autor: Janule
David proběhl laboratoří, sebral cestou z pracovního stolu skalpel, aby měl alespoň nějakou zbraň, a vyšel na chodbu. Cestu k výtahu mu tentokrát nic nezhatilo, všude bylo naprosté ticho a klid. Ani žádný překotný porod se nekonal, nikdo nečekal na pohotovosti se zraněním nebo horečkou. Bylo slyšet jen pravidelné cinkání výtahu, jak se neustále znovu a znovu pokouší zavřít své ocelové dveře, aby pokaždé narazil na rozmlácený obraz velkého Garryho. David na tu spoušť chvilku zíral, než mu došlo, že ji musí odstranit, aby se odtud dostal nahoru. Ještě si ověřil, zda jsou skutečně stále zamčené dveře na nouzové schodiště, a pustil se do úklidu.
„Jau,“ zasyčel, když se mu podařilo říznout o kousek skla, strčil si poraněný prst okamžitě do pusy. Zbytek už jen odkopal botou a nastoupil do výtahu. Zmáčkl tlačítko -1 a zíral na sebe do zrcadla, jímž byla pokryta celá zadní stěna kabiny. Vypadal děsně. Triko na dvou místech roztržené, zřejmě jak na něj Tom skočil, na krku šlinc po střepu, kterým občas Tom zaryl malinko víc, vlasy rozcuchané ještě ze sexu s Larou, už by potřeboval zase ostříhat, a v obličeji strhané rysy, jako by šel právě ze šichty v dolech. Nic moc, povzdechl si, ale to už se dveře výtahu opět otevřely a on mohl vystoupit.
Skalpel s krátkou čepelí svíral pevně v ruce, zastrčený ostřím pod rukáv, aby si jeho zbraně nikdo nevšiml. Ke svému údivu musel konstatovat, že to tu vypadalo naprosto stejně jako dole. Ani noha, jen přímo naproti výtahu, kousek od zdi, nějaká divná louže. Davidovi se zvedl žaludek, když si uvědomil, co to je. Obloukem tu nechutnou páchnoucí hmotu obešel, jako by se jí bál, a pokračoval dál směrem ke svému apartmánu.
Přemýšlel, jak teď neudělat chybu. Lara byla jeho láska, to ano, byl šťastný, že ji konečně má, ale pokud šlo o jeho další život mimo tuhle komunitu, který zřejmě zanedlouho nastane, nebyl si tak úplně jistý, jestli by byl ochoten ho pro ni obětovat. Ne, nejspíš nebyl. Ani dvojčata ani Lara netušili, jak příšerná katastrofa by pro něj byla, kdyby se skutečně stalo to, co říkali. Oni v pohodě vyjdou na povrch, začnou žít své nové životy, ale co on? Má sice díky šéfovi nahoře novou identitu, všechny jeho doklady jsou na příjmení Müller, má konto v bance, které si založil a ukládal do něj příležitostné částky zbylé z nákupů, což mu za ta léta udělalo celkem slušnou sumu, auto je napsané na něj, ale před časem po něm vyhlásili celostátní pátrání, tudíž dobře vědí, že David Jost nikdy neumřel, a bude jen otázkou času, než zjistí, koho že to vylovili z téhle podzemní díry.
Musí se odtud dostat dřív, než přijdou policajti, a to bezpodmínečně. Laru si najde později, pokud vůbec, bude muset nejspíš utéct někam hodně daleko a schovávat se, dokud se mu nepodaří dostat někam za oceán. Doživotně na útěku, skrývání, to by nebyl život pro Laru, nejspíš by s ním ani nebyla ochotná jít. Byl přesvědčený, že jí dvojčata neublíží, nejsou to žádní zabijáci, takže doufal, že spolu vydrží v zamčené tajné laboratoři až do příchodu policie, pokud nějaká přijde, ale to už on bude dávno daleko odtud. Alespoň v to doufal a hodlal pro to udělat všechno. Až bude v bezpečí, zjistí ze sdělovacích prostředků, jestli utekl včas, nebo se může vrátit a všechno byl jen planý poplach. Nějakou výmluvu pro Noa by si vždycky našel, selhat může ze strachu každý. Teď musel myslet hlavně na sebe, šlo o jeho další život.
