autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
TOM
Došli jsme ke dveřím od bytu. Když Bill odemkl, nechal mě vejít. Následně vešel také a zavřel za námi. Okamžik mi trvalo, než jsem se dal do pohybu. Položím si krabici na botník a začnu se zouvat. Bill se zul také a hned si sundal bundu. Jen se na mě usmál a společně jsme potom prošli chodbou. Jsem doma, ale nepřipadám si tak… To trapné ticho mezi námi mi také zrovna nepomáhá. Tiše povzdechnu a rozejdu se do kuchyně, abych dal dort do lednice. Jsem doma, jsem doma, jsem doma… Budu si to vsugerovávat do hlavy tak dlouho, dokud to tak fakt neucítím… Zaslechnul jsem, jak si odložil tašku na židličku, co měl u kuchyňského pultu. Díval se na mě a lehce se usmíval. Nevím, proč se tak usmívá. Mně tu nic úsměvného nepřipadá. Uschovám dort do volného regálu v lednici a zase ji zavřu. Na chvilku zavřu oči, odejdu k lince a opřu se o ni zády. Podívám se na něj. Pomalu se ke mně rozejde.
„…děkuju,“ pošeptá a pohladí mě po tváři. Pokaždé, když se mě dotkne, projede mi tělem vlna horka. Dokonce i tak chabým, bezvýznamný pohlazením po tváři. Jak patetické.
„Za co?“ vydechnu.
„Že tu jsi, že jsi u mě, že… to takhle je,“ oddechne tiše a pohladí mě znovu. Je tak něžný, spíš mě jen laská prsty. Až tak chabé a bezvýznamné to nakonec není. Líbí se mi to. Nevím, co mu na to říct.
„Můžu tě… obejmout?“ pošeptá. Obvykle nejspíš ano, ale teď se na to necítím… Jenže… dlužím mu to. Beze slov se odpíchnu od linky a obejmu ho rukama kolem pasu. Hned mi ovine paže kolem ramene a krku. Zaslechnu jeho tiché oddechnutí. Přivřu oči a přivinu se k němu. Přičichnu si k jeho triku a zavřu oči úplně. Miluju jeho vůni. Stáhnu paže kolem jeho štíhlého pasu pevněji. Ani nemusíme mluvit. Nepotřebuju mluvit. Stačí mi cítit jeho blízkost.
„…mm,“ položí mi hlavu na rameno, přičemž se mi rty otře o krk. Tulí se ke mně a stále se mě dožaduje. Polije mě horko a trochu se zachvěji. Ježiš, to je trapas. Proč na něj takhle reaguju, sakra? Víc se k němu přitisknu. S veškerou láskou mě na krk políbí, oddechne a jak znovu zavře oči, jeho řasy mě zašimrají. Jen tiše oddechnu. Stačí mi jen chvilka u něj a chci ho líbat, dotýkat se ho a zkoumat jeho tělo. Co to je? Prsty mi začne přejíždět po šíji. Vine se ke mně jako kotě. Dlaní mu sjedu na bedra a rukou mu vklouznu pod tričko. Něžně mu bříšky prstů přejedu po nahé pokožce. Je tak sametový… Chci se ho dotýkat. Přímo se mi zachvěje v náručí. Tiše vydechne a dál mě hladí po krku.
„Bille…“ pošeptám do ticha.
„Hm?“ špitne.
„Jak špatné to pro tebe všechno bylo po té nehodě?“ zeptám se polohlasem. Neumím si představit, jak to pro něj muselo být těžké, když se probudil v nemocnici po nehodě, kterou málem nepřežil, a pak se dozvěděl to všechno…
Podzvedne trošku hlavu. „Jak špatné? Já ti to nedokážu popsat. Jen… v ten okamžik se mě zmocnil pocit, že můj svět se mi rozpadl před očima a můj život skončil.“
Bolestivě se mi sevře hrudník. „Byl jsem dřív pěkný idiot, viď?“ To já mu tolik ublížil, když jsem udělal takovou blbost… Chtěl jsem se zabít. A ani nevím, proč.
