The Last Dance Step For Your Heart 3.

Zabloudil jsem. Nastavil jsem si ten Andyho krám úplně jinak a jel jsem na druhou stranu. Nechápu proč, jsem asi vážně dutý, když jsem si celou cestu nevyložil význam toho, proč mi to pípá!

„Doprdele!“ bouchnu pěstí do volantu. Omylem zatroubím. „Seš idiot!“ kurva! Je čtvrt na sedm a já jsem zpátky za svým domem! Nemůžu to dopustit! Tom bude čekat! Sakra!

Sjedu ke krajnici, zapnu výstražná světla a složím hlavu do dlaní.

Pak zvednu hlavu. Čekáním nikam nedojedu. Nastavím adresu domu a zkusím, jestli mi to nenajde jinou cestu. Je tu nějaká zkratka přes prdele, která teoreticky má trvat jen chvíli. Pokud bude ucpáno, jsem v hajzlu. Rychle to navolím a rozjedu se, cestou troubím jako idiot na všechno, předjíždím, co se dá. Kdyby mě teď chytly benga, tak mi seberou řidičák. Uf, jsem tu… ale s patnáctiminutovým zpožděním. Vylezu z auta a zazvoním u branky. Nic… znovu. Po chvíli vyleze Simone, ještě v županu.

„Bille, ty sis nepřeřídil hodinky, viď,“ usměje se na mě. Zaksichtím se, co to mele?

„Cože?“

„V noci se měnil čas, ze tří na dvě hodiny, takže máš ještě tři čtvrtě hodiny čas,“ usměje se.

Cože? Takže já fakt nepřijel pozdě? Fakt ne?

„Uf, a já letěl jak magor, ale našel jsem kratší cestu,“ zakřením se.

„Oh, pojď dál. Dáš si kafe?“

„Italský? Vždycky,“ mrknu. Vezmu ze zadní sedačky aktovku s papíry, budu si dělat poznámky dneska celý den. Pak tam mám ještě malinkou příruční cestovní tašku. Mám tam oblečení na zítra, kosmetiku a takový věci.

„Dáme si kafčo, a zatím ti ukážu, co kde je.“

„Oh, doufám, že jsem tě nevzbudil.“

„Nene, já vstávám s Jörgem. Pracuje v realitní agentuře a dnes ráno měl poradu brzo, takže vstával ke všemu dřív,“ vysvětluje. Sundám si boty, dostanu i bačkory. Pak si vzpomenu, že jsem se chtěl zeptat na toho psa.

„Jak se jmenuje pejsek?“

„Sorbon. Manžel má tohle plemeno hrozně rád. Jsou prej hodně majestátní a má pravdu. Kolikrát se smějeme, když za plotem jde nějaká psí slečna a Sorbon se tu nese jako král,“ usměje se. Najednou ho mám u nohou, začne mě očuchávat.

„Na noc ho berem vždycky dovnitř. Je to plemeno, které má hodně rádo teplo, kolikrát i v létě v noci mu je zima. Pochází z Afriky, viď, náš miláček hnědej. Tom ho má strašně rád, rád se s ním prochází. Dá se říct, že to je jeho nejlepší kamarád,“ vysvětlí mi. Aha, jo, to jsem četl. Pohladím ho po hlavě a kouknu na něj. Má až překvapivě hřejivé oči. Hnědé jako karamel.

„Ahoj Sorbone, budeme kamarádi?“

Olízne mi snad až celou plochou jazyka tvář a pusu. Na zpečetění našeho kamarádství.

„Ooh, děkuju, ale ústa ne!“ vyjeknu a začnu se na Simone smát. Poznám, že se chce omlouvat.

„Tyjo, ale Simone, stejně jsem v šoku ještě. Vážně jsem se bál, že jdu pozdě,“ zvážním a jdu s pesanem u nohy do kuchyně.