Rychle a pokud možno tiše spěchal k sobě. Nejdřív si musí sbalit doklady, peníze, cennosti, nějaké základní osobní věci, a především svou zbraň. Odemkl, zavřel za sebou dveře a rozsvítil. Skalpel odložil na stůl, ten už potřebovat nebude, daleko lepší službu mu poskytne jeho věrná R-jednička, přesněji pistole značky Remington 1911 R1 ráže 45, luxusní kousek, saténově černá s dřevem vykládanou pažbou a dvěma zásobníky po sedmi nábojích.
Vyndal z příručního trezoru zelený plastový kufřík, vyjmul z něj zbraň, zasadil jeden ze zásobníků, druhý strčil do kapsy a pistoli zajistil. Kolem pasu si připnul kožené pouzdro, zasunul do něj zbraň, jak byl zvyklý z mládí, kdy si tuhle hračku kvůli své bezpečnosti mezi feťáky a dealery koupil. Kufřík s příslušenstvím uložil na dno kufru, jenž vozil s sebou, když jezdil do Hamburku nakupovat pro Billa oblečení. Naházel do něj zbytek věcí, které mu přišly pod ruku a tradá, už ho tady nikdo neuvidí. Auto napsané na Davida Müllera bylo, jak doufal, stále v garáži na svém místě, přes ochranku už se nějak dostane, to nebude problém, se všemi se znal. A kdyby to jinak nešlo… měl svou zbraň, byla mu věrná, nikdy nezklamala, když se občas stavil venku v nějaké střelnici, aby ji prověřil a procvičil si svou mušku. Čím dřív bude pryč, tím líp. Pozotvíral všechny skříňky, aby se ujistil, že na nic důležitého nezapomněl, a vydal se k výtahu. Celé mu to netrvalo ani deset minut, a už nastupoval do osvětlené kabiny, zmáčkl tlačítko nula a čekal, až se objeví v přechodové komoře.
Velký Garry myslel na všechno. Několikrát spolu na tohle téma mluvili ještě před jeho smrtí, takže moc dobře věděl, proč musí pokaždé, když se vrací ze svých pracovních cest, projít přes detektor radiace v dekontaminační komoře. Pokud měl nahoře proběhnout Armagedon, bylo potřeba se ujistit, že se do podzemí žádná radiace nedostane. Jaderná katastrofa byla jednou z mnoha možností, jak samo sebe vyhubí současné lidstvo, dokonce jedna z nejpravděpodobnějších na žebříčku. Zatím fungovala komora jako obyčejná místnost, ačkoliv detektory radiace byly v provozu stále, šéf nechtěl riskovat, že vláda a bezpečnostní složky státu případné zamoření obyvatelstvu prostě zatají, nebylo by to nic divného, vlády všech států dělaly, co mohly, aby své občany nemusely informovat pokud možno o ničem, co bylo důležité. Vysoká hra se hrála jinde a jinak.
Za dekontaminační komorou se nacházel zcela nenápadný sklad, do kterého když zvenku přišel člověk neznalý věci, neměl šanci zjistit, co se za nenápadným odsunovacím regálem plným úklidových prostředků ukrývá. Všechno bylo vymyšleno tak, aby nikoho příchozího nenapadlo, že se zde může nacházet něco tak absurdního, jako je vchod do podzemního komplexu plného lidí. Asi jako ta tajná Lařina laboratoř, starý šéf to měl kdysi dobře promyšlené.
David prošel skrz dekontaminační prostor a přiložil palec na malý panel, nad nímž svítila červená kontrolka. Čekal, až přístroj naskenuje jeho otisk a rozsvítí se zeleně, dveře cvaknou a bzučák uvolní cestu ven. Jenže kontrolka jen blikla. Zůstala červená i po druhém a třetím pokusu.
„Do prdele,“ zanadával pod fousy, nejspíš Noe zablokoval jeho otisk, aby mu tak znemožnil kvůli celostátnímu pátrání na povrchu vycházet ven. Neuvědomil si to, počítal s tím, že jako vždy předtím v pohodě projde. Co teď? Musí za šéfem. Bez něj se zřejmě ven nedostane, to mu došlo.
~*~
„Rozkaz velitele akce Svoboda. Pro všechny skupiny. Pokračujte v plánovaném postupu směrem k elektrárně. Kolem komplexu jsme zatkli celkem deset členů ochranky včetně jejich velitele. Co nejrychleji se dostaňte na svá stanoviště. Velitelé určí ke každé klimatizační šachtě na svém území dva muže. Ostatní se přesunou na dvůr elektrárny, akce začne během dvaceti minut. Konec.“
~*~
David dopravil kufr zpátky do svého apartmánu. Sundal zimní bundu a zvedl sluchátko telefonu na pracovním stole. Přece jen, když se mu nepodařilo zatím utéct, ozve se těm spiklencům dole, aby je udržoval ve víře, že je všechno v pořádku. Nechtěl, aby Lara jeho útěk odnesla za něj.