„Ne, ne. Proč bys měl být?“ pohladí mě po zádech.
„Měl jsem sedět u tebe a čekat, až se probudíš. Nevím, proč jsem se raději šel zabít…“ šeptnu sotva slyšitelně. Je mi hrozně… Tohle se ani nijak nedá ospravedlnit.
„Byl jsi bezmocný, ale… ani já to nečekal. Vlastně, když mi to Simone řekla, já jsem si napřed jen myslel, že… že jsi se mnou skončil,“ přitiskne se rázem ke mně, jako by právě tohle nechtěl ani říkat.
„To já… nevím, promiň,“ povzdechnu a pohladím ho po zádech.
„Ne, neomlouvej se, broučku,“ hned mě líbne na rameno i přes tričko. „Už to nezměníme.“
„…bohužel,“ dodám a pomalu se odtáhnu.
„Ale můžeme to změnit časem,“ šeptne a trošku se usměje. „Všechno chce jen a jen čas.“
„Jo…“ skloním pohled. Jenom ho trápím… Zase se k němu přitisknu a položím si hlavu mezi jeho krk a rameno. Spokojeně zavřu oči.
BILL
Hned jsem Toma k sobě přitiskl a pohladil ho po zádech. Mám ho u sebe. Opravdu je u mě a já ho smím objímat. Navíc, teď už je vážně doma. Je jasné, že se jeho stav zlepšil, když ho doktor pustil domů. Jen doufám, že to nedopadne jako minule. Stále si to moc nedokážu vysvětlit. Ale chápu to. Pro něj je to všechno zvláštní, ještě se nesrovnal s tím, co se děje. Musí být zmatený. Jediné, z čeho mám strach, je, že dělám něco špatně. Mám často pocit, že je na mě naštvaný a že jsem mu něco provedl.
„Je mi takhle moc dobře,“ pošeptám mu a dám mu něžný polibek na krk. Oddechne mi na krk horký vzduch.
„Mně taky… Je mi s tebou dobře,“ šeptne. Zapomenu se nadechnout, jak tohle řekne, takže trhaně vydechnu a mazlivě se mu otřu tváří o tu jeho. Tohle pro mě tak moc znamená. Když vím, že je mu u mě dobře, je to ten nejhezčí pocit.
„Děkuju,“ řeknu tichoučce.
„Bál jsem se, že mě tu nechceš, ale… teď už mám konečně pocit, že chceš,“ broukne. Možná proto byl takový netýkavý.
„Ohm, na to ani nepomýšlej. Já jsem se na tebe tak strašně těšil. Čekal jsem pořád na telefon, nemohl jsem se tě dočkat, Tomi,“ usměju se a dám mu na tu tvář pusinku.
„Já tebe taky ne. Těšil jsem se na tebe,“ usměje se.
„Vážně?“ kouknu se mu do očí a otřu se mu nosem o ten jeho. Myslel jsem si, že se to možná změní, ale nezměnilo. Stále mi přijde tak roztomilý. „Děkuju.“
„Myslíš, že… bych si mohl jít dát sprchu? Cítím se trochu… No, jen se chci vysprchovat a obléct se do svého oblečení, být zase doma,“ podívá se mi do očí.
„To víš, že ano. Neptej se, jsi doma, broučku,“ pohladím ho a usměju se. Hned od něj trošku poodstoupím a uvolním mu cestu.
„A pak bychom… si mohli dát něco k jídlu, společně poobědvat, co myslíš?“ pousměje se. Sprcha, oběd… se mnou. Chce se mnou obědvat. Proč mi to přijde tak dokonalý?
„Klidně, rád,“ usměju se. „A co by sis dal?“
„Uvaříme spolu něco speciálního. Zatím najdi nějaký recept na internetu a pak se domluvíme, ok?“ zasměje se.
