autor: Saline A.
Druhý den po probuzení jsem se cítil mnohem lépe než včera, a po zjištění, že má každou chvíli přijet Tom, mi bylo ještě lépe. Spolu s Anisem jsme společně v klidu posnídali a nad hrnkem horkého kakaa čekali na Toma. Sotva jsem zaslechl auto na příjezdové cestě, vystřelil jsem ke dveřím jako namydlený blesk.
„Ahoj Tomi!“ skočil jsem mu do náruče.
„To je mi uvítání,“ rozesmál se, ale pevně mě objal kolem pasu, abych neupadl. „Stýskalo se mi,“ zamumlal mi do krku.
„Mně taky, hrozně moc!“ šťastně jsem zafuněl a vzápětí poprosil: „Dej mi pusu“. Tom mi mé přání splnil téměř okamžitě, něžně mě líbal. Prsty jsem ho šimral na zátylku, zatímco on mě jemně hladil v pase.
„Tome, vítám tě!“ ozvalo se za námi. Rychle jsem seskočil z Tomovy náruče a oba jsme se otočili k Anisovi.
„Čau,“ neochotně, ale přeci potřásl Tom Anisovi rukou. „Dík, že jsem mohl přijet.“
„Bez problémů. Ale pojďme dovnitř, nebudeme to řešit na ulici,“ pokynul hlavou, abychom ho následovali. Tázavě jsem vzhlédl k Tomovi, ale i on pouze pokynul hlavou na znamení, že to všechno vysvětlí uvnitř. Napjatý jako kšandy jsem je tedy oba následoval. V kuchyni se oba posadili k pultu, tak jsem je napodobil a sedl si proti nim. Konečně na mě dýchla vážná atmosféra plížící se kolem.
„Co se děje?“ ustrašeně jsem pohledem létal z jednoho na druhého.
„Přišlo ti předvolání k soudu, Bille. Proti našemu otci je vedeno trestní stíhání za ublížení na zdraví a porušení povinností vůči vyživované osobě,“ zamumlal Tom.
„Cože? To už? Ale vždyť…“ vyhrkl jsem. Jak jsem se za poslední týden uklidnil, teď na mě padla hysterie a strach. Co se bude dít?
„Zatahal jsem za pár nitek,“ neochotně přiznal Anis. „Čím dřív to bude ukončené, tím líp. Nikomu z nás by nějaké protahování nesvědčilo. Nehledě na to, myslím, že tvůj otec ani teď nepůjde pro ránu daleko.“
„Já vím, že je otec svině, ale teď už mi neublíží, bude se bát,“ odvětil jsem. Stále se nehodlám schovávat a nebudu chodit ani s ochrankou, což byl zřejmě Anisův plán.
„Dobře, když myslíš,“ pokrčil rameny Tom, ale s Anisem si vyměnil významný pohled. „Každopádně, to předvolání pro tebe znamená, že jsi hlavní svědek a k soudu jít musíš, musíš i vypovídat. Budou se soudci předkládat důkazy, které pro tebe zřejmě nebudou dvakrát příjemně, ale podstoupit to musíš. Bude tě zastupovat státní zástupce, ale k dispozici bude mít Bushidova právníka, který mu bude hodně pomáhat.“
„My s Tomem jsme předvoláni také, takže s tebou budeme během celého procesu. Proti tvému otci sice budeme vypovídat, ale obávám se, že si Gordon sežene někoho, kdo bude svědčit v jeho prospěch, s tím se musí také počítat,“ jemně mě chytil za ruku Anis.
„Nemělo se to vůbec řešit,“ povzdechl jsem si a sklopil pohled.
„Bille, děláme to pro tvoje dobro,“ připomněl mi Tom, jako bych snad na to mohl zapomenout.
„Zeptali jste se mě alespoň jednou jedinkrát, jestli s tím souhlasím?“ vytrhl jsem ruku z Anisova sevření. „Ne. Nezeptali jste se mě ani jednou, protože jste věděli, že bych to zamítl!“
„Na to už je pozdě, Bille. Teď už to nejde vzít zpátky,“ zavrčel Anis.
„Já vím,“ chápavě jsem přikývl. „Ale jakmile bude po všem, končím,“ rozhodně jsem prohlásil.
„O čem to mluvíš?“ vyděšeně zašeptal Anis.