„Prosím,“ ozvalo se po dvou vyzváněcích tónech, linka 412 fungovala.
„Ahoj Tome,“ poznal hlas kytaristy. „Je tady zatím naprostý klid, na chodbách ani noha, jen u výtahu se někdo pozvracel.“
„Kde jsou ti dva?“
„Nevím, nepotkal jsem ani jednoho, půjdu to zjistit. Zase se ozvu.“ Zavěsil. Nechtěl se s Tomem dál vykecávat, pravděpodobně to bylo naposledy, kdy slyšel jeho hlas, teď bylo třeba najít šéfa. Poupravil si mikinu, aby pouzdro se zbraní nebylo na první pohled patrné, a vydal se na chodbu.
Lehce zaťukal na dveře šéfovy kanceláře, ale když se nic nedělo, zjistil, že je zamčeno. Přesunul se o pár dveří dál k jeho apartmánu. Opět se nic neozývalo, tak po zaklepání zmáčkl pokusně kliku a ta povolila. Fajn, Noe bude nejspíš tady.
Nakoukl do místnosti a spatřil v šeru postavu na židli. Byl to Kat a něco tlumeným hlasem opakoval, jako by mluvil sám pro sebe. Když se David lépe rozkoukal, zaznamenal na pohovce ležící tělo. Šéf, kterého hledal. Potichu za sebou zavřel, a až klepnutí dveřního zámku probralo Kata k pozornosti. Napřímil se na židli.
„Davide,“ překvapeně zvedl hlavu ke dveřím. „Co tady děláš?“
„Slyšel jsem včera večer hlášení o zmizení Paula, tak jsem si řekl, že se zeptám, jak to dopadlo, a jestli Noe nepotřebuje pomoc,“ plácl první, co mu slina na jazyk přinesla, že byly skoro čtyři ráno, neřešil. „Nemůžu usnout,“ dodal, když si uvědomil, jak divně jeho důvod vypadá. „Co mu je?“ kývl hlavou ke zmiňovanému vůdci.
„Bolela ho hlava, tak mě požádal, abych mu udělal hypnózu, protože prášky nezabíraly,“ vysvětlil Eberhard. Sakra, teď se mu do jeho úžasného plánu naboural manažer. Nepočítal s tím, že se objeví, myslel, že dávno spí a neví o světě. Co teď?
Zírali chvíli jeden na druhého, netuše, co ví a co neví ten druhý.
„Už jste toho Paula našli?“ začal první David, měl výhodu, že věděl víc. Na rozdíl od Kata, který se domníval, že manažer o ničem z posledních událostí v prvním podlaží nemá ani páru.
„Ne, asi utekl,“ váhavě promluvil Kat. Probíral rychle v hlavě, co všechno ví o Davidovi, analyzoval možnost spojenectví. Vzhledem k jeho kriminální minulosti bylo jasné, že by měl odtud taky co nejrychleji zmizet.
„Asi?“ pozvedl obočí David. Takže Kat se nejspíš rozhodl mu rvačku s dvojčaty zamlčet.
„S největší pravděpodobností,“ zdržoval Kat. „Co víš o červeném kódu?“ zeptal se, když doběhl proces vyhodnocování, David byl vhodný kandidát, znal se ještě se starým šéfem, a Katovi došlo, že by mohl mít daleko lepší přehled o bezpečnostních opatřeních, než měl on sám, protože jezdil často na povrch nakupovat. Bylo třeba ho využít, protože Noe prozatím na hypnózu nereagoval moc dobře. Nejspíš mu otřes mozku způsobil větší poškození, než se zdálo. Během první části hypnózy upadl do spánku, a prozatím s ním nebyla možnost komunikace. Kat si dál nevěděl rady, nikdy nepracoval s někým, kdo měl poraněný mozek. Takže když to vezme kolem a kolem, David se mu vlastně nakonec hodil. Pokud bude spolupracovat.
„Je vyhlášený červený kód?“ reagoval okamžitě manažer. „No do prdele,“ vydechl nešťastně, konečně mu došlo, proč ta stažená světla, zamčené schodiště, nefungující výtahy a dveře, které ho nechtěly nahoře pustit ven. Při vyhlášení červeného kódu byla všechna přístupová práva zablokována, byl to stav nevětšího ohrožení.