„Wow, tak dobře, přijímám,“ zaculím se. „Budu v obýváku, hm?“ usměju se.
„Dobře, a já… v koupelně,“ ukáže směrem do chodby, přičemž couvne a zasměje se. Pak se ale ještě vrátí, dá mi pusu na tvář a odejde do koupelny, kde se následně zavře. Zůstal jsem se za ním jen dívat.
„Hah,“ zasmál jsem se sám pro sebe a rozešel se do obýváku. Asi jsem se zbláznil. Jo, z něj. Však řekněte, není on dokonalý?
Usadil jsem se do křesla. Zapnul jsem hned notebook, jak mi řekl a začal brouzdat po internetu, abych našel tedy něco vážně speciálního. Nakonec jsem našel jeden celkem dobrý recept, hlavně takový, na který jsem měl doma suroviny. Našel jsem toho ale víc, aby si měl z čeho vybrat. Po nějaké době se Tom objevil ve dveřích. Kolem pasu měl jen ručník, který vypadal, že z něj každou vteřinu sklouzne. Po těle mu ještě teklo pár kapiček vody. Sice jsem se přemlouval, abych na něj takhle nekoukal, ale nešlo to. Olíznul jsem si rty a sjel ho očima.
„Ahm… hotovo?“ šeptnu.
„Jo, jen…“ odkašle si a trochu nervózně přešlápne. Byl stále stejně nesmělý. „Mám věci pořád na stejném místě? Pomůžeš mi něco vybrat a ukážeš mi systém ve skříních? Pořád se v tom nějak nemůžu vyznat.“
„Samozřejmě, hned,“ řeknu a rozechvěle odložím notebook. Stoupnu si a rozejdu se k němu. Nejde se na něj nedívat. Je tak strašně krásný. Tak sexy. Hned mi ustoupil z cesty, chytil se mě za ruku a následoval mě do ložnice. Stisknul jsem mu jemně ruku v dlani a otevřel dveře od ložnice. Došel jsem s ním až ke skříni a otevřel ji.
„Tak…“ brouknu a zhluboka se nadechnu. Mám se soustředit na oblečení, ne na to, jak bych chtěl slíbávat ty kapičky vody z jeho těla, sakra… „Tady máš všechna trička, tady džíny…“ ukazuju prstem.
„Něco na doma, něco na spaní?“ zeptá se.
„To je právě tady,“ dám kousíček stranou trička a ukážu mu další dva komínky s oblečením.
„A boxerky jsou tam…“ ukáže k zásuvce.
„Ano,“ usměju se, „a vedle ponožky,“ brouknu.
„Dobře, děkuju,“ kývne s úsměvem. „A co je v téhle skříni?“ ukáže.
„No,“ zasměju se trošku. Když si vzpomenu, jak zkoumal tu tyčku. Bože. „Tam jsou takové nepotřebné věci a pár… no… eh, pár erotických hraček,“ přiznám už naprosto narovinu.
„Jo tak. Měli jsme je rádi?“ zasměje se. Co jen říct…
„Moc jsme je neozkoušeli, ale jedna zkušenost byla celkem zajímavá,“ usměju se.
„Chci vědět, co to bylo?“ kousne se pobaveně do rtu.
„Uhm, no…“ semknu rty k sobě, „mám takovou… ocelovou tyčinku a… měl jsi ji… v žaludu,“ šeptnu. „Jemně jsem tě tak projížděl a potom… to… ošetřoval.“ Uhm, ne, nemůžu o tom tak mluvit.
„Ou,“ vyjde z něj. Jeho zorničky se rozšíří a on nasucho polkne.
„No,“ olíznu si rty a usměju se.
„Ahm…“ sklopí hlavu. Zahlédl jsem, jak mu začaly červenat tváře. Sladce jsem se nad tím usmál.
