Save me from the dark 1.

autor: Anett483

„Upozorňuji vás, že tohle rozhodně nebude procházka růžovou zahradou… Ostatně jsme o tom už několikrát mluvili ve škole.“ 

Bill podivně zamručel a zaklonil hlavu. Nenáviděl cesty autobusem, nenáviděl svoje spolužáky, a hlavně nenáviděl podobné školní exkurze, které mu dokázaly zkazit celý den. Z poslední exkurze v dětském domově se vzpamatovával ještě minimálně týden. 
Už jen slovo ´exkurze´ mu způsobovalo husí kůži. 

Zalitoval, že se od mamky nechal přemluvit, aby nastoupil na tuhle školu. Měl jít radši studovat výtvarku a tohle si nechat jako nouzový ´plán B´… 

„Co se děje? Není vám špatně?“ profesorka si starostlivě prohlédla Billa. Měla ho opravdu ráda. Byl to snad jediný student v téhle třídě, který připadal v úvahu na práci s lidmi… s lidmi, kteří se jednoduše odlišovali od ´normálních´.  

„Ne, nic se neděje, paní profesorko…“  
„Dobře,“ profesorka se mile usmála a znovu se postavila čelem do uličky autobusu, aby mohla dále pokračovat v povídání, které stejně většina osazenstva autobusu neposlouchala. 

„Poslouchejte! Tohle je jedna z posledních exkurzí, na které se tento měsíc podíváme. Upozorňuji vás na to, že po vás budu chtít podrobné zápisy, takže vám radím, abyste dávali dobrý pozor a… víte… záměrně jsem výchovný ústav dala na konec seznamu. Myslím, že teď už jste na něj lépe psychicky připravení a hned tak něco vás nerozhází…“  

Profesorka si skousla ret. Tohle bude asi největší zkouška, jakou její studenti zažili…  

*********

Starý autobus zastavil před branami oprýskané šedé budovy, která za dávných dob sloužila, jako sídlo nějakého významného panovníka. Budovu zámku mírně narušovaly mříže na oknech.  

Studenti se zvedli ze svých míst a líně vystoupili.  
Bill vystoupil téměř jako poslední. Oklepal se a zapnul si svoji koženou bundičku až ke krku. Rozhlédl se, aby si mohl prohlédnout okolí, ve kterém se nacházel. Sledoval větve stromů, které se pod návalem studeného podzimního větru až nepřirozeně ohýbaly. Dolehla na něj ponurá nálada. Měl pocit, že šedý mrak je nad výchovným ústavem neustále, že sem snad nikdy nezavítají hřejivé paprsky slunce. 

„Notak, pojďte…“ Bill se probral z přemýšlení, když ho profesorka popostrkovala ke zbytku studentů, kteří už netrpělivě čekali u vchodu. Pomalou chůzí se vydal za nimi a upřel své čokoládové oči na milou starší paní. Pohledem zavadil o několik chlapců, kteří právě procházeli kolem. Jejich oděv napovídal, že by měli pracovat, realita byla jiná. Kluci obdivně pískali a pokyvovali hlavou. 
„Doufám, že tady aspoň jedna z vás zůstane!“ Bill si znechuceně odfrkl, když se otočil, aby zjistil, na koho je takhle narážka mířena a prokroutil očima, když za sebou spatřil skupinku jeho spolužaček, které se hihňaly, něco si šeptaly a občas po nich hodily očkem. 

„Dobrý den. Vítám vás u nás. Jmenuji se Ingrid Weissová a ráda bych vám na úvod řekla pár slov.  Jsme výchovný ústav pro chlapce od 15ti do 18ti let, kterým byla nařízena ochranná nebo ústavní péče. Myslím, že vaše paní profesorka vás upozorňovala, ale říkám to vždy: Nedejte na sobě znát svůj strach a nevěřte nikomu a ničemu…“  

Hrobové ticho, které se rozprostřelo po celé chodbě, by se dalo s jistotou krájet.  

„Co se týče statistik, tak je pravda, že není den, kdy se odsud někdo nepokusí utéct. Máme tu pár chlapců, kteří se pohřešují už delší dobu, ale myslím, že o tom vám také paní profesorka vyprávěla. Na každém patře je nástěnka, na které si můžete přečíst každodenní rozvrh. Myslím, že to by bylo asi na úvod všechno, co jsem vám chtěla říct… Nyní vás poprosím, abyste šli za mnou. Něco vám řeknu, a poté budete mít volný prostor pro vaše dotazy a podobně.“ 

Bill se rozhlédl po místnosti, kam je ředitelka zavedla. Místnost byla celkem velká. Po jejím obvodu byly rozestavené židle, na které se studenti měli usadit. 

„Dobrý den. Jsem ráda, že jsme se tu dneska sešli v tak hojném počtu…“ Studenti na sebe házeli nechápavé pohledy.  
„Nebojte se. Chtěla jsem vám jen ukázat, jak se každou středu vítáme v komunitě. Jak mi už říkala vaše paní profesorka, nejspíš tu někteří z vás budou na odborné praxi, tak jen abyste vy ostatní, kteří tu nebudete, věděli, jak to u nás chodí. Bavíme se tu o tom, co se událo za předchozí týden, co nás naopak čeká v tom dalším týdnu, o tom, o čem chlapci chtějí mluvit a nebo o tom, co je trápí…“ 

*********

Bill vyšel schody do posledního, čtvrtého, patra.  

Rozhlédl se.  

Připadal si tady jako v nějakém nekonečném bludišti. Nejistým krokem přešel k nástěnce, která visela vedle okna. Se zájmem si četl denní rozvrh a napsal si do svého bloku pár poznámek. Opřel se o okno vedle nástěnky a podíval se na obrovskou zahradu, která k ústavu patřila. Pozoroval skupinku chlapců, kteří ´nadšeně´ hrabali barevné listí na obrovské hromady. 

