Cejchovní znamení 19.

Dva kohouti na jednom hnoji

Tom byl prvním, kdo se probudil. Jako by snad místo, na kterém usnul, mělo na jeho spánek nějaký vliv. Po dlouhé době se vzbudit vitální a odpočatý. Skrz škvíru mezi těžkými rudými závěsy pronikal do pokoje alespoň paprsek světla. Tvořil čáru v místech, kde se Billova kolena proplétala mezi Tomovýma. Přes jeho pas ležela natažená Billova ruka a na jeho hrudníku Billova hlava. Stále ještě pravidelně oddechoval a co chvíli tiše kníknul. Tom mu rukou projel hřívu vlasů a prsty přejel přes krk. Bill zamručel a překulil se na druhý bok, dál od Toma. Ten se však jen smál. Dvěma prsty přejel po linii Billovy páteře dobře skryté pod noční košilí. Nakrčil čelo. Pod bříšky prstů jasně vnímal vystouplé jizvy spletené přes kůži na Billových zádech. Pevně sevřel ruce v pěst a pohledem hledal pod tenkou látkou další znaky Billova navždy zohaveného těla. Rozhodnutí, že jakýmkoliv způsobem musí zakročit, v něm doutnalo stále víc. Bill nerušeně spal, dokonce i když se Tom zvedl z postele a začal pochodovat po místnosti. Přemýšlel, co by mohl udělat pro to, aby alespoň z části odčinil Billovo zkažené mládí.

Zadíval se na Billa. Rozhodl se, že je zatím zbytečné ho budit. Rychle vyšel ven z pokoje a pospíchal chodbou, aby na nikoho nenarazil pouze v noční košili. Nehodilo se, aby faraón chodil po svém sídle takto nespolečensky oblečen, i když se nacházel v části paláce, která stále ještě spadala pod jeho bezprostřední vlastnictví. Štěstí mu protentokrát nehrálo do karet a mnozí služební se mu se zadržovaným smíchem klaněli, když ho míjeli. S každým dalším uculením v něm rostl vztek, ale nebylo příhodné, aby zakročil stále ještě oblečen do svého nočního šatu. Místo toho ještě přidal na kroku a neodpustil si hlasitý výdech, když konečně zašel za dveře svých komnat. Tam ho okamžitě přivítala černá lvice, kterou odmítl vzít s sebou kvůli jejímu vztahu k Billovi. Podrbal ji mezi ušima. Ve dveřích se jen pár setin sekundy nato objevil sluha, který mu pomohl vybrat oděv a pomohl mu obléct se na snídani.

„Řekni mi, Rolande,“ promluvil ke sloužícímu, když si po nějaké době vzpomněl na jeho jméno. Pokud by si měl pamatovat jména všech, kteří jsou mu zavázáni, nejspíš by zešílel. V jediném měsíci se u něj střídalo deset sloužících – bylo nemožné zapamatovat si jména všech, „co víš o Billově minulosti. Jsem si jistý, že mezi služebnictvem kolují fámy o jeho životě před tím, než přišel sem.“

„Nejsem si jistý, jestli o tom mohu mluvit, pane,“ odpověděl prostě Roland, když mu chystal vodu k ranní koupeli. Poté se postavil za Toma a svázal mu dredy do velkého drdolu, aby si je ve vodě nenamočil.

„Je to můj příkaz.“ Tomova reakce byla naprosto blesková. Nepomatoval si, jak se jmenuje Billův otrokář – i takových bylo příliš mnoho. Kdyby mu jej sloužící pár minut před cejchováním neprozradili, nejspíš by ho nedokázal oslovit jinak než otrokáři. Ponořil se do horké vody, zatímco vyčkával, až mu sluha odpoví.

„Nevím toho mnoho o jeho minulosti, ale proslýchá se, že má velice dobrý vztah s otrokářem, který dozoroval nad jeho skupinou. Moji přátelé je už několikrát zahlédli spolu v zahradách, také často navštěvují archiv. Nevím toho mnoho, ale o otrokáři, o Anisovi, se říká, že odešel ze stavby na doporučení sestry jeho zesnulé snoubenky. Prý byl od Billova cejchování ve špatném psychickém stavu.“

Tom se zarazil. Roland nebyl první, kdo mu říkal o tom, že Billa poslední dobou vídá s jiným mužem, když jeho zdravotní stav není natolik v pořádku, aby se Billovi věnoval on sám. I Anthony, když přišel Toma zkontrolovat, prohodil několik poznámek o tom, že Bill jistě nestrádá, když se mu Tom nemůže věnovat.