„Nestyď se, hm?“ pohladím ho po tváři. Je rozkošný, naprosto! Ještě ty tvářičky.
„Je to trochu… trapný, o tom takhle slyšet, aniž bych si to pamatoval. Je to jako se opít, něco dělat a dozvědět se to další den,“ šeptne. Tvář mu úplně hořela.
„O nic nejde, ano?“ chytnu ho za ramena. „Já to chápu, ale nic se neděje. Můžeš o tom přemýšlet…“
„…o čem?“ vydechne téměř omámeně. Po těle mu naskočí husí kůže.
„O tomhle všem. Uvažovat o tom, jestli se ti jen ta představa líbí nebo ne. V klidu si to můžeš probírat v hlavě,“ usměju se a sjedu mu po pažích. Sjedu pak pohledem po jeho hrudi. Nepravidelně dýchal. Bezvládně tam tak stál a nic neříkal, jako by má slova ani nevnímal. Mám strach, co se to s ním zase děje.
„…Tomi?“ pošeptám a pohladím ho po boku. Mám ještě vlhké prsty od jeho pokožky.
Husí kůži měl stále, tentokrát se i zachvěl a hluboce vydechl: „Hm?“
„Vadí ti, že… se tě dotýkám?“ šeptnu. Chci to vědět. Nechci udělat něco, co by mu vadilo a bylo nepříjemné. Nevím, jak si ten jeho třes a husí kůži vysvětlit.
„Ne,“ zavrtí hlavou a přiblíží se ke mně o kousek blíž. Snažil si vyhledat můj pohled. Hned jsem mu to umožnil a podíval se mu do očí.
„Dobře.“ Prsty mu vyjedu po žebrech. Trhaně se nadechl. V jeho očích bylo něco zvláštního, ale pro mě něco známého. Znovu to byl můj Tom, který mi byl naprosto oddaný a toužil po mně. Chtěl mě. Tohle jsem cítil, ač chtěl či ne. Měl to napsané tak hluboko v očích. Udělal jsem jeden drobný krok k němu a nahnul trošku hlavu. Sjel jsem mu prsty až k tomu ručníku a oddechnul. Přivřel jsem trošku oči. Snažím se mu tím dát aspoň maličko najevo, že mu tohle opětuju. Přistoupil ke mně a dlaň mi položil na rameno.
„Vzrušuju tě?“ zašeptá náhle. Nasucho jsem polkl.
„Vzrušuješ,“ pošeptám popravdě.
„Jak moc?“ přivře oči, přičemž se ke mně úplně přitiskne. Skousnu si spodní ret a sjedu mu až na bedra. Co mi to jen dělá…
„Vždycky šíleně,“ špitnu.
„Ty mě… taky. Přitahuješ mě,“ zašeptá. Cítil jsem pod rukama, jak se jeho horké tělo chvělo.
„Jak moc?“ položím mu stejnou otázku jako on mně.
„…moc. Podívej, co se mnou děláš,“ vydechne a skloní nesměle pohled.
„Co…?“ pošeptám a pohladím ho něžně po pažích. Sklopím pohledem zároveň s ním.
„Nevidíš to? Necítíš to? Myslel jsem, že mě znáš…“ vzhlédne. Ah, snad si nemyslí, že to necítím.
„Samozřejmě, že ano, jen se tě na to ptám,“ nahnu se k němu. „Jsi celý rozpálený, ale přitom se mi chvěješ v náručí a máš husí kůži. Nemáš klidný dech… a tvůj pohled, tvoje oči? Poví mi všechno, Tomi,“ pošeptám. Přivře oči, sklopí trošku hlavu a oddechne. Dlaní mi přitom sjel po hrudi. Nosem jsem mu nepatrně vrazil do tvářičky, spíš jsem se tak otřel.
„Vždycky jsi tohle se mnou dělal?“ přivine se ke mně.
„Jak to myslíš? Jestli jsem v tobě tohle vzbuzoval nebo se tě takhle dotýkal?“ snažím se porozumět jeho otázce.
