Dnešní den se šli projít k Billovi domů. Bylo to přibližně dvacet pět minut pěšky do Tomových příbuzných, takže vlastně kousek. Billova máma už byla doma, ale to jim vůbec nepřekáželo. Vždy s nimi prohodila pár slov, zeptala se na pár otázek Toma, ale nic moc osobního, vždycky si nějak pokecali. Bill byl tak strašně moc rád, že jeho rodina Toma přijala úplně normálně. Neměli naprosto nic proti němu, nevadilo jim, když byli u nich doma… Když se nad tím tak černovlásek zamyslel, nic mu nechybělo. Měl rodinu, do školy chodil, zdravý byl taky a měl i toho nejúžasnějšího přítele, kterému by mu ho mohl každý jen závidět. Trval si na tomto názoru a věděl, že tohle je pravda.
Zasedli si u počítače a okamžitě zapnuli facebook. Spíš to bylo už zvykem u obou. Zkontrolovali, co nového, a když zjistili, že nic jako vždycky, vypnuli počítač a začali se věnovat sami sobě. Povídali si, jak jinak, skoro nikdy nepřestali své hlasivky používat, ale ani jednomu to nevadilo, alespoň nebyla nuda.
Blížila se šestá hodina a to znamenalo jediné. Bill na sebe hodil mikinu a šel Toma doprovodit. Jasně, Tom trefí zpátky, ale to by znamenalo být skoro o půl hodiny bez něj. I přestože byla tma, Bill šel s ním. Po cestě poslouchali písničky, takže jim utekla docela rychle… Ostatně, nejen tato cesta, ale všechno, co dělají spolu, utíká rychle. Nejvíce však čas.
„Pojď dovnitř,“ promluvil Tom, jakmile otevřel vchodové dveře. Venku bylo docela chladno a mohl by je i někdo vidět. Což Bill docela nechápal, ale nechal to být. Tomova věc, a on do toho nechtěl nějak kecat. Proto neprotestoval a vešel dovnitř. Dveře se samy zavřely a nastalo ticho. Dali si opět jen takovou pusinku jako vždycky, protože černovlásek si trval na tom, že se líbat neumí. Nemohl se tomu nikdo divit, neměl kde. Nikdy se s nikým ještě nelíbal. A stejně tak, jako je to s jeho prvním vztahem, nestyděl se za to. Přišlo mu, že čím později, tím líp. A byla to taky pravda. Nebylo s čím spěchat, měli celý život ještě před sebou.
„A už je to tady…“ začal se smát černovlásek. Věděl, že tahle chvíle někdy přijde, ale netušil, že zrovna dnes.
„Ale vždyť to umíš,“ přitáhl si jej ještě blíž a pokračoval. Tentokrát se zapojil i Bill. Někde se to naučit musel, ne? A kde jinde než právě s Tomem? Nikde.
„Neumím,“ odtáhnul se opět lehce od kluka s dredy a trval si na svém. Ale když nebude trénovat, nenaučí se to nikdy. Dobře, pokračování příště, zdrželi se příliš dlouho.
„Už musím jít, “ promluvil opět Tom. Věděl, že budou mít kecy, kde se zase fláká, a tak bylo lepší se vrátit.
„Já vím…“ odpověděl Bill. Nechtěl ho pouštět jako vždy, ale musel, alespoň pro nejbližší dobu. Určitě to takhle nebude pokračovat donekonečna, nebo ano? Ne, určitě ne.
„Tak zítra, okay?“
„Jasně!“ Otevřel si dveře a chystal se odejít, ale to by ho musel Tom pustit. Jenže ten si musel ukrást alespoň jednu pusinku. To už však byla pro dnešek poslední, a tak se Bill vydal domů a opět měl na co vzpomínat. Věděl, že na tyto dny určitě jen tak nezapomene. Na to se zapomenout nedá…
autor: Kiki
To čekání jsi mi vynahradila tímto úžasným dílem, takže ode mě máš odpuštěno 😀 Těším se na další 😉
Na tejto poviedke sa mi okrem toho, že je podľa skutočnosti, páči aj to aký je ich vzťah krásne rozpačitý. Také spoznávanie sa veľmi, veľmi pomalé približovanie. Tá miniškola bozkávania bola roztomilá. Len tak ďalej a je fakt, pomaly obvykle ďalej zájdeš. Držím palce 🙂