Novel of Dreams – My Nightmare 11.

BILL

Každý den byl naplněn minutami, které byly dlouhé jako hodiny, snad i měsíce či dokonce roky. Stále doufajíc, že mi doktor zavolá, že je s Tomem něco nového, jsem vyčkával, ale marně. Doktor se neozýval. Tak jsem mu tedy zhruba po třech dnech zavolal sám. Jeho odpověď však byla negativní – Tom je na tom stále stejně, bez změn a reakcí. A to jsem pořád tak doufal, že ten dopis s ním aspoň maličko pohne, ovšem marně.

Proč se tak vůbec zachoval? Zlobí se na mě, ublížil jsem mu, urazil ho? Ale čím, jak a proč? Denně si přemítám celý ten večer a ráno, ale nic mě nenapadá, žádný okamžik, kterým bych ho mohl tolik ranit. Snad jen… ten polibek, který si ale vyžádal sám. Já ho k ničemu nenutil. Sice by to strašně bolelo, kdyby mě už nechtěl, ale smířil bych se s tím, kdybych věděl, že bude dál žít normálním životem. Možná by si na všechno vzpomněl, jen se k tomu předchozímu životu se mnou už nechtěl vracet, naopak možná chtěl, kdo ví.

Většinu času jsem strávil doma. Neměl jsem chuť se pouštět do čehokoli. Byl jsem jako zvíře zavřené v kleci, ovšem dobrovolně. Trestem pro mě bylo, když jsem musel vyjít na ulici, ať šlo o nákup nebo nějaké zařizování. Musel jsem si například zařídit něco v práci. Byl jsem doma už dost dlouhou dobu a čekal jsem spíš, kdy mi ředitel zavolá, ať si přijdu pro výpověď. Avšak ředitel mi dal volno a řekl mi, ať jsem v klidu doma. Hah, teď jsou mi ty dny a noci plné práce přece jen k něčemu dobré. Konečně se mi vrátilo auto, ze kterého bych měl za běžné situace obrovskou radost. Teď jsem nad tím ovšem jen pokrčil rameny a v duchu si říkal, že je celkem fajn, že do léčebny budu moct zajet bez ohledu na MHD.

Po týdnu, kdy jsem už vážně nemohl vydržet tu nejistotu, jsem se do léčebny prostě rozjel. Neměl jsem ani příliš špatný pocit z toho, že znovu sedím v autě, ve kterém jsem málem zemřel. V hlavě jsem měl Toma jako tehdy. Tolik jsem si přál, aby mi doktor řekl, že… že cokoli. Hlavně nic špatného, pokud alespoň trošku možno.

Bylo kolem třetí odpoledne, když jsem zaparkoval nedaleko léčebny. Hned jsem se tam rozešel. Nepotřeboval jsem už nikoho, aby mi poradil. Vyběhnul jsem schody, prošel pár chodbami a už ťukal doktorovi na dveře. Nikdo mi však neotevřel, ani se neozval. Zkusil jsem to znovu. Bez výsledku. Zhluboka se nadechnu a rozejdu se chodbou zpět. Vydal jsem se směrem k Tomovu pokoji. Ne, že bych doufal, že mě k němu pustí, ale snad tam někoho najdu. Prošel jsem několik chodeb a vyšel o patro výš. Narazil jsem tam na nějakého zřízence. Hned jsem se ho ptal, kde bych našel doktora, který má Toma na starost.

„Nemám nejmenší tušení, kde by doktor mohl být. Myslím, že měli nějaký problém v sektoru C. Pokud ale chcete za Tomem, je na hřišti,“ sdělí mi s úsměvem. Uvidím ho…

„…na hřišti,“ šeptnu tiše, až zatřepu hlavou. „Děkuju moc, já… najdu si ho, díky,“ vydechnu a rozejdu se okamžitě po schodech dolů, jako by mě trefil kulový blesk. Hned jsem seběhl do přízemí a rozešel se dlouhou bílou chodbou s velkými okny směrem do areálu, kde byl park i hřiště. Tady jsem se už naštěstí vyznal. Šel jsem jako splašený, jako by mě něco hnalo. A já vím, že to něco byl on.

