Danger of this World 1.

autor: T-KAY

Hey Leutíci. Jelikož mi Srdíčko právě stojí (ne tak jak si myslíte, úchyláci xD), tak tu mám nový projekt. Musím poděkovat Monice za povolení k použití její montáže, protože ta mě k tomuhle projektu dovedla, ale taky pár z vás mě k tomu popohnalo. Pokud vám to bude připomínat nějaký film, tak vás mohu ujistit, že už dlouho jsem si žádný film tohoto tématu nepustila a je to čistě z mé hlavy.

Planeta Země, nádherná modrá planeta. Jediná planeta sluneční soustavy, na níž je možný život.

Píše se rok 2065 a lidská rasa je na pokraji vyhynutí. A to jen pro jeden nepovedený pokus mladičkého vědce, který si vymyslel projekt, který byl nad jeho síly.

Po světě se nákaza roznesla neuvěřitelnou rychlostí a z těch, co byli té nákaze vystaveni, se staly nemyslící bytosti prahnoucí po mase. Většinou lidském mase. Samotná nákaza se roznášela kontaktem s krví. Ti, kteří se nákaze vyhnuli, se stáhli do ústraní. Z měst se staly oplocené tábory. Ale takových táborů, díky útokům nakažených, stále ubývalo. Jak se říká, přežije nejsilnější.

V jednom takovém táboře žil i chlapec Bill Trümper, kterého sem přivezli odjinud. Jako jediný nájezd nakažených přežil, protože ho jeho rodiče ukryli. Tenkrát mu bylo pouhých sedm let.

Bill vyrostl a oslavil dokonce dvacáté narozeniny. Vzhledově okouzlil snad každého. Chlapce i dívky. Bill se sice jejich zájmu vyhýbal, ale s jedním chlapcem vztah měl. Jenže při jedné akci ho nakažení zabili.

Od té doby byl uzavřený do sebe. Nikoho si nepouštěl k tělu a pečlivě cvičil na místní střelnici, aby se těm zrůdám pomstil.

Uběhl nějaký čas a skupina těch, co měli jít za brány města, aby hledali další přeživší, mezi kterými byl i Bill, měla další výjezd.

Když jeho skupina vyjela speciálně vyrobenými auty za brány města, začal se všem svírat žaludek z toho, co byli nuceni spatřit.

Skupinka nakažených právě hodovala. Hlavním chodem se stal jeden z nich. Opravdu nechutné, viďte?

Naše skupina ale měla namířeno do asi 300 kilometrů vzdálené oblasti. Byli tam vysláni, protože nouzové radiocentrum města zachytilo nouzové volání z té oblasti. Nikdo ze skupiny nevěděl, zda tam nejedou zbytečně. Nevěděli, zda tam někdo zůstal živý, ale podle zpráv z centra tam mělo přežít zhruba tucet lidí.

„Kdy jsme jeli naposledy takhle daleko?“ zeptal se chlapec jménem Nick jejich velitele.

„Pár týdnů to bude. Naposledy to bylo, když dostali-“ odmlčel se velitel Ray.

Všichni věděli, že se nemají o Andreasově smrti zmiňovat před Billem.

„To nic, Rayi, dořekni to,“ ujistil Bill svého velitele.

„Když dostali Andrease. Tenkrát jsme byli dokonce dál,“ dořekl to Ray.

Bill jen bolestně zavřel při těch slovech oči.

„Pomstíme ho, Bille,“ ozvala se Jennifer, jediná dívka ve skupině.

„Vy ne, Jenn. Já ho pomstím a stejně tak i rodiče,“ odpověděl jí Bill pevným hlasem.

Projížděli pustinou plnou rychlostí, aby dojeli do cíle před setměním. Taky se jim to podařilo. Dojeli na místo těsně před západem slunce. Ono vycházet ven za tmy, byla jasná sebevražda, jelikož ty zrůdy lovily hlavně v noci, protože nějací lidé i před různá pravidla daná vedením měst, opustili brány nebo opevnění, a vydali se do tmy. Byli jasným terčem nakažených, jelikož byli většinou sami a beze zbraní.

Naše supina musela rychle najít úkryt přeživších a na noc se přidat k nim. Nehledali však dlouho. Přeživší dali o sobě vědět v podobě velkého plátna s nápisem S.O.S. na výškové budově. Proto zamířili tam. Obezřetně stoupali po schodech nahoru a hledali jakoukoliv známku života. Ti, co přežili, se zabarikádovali v nejvyšších patrech budovy.

