autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
TOM
Loudal jsem se chodbami k doktorově kanceláři. Při tom jsem uvažoval nad Billem, svým životem a budoucností. Bill mi věří a já ho nechci zklamat. Věří, že si opravdu vzpomenu. Já si tím ovšem tak jistý nejsem. Ale možná čas opravdu nakonec ukáže. Jenže co budu dělat? Do práce nemůžu, žádnou nemám. Do školy taky nemůžu… Co bych tam asi tak dělal? Vždyť vůbec nic nevím. Nepamatuju si ani věci ze základky… I když… vlastně jsem to ani nezkoumal. Mluvit – mluvím, psát – píšu, německy umím dobře. Vím, co se jak píše. Hm… Angličtina… I am, you are, she is, he is, it is… Ty vole, já si to pamatuju. Tak nějaký slovíčka… Něco těžšího… Hmm… Disgusting, suffer, comprehend, figure out, foolish… Huh… Vím, kde se píše any, some, kde je ever a never, dokonce i either a neither… Pamatuju si všechny časy i tvary nepravidelných sloves.
Vyjdu na další patro a zamyšleně si založím ruce na hrudi. Tak matika… 6×5=30, 8×7=56… Fajn, malá násobilka dobrý. 12×12=144, 14×14=196. Velká taky v pohodě. Zlomky, lineární rovnice, funkce, intervaly… To si sice nepamatuju, ale matika mi nešla nikdy, to stejně k životu nepotřebuju……… Počkat, jak vím, že mi matika nikdy nešla? Fakt jsem to řekl? Hmmm…
Ještě psychologii, ta je pro mě nejdůležitější. Co třeba… Psychologie osobnosti? Vlastnosti jsou – aktivačně-motivační, vztahově-postojové, výkonové, seberegulační, dynamické… Dynamické, to je temperament. Cholerik, flegmatik, melancholik a sangvinik. Názvy určil Hippocrates podle tělních tekutin… Rysy osobnosti – extroverze x introverze, dominance x submise, vytrvalost x její nedostatek, stabilita x labilita, taktnost x netaktnost, svědomitost x nesvědomitost, sebedůvěra x sebepodceňování, afilace x hostilita. Základy umím, fajn.
Rychle vyběhnu ještě jedno patro a téměř doběhnu ke dveřím od Eisenhowerovy kanceláře, na které zaklepu.
„Dále,“ ozve se zevnitř. Vejdu, zavřu za sebou a rozejdu se k doktorovu stolu.
„Dobrej, znovu. Chtěl jste se mnou dělat nějaké testy, tak jsem tu,“ usměju se, usadím se v křesle a založím si ruce mezi stehna. Pozorně ho sleduji.
„Tome,“ usměje se na mě pobaveně, nad čímž pozvednu obočí. „Ani nevíte, jak jsem rád, že mluvíte. Děláte obrovské pokroky.“
„Jo, asi dělám,“ připustím. Vlastně je to všechno díky Billovi. To kvůli němu jsem se tolik snažil… „Oba můžeme poděkovat Billovi.“
„Billovi, hm?“ opře se pobaveně do křesla. „Jak se vám jeví, Tome?“
„…jako můj přítel,“ pokrčím rameny. Netuším, co ode mě chce přesně slyšet.
„Myslím, co se vám na něm líbí a co ne, jak ho vnímáte. Popište mi ho z vašeho pohledu. Co k němu cítíte?“ zajímá se. „A nemusíte se stydět, teď jsem sice spíš doktor, ale dřív jsem byl normální psycholog, ke kterému se lidi chodili zpovídat.“
„To jsem taky chtěl dělat,“ pousměji se.
„Ano? Pamatujete si to? Proč jste chtěl nebo chcete být psycholog?“ zeptá se zaujatě.
„No…“ stáhnu obočí a sjedu pohledem ke stolu, „líbí se mi, když můžu lidem pomáhat. A myslím, že nemám rád krev. Asi proto psycholog.“ Dává to smysl. Jen nevím, kde se to ve mně bere.
