LEGAL 3.

1. 1., 5:15

„Je vážně zima,“ řekl Tom a přitáhl si kabát blíž ke krku. Dlouhými kroky kráčel po namrzlém chodníku podél hlavní silnice. Po autech nebylo ani památky, stejně tak po lidech. Všechny oslavy už byly zjevně ukončeny a všichni ti, kdo nový rok ještě před několika hodinami tak nadšeně slavili a vítali, už asi všichni doma dávno spí, aby se na Nový rok měli dobře a aby jim to po celý rok vydrželo. Pohrdal jejich důvěřivostí. Vírou v přísloví. Kdyby jen jeho rok mohl být takový jako dnešní den.

Zastavil. Felix, jenž celou dobu cupital těsně za ním, to nečekal a narazil do něj. Tom mávnutím ruky utnul jeho omluvy.

„Sněží,“ ukázal nahoru. Felix zaklonil hlavu a nechal několik vloček, aby mu dopadly na tvář. Tom si opět uvědomil, jak je oproti němu vysoký. „Není ti zima?“ zeptal se, a aniž čekal na odpověď, přitáhl Felixe k sobě a objal ho tak prudce, až mu z rukou vypadly desky s plány z celé akce. DVD se záznamy z kamer se uvolnilo a vypadlo do sněhu.

Felix se pro ně sehnul a vrátil ho do složky ke všem papírům.

„Musíme jít,“ řekl. Tom přikývl. Na chvíli ho zamrzelo, že nemůže Felixe objímat, jak dlouho by chtěl. Výčitku ale spolkl a opět se rozešel určeným směrem.

Pod jeho těžkými botami led na chodníku hlasitě křupal, a střepy, jež za sebou nechával, se ve světle pouličních lamp přízračně blyštěly. Felix led ani neprolomil – Toma to nutilo přemýšlet, kolik tenhle kluk asi váží. Vzpomněl si na jeho vyhublé tělo, na něž se ještě před několika hodinami díval, a napadlo ho, jestli nemá nějakou poruchu příjmu potravy. Vlastně ho nikdy neviděl jíst. Někdy se ho na to zeptá. A taky mu někdy řekne, ať nenosí tu koženou bundu, že v ní vypadá jako patnáctiletý kluk, který si hraje na drsňáka, ale rozbrečí ho každý romantický film.

Po několika minutách chůze zahnuli doleva na pěší zónu. Chodník zde nebyl osvětlen tak dobře, jako u hlavní silnice; některé úseky se nořily do úplné tmy. V každém takovém úseku se Felix k Tomovi o kousek přiblížil. Snad se ještě bojí tmy, pomyslel si Tom. To z něj budu muset dostat. Můj asistent nemůže mít strach z něčeho tak banálního, jako je tma.

Dorazili až k zahrádkářské kolonii, nepokračovali ale dál po chodníku mezi zahradami, chráněnými ploty a zamčenými brankami. Namísto toho zahnuli doprava a chvíli šli jen tak po trávě, dokud se nedostali na další chodník, starší, rozbitý. Museli projít kolem třech řad zahrádek, než ho dosáhli. Lampa tu nebyla ani jedna a jediné, co narušovalo tmu, byl odraz měsíce na hladině řeky. Její šumění bylo tiché, jako by se i sama voda snažila zachovávat noční klid.

Minuli několik desítek zahrádek; na rostliny neviděli, u zadních plotů stály většinou stěny chalup nebo prostě jen zdi. Za kolonií se chodník prudce stáčel doprava a vedl přes chatrný, úzký most na druhou stranu řeky. Když ho překonali, stačilo ujít už jen několik desítek metrů a dostali se ke vstupu do staré průmyslové zóny čítající několik hangárů. Továrny, které zde fungovaly, byly zbourány před několika lety, a celý areál skladišť byl obehnán vysokou zdí s ostnatými dráty nahoře. Město na to dostalo dotaci od státu; bylo to výhodnější než skladiště vyklízet a bourat, některá navíc obsahovala nebezpečný materiál. Tomovi tento jejich ústupek vyhovoval.

Přímo u chodníku se ve zdi tyčila brána z kovových panelů. Tom přistoupil ke dveřím u kraje jejího pravého křídla, vytáhl z kapsy svazek klíčů a odemkl. Když oba vstoupili, zase za sebou zamkl a ujistil se, že jsou dveře dobře zajištěny. Zámek občas selhával.