Ray jako velitel musel jednat, a proto silně kopnul do zabarikádovaných dveří. Z druhé strany se slabě ozývaly hlasy. Zněly vyděšeně.

„Jsme tu na vaše nouzové volání,“ zahřměl Ray tak, aby to slyšeli ti uvnitř.

Najednou uslyšeli, jako by se odsouval nábytek ode dveří a ty se následně otevřely.

„Vy jste pro nás přijeli?“ zeptal se muž, který stál mezi těmi dveřmi.

„Ano, ale teď nás pusťte dovnitř,“ odpověděl Ray a muž ustoupil, aby všichni ze skupiny mohli vejít dovnitř.

Bill se rozhlížel po obličejích. Byly mezi nimi i děti.

„Další útok?“ zeptal se jen a muž, který jim otvíral, jen přikývl.

„Ti taky nemají dost. Já bych je vstřílel,“ ozval se rozhořčeně Nick.

„Neboj se. Buď je vystřílíme my, nebo se sežerou navzájem,“ drcla do něj Jennifer a šla k těm, co přežili.

Bill pomohl dvěma mužům opět zabarikádovat dveře. Ray se koukal z okna, a jelikož měl dostatečný výhled na auta, která bezpečně schovali, tak očima mapoval okolí. Všimnul si několika nakažených, ale ti ho moc neznepokojovali. Horší by pro ně bylo, kdyby se motali kolem budovy, což se zatím nedělo.

„Bando, rozdělíme si hlídky,“ ozval se najednou.

Celá skupina se na něj otočila.

„Takže první budou Bill s Jenn, pak je vystřídáme já s Tayem, a k ránu bude mít hlídku Nick s Scottem,“ řekl Ray a všichni přikývli.

Bill se s Jenn dohodli, že on bude hlídat u dveří a ona u oken. A kdyby něco, pomůže mu.

Slunce zapadalo za obzor a všichni se, až na Billa s Jennifer, ukládali ke spánku.

Během noci se ale nic nestalo, a tak v poklidu přečkali až do rána. Ale právě ráno to bylo horší. U budovy se začali objevovat nakažení a v dosti hojném počtu.

Ray se Scottem vymýšleli strategii, jak se co nejrychleji dostat k autům, a ostatní ze skupiny připravovali civilisty na odchod a následný převoz do hlavního města. Hlavní bylo všechny ochránit.

Asi po hodině byli všichni připraveni a Ray zavelel k odchodu. Bill, Jenn, Nick a Tay stáli kolem civilistů, aby je mohli ochránit před útokem nakažených, zatímco Ray se Scottem šli napřed.

K východu z budovy se dostali v pořádku, horší to bylo venku. Nakažení se snažili dostat se do budovy, když uviděli příjem potravy v takovém množství.

Ray ale pohotově zamířil a ostatní ho napodobili.

„Až řeknu pálit, palte a zabte jich co nejvíc,“ řekl Ray pevným hlasem, i když měl dost nahnáno.

Všichni na znamení souhlasu přikývli a nabili svoje zbraně.

Bill, který tohle bral jako část své pomsty, nabil obě své zbraně a zamířil jimi na nakažené.

Pomalu se dali do pohybu a pozorně sledovali jak dveře, tak i prostor za sebou.

„Připravit… PALTE!!!!“ ozval se Rayův hlas místností, a hned na to všechny ohlušila střelba z několika zbraní. Nakažení padali k zemi a skupina i s civilisty mohla vyjít ven. Stále ale nepřestávali střílet. Někdy, když si musel jeden z nich nabít, chránil mu záda jiný. Byli neskutečně sehraní a i přes pár obtíží, kdy se k nim nakažení dostali opravdu blízko, se dostali k autům.

Ray se Scottem zůstali dál od aut, aby zabránili nakaženým se přiblížit. Zatímco ostatní čtyři ze skupiny rozdělili civilisty na dvě skupinky a postupně je usazovali do aut.

Když už byli všichni v autech, jediný Bill ještě nenastoupil, jelikož měl dát vědět těm dvěma, se otočil a uviděl, jak se jeden nakažený blíží ke Scottovi.

„Scotte, pozor!“ zakřičel Bill, ale pozdě.

Než stačil Scott zareagovat, nakažený po něm skočil a začal do něj kousat a pojídat jeho maso. Bill na nic nečekal, a jelikož si předtím stačil dobít, začal střílet. Bylo však už pozdě, a i když zabil útočícího, nakaženému Scottovi už nebylo pomoci. Bill ale nepřestával střílet a zabíjel tak další a další nakažené.

autor: T-KAY