Došel jsem až na hřiště. Bylo celkem velké. Rozhlížel jsem se a snažil se ho v davu lidí najít. Až poté jsem ho zahlédl s basketbalovým míčem v rukou, jak míří na koš. Chvíli ho jen tak pozoroval, až hodil. Neminul, nad čímž se lehce usmál. Ani nevím, jestli někdy hrál. Nasucho jsem polknul a vydal se blíž k němu. Nechci, aby se naštval nebo polekal a odešel, ale… já to musím zkusit. Líným krokem si pro míč došel, a když se vracel k čáře, aby znovu hodil, padnul jeho pohled na mě. V tu chvíli se zastavil a zůstal na mně viset pohledem. Míč mu vypadl z rukou a kutálel se přímo ke mně. Pootevřel jsem rty. Naše pohledy se střetly, snad aniž bychom chtěli. Sehnul jsem se pro míč, ač jsem se na něj stále díval. Je to buď a nebo. Nemůžu už asi nic ztratit. On však pohled sklonil k zemi a bezradně se rozhlédl kolem. Vzal jsem míč do dlaně. Jen zlehka jsem po něm přejel prsty, jako bych si z něj chtěl vzít každičký jeho dotek, který mu věnoval. Poté jsem ho dal ale znovu na zem a lehce do něj kopnul směrem k němu, i když to fotbalový míč nebyl.

Okay, měl bych zase jít. Je zmatený a to nechci. Už si ho ani nevšiml. Objal si rukama hrudník, krátce ke mně vzhlédl a znovu pohled sklopil. Náhle se otočil a šel pomalu pryč. Sakra! Bezmocně jsem vydechnul a natáhnul k němu ruku. Bylo to sice jen bezvýznamné gesto, ale neslo přitom tolik bolesti. Rychle jsem se rozešel pryč, abych byl napřed. Chtěl jsem, aby viděl, že odcházím, že on není ten, kdo má odejít. To já jsem ten, kdo už tady zřejmě nemá co dělat. Tak strašně to bolí. On mě naprosto odmítá. Jakmile mě zahlédl, zastavil a smutně se za mnou díval. Aniž jsem chtěl, tak mi tekly slzy. Rychle jsem je setřel a šel dál vstříc větru, který mi čechral vlasy. Nesmíš se vracet. Už ne. Očividně jsem už jen ten, kdo mu ubližuje, a to je přesně to, co nechci. Proto je načase odejít odsud, ale zřejmě i z jeho života. Miluju ho až moc na to, abych mu jakkoli ublížil.

Odcházel jsem chodbami stejně tak rychle, jak jsem jimi předtím přicházel. Došel jsem po pár minutách až na druhou stranu léčebny, k východu. Náhle jsem však zaslechl rychlé kroky, které se nesly přes celou chodbu. Někdo běžel. Ne, není to on. V tu chvíli do mě zezadu někdo vrazil, div jsem neupadl, a hned na to se mi ovinuly paže kolem pasu společně se známou vůní. Majetnicky mě zezadu objal, přitiskl si mě k sobě a splašeně oddechoval. Bože můj, proč mi tohle dělá. Zavřel jsem hned oči a zůstal klidně v jeho náručí. Sklopil jsem trošku hlavu a jen ztěžka oddechl. Až po chvíli se moje dlaně zmocnily těch jeho. Nešlo to jinak. On mě nenechal odejít, vážně ne. Jenomže Tom mě k sobě otočil. Vyhledal si mé oči a přistoupil až ke mně. Vzal mi se zoufalým pohledem tvář do obou dlaní, postavil se na špičky a naléhavě mě políbil.

Zůstal jsem jen bezvládně stát. Nedokázal jsem udělat vůbec nic, jen pootevřít rty a něžně jimi pohnout proti těm jeho. Nejradši bych ho k sobě přitiskl a už ho nepustil, nebo ho naopak odstrčil. Nechci, aby se kvůli tomu znovu tak rozrušil. Přejel mi palcem po tváři a něžně se otřel nosem o můj, načež se mi vpil do rtů a začal mě s veškerou něhou líbat. Oplácel jsem mu to tak vroucně. Dával jsem do toho všechnu lásku, kterou jsem k němu kdy cítil. Sjel jsem mu dlaněmi po pažích. Ale já bych tohle neměl, zatraceně. Jsem tak ztracený, jen když je u mě. Pustil mi obličej a místo toho ruce přesunul na můj krk, který jimi hned ovinul, a tak se ke mně přitiskl ještě víc. Oddechl a s tichým mlasknutím našich rtů se odtrhl. Jakmile polknul a pohlédl mi do očí, znovu se něžně přisál k mým rtům.