Octli se na volném prostranství mezi dvěma hangáry. Rychle kráčeli po panelech; dorazit k hlavní bráně jim nezabralo žádný čas. Nacházela se přesně naproti té zadní a momentálně byla bezpečně zamčená a zajištěná řetězy. Na provizorním parkovišti nalevo se v měsíčním světle blyštila dvě černá sportovní auta. Prošli kolem nich a zahnuli doleva, Tom kráčel zvolna a klidně, Felix zrychleně dýchal. Byl trochu nervózní.

Minuli dva hangáry; u dveří třetího, předposledního na této straně, se Tom sehnul a zdvihl ze země kámen. Zaklepal jím na dveře předem smluvený signál, který se pro každou misi měnil, aby nebylo možné ho vysledovat. Bouchání se vždycky spolehlivě rozlehlo po celém hangáru a Tom tak měl jistotu, že mu přijde někdo otevřít.

Odstoupil od dveří, aby ho jimi příchozí nepraštil do hlavy. Otevřely se tiše, na stébla trávy, prorůstající panelem, dopadlo malé množství nazlátlého světla.

„Georgu,“ kývl Tom na pozdrav.

„Pane,“ Georg sklonil hlavu o něco víc – na znamení úcty – a nechal Toma projít. Felix se rovněž chystal vstoupit, ale Georg mu zastoupil cestu.

„Nech ho, je zima,“ zamumlal Tom, položiv ruku na Georgovo rameno. Georg neochotně ustoupil a s mírně pohrdavým výrazem ve tváři nechal Tomova asistenta vejít, než zavřel dveře. Tom nikdy pořádně nepochopil, proč Felixe většina jeho zaměstnanců nemá ráda.

Rozepnul si knoflíky na kabátu, Georg mu ho stáhl z ramen a pověsil ho na věšák. Felix se musel svléknout sám; Georg ho ale přeochotně prošacoval, aby se ujistil, že s sebou nemá zbraň.

„Blbečku, přišel se mnou. Nic u sebe nemá,“ ohradil se Tom. Ve skutečnosti se mu pohled na jednoho z jeho agentů, sahajícího jeho vlastní sekretářce do (mimo jiné) rozkroku, docela zamlouval.

„Pardon,“ zamumlal Georg a pokynul jim, aby šli za ním. Následovali ho chodbou, vytvořenou z cihlových zdí. Minuli několik dřevěných dveří a vstoupili až do těch na úplném konci chodby. Dostali se tak do největšího pokoje v celém hangáru – zároveň ale do nejméně zařízeného. U jedné ze zdí stálo několik skříní a uprostřed místnosti pár židlí, jinak nikde nic. Místnost byla používána na výslechy a jako jednací místnost při prodeji některého druhu zboží. Skříně byly přeplněny užitečnými pomůckami k výslechům.

Většina ostatních pokojů se podobala kancelářím, v každém byl stůl a pohovka. V jednom nebo ve dvou pokojích byla dokonce postel – kdyby někdo potřeboval na nějaký čas zmizet, bylo tohle nejpříhodnější místo pro úkryt. Jeden pokoj fungoval jako kuchyně a v malé místnosti hned vedle byla provizorní koupelna. Voda zde tekla jen studená.

Vnitřní prostory hangáru byly produktem Tomovy práce, sám zhotovil návrhy a s pomocí svých zaměstnanců je uskutečnil. Než mohli začít s přestavbou, bylo třeba celý hangár vyklidit; trvalo týdny, než všechno harampádí odnosili do vedlejšího skladiště. Tom si přitom přísahal, že to jednou pořádně vytřídí a kovy odveze do sběrných surovin. Byl by z něj určitě milionář. A když ne, určitě aspoň tisícovkář. Ale nikdy nenašel čas.

Největším problémem pro ně byla právě stavba oné zdi, jelikož mezi sebou neměli žádné zedníky (kde by se takoví vzali v nevinné společnosti skvělých právníků) a kontaktovat stavební firmu nepřipadalo v úvahu, ale nakonec ji postavit dokázali a mohli zařídit zbytek celého doupěte.