„Aha, to je pěkný důvod. To si pamatujete nebo to tak cítíte teď?“
„Já… nevím,“ přiznám nejistě a vzhlédnu k němu. „Mám pocit, že to ze mě jde samo.“
„To je dobře. To znamená, že máte stále stejné instinkty. Když jsem mluvil s vaším přítelem, který vás znal už předtím, řekl mi, že povahu i názory máte stejné. To beru jako velké plus,“ usměje se.
„Jo, myslím, že to je dobře,“ odsouhlasím.
„A teď se vraťme k Billovi,“ pobídne mě.
„No… Bill…“ vydechnu a promnu si čelo. Na chvíli zavřu oči.
Jak nejlépe ho popsat? Měl bych mu říct pravdu, právě mám v rukou svoji budoucnost. Možná mě díky tomuhle s ním pustí konečně domů. Sice nevím, jak to bude probíhat, ale já to zvládnu. Je pro mě prakticky cizí člověk, i když uvnitř cítím něco víc…
Hned jsem chytil nit.
„Je pro mě prakticky cizí, i když uvnitř cítím, že mě k němu něco váže. Od první chvíle, co jsem ho viděl, jsem něco cítil. Jeho obličej i vůně, všechno na něm mi bylo povědomé, jako bych to už někdy viděl, cítil, dotýkal se toho. Když vešel do toho bílého pokoje, věděl jsem, že k tomu člověku mám vztah, i když jsem neměl nejmenší tušení, kdo to je. A pak jsem ho víc poznával. Viděl jsem, vidím, že mě miluje. Cítím, že mu na mně záleží a udělal by pro mě snad cokoli. Bolí mě, když mu ubližuju… Nechci mu ubližovat… Něco uvnitř mě… Nevím, jak to popsat. Něco uvnitř mě… mi říká, co bych měl a neměl dělat vůči němu. Mám pocit, že ho znám, že k němu něco cítím, i když si tím nejsem jistý… Zezačátku jsem byl zmatený. Nevěřil jsem, že bych snad mohl být gay, ale pak když jsem ho viděl, zjistil jsem, že mě přitahuje… Já… Asi to bude znít divně…“ podívám se na pozorně naslouchajícího doktora, „…ale když jsem s ním, mám pocit, že jsem něco. Víte, jak to myslím? Jeho blízkost ve mně vyvolává zvláštní hezké pocity. Když jsem s ním, často mám tendenci ho objímat a líbat ho.“
„…aha,“ řekne tiše doktor a lehce přikývne. Skloní pohled k nějaké složce papíru a dál zamyšleně přikyvuje.
„Mám ho rád a… když ne kvůli sobě, alespoň kvůli němu si chci vzpomenout. Pokaždé, když ho vidím, v jeho očích… je něco… něco, co mi ubližuje. On je… je strašně citlivý. Připadá mi, že stále vidí mě, naši minulost a to, co miloval. Jenže pak si uvědomí realitu, že já už skoro ani netuším, kdo on je. Nepamatuju si téměř nic, co jsme spolu dělali, jak jsme se poznali, co jsme si kdy řekli. Chvilkami mi přijde, že má maniodepresivní psychózu,“ zasměji se nad tím. „Chvíli se se mnou směje a pak brečí. Jenomže… mi došlo, že to je kvůli mně. Asi ho to všechno dost deprimuje a já se mu nedivím. Navíc maniodepresivní psychóza je záležitost na delší dobu. A o pubertě se nedá mluvit, když mu je 24…“ 24? 23… Narozeniny… Neměl Bill narozeniny? Zamračím se a kousnu se do rtu.
„Tome, zadržte,“ zastaví mě zaskočeně doktor. „Já vím, že jste studoval psychologii, ale netušil jsem, že si něco pamatujete. Mluvíte, jako byste analyzoval pacienta.“
„Bill není pacient, je v pořádku,“ zasměji se. Ještě by chybělo, aby ho kvůli mým blbým kecům zavřeli.
„Já vím, že je, ale… teď jde o vás. Pamatujete si něco z učiva? Je to dost důležité…“ zeptá se naléhavě.