„O tom, že jakmile bude po soudu, končím, Anisi. Celý život za mě rozhodovali druzí a sotva jsem se dokázal postavit za své názory, už za mě zase někdo rozhodoval. Oba vás neuvěřitelně miluju, ale svůj život musím žít já, ne vy,“ řekl jsem s pohledem pevně zapíchnutým do jeho očí. Sám nevím, kde se ve mně sebralo tolik síly a přesvědčení, že to zvládnu, ale jakmile slova opustila mé rty, věděl jsem, že to zvládnu, ať to bude bolet sebevíc. Pomalu jsem vstal ze svého místa a oblékl si svetr.
„Kam jdeš?“ povzdechl si Tom.
„Nevím,“ popravdě jsem přiznal. „Ale ani jeden mě nehledejte. Až se vrátím, tak se vrátím,“ zamumlal jsem, a aniž bych jim věnoval sebemenší pohled, rozešel jsem se z domu ven. Nijak hlouběji jsem nad směrem své cesty nepřemýšlel, nohy samy volily cestu, a tak jsem asi po půlhodině zastavil před pizzerií. Zvědavě jsem nakouknul dovnitř, abych zjistil, jestli má dnes Lukas směnu. Jakmile jsem viděl jeho obličej za barem, s úsměvem jsem si k němu přisedl.
„Doufám, že mi nejdeš vrátit psa,“ pobaveně se ušklíbl.
„Ne,“ zasmál jsem se. „Vlastně jsem se přišel odreagovat. Měl bys být poctěný, že jsem si vybral právě tebe.“
„To bezpochyby samozřejmě jsem,“ se smíchem přede mě položil stejné pití jako naposledy. „V ráji všechno v pořádku?“
„Nevím, nemůžu o tom přemýšlet,“ odfrkl jsem si. „Promiň, jsem rozrušený. Chci si najít práci, abych se mohl odstěhovat, ale vůbec nevím, kde bych měl bez vzdělání hledat. Bože, já jsem idiot,“ svěsil jsem hlavu mezi ramena a vložil ji do dlaní.
„To chce klid, Bille,“ poplácal mě po rameni. „Jestli chceš, můžu se zkusit přimluvit u šéfa, že bys mi tu dělal pomocníka. Vzal bych tvoje zaučení na sebe.“
„To bys pro mě udělal?“ překvapeně jsem k němu vzhlédl.
„Jsem učiněný anděl,“ se smíchem kývnul. „Uvidím, co zmůžu, ale šéf už dlouho mluví o výpomoci, takže ho to alespoň trochu nakopne. Ale nepočítej s nějakým pětimístným číslem na výplatní pásce. Budeš rád za třímístnou.“
„To nevadí. Hlavně, že si za to budu moct pronajmout nějaký malinký byt,“ pokrčil jsem rameny. „Ty žiješ s rodiči?“
„Díkybohu ne,“ okamžitě se rozesmál. „V devatenácti jsem se odstěhoval a s přítelem jsme si našli bydlení kousek odtud. Bohužel, nebo bohudík, jak se to vezme, jsme se po dvou letech společného bydlení rozešli a on se odstěhoval do Francie, za Pierrem,“ pokrčil rameny. „Od té doby poustevničím, nejsem schopný najít si někoho, kdo bude tolerovat mou občasnou oprsklost, sarkasmus a dalších milion negativních vlastností.“
„To mě mrzí. Ale jsem si jistý, že dřív nebo později poznáš někoho, kdo si všech tvých milion negativních vlastností upřímně zamiluje. Věř mi, někdo vážně přijde. I já se dočkal svého prince na bílém koni,“ pousmál jsem se. „Prince, který pod prachem ulice dokázal najít mě, Billa Kaulitze, a i přesto všechno, co mé jméno obnáší, se do mě dokázal zamilovat.“
„Tak proč od něj odcházíš?“ zvědavě se opřel o pult hned proti mně.
