale třeba šel jenom něco nkoupit a zase se vrátí.
To oslovování broučk je hrozně roztomilé a taky to, jak pak Tom spal na Billovi.
Moc krásný díl.