„Jo, byl jsem u toho, když to šéf někomu do telefonu říkal. Myslím, že Markovi, šéfovi ochranky. Co to přesně znamená?“
„Jsme tu zamčení, jedeme na poloviční výkon, vlastní elektřina, vlastní vzduch, všechno je utěsněné kvůli radiaci, takže i klimatizace, ven se jen tak nedostaneme,“ zhroutil se David na židli, veškeré naděje na útěk tím padly. Červený kód byl nejvyšší možný poplach. „Kvůli čemu to šéf vyhlásil?“ zeptal se Kata, ačkoliv to moc dobře věděl.
„Kvůli Paulovu útěku. Je předpoklad, že nás práskne a přijdou sem poldové.“
„A co se stane, až přijdou?“ zeptal se logicky manažer. Kat jen pokrčil rameny. Netušil, co měl Noe v úmyslu, ale nehodlal na to čekat.
„Víš, jak by se to dalo zrušit?“ zeptal se Kat po chvilce přemýšlení, čas utíkal, bylo třeba jednat.
„Jen on osobně to může zase odvolat,“ kývl David směrem ke spící postavě. „Jestli přijdou policajti, jsme v prdeli.“
„Musíme se dostat ven a zdrhnout,“ rozhodl se Kat vyzradit svoje úmysly. „Nehodlám tu na ně čekat, nejsem blázen. Nemůžu z něj ale nic dostat, je v limbu, má otřes mozku, protože dostal kopanec od tvýho vzteklýho kytaristy, kterýmu se bůhvíjak vrátila paměť. Přišli jsme na to, že chtěli nejspíš s Billem utéct spolu s Paulem,“ snažil se rychle vysvětlit, v jaké situaci se nacházejí. David jen přikývl, nebyl ochotný Katovi vyzradit svou výhodu, mohl si tak hlídat, co mu případně bude chtít zamlčet, a rozpoznat tak jeho úmysly. „Jestli máš ponětí, jak se odtud dostat, tak si rychle vzpomeň, protože jestli ne, my oba budeme v pěkný rejži.“
„Jeden výtah funguje, všiml jsem si, že svítí, když jsem šel kolem,“ reagoval manažer svou polopravdou. Nehodlal mu vykládat, že s ním přijel zdola a následně shora po nezdařeném útěku, ale bylo jasné, že mají s Katem stejné úmysly.
„Jo, ten Noe odblokoval, abychom se mohli pohybovat mezi patry,“ potvrdil Davidovi, že o něm ví. „Ale pak s ním zdrhli ti dva povedení bratříčci dolů na čtyřku, takže není jistý, jestli půjde přivolat.“
„Svítila na něm mínus jednička, takže by měl být tady,“ dělal manažer, že si vzpomíná, aby měli tuhle lapálii z krku. „Když se nám podaří dostat nahoru, je potřeba překonat jen jedny bezpečnostní dveře, ale jsou na otisk prstu. Můj fungovat nebude, protože při červeném kódu se všechna povolení ke vstupu a výstupu blokují, ale Noe má taky palec,“ kývl hlavou ke spícímu šéfovi. „Můžeme to zkusit, možná má u červeného kódu výjimku,“ dodal. Byla to střelba naslepo, šéf mu nikdy nic takového nenaznačil, ale logické by to bylo. Přece musel mít aspoň někdo možnost bezpečnostní dveře otevřít. A kdo jiný by to mohl být než šéf.
„Dobře,“ kývl Kat, nebyl čas vymýšlet něco jiného, tohle vypadalo jako dobrý plán, vlastně jediný možný. „Zkusíme to,“ ani nečekal na Davidův souhlas, jejich spojenectví bylo samozřejmé. „Musím si ale skočit dolů pro věci, bez dokladů ven nepůjdu.“
„Já taky,“ hrál David dál svou komedii. „Sejdeme se tady za deset minut. Neprobere se?“ kývl směrem ke spící postavě na pohovce.
„Neměl by,“ zakroutil hlavou Kat. „A i kdyby, je mu blbě, zase znovu usne. Tak za deset minut tady,“ podíval se Kat na hodiny na stěně, bylo tři čtvrtě na čtyři ráno.
~*~
„Konečně, to vám to trvalo,“ přivítal Benedikt Karla a Saschu, když se svou skupinou dorazili na dvůr elektrárny.