Zarazil se, když uslyšel tóny rozladěné kytary. Odmalička byl zvědavý a právě jeho zvědavost ho donutila dojít až k pootevřeným dveřím jednoho z pokojů. Nervózně si skousl ret a poté drze strčil svoji zvědavou střapatou hlavičku mezi dveře. Se zájmem sledoval dredatého klučinu s kytarou.  

Trhaně se nadechl, když chlapec zvedl hlavu od své kytary a zapíchl do něj svůj čokoládový pohled. Bill zůstal nehnutě stát. Bál se pohnout, bál se promluvit, a hlavně se bál reakce toho kluka, který právě odložil svoji kytaru na postel vedle sebe. 

„Ahoj.“  
Bill těkal pohledem všude možně, jen aby se nemusel na dredatého klučinu podívat. Znervózněl, když chlapec vstal z postele a líným krokem se vydal ke dveřím, u kterých stál Bill.  
„Ahoj,“ odpověděl konečně Bill a poprvé se odvážil tomu klukovi podívat do očí. 

„Co potřebuješ?“  
„Já… ehm… nic, já jen… jen…“ Bill nesmyslně koktal a vysloužil si pobavený pošklebek toho dredatého kluka.  
„Ty tu asi nejsi novej, co?“ Bill poplašeně zamrkal a sledoval jeho vzdalující se záda. V hlavě mu blikalo červené tlačítko, které mu nakazovalo, aby odsud co nejrychleji zmizel.  
Bill udělal pravý opak. Rychle následoval dredáče nahoru po úzkých schodech. Prostor zde byl velmi malý a jediné, co tu bylo, bylo malé okénko a zamknuté schody, které vedly neznámo kam.  

Zaraženě zůstal stát, když se klučina zastavil právě u okna a zaštrachal rukou v kapse, ze které vytáhl krabičku cigaret a zapalovač. Zapálil si, sedl si na schod a opřel se o zavřené dveře. Opět zabodl svůj pohled do Billa a líně potáhl z cigarety. 

„Chceš taky?“ natáhl k Billovi ruku s krabičkou. Opět ruku stáhl, když Bill nesouhlasně zakroutil hlavou.  
„Jak… jak se jmenuješ?“  
„Sedí před tebou Bůh… osobně…“ 

Ticho

Dredáčův posměšný úšklebek Billa dostával do úzkých. Těkal pohledem všude kolem sebe, ale rozhodně ho nenapadlo odsud zmizet.  

„Kurva!“  
Bill poplašeně couvl a natlačil se ke zdi, když se dredáč rychle zvedl ze země a zašlápl nedopalek. Zvuk podpatků se zastavil přímo pod schody a Bill přemístil svůj pohled na ředitelku.  

„Copak tu děláte?“ mile se usmála na Billa. Její milý výraz se změnil hned, jakmile uviděla druhou osobu na schodech. Zamračila se, když ji do nosu praštil nikotinový odér.  

„Tome! Kolikrát jsem ti říkala, že tohle je zakázané! Kolikrát ti to ještě budu říkat?!“ 
„Vždyť už jdu…“ zabublal dredáč a neohrabaně strčil do Billa, když kolem něj procházel do svého pokoje.  

„Všude jsme vás hledali,“ ředitelka chytla Billa kolem ramen a pomalu s ním scházela schody.  

***********

„Zde jsou záznamy všech chlapců. Můžete se podívat do kartotéky a prohlédnout si, jak se ke každému chlapci zapisují záznamy, s jakou diagnózou jsme je přijali, jak se jejich stav postupně měnil, jak jsou na tom teď a podobně…“  

Studenti zvědavě prohlíželi naoko vybrané záznamy.  
Bill přejížděl prstem po seznamu chlapců.  
Skousl si ret. Zatraceně zoufale chtěl najít toho dredáče a přečíst si jeho složku, zjistit jeho diagnózu. Přece nebyl nijak agresivní…  

Rozčilovalo, že téměř každé druhé jméno na seznamu obsahovalo jméno Thomas. 

Richter Thomas, Schwarz Thomas, Trümper Thomas, Frank Thomas… 

Nikdy ho nenajde…

************ 

„Ticho, prosím!“ profesorka nastoupila do autobusu jako poslední a snažila se utišit studenty, kteří si neúnavně sdělovali svoje zážitky a dojmy.  
„Takže, tohle bylo poslední zařízení, které jsme tento měsíc navštívili. Co vás zaujalo?“  

Bill její slova vůbec nevnímal. Nemohl z hlavy dostat Toma. Vypadal celkem mile. Vzpomněl si na slova ředitelky ´nikomu nevěřte´.  

Polekaně vytřeštil oči, když se autobus pomalu rozjel. Přilepil se na okénko a sledoval Toma, který stál u jednoho ze stromů. Ležérně se opíral o hrábě a civěl na Billa.  
Tenhle pohled Billa znervózňoval. Byl… zvláštní. 

„Takže… měl by někdo zájem o praxi v tomhle zařízení?“ Bill konečně odlepil svůj pohled od okénka a jeho ruka automaticky vystřelila nahoru.  
„Dobře, takže pan Kaulitz a ještě někdo? Nikdo další? Dobře. Potřebuji sem zařadit minimálně dva studenty, takže ti z vás, kteří zbydou, se připojí k Billovi…“ 

**********

Dny neúprosně ubíhaly a Bill Toma nemohl dostat z hlavy. Třásl se při pomyšlení, že už za pár dní ho čeká praxe a on Toma zase uvidí. A pokud půjde vše bez problémů, bude ho vídat každou středu.