„Mmm,“ oddechnu potichu a semknu oční víčka pevněji k sobě. Třesoucími prsty mu sjedu po tváři a líbám ho dál. Až po několikátém polibku se poodtáhnu a sklopím trošku hlavu. Ne, nejde to. Takhle to prostě nejde. Chvíli mě tiše pozoruje, až se ode mě začne oddalovat.

„Promiň. Asi… jsem to trochu přehnal,“ promluví tiše.

„Ne, ne, ne,“ vydechnu okamžitě a přidržím si ho u sebe. „Nepřehnal, jen… Tomi, já tomu nerozumím,“ podívám se mu do očí. Já mu nechci a nebudu lhát. Sice bych za jeho polibky dal všechno, ale pravda je teď snad i důležitější.

„…čemu?“ oplácí mi pohled.

„…mám strach tohle dělat, když vím, jak jsi reagoval naposledy,“ semknu rty k sobě a olíznu si je. Ta jeho chuť… Bolestně vydechne, uhne pohledem a znovu se začne odtahovat.

„Ale… ale dobře,“ chytnu ho za ruku. „Nebudeme se k tomu vracet, dobře?“ Jednoduše nesnesu ten pocit, že se mi vzdaluje. Nadechne se, ale nakonec pusu zavře a odsouhlasí pouhým kývnutím. Pohladí mě po rameně, přičemž se mi podívá do očí.

„…jak se cítíš, Tomi?“ pošeptám.

„Nic moc, je tu docela nuda,“ pousměje se a sklouzne mi pohledem na rty. Rychle ale zase vzhlédne k mým očím. Rty si olíznu a kývnu lehce hlavou.

„Já vím,“ brouknu potichu. „Líbal jsi tak dokonale,“ sklopím trošku hlavu a trhaně se nadechnu. Nedokážu mu to nepřiznat. Jen když ho u sebe mám tak blízko.

„Jo?“ zasměje se tiše. Trošku se skloní a otře se mi o nos svým, aby mi zvedl hlavu.

„Jo,“ usměju se trošičku a vzhlédnu mu do očí. Trošku se otře rty o mé a pohladí mě po uchu, jako to i dřív často dělával. Přivřu oči a sám se k němu trošku nahnu.

Něžně mě líbne a pohladí mě po vlasech. „Chyběl jsi mi, Bille…“

Otřu se mu nosem o ten jeho. Je to tak dokonalé slyšet. „Ty mně taky,“ pošeptám a pohladím ho po zádech. Náhle si v naší blízkosti někdo odkašle.

„Jen mi řekni, že to neni prezident Eisenhower,“ zasměje se Tom a dá mi pusu. Poté si položí hlavu na mé rameno. Donutí mě to zasmát se taky.

„Ano, až na to, že pan doktor Eisenhower,“ usměju se a dám mu drobnou pusinku. Je dobré, že nás spolu uvidí a Toma snad i slyšel.

„Doktor, ale tváří se jako ten prezident,“ pošeptá mi a odtáhne se. Podívá se na doktora, ale ovine si moji ruku kolem pasu. Doktor tam tak stál se založenýma rukama na hrudi a vítězně se usmíval. Při tom pokyvoval hlavou. Sladce jsem se usmál a přitulil se k Tomovi.

„Dobrý den, pane doktore,“ řeknu. Jsem sice mírně v šoku z těch několika zážitků, ale i tak se trošku usmívám.

„Dobrý den, Bille. Rád vás tady vidím, a ještě raději vás dva pohromadě,“ kývne i k Tomovi. Ten se jen trošku pousměje, ale mlčí. Pohladím ho po boku a kouknu se na něj. Tolik bych si přál, aby promluvil. Doktor by mi konečně uvěřil.

„Děkujeme,“ kývnu směrem k doktorovi. Tom to zřejmě vycítí. Podívá se na mě a povzdechne. Sklopí pohled. Nebudu ho nutit.

„A jak se máte?“ zeptá se mě doktor, přičemž ale pozoruje Toma.

Jen ho konejšivě pohladím a pousměju se. „Momentálně dobře a vy?“

„No… nestěžuju si,“ udělá k nám krok blíž. Stále Toma pozoruje jako nějaké své zvíře, na kterém provádí pokus. „A jak se máte vy, Tome?“ zeptá se ho záludně.