„Tady mladej furt zdržoval,“ poplácal svého houžvičku po zádech Hüne, „každou chvíli se válel po zemi jako mršina,“ zasmál se, „musel jsem ho vždycky sebrat.“
„Nevěřte mu ani slovo,“ ohradil se Sascha načepýřeně, „párkrát jsem zakopl, ale vždycky mě tady váš obr zachytil,“ vrátil to detektivovi i s přezdívkou, kterou mu dosud říkal jen v duchu.
„Nepošťuchujte se jak malý kluci, máme tu důležitý úkol,“ pobaveně je zarazil Ben, teď opravdu nebyl čas na blbosti. „Vyslechli jsme zatím s Polakem šéfa ochranky, ale moc jsme se toho nedozvěděli. Tvrdí, že o ničem neví, že je tady jen zaměstnanec elektrárny, o žádném podzemním komplexu v životě neslyšel, no prostě nám podle mého názoru předložil naučenou básničku o tom, jak s tím nemá nic společného.“
„Tak kudy půjdeme dovnitř?“ zeptal se hned nedočkavě Karl, tohle víceméně čekali.
„Bohužel, ta nejsnazší cesta je pryč, klimatizační šachty mezitím stihli zaslepit ocelovými deskami, je to všude stejné, nejspíš je to pro nás na uvítanou,“ ušklíbl se. „Hlavní vchod do podzemí kluci hledají, ale zatím se neozvali.“
„No, takže co teď?“
„Polak navrhuje zkusit kontaktovat někoho uvnitř pro vyjednávání, nejlépe pana šéfa osobně,“ odpověděl Ben.
„A co takhle Semtex, až ten vchod najdou?“ opáčil Karl, vyjednávání mu přišlo jako zbytečné zdržování. Stejně jim nikdo neotevře, nakonec budou muset plastickou trhavinu použít tak jako tak.
„Vezmete si na svědomí, když dole kvůli vašemu zbrklému postupu všichni zemřou?“ ozvalo se za jeho zády, Polak je zřejmě poslouchal někde ve tmě dvora, aby se teď zapojil.
„Proč by umírali?“ odsekl mu Karl, zatímco se na něj vztekle otáčel. Neměl tohohle týpka moc rád, tvářil se, že sežral všechnu moudrost světa.
„Protože tam dole je to jeden fanatik vedle druhého, co jsou za svoje názory ochotni klidně i umřít. Může je zabít i vlastní guru, nebylo by to poprvé. Slyšel jste někdy o Jonestownu a sektě Chrám lidu? Ne? Přes 900 mrtvých, včetně dětí a jejich vůdce. Ten si poté, co je donutil vypít jed a zbytek nechal postřílet, prohnal hlavou kulku. Neznáte myšlení takových lidí, tak si ty svoje výbušniny nechte na později,“ zpražil ho Polak. „Váš postup by se dal možná použít, kdyby o nás nevěděli, ale jak je vidět, přišli na to, že jim někdo chybí a dali si dvě a dvě dohromady, takže nás očekávají. Nejdřív je třeba vyjednávat.“
Karl si jen znechuceně odfrkl, vědec ho nijak zvlášť nepřesvědčil. Kdyby prostě odpálili dveře a vlítli dovnitř, bylo by to hned a bez vyjednávání. Jestli je chtěl všechny zabít, už jsou stejně mrtví. A jestli ne, může je s tím akorát po telefonu vydírat. On by to prostě vyřešil rázně. Oběti stejně nějaké budou, s tím se při takovýchhle akcích muselo počítat.
„Dobře, tak jdeme zkusit kontaktovat Noa Winkleho,“ rezignoval na jakékoliv jiné řešení Ben. Kdyby se cokoliv zvrtlo, nechtěl mít na triku stovky mrtvých, od toho tady byl jejich poradce.
~*~
„Co říkal?“ zeptali se unisono Lara a Bill, když Tom položil sluchátko. Otočil se na ty dva. Lara v županu s nohama pod sebou v rohu sedačky, a Bill na vozíku v bílých pláštích zabalený jako mumie, aby mu nebyla zima od nohou. Vypadali jak na pyžamové párty.