Tom za sebou zavřel vstupní dveře a pozdravil se s ostatními přítomnými. Kromě Georga tu byl Micke, Adam a Erik, tedy téměř všichni členové Beta skupiny. Ze vstupních dveří se po pár vteřinách vynořila Odette, což byla ze všech nejlepší právnička a shodou okolností jediná žena. Jako jediná měla skutečný diplom, ne falešný jako všichni ostatní. Tomově firmě dodávala důvěryhodnost. Taky byla pěkně drzá. Ale momentálně zapadla jako poslední dílek do puzzle s textem Beta.

„Nazdar šéfe,“ mrkla na Toma a svalila se rovnou na jednu z židlí pro vyslýchané.

„Co Alfa? Kde všichni jsou?“ zeptal se Tom.

„Mají trochu zpoždění,“ řekl Micke (který jako jediný nosil hodinky). „Každou chvíli by tu měli být.“

Jako na povel se zvenčí ozvalo řinčení plechu – manuální otevírání brány – a utichající motor třetího černého auta. Za malou chvíli se plech rozřinčel dalším mohutným klepáním. Georg udělal krok ke dveřím, ale Tom ho mávnutím ruky zastavil. Otočil se k Felixovi.

„Běž otevřít. A buď zdvořilý,“ upozornil ho. Felix přikývl a zmizel v chodbě. Na Georgově tváři se objevil neobvykle potěšený úšklebek.

Za chvíli vešel do pokoje Fritz, vůdce Alfa skupiny. Sotva uviděl Toma, rozpřáhl omluvně ruce.

„Soráč šéfe, u východu nás přepad’ nějakej ninja. Ale zmákli jsme ho.“

„A zboží?“

„Všechno máme, i toho asasína,“ kýval Fritz horlivě hlavou, ustoupiv, aby mohli ostatní projít.

Willi a Konrad skutečně vlekli vysokého, hubeného týpka v černém oblečení a s černou kuklou na hlavě, který vypadal, že je napůl v bezvědomí. Těsně za nimi se držel Delf; tajemnému ninjovi tiskl na záda hlaveň svého „kapesního“ revolveru. Skupinu uzavíral Peter, v jehož rukách Tom konečně uviděl to, na co celou dobu čekal. Nepříliš velkou dřevěnou truhličku. A zatímco se ostatní chopili ninji a jali se ho poutat k jedné z židlí (k té, na níž neseděla Odette), Tom truhlu převzal a nahlédl dovnitř. Byla plná drobných, rudých kamínků. Když od nich vzhlédl, spokojeně se usmíval.

„Velmi dobře,“ poplácal Petera po rameni. Pak truhličku zavřel a zase mu ji vrátil.

„Budeš ji hlídat, dokud je neprodáme,“ přikázal. „Teď se běž umýt a vezmi si s sebou, co já vím, třeba Delfa. Postarejte se o to, aby nebyly ani chvíli bez dozoru.“ Peter přikývl a společně s druhým jmenovaným opustil místnost. Střežení aktuálního zboží se nyní stalo jeho největší prioritou. Věděl sice, že to znamená vydržet dalších třicet hodin beze spánku, zato ho za to ale čeká uznání od šéfa, kterého obdivuje. Zamířili rovnou do koupelny.

Tom se zatím přesunul k židli, na níž seděl ten pseudoninja. Ruce měl spoutané za jejím opěradlem a nohy přivázané k jejím nohám, hlavu svěšenou. Chvíli si ho prohlížel – musí to být pěkně ubohý ninja, když se nechá chytit bandou tlučhubů, jako jsou ti moji.

„Jaké máš jméno?“ zeptal se ho. Ve skutečnosti nečekal, že se dočká odpovědi, v nějakou reakci ale přece doufal. Lidi na tomhle místě vždycky buď křičeli, že za nic nemohou, nebo mu plivali na boty a cukali sebou. Tenhle se ani nehnul.

„Hej, slyšíš?“ zkusil to Tom znovu; ani tentokrát se nedočkal pohybu. Přitom si byl jistý, že ho ten člověk slyší, že není v bezvědomí.

Zdvihl ruku – uchopil jeho bradu a tlakem ho přinutil ji zvednout. Mezerou v jeho kukle na něj zíraly dvě uhrančivé, černě orámované oči.

autor: Fabiana