autor: Nivian
Ahoj čtenáři a čtenářky :). Nedávno jsem začala takovou… vícedílnou povídku. Takhle po večerech jsem se nudila a vymýšlela v hlavě různé příběhy. Bylo jich strašně moc. A tak jsem si řekla, proč něco nenapsat? O twincestním tématu píšu asi podruhé v životě a původně tahle povídka na twincest být ani neměla. Ale nakonec jsem ráda, že je to právě TWC a můžu se o ni podělit zrovna s Vámi a zrovna tady :). Já doufám, že se Vám bude alespoň trochu líbit. Hezké čtení… Nivian
U Billa doma
„Já vím, maminko. Ale… co bych měl udělat?“ zaštkal Bill a prosebně se díval na svoji matku. Zrovna řešili finanční problémy. Upřímně. Billova matka byla sama a nebyla na tom moc dobře. A Bill to věděl. Když Billovi byly 3 roky, otec jejich rodinu opustil a nechal na mizině. Odešel bez jediného slova rozloučení či vysvětlení. Simone se marně snažila spojit se s ním. Opravdu marně. V tu dobu to všechno začalo. Billova matka si nemohla dovolit přepych. Museli si vystačit s málem. Žádný přísun kapesného, když byl Bill větší. Nemohli nakupovat ve velkém a nemohli jíst, co se jim zachtělo. Simone musela zvládat dvě práce, domácnost a věnovat se Billovi. Bylo toho strašně moc. Ale do dneška, kdy je Billovi 17, se udržela. Všechno ustála.
Jenže Bill už rok a půl chodil na ne zrovna levnou střední školu. Na tomhle Simone opravdu šetřit nehodlala. Chtěla pro své dítě to nejlepší. Snažila se mu dát všechno, co mohla. Nevěděla, jak bude dále zvládat platit školu. Její plat už jí na to jednoduše nestačil. Nemohla to všechno utáhnout sama. Bill to moc dobře věděl, jenže se školou končit nechtěl. To by znamenalo… mnoho.
„Zlatíčko, já opravdu nevím. Nechci, abys přerušoval školu. Jenže já to opravdu nezvládám. Žijeme s posledních peněz. Musím kolikrát nakupovat potraviny s padesáti procentní slevou. A tvoje škola je tak drahá…“ povzdechla si a dívala se na svého syna. Nechtěla mu přerušovat školu. Věděla, jak nesmírně jej tohle studium baví. Ale neviděla další možnost. Bylo jí to moc líto.
„Já… najdu si brigádu! A… budu tam chodit, když budu mít volno. Hned po škole. A přes víkendy. A… školu si prostě budu platit sám. A kdybych měl něco navíc, dal bych ti to. Opravdu…“ vydechl. Byl nadšený ze svého nápadu a doufal, že matka bude souhlasit.
„Bille… to… to by nemusel být špatný nápad. Možná bys to měl zkusit. Jen nechci, aby ses přemáhal,“ zaradovala se Simone a objala svého syna. Opravdu jej milovala a udělala by pro něj cokoliv. S brigádou souhlasila.
„Jenže… co když ji nenajdeš? Bude někdo souhlasit s tím, že musíš ještě studovat a vůbec… co bys chtěl dělat?“ zahrnovala Billa otázkami a mile se usmívala.
„Domluvil bych to. Určitě se něco najde. Není tady toho zase tak málo. Myslím, že pomocná ruka se bude hodit kdekoliv. Jen… sám nevím, co bych si představoval. Vlastně to může být cokoliv. Jen ať můžu pokračovat se školou…“ vzdychl a podíval se do matčiných očí. „Vyjde to…“ usmál se a spokojeně se díval na matku.
****
Hned dalšího sobotního rána, když nebyla škola, vyrazil Bill do města. Měl v plánu celé dopoledne hledat nějaké brigády. Docela se i těšil, protože to mohlo být vcelku zajímavé. Třeba konečně pozná nějaké kamarády. Usmíval se a zašel do prvního krámku, který viděl.
„Dobrý den. Jmenuji se Bill Trümper. Já… chtěl bych se zeptat, jestli třeba nehledáte pomocnou ruku na prodávání nebo tak něco. Rád bych…“
„Nehledáme nikoho. Támhle jsou dveře…“ řekla taková malá, ušmudlaná zrzka otráveným hlasem a ukázala na dveře. Bill jen tupě pootevřel ústa, ale raději nic neříkal. Se sklopenou hlavou opustil krámek a rozhodl se to neřešit. Vydal se dál.