„Že prej je nahoře klid,“ odpověděl zaraženě Tom. David byl tak úsečný, vypadalo to, jako by se s ním ani nechtěl bavit. Doufal, že na ně nehodlá přivést Kata. Když už vstal, rozhlídl se kolem sebe a jeho zrak padl na laboratorní stůl. Byly na něm i pracovní nástroje, které by se daly eventuelně použít na obranu, kdyby je chtěl David zradit a přivést sem ochranku nebo Kata. Chvíli na ně zíral, než si vybral jeden z laboratorních skalpelů, který mohl dobře posloužit jako zbraň, a posadil se zpátky na pohovku vedle Lary. Chtěl ji mít na očích, kdyby náhodou dostala nápad se ozbrojit a utéct. Takhle to bude bezpečnější.
„Je tady děsná nuda,“ zakňoural trochu Bill, „nemáš tu nějakou hru?“ zeptal se Lary, ale ta zavrtěla odmítavě hlavou.
„Nechodím si sem hrát, pracuju tady,“ odpověděla klidně.
„Bille, to vydržíš, snad se David vrátí brzy,“ trochu napomenul své dvojče Tom, občas špatně snášel tuhle Billovu hvězdnou rozkňouranou stránku. Posadil se zpátky na pohovku vedle Lary. „Ale můžeme si zahrát na pravdu, co vy na to?“ podíval se pronikavým pohledem na vedoucí laboratoře. „Teď, když se mi vrátila paměť, můžu klidně odpovídat,“ dodal se sarkastickým úšklebkem.
„Jo, to je skvělý nápad,“ zatleskal Bill nadšeně, aniž by si všiml Tomových pohledů Lařiným směrem, „já začínám,“ hned dodal, aby mu jeho prvenství nikdo nevyfoukl. Někdy Tomovi jeho dvojče připadalo jako malé dítě.
„Tak jo,“ kývl Tom s úsměvem. „Mladší bratři mají přednost,“ podíval si při svých slovech na Laru, a viděl, jak malinko ztuhla.
„Takže o tom víte,“ konstatovala vedoucí laboratoře.
„Jo, Paul nám to prozradil, ale spoustu dalších věcí nevíme, tak začni, Bille,“ pobídl bratra Tom.
~*~
„Vážně se neprobudí?“ šeptal David, když nakládali šéfa na kolečkovou židli, aby ho nemuseli tahat. Takhle ho do výtahu pohodlně odvezou.
„Ne, je v hlubokým hypnotickým limbu,“ ubezpečil ho Kat. Vytlačil židli pomalu z šéfova apartmánu, když se předtím pečlivě rozhlédl, jestli na chodbě nikdo není. „Vem naše věci, já povezu jeho,“ vydal rozkaz a rozjel se směrem k výtahu. David popadl svůj kufr a Katovu tašku, moc si toho zřejmě sbalit nestihl, a vydal se za svým spiklencem. Výtah už na ně čekal, opět cinkal, jak se snažil zavřít dveře, které tentokrát Kat zajistil svým dalším příručním zavazadlem.
Ani jeden z nich nemohl slyšet, že na šéfově stole zvoní telefon. Dveře výtahu za nimi zapadly, a oni stoupali vzhůru ke svobodě. Tedy doufali v to.
autor: Janule
betaread: Áďa
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 5
Ten David, to je ale pěkný had! Ne, že bych to nečekala, ony sliby pod pohrůžkou smrti jsou zapomenuty stejně rychle, jak rychle vám zmizí střep z krku. – Bohužel.
A situace se ještě více komplikuje. Ben to s rozhodováním nemá lehké – samozřejmě, že by bylo nejlepší, kdyby vše šlo provést co nejrychleji a bez obětí. Už jen to, jak uvažuje, že s nějakými mrtvými se prostě u takových akcí musí počítat – to je kruté, ale bohužel to tak funguje.
A zatraceně, to, jak jsi je nechala propásnout ten telefonát – to bylo zákeřné! 😀 Teď opravdu nemám tušení, jak se bude děj vyvíjet.
A jen tak mimo mísu. Kde jsou ksakru komentáře?