„Nedivím se ti, Tom by začal vyvádět,“ přizná mi mé tušení. Co tušení, bylo mi to stoprocentně jasné. Sklopím oči k zemi. Zahanbeně. Přiznávám vinu. Prostě jsem debil.

„Tom ještě spí. V týdnu vstává v šest hodin a o víkendu v osm,“ povídá Simone, zatímco vaří kávu. Přikývnu. Četl jsem to. Ale v sobotu a v neděli tu nebudu, takže mi to může být tak nějak jedno. Ne že bych byl lhostejný, to opravdu ne.

„Jak dlouho už tancuje?“ to byla snad jediná informace, která v papírech nebyla.

„Hm, asi sedm let. Jo, v deseti začal, proč?“

„Jen se zajímám,“ mávnu nad tím rukou.

„Dáš si cornflaky?“ nabídne mi.

„Trošinku, a samotný, zaliju si je trochou kávy,“ usměju se. Mám divný stravovací návyky, ale cornflaky s kávou jsou moc dobrý.

„Ty jíš kukuřičný lupínky s kávou?“

„Jo, je to dobrý, zkus to. A pivo se Spritem piju, to je taky moc dobrý.“

„Ty jsi divnej,“ začne se smát.

„Jsem blázen,“ rozesměju se hlasitě. Od srdce. Jsem dost šílený. Však všichni normální lidé říkají, že psychologové nebo psychiatři jsou cvoci. Já se za cvoka nepovažuju a nerad používám taková slova či nadávky, ale jsem blázen, obrazně řečeno. V hravém slova smyslu.

„Nebo mám rád suchý salám namočený v kyselém mléku,“ zazubím se, sednu si a nalévajíc kávu na lupínky se dívám na Simonin zhnusením kyselý obličej.

„Jsi opravdu bláznivý,“ zavrtí hlavou. Dám jí znovu za pravdu.

„Víš, myslím… řekl bych, že za to může můj otec, poněvadž neuměl dlouhý čas vařit a já si dělal různé ‚pochoutky‘ sám. A zachutnaly mi,“ pokrčím rameny, ochutnávajíc první sousto. Slastně přivřu víčka. Olíznu si rty a spokojeně vydechnu. „Dobrota.“

„Žil jsi jen s otcem?“ přikývnu.

„Moje matka zemřela, když jsem byl malej. Táta je machr, že mě zvládnul sám. Byly mi čtyři roky,“ vysvětlím. Pak ale slastně přivřu oči nad tou dobrotou.

„Hm, sfoukneš tím dvě věci najednou… Kafe i snídani. Fakt, super, ochutnej,“ nabídnu jí. Nekouká, že by mi věřila, ale přeci jen ochutná.

„Mhh… je to je fakt dobrý!“

„Jsem ti to říkal.“ Usměju se znovu.

„Udělám si je taky, jo?“

„Jasně, klidně,“ zahuhlám s plnou pusou. „Tom má tedy nejradši italskou kuchyni. Tu naštěstí umím, naučil jsem se i vařit, a táta má hrozně rád špagety.“

„Uf, už jsem se lekla, že vám budu obědy vařit já,“ zasmála se upřímně. Teď když si tykáme, je to takový uvolněnější. Příjemnější. Mám z toho jen dobré pocity…

Docela mi připadá, jako bychom se znali odjakživa. Oproti domovu je to tu tak láskyplné a útulné. Hřejivé… Zatímco táta je v té naší kobce úplně sám. V pochmurné šedi jeho prázdného života.

„Mám jít vzbudit Toma já, nebo půjdeš ty?“

Simone si sedne naproti mně a už se jí dělají boule za ušima nad mým spešl receptem na snídani.

„Mohl bys sám. Už jsem mu to říkala před spaním, počítá s tebou,“ vysvětluje, držíc se způsobně za ústa, poněvadž jí padají lupínky ven. Jemně pozvednu koutky.

