autor: B-kay
„Alwine, tohle nemyslíš vážně!“ Geo se při pohledu na svého mladšího brášku a na pět velikých plyšáků v jeho náručí, už nedokázal déle dívat. Složil tvář do dlaní a zoufale zamručel. „Jedete jenom na dva dny. Proč si nevezmeš pouze jednoho, nebo několik menších hm?“ snažil se mu již několik minut domluvit, ale Alwin prostě věděl své.
Spokojeně špulil rtíky a stavěl se na špičky, aby na Gea skrz veliké hromady plyše vůbec viděl.
„Bill mi řekl, že si můžu vzít tolik hraček, kolik jen budu chtít,“ vysvětlil mu svým tenkým hláskem a malinko se zapotácel. Ty hračky byly opravdu veliké, ale on se prostě nedokázal vzdát ani jedné. Měl je rád všechny stejně a všechny bral jako své dobré kamarády.
„Ach Alwine, ty mě jednou utrápíš,“ Geo si k němu přiklekl a zadíval se mu do tváře.
Zřejmě se na ten menší výlet skutečně těšil, protože přímo zářil. Už dlouho jej neviděl tak spokojeného. Chvěl se radostí a nemohl se dočkat chvíle, kdy vyrazí. Byl opravdu šťastný a Geo byl na druhou stranu také šťastný. Nebylo to jenom tím, že měl víkend konečně pouze pro sebe, za což byl klukům nesmírně vděčný, ale také Alwinovým úsměvem. Pro něj tím nejkrásnějším úsměvem na světě. Ani sebekrásnější holka by nedovedla vykouzlit tak nevinný úsměv. Když se nad tím však zamyslel, v Billovi viděl jeho velikou konkurenci.
„Ale budeš mi moc chybět,“ i když to nedělal často, musel sám sobě přiznat, že si neuměl představit den bez toho malého špunta, natož celý víkend. Klukům však bezprostředně důvěřoval, a právě proto se nebál, že by se mu něco mohlo stát.
„Mně bude taky smutno,“ vydechlo to malé klubíčko, upustilo všechny své plyšáky a přímo vletělo do bratrovy náruče. Tváří se opřel o Geův hrudník a zhluboka nasál vůni jeho trička. Miloval tu vůni, stejně jako vůni objetí své maminky, protože jedině tehdy se cítil skutečně v bezpečí. „Nechám ti tady jednoho z mých plyšáků. Chtěl bys?“ Geo překvapeně pootevřel rty a snažil se přijít na to, jak by mu měl odpovědět.
V některých chvílích si více než jindy uvědomoval, že to s dětmi v konečném důsledku vlastně vůbec neuměl a právě tato chvíle byla jednou z nich. Zmateně se zadíval na hromadu hraček a přemýšlel nad tím, kterou by si měl vybrat. Mezi obřím medvědem, gepardem, pejskem a ještě čímsi, co neuměl identifikovat, však neviděl žádný rozdíl.
„Ještě před chvilkou ses nechtěl vzdát ani jednoho z nich, a teď mi jej tady chceš dobrovolně nechat?“ hravě jej pošimral po bříšku, vstal a vzal si jej do náruče. Alwin se k němu automaticky přitulil a vesele přikývl.
„Můžeš si vybrat,“ pípl, a vzápětí vesele zamával na Billa, který vešel do místnosti, i s Alwinovým batůžkem. Pohled mu téměř okamžitě přistál na hromadě plyšových zvířátek, které mu vykouzlily na tváři něžný úsměv.
„Myslím, že tenhle víkend spíme s Tomem na podlaze,“ vydechl a nechal se unášet obrazem, který mu vzápětí prolétl myslí. Jako by měl malého Alwina zasypaného zvířátky přímo před očima a soudíc dle jejich velikosti tušil, že by se tam určitě nenašlo místo ještě pro ně dva. Ale představa to byla skutečně roztomilá.
„Možná se tam pro jednoho z vás najde místo, jelikož jeden z plyšáků zůstává doma.“ Bill se tiše zachichotal a popošel blíž. „Geo si ale neumí vybrat,“ dodal Alwin svým tenkým hláskem, a ještě více se ke svému bratrovi přitulil.
„Kdybych byl na tvém místě, vzal bych si tohohle velikýho medvídka,“ Bill se sklonil, vzal hračku do náruče a prohlédl si ji.
„Já jsem spíš přemýšlel nad tím malým zeleným cosi, ale ani medvěd není špatná volba,“ Geo opatrně postavil Alwina zpátky na zem, láskyplně jej pohladil po vlasech a vzal si od Billa nabízenou hračku. Alespoň kvůli Alwinovi se pokusil zatvářit nadšeně, přitulil ji k sobě a obrátil se pohledem na Billa. „Tak co, máte už sbaleno?“zeptal se, sledujíc, jak Alwin poslušně vzal všechny zbylé hračky a spokojeně vyběhl z místnosti.