Opět se mi potvrzuje pravidlo, že lidi chtějí číst jednoduché, sladké věci. 🙁
[1]: 😀 Svoje pravidlo ovšem okamžitě porušuješ svou vlastní "nesladkou" povídkou 😀
Nene, já myslím, že je to tím, že spousta lidí, kteří tuhle povídku od začátku četli, nejspíš odpadla, nevím jestli jen od ní nebo definitivně od twincestu, ale ono psát povídku dva roky, to je prostě moc dlouho. No a ti, co přišli noví, těm se do takový dlouhý věci nejspíš nechce. Takže to prostě čte málo lidí, a ti, co nikdy nezačali komentovat, mají pocit, že když se ozvou teď, bude to buď blbý, nebo budou muset pak komentovat pořád, to jsou holt takový divný myšlenky. Ale já už to neřeším, opravdu mě to už přestává zajímat. Píšu, kdo mě chce potěšit, mi napíše, a pokud budete dva nebo tři, budu vám vděčná. 🙂 Ty časy, kdy měl Hyde pod dílem 30 komentářů, už jsou dávno v háji. Tenkrát tu bylo denně patnáct stovek lidí, dneska je to třetina, takže se není co divit. 🙂
Jo, David je zmije, ale myslím, že je logický, že chce zachránit svoji kůži, takhle by se asi choval každej. 🙂 Drama, to je moje. 😀 Díííky za komentář. 🙂
Jáááááááááj chci zase neděli! Jsem zvědavá hrozně doufám, že ti dva syčáci otevřou a že tam vlítne ta policie!.. Jááj hra na pravdu tu má Billy rád xDD!
Aaaaaaaaa ja na tebe spacham atentat. Ugh to je tak napinavy. Urcite ty moje kecy budou nesrozumitelny (je pozde a sem rozrusena, plna adrenalinu) 😀 a prehazeny :D.
Snad ti dva blbci – Kat a David skocej do sparu policie a neufrknou jim, to by byl prusvih.. A hlavne by to bylo nespravedlivy. Vlastne nemaj sanci zmizet, vsude sou poldove, je sice fakt ze pojedou autem, ale oni-policajti maj zbrane, ktery muzou vyvolat znepokojeni a probudit Noeho, ale jestli j v hipnoze tak by se probudit nemusel a podzemni obcane taky ne.. Mazimalne ti, kteri bydli v prvnim podzemnim patre …
a Bill je fakt hustej vypada ze se mu ani z podzemi nechce 😀 a zda se mi v pohode, on opravdu vsechnu starost hodil na chudaka Toma. 'zahrajem si hru' no to muze vymyslet v takove situaci fakt jen Bill. 😀
Ale ted David me fakt nasral, cekala sem ze treba hned pobezi za sefem, ale ze zdrhne..to me nenapadlo. A jeste jak se spaktoval s Katem, kreteni… Jen utikejte, policajti vas chytej smejdi !!!
a musim rict navzdory vaznosti dilu -musela sem se v nekterych pasazich zasmat :D. Jak to bylvazny tak nektery uvahy a myslenky staly za to. 😀
Ja se tak moc tesim na dalsi dil. Doufam ze se Noe z toho nedostane a necvakne mu v palici to ze by mel radeji celej komplex vyvrazdit. No teda ja psem tak nervozni – a nesmej se mi za tim monitorem, moc dobre to vidim.
[2]: jo mas pravdu ze se lidem nechce do cteni dlouhych veci, ale ja sem si vsimla ze ty delsi veci sou mnohdy lepsi nez ty kradsi.
hehe ja sem taky od tebe cetla prvni 'jednou budes muj' protoze byl nejkratsi (heh nemel druhou serii) a 'celkem' (mysleno tak ze sem se do toho pribehu zamilovala, ach android TOM.) me to chytlo tak sem se pustila do Daru a nakonec do Casoprostoru (u nej byla tenkrat rozepsana treti rada) proto sem to cetla jako posedni
Ježíííš. David sa nezdá. Je celkom akčný, sviňa jedna. Ale nemyslí na to, že vonku ho okamžite chytia? Teda aspoň si myslím, keď je to tam obkľúčené. A možno ten šéfov prst ani nezafunguje. som zase napnutá ako struna, ale aj spokojná, lebo bráškovia sú zatiaľ v poriadku. Len škoda, že nie sú sami 😀 ale aj hra na pravdu môže byť zaujímavá, len keby bola aj k dispozícii. Toto bude zase nekonečný týždeň. Ale aj sa teším, že je na čo čakať 🙂
Ďakujem a snažím sa obrniť trpezlivosťou. Na toto sa ale 1000%-ne čakať oplatí.
DA-VID-JE-SRAB!!!
DA-VID-JE-SRAB!!!