Tom polkne, vzhlédne a víc se ke mně přivine. Hned ho chytnu za ruku a trošku mu ji stisknu. Tohle pro něj není příliš příjemné, podle toho, jak se ke mně tiskne. Jen ho tiše sleduji. Proplete si se mnou prsty, jako by se bál. Byl opět tak zranitelný jako dřív pokaždé, když se v jeho blízkosti objevil Brian. I přesto ale pootevřel pusu a nadechl se. Tomi, Tomi…

„Mám se dobře,“ promluví tiše. Ohm… Kdyby to bylo možné, v tu chvíli by měl doktor spodní čelist až na podlaze. Podívám se na něj a radostně se usměju. Hned mu stisknu dlaň ve své a oddechnu. Tohle pro mě znamená tak moc. Konečně mi doktor uvěří a konečně bude vidět jeho pokrok.

„Tome, proč jste nepromluvil už dřív? Ptal jsem se vás na to a pořád jste zapíral. Proč?“ přijde doktor nechápavě až k němu. Vypadal, že si každou chvíli vytáhne skalpel a začne do něj píchat jako do svého experimentu. Nejradši bych za to píchnul do něj. Nemůže se aspoň trošku snažit tak blbě nečumět?

„Protože jsem nechtěl. Byl jsem zmatený, nebyl jsem si jistý sám sebou. Ale teď už je to v pořádku. Kdy mě pustíte, doktore?“ zeptá se ho hned Tom napjatě. Nejspíš čeká zázraky, když na něj konečně promluvil. Doktorovi však svítily oči tak, že by pro něj nejspíš cokoli opravdu udělal. Kéž by…

„Já-já nevím…“ vykoktá Eisenhower trochu zaskočeně a pohlédne na mě téměř prosebným pohledem, abych mu pomohl.

„Myslím, že teď už jasně vidíte, že udělal velký pokrok a já… já jsem vám řekl, jak to bylo,“ šeptnu a podívám se na něj. Snad už chápe, že jsem mu nelhal. Přivinu Toma víc k sobě.

„A vy byste si ho vzal domů?“ vyzvídá. Uhm, jak se vůbec může ptát.

„Na to se ptáte? Pokud by Tom chtěl, tak samozřejmě a velmi rád.“

„Já jsem tady, mimochodem,“ utrousí Tom. Usměju se. To je správné!

„Přesně tak. Chtěl bys ke mně jít?“ podívám se na něj. Jestli ke mně půjde, tak jsem snad ten nejšťastnější člověk.

„No, tak já tam bydlím, že jo. Ale to by mě musel tady pan Eisenhower pustit,“ ušklíbne se pobaveně.

„No vy jste se mi nějak rozpovídal,“ zabručí doktor nepříjemně se staženým obočím.

„Buďte rád,“ kouknu se na něj přísně. Ještě ho snad bude kárat. To bych mu jednu fláknul.

„Každopádně… Dnes vás nemůžu pustit, Tome. Budu si s vámi potřebovat promluvit a sepsat zprávu. Zítra už by to ale možná šlo,“ podívá se na mě s povytáhnutým obočím. „Vy se mi za něj ovšem zaručíte. Zítra mi podepíšete nějaké papíry.“

„Samozřejmě,“ kývnu hlavou.

Mrzí mě, že by to bylo až zítra, ale… on vážně půjde ke mně. Zase u mě bude bydlet. „Kdyby se cokoli dělo, já vám dám vědět nebo ho přivezu,“ šeptnu.

„Takže mě opravdu pustíte?“ zeptá se Tom polohlasem, přičemž se ke mně víc přivine.

„Udělám s vámi ještě nějaké testy a uvidíme,“ usměje se povzbudivě doktor. Usměju se na Toma a obejmu ho kolem ramen. Pohladím ho po zádech a přivinu ho k sobě ještě o trošku víc.

„Tak já vás teď nechám, mějte se,“ kývne na nás doktor a odebere se pryč. Tom se za ním tiše dívá. Nespustím z něj oči. Pohladím ho hned druhou rukou po tváři.

„Půjdeš odsud,“ pošeptám a usměju se. Kdybych to neřekl nahlas, snad bych tomu ani nevěřil.