„Dobře,“ kouknu se na hodinky. „Za dvě minuty šest. Půjdu nahoru, ano?“

„Jistě,“ přitaká mi. „Jo a zapomněla jsem něco. Když vstává, má docela depresívní náladu a potřebuje vzbudit hudbou. Na stole v přehrávači má cédéčko Joeyho Moea a každé ráno si zvykl poslouchat song My last serenade.“

„Dobře, pustím mu to. Kolikátá písnička?“

„Třetí,“ ozve se za srkání. „Mňam, tohle musím udělat Jörgovi,“ zamručí. Usměju se a jdu nahoru.

Otevřu dveře, potichu, abych ho nevzbudil nějak surově. Najdu CDčko. Joey Moe… divný jméno, ale ten kluk na CDčku, jestli to je on, tak je pěknej. Zakřením se a pustím tam třetí písničku. No joooo, typickej slaďák. Srdcervoucí vytí rapera, kterej má jinak jen nasráno v kalhotech. Zaklepu hlavou. Měl bych být víc tolerantní. Dojdu k posteli, opatrně si na ni sednu. Zalapám po dechu.

Tom spí jako andílek, zachumlaný v dece. Jeho tvář je klidná, vyrovnaná a tak dětsky jemná. Překvapeně zamrkám. Zdá se mi to? Jeho dredy splývají podél jeho tváře. Vypadá jak malý dredatý medvídek. Srdce mi prudce zabuší. Sakra, dost, Bille. Je to malej postiženej kluk, ty úchyle! Zanadávám sám sobě ve své hlavě. Pohladím Toma po tváři, vlasech až na záda. Pěstěnýma nehtama jej začnu škrábat slabě na zádech. Tom se zavrtí a usměje se. Sladkééé.

„Tome, vstávej,“ brouknu jemně.

Opět se pochruje a mezi rty vydechne. Vlasy mu spadnou do očí. Rychle zamrkám. Nikdy jsem to nechápal. Nechápu prostě… jinak by se neusmál a teď ano. Dokáže mě to naprosto vyvést z míry. Rozněžnit. Pečlivě si jej prohlížím a věnuju mu své ověnčení rtů lehkým úsměvem.

Zjihnu, když mezi Tomovýmy rty proplují tóny jedné věty onoho songu, který protkává každé jeho ráno: ,,Pleas make me whole again…“

Připlácnu si dlaň na ústa a zbloudilá perla přecitlivělosti okusí mou pokožku. Chvěju se. Proboha… to je to… nejkřehčí stvoření, co jsem byl schopný za celý svůj život poznat. Nikdy mě nerozplakalo spící dítě. Nikdy.

Rychle si otřu slzu.

„Tomy, vstávej.“ Zopakuji znovu.

„Poškrábeš mě ještě na zádech?“ zabručí. Teď mám chuť pištět, jak je sladkej. Dám mu dred dozadu a začnu ho škrábat na zádech.

„To je tááák příjemné,“ zavrní a otevře oči. Ještě chvíli se nechává, a pak se plaše odsune. No, Bille, zpět na zem. Začíná chladný Tomy. „Přišel jsi…“ koukne na moje ruce.

„Jasně, přece se na tebe nevykašlu.“

Tom se podrbe ve vlasech.

„Jasně, přece se na tebe nevykašlum“ zopakuje.

„Běž se umýt, jo? Pak se oblékni,“ v hlavě se mi rozsvítila věta: ‚Zásadně chodí do koupelny sám. Zvládne se umýt, vyčisti zuby i obléct. Pomoct potřebuje až se svázáním vlasů a nasazením kšiltovky. Bez ní nikam neodejde.‘

„Půjdeš do školy se mnou?“

„Jo, budu tam s tebou cely den. Budu ti pomáhat, jo?“

„Ne!“

Ach jo…

***

Tom jezdí do školy každý den přesně v půl osmé autobusem. Má přesně naučenou cestu. Na zastávce seděl na lavičce až v rohu a povídal si se svým imaginárním přítelem jménem Ferdinand. Počítal si kroky, kdy vstoupí přímo do busu… Prostě jsem se ho radši první den na nic neptal. Jsem jeho stín v zádech, který jej sleduje a hlídá. Musím se naučit ho znát. Potřebuju, aby se projevil, jako když je zrovna sám.