Bill se zhluboka nadechl a tiše přikývl. Rozhlédl se kolem sebe, došel ke gauči a posadil se na jeho opěradlo. Se skloněnou tváří přemýšlel nad tím, jak by měl Geovi říct to, co měl na srdci.
Chtěl mu poděkovat za to všechno, co pro ně poslední dobou udělal, ale slůvko děkuju ani z poloviny nevystihovalo to, jak moc mu byl vděčný. Pomohl mu s prací, poskytl jim náhradní domov, a teď jim dokonce umožnil jet za jeho rodiči.
Bylo toho až příliš.
„Chtěl jsem ti poděkovat.“ Geo překvapeně pootevřel rty a pohlédl mu hluboce do očí, ve kterých dokázal vyčíst, jak moc si jej vážil.
„Prosím tě, není za co děkovat,“ rychle zavrtěl hlavou.
„Jistěže ano. Možná si to neuvědomuješ, ale hodně jsi nám pomohl. A ještě pořád pomáháš. Nevím, jak bych ti měl za to všechno poděkovat.“ Georg na to nic neřekl. Pousmál se, došel k Billovi blíž a postavil se tak, aby se mu mohl zadívat do tváře.
„A jak ti mám poděkovat já, hm?“zašeptal a dřív, než vůbec stihl Bill jakkoliv zareagovat, pokračoval. „Ještě před několika týdny byl Tom jako bez duše. Byl nešťastný, zamlklý a já jsem v jeho očích téměř neustále viděl bolest,“ při vzpomínání na minulost pokaždé cítil zvláštní nával úzkosti.
Tomovo trápení se jej opravdu dotýkalo.
Nebral jej jako nejlepšího přítele, Tom mu byl dalším bratrem, a právě proto jej ničil pohled na jeho trápení. Nejhorší na tom všem však bylo to, že mu nedokázal pomoct. Mohl pouze nečinně přihlížet tomu, jak jej ta neustálá samota vědomě ničí. Při pohledu na Billa mu bylo přímo do pláče, a to se mu nestávalo často. Vpíjel se do těch hlubokých mandlových očí a děkoval Bohu za to, že se zjevily v Tomově životě. Nemohl uvěřit, že se v tak křehounkém chlapci ukrýval veškerý Tomův svět.
„A podívej se na něj teď,“ dodal tichým hlasem a sledoval, jak Bill silně stiskl rty a sklonil tvář. „Začal opět žít.“
„Já jsem začal také žít. Tom je pro mě vším. Miluju jej a jsem z toho naprosto zoufalý. Jak bych se jej mohl někdy vzdát, když je tím jediným, co skutečně potřebuju?“ Billův hlas se nesl na hranici šepotu a Georg mohl lehko poznat zřetelné chvění.
„Netrap se tím, co možná přijde. Měl bys zapomenout na všechny starosti a pořádně si užít tenhle víkend. Změna prostředí a obrovská vzdálenost od Andrease vám jenom prospěje,“ hravě jej dloubl do špičky nosu, a jakmile spatřil Billův úsměv, byl spokojen.
„Máš pravdu. Měl bych na všechno zapomenout a soustředit se pouze na to, že nás jistě čeká krásný víkend,“ vstal, s tichým poděkováním věnoval Geovi dlouhé objetí, a poté pomalounku došel ke dveřím.
„Bille?“ Geův pohled by se v tu chvíli dal přirovnat k pohledu dítěte, které něco provedlo. Stydlivě se kousal do rtu a roztržitě přešlapoval na místě. „Jsem rád, že chcete vzít i Alwina, ale obávám se, že to s těmi plyšáky myslel vážně. Zřejmě opravdu nebudete mít kde spát, protože můj bráška je schopen si je všechny vzít do postele.“
Bill pobaveně nadzvedl obočí a vesele se zachichotal.
„V nejhorším případě se vyspíme na gauči. Nejdůležitější je to, že tam Tom bude se mnou. Klidně bych se vyspal i na podlaze,“ vydechl s úsměvem na rtech, a poté společně vyšli před dům, kde na ně již čekal Tom s malým Alwinem na rukou…
Tom věděl, že mají před sebou dlouhou cestu, a i když se nesmírně těšil na setkání s Billovými rodiči, cítil neuvěřitelnou bolest. Při pohledu do Billovy rozzářené tváře poznal, jak moc se domů těšil, a právě proto jej nechtěl zatěžovat svým trápením. Když však po prvních dvou hodinách jízdy i s Alwinem usnuli, už nemusel déle předstírat úsměv a dobrou náladu.