„…k tobě domů,“ doplní mě s drobným úsměvem, načež se ke mně otočí čelem, aby na mě zřejmě dobře viděl.

„K nám domů,“ opravím ho. Sjedu mu dlaněmi po lopatkách a obejmu ho. Schová se mi do náruče a ruce si mi položí na hruď.

„K nám domů…“ zopakuje po mně šeptem.

„Ano,“ usměju se a líbnu ho něžně na spánek.

Natočí ke mně hlavu rovně. Vyjede mi dlaněmi na ramena a přichytí se, aby se mohl lépe vytáhnout na špičky. Přece jen je o něco menší. Přiblíží se k mým rtům a jen trošku se o ně otře svými. Přivřu oči a zlehka šťouchnu do jeho nosu tím svým. Povytáhnu si ho tak ještě výš a něžně ho políbím. Trhaně oddechne, přejede mi dlaní po klíční kosti a polibek mi se stejnou něhou oplatí.

„Mmm,“ nahnu hlavu trošku ke straně. Políbím ho znovu. Opětuje mi to. Ucítím, jak se lehce zachvěje. Vzápětí na to se ke mně přitiskne ještě víc. Sjedu mu po žebrech dlaněmi a trošku ho k sobě sám natisknu. Tentokrát ho políbím už trošku odvážněji. Snažím se být co nejněžnější. Nechci na něj spěchat. On musí chtít sám, ale zatím mi to oplácí, což je dobré znamení. Uh, ale tohle mi tak chybělo. Tiše vydechne nosem a polibek mi oplatí. Jenže mě políbí znovu a znovu.

„Hmmm,“ pootevřu rty víc a vybídnu ho něžně jazykem. Rozeznám na jeho rtech drobný úsměv. Jazyk však nezapojí. Přidrží si mě za tvář a začne mi něžně sát spodní ret. Naprosto uvolněně oddechnu a nechám ho. Jen horní ret přisaju trošku k tomu jeho. Ještě chvilku si s ním hrál. Poté mě políbil a poodtáhl se. Sladce jsem se usmál a pohladil ho po tváři. Nejradši bych mu teď řekl, jak moc ho miluju, ale to by asi nebylo to nejlepší.

„Promiň, asi jsem neměl…“ pošeptá provinile.

„Copak?“ podzvednu obočí. „Cos neměl, broučku?“ Nic jsem nepostřehl.

„Takhle… tě tu začít jen tak… líbat,“ vydechne. Došlápne na paty a sjede mi dlaněmi po hrudi, jak se mě pustí.

„Ale já jsem za to rád,“ přiznám a usměju se. „Naopak, já… děkuju.“

„Chtěl jsem to udělat,“ šeptne, přičemž vzhlédne k mým očím. Taky jsem pomyslel na to, že to dělá jen proto, že se mu to zalíbí anebo z lítosti, ale on… to chtěl.

„To mě… strašně těší,“ podívám se mu do očí a pootevřu rty. „Líbí se ti líbat mě?“

„…docela,“ připustí nesměle. Pokývám hlavou.

„Děkuju,“ pousměju se trošku.

„Jen bych byl nerad, kdybych ti doma nějak překážel. Nevím, jak to všechno bylo dřív,“ povzdechne.

„Tome,“ řeknu téměř jako opařený. Dokáže to tak zabolet. „Překážet? Tohle už neříkej. Beru si tě k nám domů. Víš, co to znamená? Jsi tam doma,“ sklopím trošku oči.

„Dobře, ale snaž se mě pochopit… Já si nic nepamatuju. Nemám vůbec představu, jak to mezi námi dřív chodilo.“

„Já to vím. Omlouvám se ti, ale… ty víš, co k tobě cítím. Z toho plyne, že nějaké překážení sem vůbec nepatří,“ pohladím ho po paži. Sjedu mu dlaní až k zápěstí, a nakonec ho chytnu za ruku.

„Jo… Tak promiň,“ broukne a skloní pohled k našim rukám.

„Neomlouvej se, to já se omlouvám. Jen nechci, abys takhle uvažoval. Kdybych tě u sebe nechtěl, nikdy bych neřekl ani se nezeptal, zda bys ke mně vůbec šel,“ pousměju se. Je tak starostlivý, ale zbytečně. Nejhorší je, že on netuší, do čeho jde.

