autor: Gia
Několikrát jen tak cvičně zamrkám řasami, ale načervenalé oko štípe víc a víc, nakonec ho vztekle promnu ukazováčkem. Přidušeně vydechnu, málem jsem v tom rozrušení přejel stopku, jen tak tak, že jsem včas dupnul na brzdu.
„Do hajzlu!“ Zakleju nezvykle sprostě. Měl jsem možná pocit, že se všechno až moc rychle spiklo proti mně, ale zabít jsem se rozhodně nechtěl. Zpomalím na předepsanou rychlost a sklopím zrcátko tak, abych na sebe alespoň trochu viděl. Nevrle zamžourám na rozmazané líčení a opuchlý obličej, takhle tam přece nemůžu přijet. Nedopřeji mu jen tak lacino pocit vítězství z toho, že mě zase jednou dostal na kolena. Kolikrát jsem sám sobě řekl, že protentokrát už je to naposled?
Divím se sám sobě, že mám ještě vůbec sílu plakat. Po každé probrečené noci bych se byl vsadil, že mi slzné kanálky jednoduše vyschly, ale nejspíš bych prosázel nehorázné prachy, zdály se být bezedné. V tašce na sedadle spolujezdce se tlumeným, vibračním vyzváněním rozdrnčí mobil. Popaměti šátrám v napůl rozepnuté tašce, oklepu se nechutí, když nahmatám posmrkaný kapesník. Doufám, že ten, kdo volá, k tomu má dostatečně pádný důvod. Na displeji nejnovějšího modelu Nokie, kterou mě podarovala mamka k Vánocům, zaostřím tři vesele poskakující písmenka, vedle kterých se krčí nepatrné, malinkaté srdíčko. Třeba by se mi chtěl omluvit. Probleskne mi hlavou téměř současně se zpomaleným scénářem toho všeho, co se stalo včera večer. Měl to být i můj narozeninový večer, ale všechno směřovalo k závěru jako z nějakého hodně špatného filmu. Jsem si moc dobře vědom toho, že mi nic nedluží, dokonce ani omluvu, po které tu tak prahnu, stokrát bych mu to byl odpustil, jen pro tenhle jediný večer si to mohl odpustit.
Přestože jsem zcela přesně věděl, kam vede tahle známá hra na neodolatelnou sexuální mašinu, nemohl jsem jen tak předstírat, že to jde mimo mě. Znovu a znovu vidím jeho touhou stažený obličej, o kterém jsem si tolikrát nechával zdát, i teď mi tečou slzy, když si vzpomenu na jeho dlouhé štíhlé prsty tahající za její vlasy. Tak moc jsi mě i sobě samému potřeboval dokázat, že nejsi gay? Bylo ti jedno, že mě to v tu chvíli trhá na kusy? Vztekle prásknu mobilem o palubní desku a on se s parádním odrazem skutálí na zem.
„Do prdele.“ Ulevím si napodruhé, zdá se, že jsem se mermomocí rozhodl vybrat sprostá slova tak na týden dopředu. Najednou je mi hrozně líto toho, že jsem to nezvedl. Tak rád bych ho zase na chviličku slyšel, ten sladký, vemlouvavý tón. To nějak uřídím. Ujistím sám sebe, když se porozhlédnu po prázdné rovince. Nikde nikdo. Jen na malý okamžik se sehnu pod vedlejší sedadlo.