Smutným pohledem sledoval cestu před sebou a ze všech sil se snažil potlačit přicházející pláč. Alespoň jednou chtěl být silnějším než bolest, která jej celého pohltila, ale bylo to až příliš těžké. Vracel se na místo, kde jako malý kluk prožil tolik krásných věcí, kde se dokonce s Billem poprvé setkali, a přesto nedokázal myslet na nic jiného než na své vlastní rodiče. Také se chtěl vrátit domů. Také chtěl zářit radostí a hořet nedočkavostí, kdy opět spatří jejich tváře a nechá se sevřít v jejich objetí.
Po tváři mu nevědomky stekla drobná slza, jak si uvědomil, že se to již nikdy nestane. Jeho rodiče byli pryč, a i když by dal i všechno na světě, aby je mohl ještě na chviličku spatřit, věděl, že by to bylo úplně zbytečné.
Zhluboka se nadechl a uplakaným pohledem pohlédl na spícího Billa, který mu v tu chvíli přišel neuvěřitelně křehký a bezbranný. On měl být tím silnějším. Měl jej chránit přesně tak, jak si to i kdysi slíbil, a nepodléhat ráně, způsobené minulostí. Měl se těšit, protože byl s ním a čekal je jistě příjemný víkend, ale nedokázal to. Byl slaboch, který si to alespoň v tu chvíli mohl dobrovolně přiznat.
Snažil se soustředit na cestu před sebou, a přesto mu pomalounku mizela před očima, nahrazena vzpomínkou na moment, kdy naposled viděl své rodiče živé…
„A proč nemůžu jet s vámi?“ jako zřejmě každé jedenáctileté dítě by dal tehdy přednost čemukoliv před dnem stráveným ve škole. Právě proto se snažil ze všech sil přemluvit své rodiče, aby i jeho vzali na výlet za příbuznými.
„Miláčku, už jsme se ti to snažili vysvětlit snad stokrát. Dobře víš, že dnes máte ve škole důležitý test. Z nepřítomnosti na něm by tě jistě neomluvilo to, že jsi šel navštívit svou tetu,“ něžný úsměv jeho maminky jej dokázal utěšit pokaždé, ale v tuto chvíli mu to bylo skutečně líto. Nešlo mu jenom o písemku. Chtěl být s nimi.
Jakmile se ocitl v náručí svého táty, smutně stiskl rty a přitulil se k němu.
„Věř mi, že budeš tetě Heleně jistě chybět, ale ve škole ti bude líp. Nechceme, aby se k tobě Andreas choval zase tak jako posledně. Je to sice daleko, ale než přijdeš ze školy, budeme tě tady již oba čekat,“ promluvil svým chraplavým hlasem a láskyplně políbil svého synka do střapatých vlasů.
„Slib nám, že dáš na sebe pozor,“pošeptala mu jeho mamka a také jej dlouze políbila.
„Slibuju,“ pípl a i když nerad, vzdal svůj boj. Věnoval ještě oběma dlouhé objetí, rozloučil se s nima a vydal se do školy…
„Tome,“ jakmile na své dlani ucítil nejistý dotek, trhl sebou, ale neustále hleděl před sebe. Nemohl se mu podívat do očí. Ne teď, když byl celý uplakaný. Nechtěl, aby jej Bill považoval za slabocha, i přestože odmítání přiznání si skutečnosti moc silácké nebylo.
„Ještě pořád se můžeme vrátit. Nechci, aby ses kvůli mně musel jakkoliv přemáhat,“ Billův hlas nezněl vůbec vyčítavě. Spíš naopak. Svými slovy mu chtěl naznačit, že mu rozumí, že by pochopil i to, kdyby se vrátili zpět. Tom však rázně zavrtěl hlavou a zhluboka se nadechl.
„Nebudu se přemáhat. Skutečně chci poznat tvoje rodiče Bille, jen,“ nedopověděl. V krku cítil obrovský knedlík a právě ten mu zabránil v mluvení.
Bill však jeho slova nepotřeboval. Dokázal se i bez nich vžít do Tomových pocitů a díky tomu mu naprosto rozuměl. Kdyby byl na jeho místě, zřejmě by reagoval stejně. I přestože od jejich nehody uplynula již léta, bylo přirozené, že jej vzpomínka na ně rozlítostnila a dohnala k slzám.
„Jsem slaboch,“ pípl a potlačil vzlyknutí. Bál se, že by tím mohl probudit Alwina, a to rozhodně nechtěl.
„Lásko, jak tohle můžeš říct?“ Bill se k němu rychle naklonil, pevně stiskl jeho dlaň v té své a dlouze jej políbil do vlasů.
„Protože jsem,“ Tom zoufale zafňukal a opřel se do Billova měkkého doteku. V tu chvíli jej neuvěřitelně potřeboval. Netušil, co by s ním bylo, kdyby se s Billem již nesetkali.