„Nejhorší je, že… vlastně nevím, co budu dělat…“

„Něco vymyslíme, neboj,“ usměju se vlídně.

„Vždyť jsem úplně nepoužitelnej,“ povzdechne utrápeně. Odstoupí ode mě a kousek poodejde. Následně si rukou přikryje obličej.

„Ale no tak, proč?“ rozejdu se za ním. „Tak to není.“

„Ale ano, je. Co asi tak můžu dělat? Vůbec nic nevím, nic si nepamatuju…“ rozhodí rukama.

„Promluvíme si. Ještě ti povím spoustu věcí, třeba co se týká školy a tak,“ nabídnu mu.

„Nemůžu chodit do školy! Copak nechápeš, že si absolutně nic nepamatuju?!“ rozkřikne se zoufale. Vrhnul jsem pohled ke zdi a byl ticho. Neměl jsem o tom vůbec mluvit. Myslel jsem si, že bychom mohli někam jet, jít se podívat.

„Nemůžu chodit do školy, nemůžu chodit do práce. Všude po mně budou chtít vzdělání, který já nemám. Jsem úplně k ničemu. Nejsem schopný žít v normálním světě, Bille… Měl bych… Měl bych zůstat tady, měl bych se s tím smířit. Tady to je pro mě nejlepší,“ dořekne téměř šeptem. Obličej měl schovaný v dlaních a klečel na podlaze. Podíval jsem se na něj. V očích mě už zase pálily slzy. Bylo to jako na kolotoči. Jednou jsem se smál, podruhé brečel a byl šťastný za to, jak to je.

„Ne, tak to není. I-i kdyby sis nevzpomněl, tak můžeš začít prostě znovu, i když by to nebylo jednoduché. Sakra, nesmíš to vzdávat. Já tě k ničemu nutit nebudu, ale alespoň přijmi moji pomocnou ruku, nic víc,“ řeknu potichu. „Všechno, naprosto všechno to chce čas,“ vzhlédnu k němu.

„Kolik mi je? 21? Myslíš, že bych začal znovu?“ podívá se na mě zvláštním pohledem. „Věř mi, že to… vážně ne,“ uhne pohledem a začne se kousat do rtu.

„Musíš trošku věřit. Věř tomu, že nebudeš muset začínat znovu,“ řeknu. Pomalu se narovnal a stále hleděl kamsi do prázdna, směrem k zemi.

„Raději bych se zabil, než abych začínal znovu,“ pošeptá. Copak si neuvědomuje, že tohle mohlo být jinak? On tu vážně mohl zůstat a nevyhrabat se z toho. Nemá z toho radost. On to bere jako nějakou… povinnost, trest, já nevím!

„Takhle nemluv, prosím,“ řeknu hned. „Nebudeš začínat znovu, já to vím,“ přivřu oči.

„To nemůžeš vědět,“ zavrtí hlavou. Podívá se na mě a odejde ještě o kus dál.

„Já v to hlavně věřím a ze srdce si to přeju.“

„…měl bys už jít. A já taky. Za doktorem. Chci to mít už za sebou. Třeba mě nakonec nepustí,“ řekne podivným tónem. Skvěle. Tohle jsem vážně potřeboval.

„Nebudu tě už rušit,“ pokývám hlavou a semknu rty k sobě.

„Jo…“ přivře na chvilku oči. „Tak… se měj.“ Spojí ruce dohromady a couvne.

„Tome,“ šeptnu a udělám krok k němu. Nemůže jen tak odejít.

„Hm?“ broukne. Nadechnul jsem se, ale nakonec jsem ústa naprázdno zavřel a svěsil hlavu. Ne, nebudu mu říkat, jak moc ho miluju. Mě to od něj taky bolí.

„Měj se hezky a… budu na tebe myslet,“ udělám sám pár kroků vzad.

„Ahoj,“ vydechne. Pomalu se otočí a šouravým krokem se rozejde pryč.

„…ahoj,“ dívám se za ním a couvám dál. Ještě jednou se za mnou otočil, povzdechl a odešel. Několikrát jsem vzlyknul, ale slzy jsem zatím držel. Otočil jsem se a rozešel se ihned až k východu. K autu jsem téměř doběhl a nasednul si. Tam jsem ovšem zábrany povolil, opřel si hlavu o volant a brečel, jako bych snad doufal, že mi ty slzy pomohou.

autor: *Mischa* :o* & Turmawenne