Sychravé počasí nelibě panuje. Je mi zima. Zachumlám se do bundy. Šusťákovka. Rád bych si zapálil, ale Tom prý nemá rád kouř.

Sednu si vedle něj na sedačku do uličky. Chtěl jsem si sednout k oknu, ale okamžitě mě upozornil, že je to JEHO místo a já ať si sednu jinam.

„Jezdí vás hodně ze třídy tímto autobusem?“ zeptám se, hrabajíc se v kabelce. Hledám bonbóny.

„Jo,“ přehodí si Tom kotník přes koleno a tahá si z kapsy svou ‚kamarádku‘ MP3ku.

„Ok…“ nevím, co bych řekl. Povídat si se mnou nebude. „Dáš si?“ nabídnu mu z pytlíku gumových Haribo medvídků. Tom se na to ani nepodívá a okamžitě odmítne. Vrtí hlavou.

„Dáš si? Tom nikdy v autobuse při cestě do školy nejí bonbóny. Svačinu jím ve škole o přestávce.“

Ooh. Ano. Jsem vůl. Sice znám takovéto děti, ale v praxi jsem žádné nehlídal dlouhodobě.

„Ty, Bi…“ nedořekne. Kouká z okna. Jako kdyby ani nezačal mluvit.

„Copak?“ zeptám se ho. Nic, ignor. Poslouchá MP3ku. Fajn, asi si moc nepokecáme.

„Ahoj, Tome,“ přijde k nám dívka, pěkná, vypadá stejně stará jako Tom. Zase ignor. Ani nezamává, nic. Dívka se podívá na mě, jen se na ni usměju. Sedne si ob uličku vedle mě.

„Ty, Bille?“

„No?“

„Proč se maluješ? Pr…“ zase nedořekne slovo a dělá jakoby nic. Podrbu se na hlavě.

„Tohle dělá často,“ řekne mi dívka.

„Já vím, jsem jeho pečovatel, musím se naučit s ním komunikovat. Jsem rád, že říká aspoň něco,“ vysvětlím jí. Dívka se zahihňá.

„Je dost nepřístupný. Už pár měsíců se snažím, aby se mnou aspoň trošku komunikoval, ale pro něj jsem vzduch,“ vysvětlí mi.

„Třeba se nám to oběma brzy povede,“ usměju se. Tom si na prstech odpočítává zastávky. Pak se očima zaměří na moje nehty.

Nakloní hlavu a pak ji podivně vykroutí, v jakémsi vrtění. Pozvednu jedno obočí a tázavě se ohlédnu na tu slečnu.

„Tohle dělá dost často, když… když si přemítá v hlavě cosi svého, o čem nikdo netuší, co to je,“ pokrčí rameny a nahne se dopředu, aby na Toma dohlédla přese mě. „Vidíte, jak klepe nohou v rytmu?“

Hned jdu zkoumat. Přikývnu na souhlas.

„Tak to nikdo nechápe taky.“

Tragikomicky vyprsknu. Super, to mi fakt poradila a řekla novinku. Mimochodem, tohle v papírech nebylo. Zdá se, že Tom skrývá mnoho věcí, které si nejde jen tak pamatovat a hodit na papír. Zalovím v pytlíku a strčím si do pusy ananasového méďu.

„Tomy? Jsi v pořádku?“

„Yeah, baby,“ vyjekne. Trošku zrudnu a zachichotám se. Přišlo mi to vtipné.

„Těšíš se na tancování?“

„Yeaaaah, baby,“ zopakuje.

Na další zastávce bychom měli vystupovat. Tom zase zkroutí hlavu.

„Budeme vystupovat.“

„Yeah, baby,“ se zasekl jak kousnutý cédéčko.