„Protože se pro mě s mým bratrem snaží udělat to nejlepší, ale ani jeden z nich se nezeptá nebo nerespektuje to, co si přeju já. Samozřejmě chápu, že se o mě bojí, ale už nejsem dítě, abych za sebe nemohl rozhodovat sám.“
„Ty jsi v nějakém maléru, Bille?“
„Jde o mého otce,“ neochotně jsem přikývl. „Vyhodil mě z domu kvůli mé sexualitě, a když zjistil, že jsem právě s Anisem, zuřil. Asi před čtrnácti dny mě zbil. Anis s mým bratrem to předali policii, ta to předala soudu a mně dnes přišlo předvolání.“
„Počkej, to by ale mělo být dobře pro tebe, ne? Budeš v bezpečí,“ nechápavě nakrčil obočí, přičemž bleskově připravil drink jakési slečně. „Měl by ses radovat.“
„Já vím,“ s povzdechem jsem složil hlavu do dlaní. „Ale nikdy jsem proti otci nechtěl bojovat. Ať už mi za celý život provedl spoustu ohavností, pořád je to můj otec, víš? Navíc já rozhodně nejsem z těch, kdo chce nějakou odplatu. Bratr o mně říká, že jsem otloukánek,“ odfrkl jsem si. „Ale mně to vždycky vyhovovalo. Přestože jsem otci ani matce nikdy neřekl, co k nim opravdu cítím, nic v sobě nedusím. Vždycky jsem zašel za roh, pobrečel si, zanadával do polštáře a všechno bylo v pohodě, byl jsem uklidněný a začínal s nimi s čistým štítem z mé strany. Neříkám, nikdy jsem svoje názory nedával nijak extra najevo, ale teď, když jsem v sobě našel sílu a odvahu projevit se, chci, aby to bylo bráno vážno,“ vzhlédl jsem k Lukasovi, který na mě nepokrytě zíral s otevřenou pusou. „Co?“
„Jsem ohromený,“ zašeptal. „Už ti někdy někdo řekl, že vypadáš jako bůh, když o něčem zapáleně mluvíš?“
„Lukasi,“ zamumlal jsem, zaznamenávajíc červenající se líc. „Právě jsem ti tu odvykládal proslov a ty…“
„Myslím na to, jak jsi božský, já vím!“ skočil mi do řeči. „Omlouvám se, ale tohle prostě… Potřebuju panáka,“ zahuhlal a už se skláněl pod pult, odkud vytáhl cosi jasně oranžového. Zašklebil jsem se, když do sebe obrátil panáka.
„Měl bych jít,“ pousmál jsem se, vylovil z kapsy drobné za drink a postavil se. „Děkuju, že jsi mě tak trpělivě poslouchal, máš můj obdiv,“ naklonil jsem se a vtiskl mu polibek na tvář. „Zavolám ti, včera jsem našel tvoje číslo,“ s úsměvem jsem mu zamával, než jsem skrz mohutné dveře vstoupil do chladného večerního Berlína.
*
„Ahoj,“ zašeptal jsem do ztmavlé kuchyně, v níž u ostrůvku seděl Anis nad sklenkou něčeho, co připomínalo whisky.
„Měl jsem strach,“ zašeptal, ale ani se na mě nepodíval, jen si loknul. „Měl jsem o tebe tak zatraceně velký strach, Bille!“ vykřikl, až jsem nadskočil leknutím.
„Jsi opilý, Anisi,“ o krok jsem vyděšeně ustoupil, když se postavil.
„Čekal jsi, že budu slavit, poté, co mi můj přítel oznámí, že ode mě při první příležitosti odejde? Já tě miluju, Bille, rozumíš tomu? Miluju tě!“ došel až ke mně a namáčknul mě na zeď.
„Bojím se, Anisi,“ roztřesenýma rukama jsem se mu zapřel o hrudník a vyděšeně na něj zíral.
„Já bych ti nikdy neublížil,“ překvapeně se ode mě odtáhnul. „Nikdy, nikdy, nikdy, nikdy bych ti neublížil,“ prstem mě pohladil po tváři. „Tak hrozně moc tě miluju, nemůžeš ode mě odejít. Zemřu bez tebe,“ opřel si hlavu o mé rameno, pevně mě objímajíc kolem pasu.
„Měl by sis jít lehnout, miláčku,“ konejšivě jsem ho pohladil po zádech. „Pojď, odvedu tě do postele,“ tiše jsem ho pobídl, nabízejíc mu ruku. Jakmile mě za ni chytil, pomalu jsem se rozešel do ložnice, ve které jsem ho uložil do postele. Nečekanou silou mě ale stáhnul k sobě, až jsem překvapeně vypískl.