„Přemýšlel jsem nad tím, když jsem sem šel za vámi. Pamatuju si skoro všechno učivo ze základky i střední. Psaní, mluvení, pravopis, matika i cizí jazyky mi připadá naprosto přirozený. A nějaké pojmy z psychologie si pamatuju taky. Ty základy vím, ale všechno asi ne… Kdybych ale to učivo viděl, třeba bych si něco ještě vybavil,“ kývnu. „Podle mě jsem paměť neztratil. Myslím, že to je nějaký blok, který mi brání vzpomenout si na věci, které pro mě dřív byly citovou záležitostí. Proč bych si jinak pamatoval učivo a nepodstatné věci potřebné k životu, aniž bych si nepamatoval lidi, kteří mi byli dříve blízcí,“ povím mu svoji teorii. On si však hrál s propiskou a nějakou dobu mlčel, jako by přemítal nad mými slovy.
Když promluvil, jeho hlas byl spíš zamyšlený, než soucitný jako doteď: „Pamatujete si něco z doby, kdy zemřela Vaše sestra? Cokoli? Vybavuje se vám něco?“
Nějakou dobu jsem mlčel a v hrudi pociťoval zvláštní pálení. V krku se mi dělal knedlík, kterého jsem si všiml, až když jsem v očích cítil slzy. Rychle jsem oči zavřel, sklopil hlavu a na chvíli zadržel dech.
„Tome…“ osloví mě starostlivě.
„Já…“ polknu a nadechnu se, „zdálo se mi o malé holčičce, co ležela v nemocnici. Měla… hnědé oči jako já a taky hnědé vlasy. Bylo jí asi… 9 let,“ vydechnu a promnu si spánek. „Seděl jsem na chodbě před tím pokojem a brečel. Někdo mi ji bral… Nechtěli mě do toho pokoje pustit. Něco tam pořád pištělo… Někdo se mnou na tý chodbě byl a držel mě. Nechtěl mě dovnitř pustit… Nemohl jsem za ní a pomoct jí…“ Ucítil jsem, jak mi po tvářích sklouzla slza. Rychle jsem ji setřel a přejel prsty po náramku na mém levém zápěstí, kde jsem měl tetování se jménem Molly. „Tohle měla na ruce… Byla to Molly…“ vzhlédnu k němu se slzami v očích.
„Tome…“ řekne mi znovu soucitným tónem a zvedne se z křesla. Pomalu ke mně přijde, položí mi ruku na rameno a klekne si. „Opravdu si pomalu vzpomínáte, viďte? Cítíte nátlak, tu bolest a…“
„Jo, hlavně bolest a zmatení. Když se mi něco zdá, nevím, jestli je to vzpomínka nebo jenom sen. Já… jak jsem předtím přespal u Billa, tak jsme se líbali v kuchyni a já… vzpomněl jsem si na náš první polibek u něj v kanceláři. Byl jsem… zmatený. Myslel jsem si, že už opravdu blázním. Nevěděl jsem, co se děje, co si o tom mám myslet. Potřeboval jsem zpátky sem, být v klidu a bez Billa,“ řeknu mu pravdu, jak to celé bylo a otřu si oči od slaných slz.
„Tome, proč jste mi něco neřekl?“ povzdechne.
„Bál jsem se, co z toho bude… Určitě byste se mě hned ptali na milion věcí a bylo by to ještě horší. Potřeboval jsem to nechat uležet, popřemýšlet o tom v klidu, aniž by o tom někdo něco věděl a páčil to ze mě. Zkrátka… jsem potřeboval být sám…“ vydechnu a zavrtím hlavou.
„Aha… Chápu,“ přikývne a pomalu se narovná. „Budete jednou skvělý doktor. Díky tomu, že máte vlastní zkušenosti, lépe pacientům porozumíte. Kdybyste sháněl práci, určitě mi dejte vědět. Rád bych vás tu viděl, až se váš život vrátí do normálu,“ řekne s úsměvem.
„Ahm… To děkuju, jen… zní to, že mě vážně chcete pustit,“ podívám se na něj překvapeně.
„Ano, chci vás pustit. Věřím, že si vzpomenete na všechno a vrátí se vám život, který jste žil do té nehody,“ přikývne, když se usadí zpět do křesla. Wow… No, tak pokud to říká doktor, tak na tom něco bude… Moc bych si to přál.