„Oboje… Ale hlavně, jestli jsem na tebe takhle reagoval,“ upřesní mi.
„No, těžko se mi to za tebe posuzuje, ale ano. Vždycky jsi tak reagoval,“ sjedu mu rukama na boky, až malíčky přitisknu k ručníku. V ten okamžik se znovu zachvěl intenzivněji.
„To sis se mnou asi moc neužil…“ Je přemýšlivý, až příliš. A to se mi ale líbí. Jak o tom všem uvažuje.
„Pleteš se,“ usměju se. „A o tohle nejde. Celkově to s tebou vždycky všechno bylo dokonalé.“
„Já jen… právě si připadám vzrušený, ale… zároveň naprosto bezmocný. Mám pocit, že bych nezvládl nic udělat. Vnímám jen… tebe,“ šeptne se sklopenou hlavou. Podzvednu mu tu hlavičku, vydechnu mu pak přímo na rty.
„…ale je to tak naprosto nádherný, hm? Zvládl bys udělat cokoli, to mi věř,“ usměju se.
„A… můžu to zkusit?“ vydechne roztřeseně pozorujíc mé rty. Ohm, jestli teď nedostanu mrtvici, bude to zázrak. Už jen to, jak se na to zeptá. Dostává mě to do kolen.
„Neptej se na to a… udělej cokoli,“ šeptnu a přivřu oči.
„Jen neříkej,“ broukne, přičemž ke mně upne své čokoládky.
„Ale ano, ty můžeš,“ šeptnu.
Přiblíží se ke mně, ale neodváží se mě políbit. „Už jsem ti někdy řekl, že mě vzrušuje i tvoje vůně?“
„Ne, jen že… krásně voním, to jsi mi říkal,“ vydechnu omámeně.
„Zkus to, cos chtěl,“ přejedu mu po hrudi, a zároveň i přes bradavku. Rty se otřu o ty jeho. Vzápětí na to mě vášnivě políbí. Bez přemýšlení jsem mu to hned oplatil.
„…jsi tak nádherný,“ povzdechnu.
„Mm… ty víc,“ vzdychne mi do úst. Chytne mě za rameno, aby se ke mně vytáhl, a začne mě líbat. Byl plný vášně a touhy. Líbal mě tak láskyplně. Byl naprosto roztoužený. A chtěl právě mě. Opatrně jsem vzal jeho tvář do dlaní a oplácel mu to. Jazyk jsem nezapojil, chtěl jsem ještě počkat, zda to neudělá sám. Ovšem rty jsem mačkal ty jeho a jemně je tisknul mezi svými. Téměř nedýchal, celý se chvěl. Namáčknul si mě na sebe, vpil se mi jazykem do pusy a ještě zintenzivnil. Stále se ke mně snažil dostat ještě víc, jako bychom se neviděli a nedotýkali celý rok. Snažil jsem se mu to umožnit, proto jsem ho objal kolem pasu a přitiskl ho na sebe. Hladil jsem ho po bedrech a občas jsem mu sjel prsty až na zadeček, ale vždy jsem ho jen jemně pohladil a dál mocně proplétal jazyk s tím jeho. Jenže on mě začal tlačit k posteli, přičemž mi rukama zajel pod triko a snažil se ho ze mě sundat, aniž by se ode mě odtrhl. Téměř ho ze mě serval. Jakmile mi ho sundal přes hlavu, přisál se zpět k mým rtům a dlaněmi mi sjel po hrudi až na bříško.
„Jsi tak nádherný,“ vzdychne mi do úst. Cítím se být naprosto někde jinde. Ani si nejsem zcela jistý tím, zda dýchám. Vnímám jen to, jak mě líbá, dotýká se mě a šeptá mi.
„Uhmm, ty taky, dokonalý… mmh, Tomi,“ zašeptám mu naprosto odevzdaně do rtů. Rázem to bylo, jako by se naše role prohodily, a to jsem miloval. Náhle mě přestal líbat a zůstal nehybně stát.