„Nechoď nikam, prosím,“ žadonil.
„Potřebuju se svléknout,“ pohladil jsem ho po tváři a kousek se odtáhl. Svlékl jsem sebe i jeho do boxerek, načež jsem se opřel o pelest postele a přitáhl si ho k sobě do náruče, hladíc ho po zádech. „Spi.“
„Máš mě rád?“ vzhlédl ke mně s pohledem malého dítěte, kterému jste právě řekli, že jeho oblíbená pohádka je u konce.
„Miluju tě, Anisi,“ políbil jsem ho na čelo s úsměvem.
„Tak proč mě chceš opustit?“
„Promluvíme si ráno,“ povzdychl jsem si. „Teď spi, budu tu s tebou, neboj se,“ nepřestával jsem ho hladit, dokud neupadl do neklidného spánku.
*
Chvíli poté, co Anis usnul, jsem se šikovně vytratil z postele i ložnice a posadil se k obrovskému stolu v kuchyni s hrnkem čaje, pozorujíc noční oblohu posetou hvězdami. Přestože jsem byl z celého dění kolem mě vyčerpaný, celou noc se mi nepodařilo zamhouřit oka, a tak jsem ráno nedobrovolně, ale okouzleně, pozoroval nádherný východ slunce nad zahradou. Přestože jsem milovník západů, už kvůli mé neochotě vstávat, tenhle východ ve mně zanechal hluboký pocit, že všechno nakonec dopadne dobře. Otevřel jsem dveře na terasu, aby se domem prohnal čerstvý vzduch, přičemž se mi mezi nohama neohrabaně a rozespale vybatolil Kulička, celou noc pospávající u mých nohou.
„Bille,“ zaslechl jsem za sebou Anisův tichý has, tak jsem se mlčky otočil. Beze slov jsme se na sebe dívali, než udělal pár kroků ke mně a přitáhl si mě do svého objetí. „V noci jsi nespal v posteli, kde jsi byl?“ objímal mě kolem ramen.
„Tady, nemohl jsem spát,“ lehce jsem ho objal kolem pasu.
„Tys byl celou noc tady? Proč sis nesedl do obýváku a nepustil si televizi?“
„Díval jsem se na hvězdy a pak na východ slunce,“ pokrčil jsem rameny. „Kupodivu se cítím odpočatý a psychicky v pohodě. Asi máš nějaké zvláštní nebo kouzelné bylinkové čaje,“ s úsměvem jsem k němu vzhlédl. „Nebolí tě hlava? Našel bych ti nějaký prášek.“
„Ne, děkuju,“ zasmál se. „A omlouvám se, včera jsem to s tím pitím přehnal. Neměl bych nikdy dopustit, aby se mi to takhle vymklo z rukou. Vážně mě to moc mrzí,“ hladil mě na krku.
„Neomlouvej se, já to chápu, Anisi. Jen mě mrzí, že jsi nepočkal na to, že si spolu promluvíme a rozumně to probereme, protože myslím, že pak by ses ani opíjet nechtěl. Vím, že jsem tě vyděsil, když jsem řekl, že odejdu, ale rozhodně jsem tím nemyslel, že se s tebou rozejdu, Anisi. Jen si prostě nemyslím, že je správné a dobré žít spolu po tak krátké chvíli vztahu. Už teď vím, že bychom to brzy museli ukončit naprosto celé, protože by to neklapalo, Anisi. Nemůžeme spolu žít, dokud se nenaučíš respektovat mé názory. Vím, že mě miluješ, a že to s Tomem děláte pro moje dobro, ale měl bych to být já, kdo rozhodne, co je pro mě správné a co není. Nejsi můj otec, miláčku. To si musíš uvědomit. Jsi můj partner,“ něžně jsem mu třel paži.
„Omlouvám se. Asi tě chci chránit až moc,“ políbil mě na čelo. „Dám si na to pozor.“
„To bys měl,“ souhlasně jsem přikývl a o krok od něj odstoupil. „Ale to stěhování jsem myslel vážně. Mluvil jsem s Lukasem a přimluví se mi u šéfa, aby mě tam vzal jako barmana.“
„Počkej, Lukas? Jaký Lukas?“
„Oh,“ zasekl jsem se. „Barman z pizzerie? Máme od něj Kuličku, určitě jsem ti o něm říkal!“
„Nějak si nevybavuju,“ přimhouřil oči. „Počkej, ten samý barman, co ti tak rval své číslo?“ náhle mu svitlo.