„Tak mi řekněte poslední věc, Tome…“ Huh?
„Jakou?“
„Umíte si představit, že s Billem zase žijete? Myslíte, že to půjde?“
„Představit si to nějak neumím, ale je mi u něj doma s ním dobře… vlastně u nás doma,“ pousměji se. „Já věřím, že to spolu nějak zvládneme.“
„Dobře,“ usměje se. „Tak se běžte rozloučit s vašimi přáteli a já zítra zavolám vašemu příteli, že si pro vás zítra může přijet. Dnes vám uspořádáme oslavu na rozloučenou. Dáte ostatním dobrý příklad,“ řekne potěšeně a vezme do ruky telefon.
„Já-já… Děkuju, děkuju moc, tak zatím nashle,“ poděkuju a odejdu z jeho kanceláře. Zavřu za sebou a omámeně se vydám chodbou.
Nemůžu tomu uvěřit. Opravdu mě odtud pustí, pustí mě domů. Budu doma s Billem. Budu Doma. Bože můj… Sice nevím, jaké to bude, ale i ten jeden den s ním mi dokázal, že to můžu zvládnout. Spal jsem s ním v jedné posteli, aniž by mi to vadilo. Naopak se mi s ním dobře usínalo. Cítil jsem se u něj v bezpečí. Jedli jsme spolu, byli spolu venku, dívali se společně na televizi… Já věřím, že to dokážu. Vzpomenu si, alespoň se o to rozhodně budu dál pokoušet. A i kdyby se to nepodařilo, budu se věnovat alespoň jemu. On mě potřebuje a já rozhodně potřebuju jeho. Vždyť já toho kluka mám doopravdy rád… Možná ho i miluju…
Už bylo půl jedenácté dopoledne a já s doktorem nadšeně čekal před léčebnou na parkovišti. Těšil jsem se, až odtud konečně odejdu, a taky jsem se těšil na Billa. V náruči jsem držel papírovou krabici, v níž jsem měl dort, který mi udělali na rozloučenou. Je celej jenom čokoládovej. Mňam, mňam. Tolik se na něj těším. Prý ho smím sníst ale až doma. Chmpf. Jenomže Bill pořád nikde.
„Co když nepřijede?“ zeptám se s obavami doktora.
„Ráno jsem s ním mluvil a řekl, že přijede,“ ujistí mě.
„…asi nebyl moc nadšený,“ usoudím podle doktorova tónu.
„…to víte, že byl,“ usměje se a odvrátí pohled. Jasně… Ještě poznám, když mi člověk lže. Posmutním a zadívám se do země. Ale vždyť Bill řekl, že mě doma chce. Proč z toho najednou nebyl nadšený? Můj pochod myšlenek ovšem přerušilo přijíždějící auto. Tak jsem vzhlédl. Byla to bílá Audi Q7. Semknu rty k sobě a nervózně se přenesu na druhou nohu. Zastavil přímo před námi. Hned vypnul motor a vystoupil. Rozešel se s lehkým úsměvem na rtech k nám.
„Ahoj Tomi,“ podíval se na mě, jako by doktor ani neexistoval. Usmívá se… „Ahm, dobrý den,“ pozdravil poté doktora.
„Dobrý den,“ kývne na něj doktor a podívá se na hodinky.
„…ahoj,“ brouknu. Těšil jsem se, ale teď nevím, jestli mě vůbec chce.
„Já se moc omlouvám, že jsem přijel pozdě, ale bohužel jsem chytnul kolonu,“ omluvně se usměje.
„Můžeme si, pane Trümpere, promluvit? Počkejte chvilku, Tome,“ usměje se na mě. Pohladí mě po rameně a přejde k Billovi, jehož chytí za předloktí a odvede ho o kus dál. Co se děje? Něco, co nesmím slyšet? Nesnáším tajnosti! Jen jsem je tiše pozoroval a snažil se zaslechnout alespoň část rozhovoru v domnění, že bych si z toho mohl něco vydedukovat. Jediné, co jsem však rozuměl, bylo – „Jestli to s Tomem nemyslíte vážně…“ Pak už se mi vzdálili přespříliš. Podle doktorova tónu a postoje mi ovšem došlo, že byl poněkud rozčílený. Bill chvíli jen přikyvoval, jako by vstřebával všechno to, co mu doktor říká, ale poté trošku rozhodil rukama.