„Kdybys… kdybys věděl, jak moc jsem je prosil, aby mě vzali také. Tak moc jsem chtěl jet s nima a nyní už vím proč.“ Bill se o něj opřel, konejšivě jej objal jednou rukou a konečky prstů mu opatrně otíral mokré tváře.
„Zachránili tě. Kdyby ti dovolili jet, už bys tady zřejmě nebyl, Tome. A já si něco takového neumím představit,“ jeho přání, o setkání se s chlapečkem, který mu kdysi daroval přívěšek, by zřejmě zůstalo nesplněno.
„Neopouštěj mě, Bille. Nechci, abychom se rozdělili. Nechci, abys u mě zůstal už jenom pár týdnů, a pak mi odešel. Já si zase neumím představit, že budu bez tebe,“ Tom zastavil u kraje silnice, odepnul si bezpečnostní pás a naléhavě se k Billovi přitulil.
„Neopustím tě, Tome. Já sám bych bez tebe nemohl být. Jak bych také mohl, když mé srdce tluče tady,“ šeptajíc přiložil své zkřehlé prsty na Tomův hrudník a pohlédl mu hluboce do očí. „Od chvíle, kdy jsi mě poprvé políbil jsem věděl, že od tebe neodejdu. Udělám cokoliv, jenom abych mohl být s tebou,“ Tom svíral Billovu tvář ve svých dlaních a netušil, co za kouzlo se v něm ukrývalo, ale stačil jeden jediný polibek a veškerá bolest, byla pryč.
Jejich polibky byly v tu chvíli přímo zoufalé.
Tom si Billa co nejopatrněji vysadil na klín, vpletl mu obě dlaně do uhlově tmavých vlasů a tiše zasténal, jakmile k sobě jejich jazyky konečně nalezly cestu. Jejich poloha sice nebyla nejpříjemnější, zejména pro Billa, ale v tom okamžiku, mu na tom vůbec nezáleželo. Potřeboval cítit Tomovu blízkost, i když jenom na chvilku. Hladově oplácel veškeré Tomovy polibky a sám se chtivě vpíjel do jeho pootevřených rtů.
„Miluju tě,“ sténal proti jeho rtům, a jakmile se jeho vyznání dočkalo tiché odezvy, jeho srdce přímo poskočilo radostí. Spokojeně se k Tomovi přitulil a nechal se unášet pouze jeho vůní a klidným dýcháním. Zůstali tak ještě několik minut, než se rozhodli opět vyrazit, tentokrát však se zamilovanými úsměvy na tvářích…
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 4
Teda, už sem pěkně nedočkavá na to setkání 🙂 nádherná povídka 🙂
Billov sľub mi urobil nádhernú pohodu a mám na tvári úsmev od ucha k uchu… zase 🙂 Z tejto poviedky sa neha valí prúdom a ja ju milujem. Je to úplne krásne.
Bylo nádherný♥ jak si Bill s Georgem děkovali!!.. A chudinka Tomí.. je mi do ták líto.. Ale s Billem to zvládnou! Věřím.. že ho Billy utěší!.. Miluju tu poídku je KOUZELNÁ!!…♥♥♥ A jak si vyznali láásku!.. =DD Nádhera!! =3
vůbec jsem nepotřehla, že Tom zastavil. 😀 už jsem se o ně začala skoro bát, co to v tom autě nacvičují, aby se taky nevybourali. 😀 jsem debil.
konečně jsem se dočkala nějakých rozhodných slov, ohledně stále dokola opakujících se narážkek na Billův odjezd. a tak se mi to líbí. 🙂 nevzdat se, i kdyby Tomovi Billa trhali násilím z náruče! 🙂
Krásný♥! Jejich láska je prostě silná a spolu zvládnou všechno..Krásný díl. Tomovým pocitům se nedivím,že je to pro něj těžké :/ …Nádherné bylo,jak si Georg s Billem poděkovali. Georg je naprosto skvělé postava!:)
*Love at first sight<3!
Jsem zvědava na setkaní z rodiči Billa.
Krásné!♥
Toma je mi strašně moc líto. Je mi jasné, že jej trápí to, že už nemá rodiče a že mu chybí. Bylo mi to jasné po celou dobu povídky. Ale když se tady kvůli tomu rozplakal, tak jsem si to uvědomila ještě víc. Nezáleží a tom, kolik vám je let, rodiče budou chybět vždycky. Jsem ráda, že si Tom našel Billa a ten zaplnil jeho prázdné srdce aspoň z části a jsem ráda, že od něj nechce odejít. Já jsem věděla, že mezi sebou mají velké pouto a že ani Bill by nedokázal se jen tak vrátit domů, bez Toma. Ale tohle je první moment, kdy řekl, že to neudělá. Doufám, že společně něco vymyslí. A jsem zvědavá, jak si Tom sedne s Billovými rodiči, i když si už teď myslím, že si budou rozumět 🙂