„To je přesně ten Lukas,“ se smíchem jsem kývnul. „Když jsi byl pryč, byl jsem tam na obědě a nějak se nám podařilo spřátelit. Vlastně jsem s ním byl i včera, je to hodný kluk.“
„Kluk, který se tě snaží sbalit, pamatuješ?“ nespokojeně zamumlal.
„Všechno jsem s ním probral, Anisi, a už se o to nepokusí, dobře? Je to kamarád,“ zdůraznil jsem slovo „kamarád“ a přešel k lednici. „Tak, teď zahoď všechny negativní myšlenky a řekni mi, co chceš na snídani, ať vím, co udělat,“ obdařil jsem úsměvem jeho zasmušilou tvář, zřejmě o něčem zapáleně přemýšlel.
autor: Saline A.
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 14
Na jednu stranu Billa úplne chápem. Ja by som na jeho mieste Billa celá bez seba keby niekto rozhodoval za mňa, a na stranu druhú ma hnevá, že to nechce riešiť. V tomto má Tom aj Anis pravdu, a Gordon by si mal odpykať trest. Som zvedavá či pôjde robiť barmana aj keď si to neviem predstaviť. A ohľadom toho že chce bývať sám, neviem prečo ma napadá, že by mohol bývať v prenájme u Lukasa. ( uršite to nemyslím zle – iba ako kamarát a kamaráta)
Teším sa na další diel.
[1]: Já sama Billovu snahu bojovat za své názory naprosto chápu, asi bych reagovala stejně, avšak s tím rozdílem, že bych rozhodně toužila po pomstě Gordonovi, protože to co předváděl, bylo naprosto nemístné a trest si každopádně zaslouží, a bez výjimek.
Nebudu lhát, tahle možnost mi dlouho pohrávala v hlavě, ale nakonec jsem ji zavrhla, abych zbytečně nečeřila víceméně klidné vody. :))
Děkuji! :* ♥
Já toho zatraceného Lukase prostě nemůžu ani cítit!
Já mu dám pomocníka, já mu dám podnájem, nejraději bych na něj poslala Pralinku, ať mu vykousne pořádnou díru do kalhot xD
On si nedá pokoj, asi by mu měl Anis poupravit fasádu, nebo radši ne, to by se na něho Bill zase zlobil a to teda rozhodně nechci.
Co chci je, aby se Bill nikam nestěhoval, to přece nemůže udělat, odejít od své lásky, ach jo…
A musím říct, že jsem se dneska při čtení opravdu vyděsila a to při scéně, kdy se Bill vrátil večer domů a Bu na něj opilý čekal. Tak strašně jsem se bála, že mu ublíží, že jsem celá trnula. Naštěstí se nic takového nestalo, měla bych se Anisovi nejspíše omluvit za to, že jsem si na okamžik myslela, že by toho byl schopen 🙂
Chápu Billa, že se cítí nesvéprávný a ublížený, to ano, ale nechápu, proč se chce odstěhovat a ještě k tomu individuu barmanskému, už vidím v živých barvách, jak se bude před Billem předvádět a nakrucovat.
Vždyť já na toho Lukase žárlím víc než Bu xD
Pralinko, trhej!!! xD
Já z toho mám ze všeho strašně špatný pocit… Tom s Anisem to přehání, to s Billem naprosto souhlasím, ale zase by to měl tolerovat, protože to dělají pro jeho dobro… Snaží se o to, zajistit mu bezpečí, a toho by si měl vážit, ne se za to zlobit a vyhrožovat útěkem. Docela by mě zajímalo, jak se na celou tuhle situaci tváří Tom… U Anise to už víme, ale Tom u toho byl přece jen taky.
A nejvíc negativní dojem na mě dělá Lukas. Bojím se, že nezůstane jen kamarádem… Nelíbí se mi, jak moc se vtírá 😀 Jak kdyby mu nestačilo, že si Bill vzal Kuličku! 😀
Musím říct, že po tomhle díle vážně nevím, co si mám myslet. Myslela jsem, že v téhle povídce jsou určité pevně dané role… Ale jak se zdá, tak se ty role postupně vzdávají kořenů a snaží se zakořenit jinde… A to se mi nelíbí ze všeho nejvíc.