„…miluju a vy to…“ zaslechnul jsem část jeho věty. Je mi trapně. Chovají se, jako bych byl snad retardovaný a nebyl schopný vnímat lidi kolem. Copak jsem idiot nebo co? Pěkně mě oba dva štvou… Povzdechnu, sednu si na obrubník a otevřu krabici s dortem. Bůhví, jak dlouho jim to bude trvat. Možná mi alespoň tohle zpříjemní náladu. Po nějaké chvíli se začali vracet. Ani dort mě nenechají sníst. Cítím se jako zvíře. Zase krabici zavřu a zvednu se. Opráším si zadek. Bill se na mě usměje.
„Tak… pojedeme?“ urovná si pásek.
„Hm,“ kývnu na souhlas a udělám k němu krok.
„Tak se někdy ukažte, Tome, rád vás tu uvidím. A vy,“ podívá se přísně na Billa, „Vy ho přivezte, kdyby se něco dělo, ano?“ Nevím, proč s ním tak jedná, ale asi má důvod. Možná mě Bill u sebe opravdu nechce… Cítím se tak hrozně…
„Samozřejmě,“ kývne hlavou směrem k doktorovi. „Mnohokrát vám za vše děkuji,“ podá doktorovi ruku. Ten mu ji s kývnutím stiskne a zase ho pustí. Podívá se na mě. Fajn, teď je řada asi na mě.
„Já vám taky děkuju… za všechno,“ usměji se na něj a obejmu ho.
Doktor se zasměje a pohladí mě po zádech. „Uvažujte o mé nabídce, Tome…“
„Jo, určitě budu. Ale chce to ještě nějaký čas,“ odtáhnu se s úsměvem. „Tak se mějte…“
„Vy taky, Tome. Přeji vám hodně štěstí. Nashle,“ kývne poté i na Billa. Já doktorovi ještě krátce mávnu a rozejdu se s Billem společně k autu. Mám toho doktora rád, udělal toho pro mě tolik a vždycky byl milý. Teď už ale žádný doktor, teď budu s Billem… A z toho mám strach. Přivinu si krabici k hrudi a tiše vedle něj kráčím.
„Jsi rád…?“ zeptá se, když mě pohladí po předloktí. Byl jsem, ale teď si už tak jistý nejsem…
„…docela,“ kývnu neurčitě a dojdu ke dveřím spolujezdce. Hned mi otevře a podrží mi dveře.
„Co to máš?“ usměje se.
„Co?“ vzhlédnu k němu. „Tohle?“ ukážu krabici. „To je dort na rozloučenou…“
„Aha,“ pokývá hlavou. „Mám to dát dozadu?“ zeptá se.
„Ne, já… nechám si ho u sebe, jestli ti to nebude vadit. On by se asi rozbil,“ skloním pohled ke krabici.
„Jo, jo v pořádku, jen se ptám,“ olízne se.
Jakmile si nastoupím, zavře za mnou dveře a nastoupí si také. Zhluboka se nadechne a koukne se na mě. „Jsem moc rád, že tě vezu domů,“ řekne naprosto zjihle. Asi je opravdu rád… Tímhle pohledem na mě často nekouká.
„Já… taky,“ pousměji se. Položím si dort na stehna a připoutám se. „Už ti vrátili auto nebo máš nový?“ snažím se alespoň o nějakou konverzaci.
„Vrátili,“ broukne a připoutá se. „Ale upřímně jsem si myslel, že to už dohromady nedají,“ zavrtí hlavou. Když si představím, že v tomhle autě málem umřel, žaludek mi dělá kotrmelce.
„Není divný v tom jet?“ podívám se na něj.
„Trošku ano,“ kývne a trochu se protáhne. „Snažím si to nepřipouštět. Navíc, nějak jsem to teď nevnímal.“
„…aha.“
„Chtěl bys někam zajet, nebo bys rád rovnou domů?“ přejede mi po ruce.