***
O dva dny později
„Jsou tomu dva dny, kdy populární, dvaadvacetiletý, zpěvák hudební skupiny Tokio Hotel, Bill Kaulitz, havaroval jen pár kilometrů od Drážďan, kde měl podle dostupných zdrojů poskytnout rozhovor spolu s dalšími třemi členy kapely pro oblíbený dívčí časopis ¢Teen¢. Policie stále vyšetřuje podivné okolnosti nehody, která se stala v přehledném úseku vedlejší silnice, a téměř okamžitě vyvrátila cizí podíl či zavinění. Od včerejšího dne nám přišlo nepřeberné množství dopisů a emailů, ve kterých zdrcení fanoušci požadují podrobnější informace o rozsahu zpěvákových zranění. Ráda bych teď předala slovo našemu kolegovi Horstu Englovi, který je s námi živě spojen z berlínské soukromé kliniky, kam byl Bill Kaulitz převezen vrtulníkem jen pár desítek minut po nehodě.“
Až na potřetí roztřesenou rukou trefím malé červené tlačítko, konec už znám zpaměti. Za poslední dva dny jsem se na něj doktorů ptal snad milionkrát, ale kdy se bratr probere z komatu, na to mi odpovědět nedokázali. Dle jejich slov bych měl být rád, že to všechno dopadlo relativně uspokojivě a mám být trpělivý. Vše ukáže až čas. Nikdy jsem se neodvážil vyslovit to nahlas, ale při pouhé myšlence na to, že by se snad Bill neprobudil, jsem se roztřásl po celém těle jako osika a znovu se mi nepříjemně sevřel žaludek. Neměl už co zvracet. Přes veškeré naléhání jsem se nedonutil jíst, spát, a dokonce jsem vehementně odmítal společnost obou rodičů, kteří se mým chováním trápili o to víc. Jejich telefonáty se o mě rozbíjely jeden za druhým jako hrách o stěnu, co bych jim asi tak řekl? Neměl jsem útěchu pro sebe, natož pak pro ně.
Od pláče zčervenalýma očima jsem zamžoural na displej budíku, byla jedna hodina ráno. Zpráva o bratrově nehodě dnes běžela přesně po třicáté, spočítal jsem to. Ještě musím vydržet těch pár hodin, a konečně se s ním uvidím. Nepříjemný a nesmlouvavý personál kliniky konečně projevil trochu lidskosti a souhlasili, že mě k bratrovi přece jenom pustí. Doktoři první dny od nehody tuhle možnost naprosto ignorovali, ale nejspíš jsem je svým úpěnlivým naléháním přemluvil k ústupku. O dalšího Kaulitze, tentokrát psychicky zhrouceného, na své klinice očividně nestáli. Slíbil jsem jim, že si odpočinu a odejdu domů, když mě na oplátku pustí k bratrovi. I kdyby na pár minut. Nemohl jsem snést pomyšlení na to, že je tam teď sám. Každou volnou chvíli jsme dřív trávili spolu a nebýt bratrovy tvrdohlavosti, bylo by tomu tak i dál. Není mu třeba zima?
Jen na okamžik jsem zavřel rozbolavělé oči a zvrátil hlavu dozadu na pohovku, abych ulevil strnulým krčním svalům. Znovu jsem se nezřízeně rozbrečel, jak jsem mu jen mohl před pár týdny s ledovým klidem tvrdit, že pro něj určitě nikdy plakat nebudu? Neuvěřitelně mě bolí myšlenka na to, že naše poslední setkání skončilo nezvykle ostrou hádkou, při které ani jeden z nás nebral ohledy na to, že mluví se svým sourozencem, s někým, koho má tolik rád. Při pomyšlení na to, že to možná bylo naposled, co jsem s bratrem mluvil, jsem se zaťatými pěstmi vyzvracel i to, co jsem nikdy nepozřel.
Nezřízený jekot budíku mě neomylně probere a jen mě ujistí v tom, že nic z toho nebyla zlá noční můra. Vůbec si nevzpomínám na to, kdy jsem nakonec přeci jenom usnul, cítil jsem se dvakrát tolik unavený. Se vší silou se natáhnu po tom řvoucím krámu a konečky prstů jím vší silou prásknu do rohu místnosti. Netuším, na kolik kusů se rozbil, hlavní je, že mám chvíli klidu na to, abych se připravil na návštěvu v nemocnici. Ještě před pár dny jsem na nemocniční chodbě u bratrova pokoje proseděl hodiny, a teď, když se konečně blíží vymodlené setkání, nejradši bych se schoval pod peřinu a nikam nešel. Mám příšerný strach. Všemožně jsem rodiče prosil, aby do nemocnice přijeli o něco později, byť jen o hodinu. Nechtěl jsem ty první, nejvíc bolestné chvíle trávit s nimi a oni to právem nedokázali pochopit. Potřeboval jsem se s tím vypořádat především já sám.