„Neříkej mi ´baby´, prosím,“ to má z nějaký písničky.

„All right, bitch.“

„Radši mi říkej ´baby´.“

***

„Chtěl bych vás poprosit, abyste mě třídě představila jen jako člověka, co tam s nima bude chodit, ale nejsem žák. Ono to hodně lidí pozná, ale kamarádovi se stalo, že se ho ve třiceti ptali, jestli tolikrát propadl, že je zase na základce,“ usměju se. Učitelka pohodí kadeří a usměje se. Je malá, hubená, zato kozatá. Spoustě chlapů by se líbila…. Ale já na tohle prostě nejsem. Ne že by se mi nelíbila prsa a ženský, pár jsem jich zkusil… dvě. Ale jsem skoro panic. No… ok, nejsem.

„Nemusíte se, pane Trümpere, obávat,“ zaculí se. Olízne rty. Ne, prosím, nemám náladu na flirtování. Jsem tu kvůli Tomimu a ne, abych se zabýval ženami či případně muži. „Měli jsme zde ve škole jednoho tělesně postiženého chlapce a také měl osobního asistenta. Kolektiv jej přijal velmi vřele. Nemusíte mít obavy,“ podá mi propisku. Musím vyplnit ještě nějaký dokument. Sednu si ke stolu.

„Víte, paní ředitelka zařadila Toma do mé třídy, poněvadž jsem už učila různé takovéto děti, včetně chlapce, o němž jsem se zmiňovala a snažím se jeho spolužáky, aby Toma brali mezi sebe. Oni si neuvědomují to, že je k tomu nepřímo vedu, ale je tomu tak. Také se snažím a mírním další vyučující, aby brali ohledy na Toma. Někteří jsou nekompromisní a sami od sebe by mu neulevili od ničeho nebo nepřimhouřili oči.“

Nevnímám, co čtu, poslouchám její sáhodlouhý výklad. Zamyslím se svraštělým čelem. Ta žena zní příjemně a zdá se, že má pochopení. Zabodnu pohled do textu a čtu, že je to zástupkyně ředitele. Uuh. Už chápu, proč může ostatním kantorům ‚rozkazovat‘.

Aspoň, že mají v takhle vysokých pozicích někoho tak shovívavého.

„Víte, Tom mě zná teprve od včerejška a já sám se musím naučit řeč jeho těla. Kdybyste věděla, co některá gesta znamenají, prosím, dejte mi vědět. Jsem tu od toho, abych Tomovi pomohl s učením, aby mu to lépe šlo, ale zatím ještě nevím, jak na něj.“

Učitelka se usměje.

„Já bych poradila, zkuste začít tancovat, tak jako on. Miluje to, myslím, že když byste začal, tak se tím k němu hodně přiblížíte.“

Ugh… naposledy jsem tancoval na maturáku. Polknu, jsem kopyto na tyhle věci.

„Dobrá, děkuju za radu, zkusím to,“ podám jí dokument a jdu za Tomem.

„Paní učitelka je příjemná.“

„Yeah, baby.“

To ho to ještě nepustilo.

„Ještě dneska zavolám kamarádce, aby ti sehnala ten podpis od Snoopa, když mi začneš říkat zase jen Bille,“ slíbím.

„Yeah, baby,“ pomoc…

„Zná Bill Trümper Rihannu?“

Vykulím oči. On komunikuje sám od sebe. Posadím se vedle něj. Tom se houpe na židli a trhá lístky z květiny na okně.

„Znám. Nemám ji rád. Jeden čas měla účes jako já,“ zapitvořím se nepřívětivě. Ta černá slečna není můj šálek kávy.

„Rihanna má pěkné kozy. To říká táta.“

„Podle mýho jsou moc malý,“ i když toho o kozách moc nevím. Jo, měl jsem dvě holky, ale nějak to nebylo to, co jsem čekal. Nelíbilo se mi to.

„Bill má rád velký kozy?“

A co mu na tohle mám říct?