„Copak?“ pošeptám hned a pohladím ho po zádech.
„Tohle… už jsi mi někdy řekl,“ vydechne. Pootevřu rty.
„…řekl,“ pokývám lehce hlavou a přivinu ho k sobě. Vzpomíná si… Tohle by jen tak říct nemohl.
„Bille,“ pošeptá naléhavě, „miluj se se mnou…“ řekne naprosto vážně.
Zůstal jsem se na něj až vyděšeně dívat. Byl jsem překvapený. Skoro jsem se na něj bál sáhnout, a teď bych ho měl ohnout? Ne, to nejde. „…chceš se se mnou milovat?“
„A proč ne? Jsi můj přítel,“ řekne nechápavě.
„Tomi, ale tohle je… hrozně rychlé,“ šeptnu a pohladím ho po zádech. „Samozřejmě, že se s tebou chci milovat, ale… já nechci, abys ze sebe něco nutil. To musí přijít,“ pošeptám opatrně.
Nerad bych ho urazil nebo v něm probudil pocit odmítnutí, ale tohle je příliš brzo. Připadá mi to, jako by si tím chtěl něco dokázat, nebo si snažil vzpomenout touhle cestou. Ale to nejde. To není to pravé.
„Ale… co kdybych si na něco vzpomněl? Je to… silný zážitek. Nepamatuju, jaký je pocit mít někoho v sobě, mít v sobě tebe. Určitě to je něco, na co bych si vzpomněl,“ kousne se do rtu. „Copak bys nechtěl, abych si vzpomněl?“
„Ah,“ vydechnu. Tak rád bych se v tomhle zmýlil, ale měl jsem pravdu. Navíc, připadám si dost špatně. Jako by se mnou chtěl mít prostě sex za tu cenu, že si vzpomene. Nejde mu o to milování. „Tak to není, Tome. Ty si chceš milováním se mnou vynutit to, aby sis vzpomněl? To tak ale není. Sice je to silný zážitek, ale ty to musíš mít silné hlavně tady,“ přiložím mu dlaň k srdci. „Nesnaž se to ze sebe nutit. Samozřejmě, že chci, aby sis vzpomněl.“
„Takže… odmítáš,“ šeptne. Vážně nechci, aby to takhle bral. Není to tak.
„Ne, neodmítám tě. Jen ti to chci vysvětlit,“ pohladím ho znovu. „Nechtěl bys tohle prožít, až si budeš trošku víc jistý? Není dobré na to spěchat.“
„Jo, máš pravdu…“ skloní pohled. Vydechne a odstoupí. „Promiň, jen… mě to napadlo. Tak já se obléknu a… půjdeme něco vařit,“ pousměje se.
Hah, jen tak napadlo. To celkem dost bolí. Dřív by mi tohle vážně neřekl. To on byl ten, kdo se do toho nechtěl hnát, a teď najednou… pravý opak. Ale ne, musím to chápat, nemůžu se na něj zlobit, vlastně se na něj ani nezlobím, jen mě to trošku mrzí.
Chytnu ho za předloktí a přitáhnu ho ještě k sobě.
„Neomlouvej se. Jen nechci, abys ty sám nebo abychom na to společně spěchali,“ špitnu. Sklopím oči a nahnu se k němu.
„Fajn. Tak já se převleču a půjdeme se najíst,“ odstoupí ode mě a odejde k zásuvce, kde se začne přehrabovat mezi spodním prádlem.
„Dobře,“ řeknu klidným hlasem. „Tak se v klidu převleč, já půjdu připravit suroviny a pročíst si ten recept,“ rozejdu se ke dveřím. Už nic neřekl. Zavřel jsem za sebou tiše dveře a rozešel se do kuchyně.