DA-VID-JE-SRAAAAAAAAAB!!!
tomu asi pojem opravdová láska kulový říká. na stranu druhou, kdo by se divil? už takovou dobu hnije pod zemí, tak mu logicky musel nahnít i ten zbyteček zdravého rozumu, co mu zbyl, ne?
a Kat jakbysmet… jsou hovada, oba dva 😀 doklady, pistole, rádoby nenápadný úprk… jéééé, já bych se posrala smíchy, kdyby Noeův prstíček nefungoval :-))))) a nebo kdyby vrazili do našeho obříka Karla :-)))
Je to divný, ale normálně jsem se přistihla, že Davidovi v tom jeho útěku fandim 😀 Však furt lepší, než kdyby běžel dvojčata vyzradit a šéf s Katem by s nima pak třeba udělali buhví co! Teď jsou v bezpečí a policie už snad brzo dorazí.
No jo, ale jinak je mi jedno, co se s Davidem stane, to byl spíš jenom takovej podvědomej pocit… asi si trest zaslouží.
Tohle začíná být napínavé jako kšandy. Nemůžu se dočkat, jak to bude všechno vypadat až se dvojčátka dostanou na opravdový vzduch. Briliantní povídka a co oceňuji nejvíce, je propracovanost. Skláním se velmi hluboko před autorkou 🙂 Těším se na další díl 🙂
btw Eb s Davidem mi připomínají toho patolízala z Titanicu!!! jak Kale řekne při potápění "tak a jsem připravený" (se sbaleným kufříkem), tak ten jeho nohsled – "to já taky" a ukáže pod kabátem pistoli 😀
[3]: Zajímalo by mě, kolik lidí ve hře na pravdu opravdu říká pravdu. 😀
[4]: To si piš, že se za monitorem chechtám 😀 Jsem stará ješitná autorka a těší mě, že tě to vždycky tak pěkně rozhodí. ;-D Čti to dřív, aspoň se pak vyspíš 😀 Asi začnu povídky zveřejňovat v pět ráno, aby se to do půlnoci stačilo zklidnit 😀
[6]: 😀 David nemá tucha, že jsou nahoře už policajti, a stejně nemá na vybranou. Ty máš nekonečný týden čekání, a já zase nestíhací psaní 😀 Je pondělí odpoledne a já mám sotva první odstavec dalšího dílu. 🙂
[7]: Ježiš, roztleskávačka mi sem vlítla se střapcema 😀 neskanduj mi tady, potvoro 😀 David je pragmatickej zločinec, co zvážil situaci a vybral to nejlepší řešení, ty srabe 😀
[8]: Mně taky přijde Davidovo chování lepší, než kdyby chtěl kluky prásknout, přece každej nejdřív myslí na sebe, když mu teče do bot, a to jemu stoprocentně teče. Kdyby Lara věděla, co byl nahoře zač, ani do něj nekopne, to mu taky došlo. 🙂 Aspoň jedna jeho fanynka. 😀 David tě pozdravuje a jestli zdrhne a usadí se, tak se ti ozve, dám mu kontakt. 😀
[9]: Bůhví, jestli se dvojčata dostanou na opravdový vzduch, třeba na ně dole zapomenou, vyženou lidi ven, zavřou vodu, vypnou proud, přestane fungovat klimatizace, dveře na kód bez proudu nepůjdou odemknout a oni tam i s Larou zůstanou navždy ;-D
Díky vám za všechny komentáře, děláte mi radost. 🙂 J. :o)
jááj, takový drama a Bill se nudí!! 😀 jak typické. 😀 já už mám okousané snad všechny nehty, nervy v kýblu a Bill si chce hrát.. 😀 tak ať se z Lary snaží vytáhnout ještě nějaké pikantní informace o společenství, to bude snad trochu užitečné.
David nepřekvapil. Lisa ho velice hezky označila hadem. chvíli mě napadlo, že by mohl ukrást Noeho a zdrhnout sám, ale přeci jen bude lepší, když vlítnou Obříkovi do náručí pěkně oba. nic víc si ani nezaslouží.
David je ,ale hajzl doufm že se mu nepodaří utect.
Ten David je ale hajzl! 😀 Proboha, jak jsem si mohla myslet, že kluky nezradí? To je takový podrazák! A to jsem si říkala, že David není až tak špatný. No teď vidím, že teda je. Ale maličko se mi ulevilo. Kdyby za klukama nakráčel i s tou svojí zbraní, tak teda nevím.. :/ Beztak jsou David s Katem pěkní srabové. Vůbec se mi nelíbí, jak teď Noeho využívají, ten o tom chudák ani neví…Já jenom koukám, vážně!
Ani nevím, co teďka psát, protože prostě MUSÍM ihned na další díl! 😀