„Jo, docela jo. Ne úplně velký, ale tak do ruky, ne žádnou přistávací plochu,“ vedle nás se objeví ta dívka z autobusu, jak zaslechne, o čem se bavíme, začne se hihňat.

„Řešíte kozy?“

„Jo, ale tvoje ne…“ odpoví jí Tom… docela ošklivě.

„Tome, to nebylo hezké…“

„Kdybys měl kozy, tak jsi pěkná…“ koukne na moji hruď.

Předčil má neočekávaná očekávání. Naprosto zůstanu konsternovaný. Snad až paralyzovaný a ocitám se v nesmělé mimodimenziální sféře nepochopitelnosti. Zrudnu jako přezrálé rajské jablko. Holka přede mnou si zakryje decentně ústa dlaní.

„Diana by se měla přestat smát. Nemá kozy, jako by měla mít,“ zavrčí Tom a prudce odloží svůj přehrávač na lavici vedle penálu. Sluchátka na okno vedle květináče.

„Bruno Mars má čokoládu na obličeji jako Rihanna.“

Tomova řeč zní strojeně. Roboticky. Bez špetky náznaku pocitů. Vstane a najednou zmizí. Chci za ním vystartovat, ale slečna mě zadrží.

„Měl bys zůstat. Šel si pro horkou čokoládu z automatu. Dělá to každý ráno, a když je někdo u něj, klidně to po něm chrstne.“

„A já si myslel, jak to není milý a roztomilý chlapec,“ zasměju se a ona Diana taky. „Jsem Bill…“ usměju se a podám ji ruku.

„Diana…“

„Slyšel jsem… ale nic si z toho nedělej… kozám nerozumí,“ zasměju se a oba bouchneme smíchy. Fajn holčina. Tom přijde s horkou čokoládou. Kouknu na něj.

„Máš všechny úkoly.“

„Yeah, baby…“ bože už to tu je zase.

„Co máš z angličtiny?“

„Yeeaaaah, baby!!!!“

***

Právě probíhá hodina dějepisu. Absolutně nezáživná. Polovina studentů spí a druhá si dělá své potřeby. Teda… své koníčky. Většina sjíždí na noťasu net. Když zkoumám, co si prohlíží, všude vidím facebook. Kromě Toma. Ten si poctivě dělá zápisky ručně. Ale jeho zrak jde mimo učitelku.

„Kdo by z vás věděl, kdy začala třicetiletá válka?“ rozhlédne se po třídě. „Hlásíme se všichni…“

Přesně tohle znám od nás. Každá škola je stejná.

„Tome, ty jsi šikovný chlapec. Věděl bys to?“

Tom se postaví. Shodí židli a stojí vzpřímeně jako prkno. Malém vyplivnu duši. Lekl jsem se. Nesnáším se leknat. Všichni stočí zrak k nám. Nikdo není překvapený. To pouze já.

„Yeah, baby! Chris Brown dal do držky Rihanně, měla malý kozy!“

Celá třída se začne smát. Co má dneska s tím ‚yeah baby‘ a kozama?

„Tomy?“ opatrně jej vezmu za ruku. „Tomy, paní učitelka se ptala na třicetiletou válku.“

„Třicetiletá….“ broukne Tom a sedne si.

„Omlouvám se, dneska je poněkud nervózní,“ i když já sám musím přiznat, že mi cukají koutky. Ještě jsem nikdy nepotkal nikoho, kdo by učitelce řekl: Yeah baby. Tom se napije čokolády, a pak si něco odpočítá na prstech. Vyndá MP3ku, dá si ji před sebe a kouká na ni, jako na milovanou osobu. Pak si začne psát zápisky. Já si taky dělám poznámky, zaznamenávám si jeho chování, gesta, mimické signály. Když je takhle klidný, ani nevypadá, že je nemocný. Je jak andílek… sakra, Bille, dost. Je to tvůj svěřenec. Nesmí se ti líbit!

autor: Lenna W.K.T & S