„To je jedno,“ vydechnu. Trošku povzdechne.
„Moc se omlouvám, že jsem přijel tak pozdě. Mrzí mě to,“ sklopí oči.
„To nevadí, o nic nejde,“ podívám se také k podlaze.
„Ale ano, jde o tebe. Promiň mi to, ale nemohl jsem nic dělat.“
„Byla zácpa, nic se neděje,“ zopakuji.
Nevím, proč se pořád omlouvá. Teď už s tím stejně nic neudělá. Jen pokýval hlavou, a nakonec se už chopil volantu. Přivřu oči, vydechnu nosem a odvrátím pohled z okna. A je to tady… Jedu domů… Jaké asi bude bydlet s Billem? Mám z toho docela strach, ale zároveň se i těším. Budu moct chodit ven, aniž bych potřeboval svolení. Budu volný…
„…zlobíš se na mě, viď?“ pípne, když vyjede z parkoviště.
„Proč bych měl?“ udivím se a kouknu se na něj. Semkne rty k sobě.
„Připadá mi to tak,“ broukne.
„Ne, já se nezlobím. Jen přemýšlím, jaké… to asi bude, víš,“ pousměji se.
„To chápu,“ usměje se trošku tak. „Kdyby se ti doma cokoli nelíbilo a něco jsi potřeboval, tak mi hned řekni.“
„Toho se nemusíš bát. Líbí se mi tam,“ ujistím ho.
„To mě těší,“ usměje se. Nad tím se jen usměji. Ještě chvilku ho pozoruji a poté už se začnu dívat z okna. No… to bude něco.
„Nemáš hlad nebo na něco jen chuť? Sice jsem nakoupil, ale jestli by sis nedal něco konkrétního,“ koukne se na mě, když stojíme na semaforech.
„Ne, ne, díky,“ odmítnu a rozhlédnu se kolem.
„Dobře,“ znovu se rozejde. Po zbytek cesty už vládlo trapné ticho.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: J. :o)
prostě to nemůže jednou bejt normální! 😀 fakt to asi už nemá cenu očekávat ale jsem ráda že se vrací zpátky 😉
Nevím proč, ale děsí mě to o čem se bavil doktor s Billem.. :o( ale jinak ten díl je úžasnej! <3
Chudák Bill snesl by mu modré z nene nemá to s Tomem lehké,ale jak dlouho to psichicky vydrží?
…A teď jsem plná očekávání* Jsem zvědavá,jaké to jejich soužití bude. Hlavně jsem ráda,že Toma pustili. To zmatení,které prožívá…to je strašné,ale on si určitě vzpomene…věřím v to. A je skvělé,že si pamatuje nějaké to učivo..základy a tak. to je skvělé :)! těšim se na další díl.
To bol krásny diel 🙂 Dúfam, že sa to ich spoločné bývanie nejako rapidne nezhorší 🙂 Držím im prsty 🙂
Jejda…:-( no jakože já jsem hodně napjatá, jak to bude dál pokračovat, ale jakože pořád je to takové rozpačité mezi nimi…:) třeba si Tom vzpomene s prvním milováním…:) no jsem na to zvědavá…:)
ale rozhodně se mi nelíbí, jak se ten Eisenhower chová…:-D těším se na úterý a další dílek!!! 🙂
Sakra, to je zas napětí 😀 Snad to daj do pořádku, až se vrátí domů =) Bylo mi Toma líto, když mluvil o snu o Molly 🙁 Myslím, že ho to bude postupně víc bolet, jak se mu budou vzpomínky vracet 🙁
Jsem moc ráda, že se Tom konečně vrací domů, ale je to takové zvláštní :/… Doufám, že to bude ok, ale chce to čas. Hlavní je, že si Tom vzpomíná a začíná si doopravdy uvědomovat, co k Billovi cítí. Snad to všechno dobře dopadne. 🙂
Sem teda zvedava, co je doma vsechno ceka .. Podle me Tom bude mti sovje slabsi chvilky a Bill to nebude zvladat .. no, ale snad ne .. 🙁 .. Musime se nechat prekvapit 🙂