Zastavil u nedaleké městské cukrárny a vešel dovnitř. „Dobrý den. Já jen… jsem se chtěl zeptat, zda-li byste nepotřebovali nějakou pomocnou ruku. Hledám na nějakou dobu brigádu,“ usmál se a díval se na staršího pána se šedivými vlasy. Ten se mírně pousmál a zavrtěl hlavou.
„Bohužel, teď momentálně nikoho nehledáme. Můžete nám tu ale nechat kontakt. Rádi se ozveme…“ řekl a podal mladíkovi papír s tužkou. Bill si papír i tužku vzal a rychle naškrábal svoji adresu a číslo na pevnou linku domů. Svůj vlastní telefon si bohužel nemohl dovolit.
„Děkuju mnohokrát,“ usmál se a cukrárnu opustil. Avšak nemarnil časem a postupoval dále přes město.
Podíval se na hodiny na kostele a zbledl. To už hledá brigádu opravdu 3 hodiny, a z toho všeho jen jeden skoro úspěch? Povzdechl si. Už měl jen půl hodiny do návratu domů. Zašel na poslední místo, kam dnes chtěl. Byla to místní restaurace smíšená s barem a hospodou. Ráno, dopoledne a odpoledne to byla restaurace. Večer hospoda. A v noci bar. Docela žádaný městský podnik. Ani nedoufal, že by zrovna tady mohl uspět. Ale zkusil. Vešel dovnitř a přišel až k baru. Odkašlal si a počkal, než se k němu muž otočil.
„Dobrý den. Jmenuju se Bill Trümper. Chtěl bych se zeptat, jestli nehledáte třeba někoho na výpomoc. Potřeboval bych totiž na nějaký čas brigádu.“ Muž se pousmál a podal Billovi ruku.
„Těší mě, Bille. Zrovna teď tu máme práce až až, ale bohužel nějakou pomoc nehledáme,“ zavrtěl hlavou a podíval se do mladíkových smutných a zoufalých očí. „Možná časem, kdyby se místo uvolnilo. Dal bych ti vědět. Dej mi na sebe kontakt. Určitě se ti ozvu, kdyby se něco změnilo.“ Bill se nadšeně usmál a na kousek papíru znovu napsal svoji adresu a číslo domů.
„Děkuju moc. Byl bych opravdu moc šťastný,“ usmál se a vyšel před budovu. Povzdechl si. Zabořil ruce do kapes a s neutrálním výrazem vyrazil domů na maminčin oběd.
autor: Nivian
betaread: Janule
Chudák Bill…soucítím se Simone, vím, jaké to je vychovávat dítě s jedním platem…
Doufám, že si Bill brzo něco najde a doufám, že tam potká Tomiho =)♥
Už jsem doufala, že ten člověk za barem bude Tommy…
Je mi jen líto, pokud bude Bill pracovat, tak na to učení stejně nebude mít tolik času a půjde dolů s prospěchem. To matka by se měla postarat lépe.
Cením si ale toho, že Bill od mala bude znát hodnotu peněz, což je v dnešní době úplný zázrak. Vypadá to na poučný příběh. Přeji této povídce co nejvíc čtenářů.♥
…Ano Jančo ;)… není to nic příjemného… :/
[2]: bohužel to Tommy nebyl no ;D zázrak to je, jsem ráda, že zrovná já ji znám 🙂 děkuji za přání
[3]: Nivian, je to sice "jen" první díl, ale už tady je cítit i z těch písmenek, že víš moc dobře, o čem mluvíš. A mně se moc líbí, že jsi dala do příběhu i takovou tu úctu k životním hodnotám. Je vidět na první "počtení", že cenu peněz určitě znáš! Máš můj obdiv. ♥ (Tvůj příběh budu velmi ráda číst.)
[4]: děkuju 🙂 budu ráda, když bude číst mou povídku zrovna někdo jako jsi ty 🙂
Och ja som si tiež myslela (alebo dúfala :D) že ten za barom bude Tom ale tak nevadí no snáď tam nabudúce už bude :D… inak chudák Bill s matkou vyzerá to že na tom fakt nie sú najlepšie ale páči sa mi ako chce Bill pomôcť tým že si nájde brigádu 🙂 veľmi sa mi to páči 🙂 a už prvá časť ma zaujala 🙂 naozaj pekné 🙂