Mrzí mě to, udělal bych pro něj všechno, ale ne za tuhle cenu. Milování s ním je pro mě opravdu hodně intimní, citlivé, a je to pro mě prostě vážná věc. Nechci, aby to bylo jen tak, že ho to napadlo. Je to můj názor.
Tom konečně vešel do místnosti. Měl na sobě kalhoty a triko. Na hlavě měl šátek, který mu k tomu ladil. Trošku jsem se na něj usmál.
„Tak se pojď podívat, co jsem našel,“ poklepu vedle sebe na židli.
Zaváhal, ale nakonec se ke mně rozešel a posadil se ke mně. „Hm?“
Ukázal jsem mu na notebooku asi 4 recepty.
„Mně to je nějak jedno. Vyber, co chceš,“ řekne nakonec a pokrčí rameny. Nebudu říkat, že mě to přímo nesere.
„Říkal jsi, že to uděláme společně, tak bychom to měli společně i vybrat,“ brouknu.
„Ale mně to je vážně jedno, Bille,“ povzdechne. Nebudu se s ním dohadovat, už ne.
„Dobře,“ pokývám hlavou a pročtu si ten recept. Tom se zvednul k odchodu. Nic jsem neřekl, jen jsem si přenesl notebook na kuchyňskou linku. Je pořád stejný.
On zatím otevřel lednici. „Takže… co budeme potřebovat?“
„Mm, určitě tu zeleninu, co je v šuplíku dole, tofu a potom musím udělat dressing,“ brouknu a čtu si ten recept.
„Tofu? Žádný maso?“ zeptá se, když vyndává zeleninu.
„Měl bys chuť na maso?“ otočím se na něj. Že by přestal snad být vegetarián…?
„…nevím. Udivuje mě to,“ pokrčí lhostejně rameny a zavře lednici. Postaví se ke mně a založí si ruce v bok.
„Jsme vegetariáni,“ usměju se trošku.
„…ty jsi vegetarián,“ opraví mě. Že by? „Co mám udělat s tou zeleninou? Nějak ji nakrájet? Kde jsou nože?“
„Byl jsi taky vegetarián, Tomi,“ kouknu se na něj. „No, klidně můžeš,“ usměju se. „Nože jsou tady v šuplíku,“ ukážu mu.
„…jo, byl.“ Vyndá z šuplíku největší nůž a zas šuplík zašoupne. Začne si nůž prohlížet a přejede po něm prstem.
„Ne,“ syknu a přivřu oči, „…nedělej to, prosím,“ řeknu hned. Nenávidím to.
„Nic nedělám, ježiš. Jen zkouším, jak je ostrý,“ řekne mi, jako bych byl snad nějaká hysterka. „Máš tu někde prkýnko?“
„Nesnáším to,“ šeptnu. „Jo, támhle,“ ukážu do rohu kuchyňské linky.
„Jsem snad idiot, abych se… No fajn, tohle nebyl dobrý argument, když už jsem to udělal,“ řekne nakonec. Položí před sebe prkýnko, vezme zeleninu a začne ji krájet.
Je vznětlivý. Nebo je prostě jen naštvaný kvůli tomu milování. Ah, první den.
„Neříkám to proto, prostě to nemám rád, promiň mi to,“ řeknu klidněji. „A děkuju,“ brouknu.
„Hm…“ zabručí jen. „Chceš to na malý kousky?“
„Vždycky jsi to ty chtěl na malé kousky,“ šeptnu. „Ale jo, je to tak lepší.“
„Hm,“ řekl znovu jen a něco si pro sebe zabrblal. Rozhodně to nebylo nic potěšujícího. Super, jak chce.
„Já to kdyžtak udělám,“ vydechnu.
„Ježiš, dyť nic neříkám,“ zahučí.