Musel jsem se ujistit v tom, že už vypadá o něco líp. Na pár vteřin jsem ho zahlédl jen několik desítek minut po nehodě přes nemocniční, sterilní sklo, zrovna když ho odváželi na sál. Mezi tou masou cizích těl jsem rozpoznal jediné. Slepený chuchvalec černých vlasů, nic víc. Jako ta největší bábovka jsem se tam Georgovi a Gustavovi s hysterickým řevem složil v čekárně, nedokázal jsem pochopit, že to nehybné tělo tam patří Billovi, kterého bylo vždycky všude plno, ani na chviličku nedokázal zavřít pusu a třeba jen tak mlčet. Báli se o mě natolik, že ke mně zavolali doktora. Vlastně to nebyl doktor, ale začínající mladá medička, která se mě snažila v čekárně plné lidí konejšivým hlasem uklidnit. Co bylo dál, si nevybavuji, snad jen horda nadávek, které jsem na ni plival jednu za druhou, sprostší a sprostší. A taky to, že jsem ji s pláčem posílal na sál číslo sedm, aby pomohla. Sedmička prý bývá pro většinu lidí šťastné číslo.
autor: Gia
betaread: Janule
obrázek: MaryKai
Oh, nová skvěle a zajímavě začínající povídka od mé oblíbené autorky. Uchvacuje mě styl jakým píšeš, akorát mě tak trochu mrzí, že jsi nedokončila Gone With The Sin II. ale chápu, že když už sis k té povídce nějak nemohla najít cestu nešlo to dopsat. Takže jsem zvědavá, jak bude pokračovat tahle nová a doufám, že ji plánuješ zdárně dokončit:)
Zaujalo mě to hned. Z Billových myšlenek mi připadá že ho Tom..znásilnil? Ale Tom říkal že se jen hádali..no uvidíme.
To musí být hrozné když se pohádali a Tom si myslí že poslední co od něho bratr uslyšel byly jen nadávky..brr, to bych nechtěla nikdy zažít.
Strašně krásně napsané, určitě budu číst dál 🙂
Ou main got! to je něco úžasnýho tato povídka…no moc by mě zajímalo jak to teda bylo je to takové zamotané zatím…ale pěkně napsané 🙂
Když jsem viděla jméno autorky, hned jsem si vzpomněla na úžasný Eisamkeit, který jsem od tebe nedávno četla, a zajásala jsem =) Tahle povídka vypadá opravdu skvěle, mě se hrozně líbí tvůj styl psaní a tak jsem nadšená a hrozně se na celou povídku těším ♥ Nádhera ♥
[2]: Myslím, že Bill Toma nachytal s nějakou holkou: "Znovu a znovu vidím jeho touhou stažený obličej, o kterém jsem si tolikrát nechával zdát, i teď mi tečou slzy, když si vzpomenu na jeho dlouhé štíhlé prsty tahající za její vlasy". A s těma nadávkama máš pravdu, chudák Tom…
[4]: Jejda Jani děkuju za objasnění, tak to dopadá když je člověk nevyspaný, úplně jsem přehlídla některá slovíčka a vyšlo mi z toho úplně něco jiného x) Díky xD
začíná to slibně:D
…zaujímavý začiatok..som zvedavá ako to bude ďalej…páči sa mi keď sú v poviedkach bratia a ešte keď je to nejaká takáto téma…už sa teším na ďalší diel…dúfam, že tu bude čoskoro…
zauimavý diel, zauimalo by ma čo sa medzi nimi odohralo, že má Tom výšitky. Teším sa na dalčí diel rychlo dalej.
Jůů, vidíš, nějak mi utekl začátek povídky na tomhle blogu 🙂 Tak to musím napravit.
Moc a moc se těším na další díleček, však ty vís 🙂