Jinak samozřejmě krásný díl, strašně emotivní… Těším se na další 😉
[3]: A on je přitom opravdu zlatíčko! V jednom z brzkých posledních dílů zjistíš, že je opravdu hodný, i když myslím, že averzi asi nikdy mít nepřestaneš. 😀 Ale nevadí, on se určitě smíří! ^^ Ale ty kalhoty mu nech prosím celé. 😀 Poctivě si na ně vydělával, jsou to jedny z jeho nejdražších 😀 😀
A já Billa chápu, já bych asi taky nechtěla s někým žít po tak krátké době, vždyť na to ani jeden z nich není pořádně připravený ;))
Přiznávám bez rozpaků, že původně jsem jednu dvě facky měla v plánu, ale pak jsem nad tím tak hloubala a došla jsem k závěru, že v TÉHLE povídce z Anise mrchu neudělám, na facičky dojde jinde, tady bude miláček! 🙂 A neomlouvej se mu, jen ať ví, že nikde nemá stoprocentní důvěru ^^
Však on se k Lukasovi nestěhuje, kliid, půjde jinam 😀 :* ♥
[4]: Ono zase všeho moc škodí, to je takové zlaté pravidlo, kterým by se měl každý řídit, protože je to svatá pravda, jak vidíme. Asi bych se trochu škorpila taky 😉 Co se Toma týče, tak tam zafungovala uražená ješitnost, ale nakonec Billovy důvody uznal jako oprávněné, přeci jen jsou dvojčata a Tom se do něj vcítil 🙂
Samozřejmě, že zůstane! 😀
Nene, nikdo se jinde zakořenit nesnaží, to co bylo dáno, dané zůstává a nic se nemění, alespoň ty základní kameny ne 🙂
Děkuji, moc už jich nebude :* ♥
nevím tento díl se mi moc nelíbil a kord Billovo myšlení ,, nevím co to na konci mektal za nesmysli .. No nic jen čekat na další díl 😉
[5]: Ještě, že sis ty facičky rozmyslela, to bych Anisovi nikdy neodpustila, kdyby mi na Billího vztáhnul ruku 🙂
A že na ně dojde jinde? Alééé, že by se Bu dozvěděl o Chesovi? xD
Jestli je to ono, tak mu jich klidně ještě pár přidám, protože tam si je fakticky zaslouží xDDD
asi budu jediná, která se Lucase zastane. 😀 ale nějak z něj už strach nemám. podle mě se projevil tak, že "neukradne to, co samo nechce být ukradeno", takže pokud mu sám Bill nedá nějaký podnět, nic zkoušet nebude. (ale jestli jo, jdu pustit Pralinku z ohrádky první! :D)
tenhle díl pro mě měl dvě zásadní situace. první: Billova a Tomova líbačka na přivítanou. druhá: nabumbaný Bushido upouštějící páru. 😀 Billův útěk byl podle mě docela nepřiměřenou reakcí, prostě holt na všechny působí tak křehce, že mají tendenci ho ochraňovat do takové míry, až to vypadá, že mu skoro řídí život. ale zdrhnout jen proto, aby ostatním dokázal, jak se o sebe umí postarat sám? dost dětinské. tím se předvedl. 😀 každopádně doufám, že k tomu soudu půjde a kapitolu se svým otcem pořádně završí.
[6]: Nevadí, tak snad se bude líbit příště :))
[7]: Já asi taky ne, v téhle povídce bych ho asi zažalovala taky 😀 😀
No, to se sice dozví, ale facka nebude, tam budeš opravdu překvapená, ale postupem času se na ní opravdu dostane. 😀 😀 A náhodou, já si ten sex s Chezem užívala snad víc, než Bill 😀
[8]: Ano! Děkuji! Konečně někdo pochopil Lukasovo počínání! 😀 Děkuji, děkuji! 😀 ♥
Sourozenecká líbačka byla fajn, viď? 😀 😀
Jo, Bill v těch dospěláckých věcech ještě moc chodit neumí, takže neví jak se v různých situacích chovat, ale tak zase se vykecal, ulevilo se mu a začne se stavět na nohy a bude z něj skutečný dospělý a to je dobré, ne? 😀
A neboj, o soud nikoho nepřipravím, ten tam bude! 🙂