„Okay, okay,“ řeknu si spíš pro sebe, abych se uklidnil, a dojdu si do ledničky pro věci na dressing. Vezmu si ještě nahoře v poličce koření. Hlavně držet hubu. Já mu nic vyčítat nebudu. Tom nic neříkal, všímal si své práce. Začal jsem vedle něj připravovat ten dressing. Jen jsem se na něj občas podíval. On mě ale ignoroval. Dělal, že mě nevidí. Proto jsem jen tiše oddechl a pokračoval.
Až po nějaké době jsem se nadechnul. „Pokud ale chceš, tak ti udělám maso…“
„Nechci. Dáme si tuhle dobrotu,“ usměje se přeslazeně a šoupne ke mně nakrájenou zeleninu. Podívám se na něj a naštvaně našpulím rty. Ironie, no dobře.
„Fajn,“ brouknu s lehkým úsměvem. Jak mě to mrzí, tak jsem i naštvaný. Nečekal jsem tohle. Nebýval takový, ale na změnu má právo. Nemůžu mu to vyčítat, ale asi mu to dám patřičně najevo.
„Co mám udělat teď?“ povytáhne obočí.
„Nic, já to už dodělám,“ brouknu.
„Fajn,“ umyje si ruce.
„Děkuju,“ řeknu a dám se do práce. Začnu si ten salát připravovat. Nic už neřekl, utřel si ruce do utěrky a odešel z kuchyně. Semknul jsem rty k sobě a pokračoval. Zanedlouho jsem to měl hotové. Nebyla s tím příliš velká práce.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: J. :o)
Chudák Billí :/ Bylo to moc hezké 🙂
Když mě ten Tom tak neuvěřitelně sere -.- vím, že je to pro něj určitě těžké, ale stejně.. To, jak se Bill snaží a on mu to moc neulehčuje. Chci další dííl 🙂
Tak dneska to bylo trochu vzrůšo =) Jsem ráda, že se sbližují. Od Toma to nebyl nic moc dobrej návrh, ale chápu jeho touhu vzpomenout si, tak budiž odpuštěno. 😀 Ale za tu jeho ironii na konci bych mu už fakt ráda flákla 😀 😀 Bill se tu chudáček snaží a on takhle 😀
Aspoň spolu už bydlí <3 =)
To ho musí ten Tom stále vytáčať?? Bill sa tak snaží, ale Toma niečo urazí a hneď sa odúva…božee…ale bolo to aj tak superr, to male vzrúšo v ich izbe 😀 ale tiež ma mrzí, že to milovanie Tom chcel len tak, aby si spomenul…myslela som si že to fakt chce…:/
Mne je Billa veľmi ľúto. Tomove chovaniíe ma dosť mrzí, ale neviem sa nanho hnevať. Dúfam, že sa to zlepčí.
Tom se chova hrozně vím že zato nemuže,ale podobně se choval i předtím.Bill aby mněl nervi ze železa.
Doufam, ze se Tom vzpamatuje a pujde se mu omluvit .. tohle bylo docela od nej hnusne .. A taky me docela prekvapilo, ze BIll ho odmitl a nevim proc 😀
Honem pokracko 🙂
tom je hroznej! se nasere kvůli taky všemu a pak mu to vrací celý dny!
Zajímalo by mě, co Toma tak vytočilo, že se choval úplně jinak. Chápu Billa, že ho to štve, koho by taky ne, ale snad se zase oba uklidní a Tom si brzy vzpomene.
Ach jo..škoda,že se to pak tak posralo :o/…do tý chvíle,než Tom vyslovil to,že se chce milovat to bylo skvělé. To jak si říkali,že se vzrušujou,přitahujou a tak..mmmm♥…Ale..Billovi se nedivim..to milování..to by nebylo ono a dělat to jenom kvůli tomu,že si chce vzpomenout..to ne…to se mi taky nelíbí…to neni ono…:/ Oh a Toma bych pak fakt vzala pánví po hlavě…choval se zase dost ošklivě..:(!
Jinak to : já budu v obýváku ..já v koupelně ..bylo roztomilý a červenající se Tom taktéž.