„Prozraď mi o něm něco víc,“ zabručel Tom. Prozatím ho informace v žádném případě nepotěšily.

„Skoro nic o něm nevím, pane. Nestýkám se s nikým, kdo pracuje na stavbě nebo tam jezdí doplňovat zásoby. V podstatě vím pouze to, že se na něj lidé dívají skrz prsty kvůli smrti jeho snoubenky, ale o tom už jste zajisté taky slyšel.“

„Ano, pamatuji si to, není to zase tak dávno,“ vydechl Tom. Přál si, aby měl k dobru daleko více informací, ale i to málo mu muselo stačit. „Rolande, zajdi za ním odpoledne a pošli ho do audienčního sálu. Chci s ním mluvit… Osamotě.“

„Jak si přejete, vaše Výsosti,“ poklonil se sluha a popadl houbu, aby Tomovi umyl záda.

*

Bill mířil do jídelního sálu. Nemohl popřít, že byl zklamaný, když se probudil v prázdné posteli, ale aspoň už znal Tomovy pocity, když mu takhle předchozího dne utekl on. Ještě dlouho po probuzení ležel v posteli s obličeje přitisknutým v polštáři. Brzy ho však ovládla nejistota, když se skrz spokojenost z blízkosti s Tomem probojoval obrázek Anise. Věděl, že na snídani je ještě příliš brzy, ale nemohl nadále být sám v prázdném pokoji, kde na něj doléhalo mučivé ticho a nutilo ho přemýšlet. I kdyby měl obejít celý palác, než přijde čas snídaně, udělá to daleko radši, než aby zůstal na svém pokoji a oddával se myšlenkám. Na chodbách potkával sloužící s jejich posměšnými úšklebky, ale on nic kolem sebe nevnímal a radši přemýšlel nad tím, co by mohl v průběhu dne dělat. Hluk, který obyvatelé paláce napáchali, mu bohatě stačil k rozptýlení. Daleko prořídlejší rozestavění stráží mu dalo najevo, že opustil faraónovu část paláce. Chodby, které pokračovaly úplně stejně jako v části, ve které bydlel, však nenavazovaly na sály, komnaty a jiné velké místnosti, nýbrž na malé byty, o kterých doposud pouze slyšel. Nejspíš nikdy nedostane příležitost, aby se do některého z nich podíval.

Procházel kolem zavřených dveří, zpoza kterých se ozývaly roztodivné ranní zvuky. Domácnosti se připravovaly na nový den, děti pobíhaly rozpustile po bytech a pletly se svým rodičům pod nohy. Ženy chystaly snídaně pro své rodiny a muži sotva se zíváním vstávali z postele. Občas se z některého bytu linul zpěv, jak si někdo náležitě užíval jiného rána, jindy byly slyšet zvuky divoké a nejspíš i zbytečné hádky. Bill zaujatě sledoval cedulky na dveřích nesoucí jméno hlavy rodiny a vedle pestře vybarvený cejch. Vedle některých dveří také visel zvoneček, popřípadě mezi sloupy viselo natažené lano se schnoucím prádlem. Z chodby, ve které se Bill nacházel, byl krásný výhled na malé náměstí, kolem kterého se celá chodba točila kolem dokola. Uprostřed náměstí stály dvě studny, jedna větší, druhá menší, a o kousek dál bylo vystavěné dětské hřiště, které momentálně zelo prázdnotou. Nic z toho, co Bill mohl vidět v této části paláce, neodpovídalo tomu, nač byl zvyklý, a přesto se mu to svým způsobem zamlouvalo. I když tušil, že i tady mají Tomovi sluhové někde své byty, nikdo, koho zde potkal, se na něj nedíval s posměchem a opovržením.

Lidé, kteří kolem něj procházeli, vesele zdravili, občas se dokonce zastavili na kus řeči. Potkával mladé i staré, ženy, muže i děti. Všichni se však chovali nadmíru vstřícně, pokud zrovna neměli špatné ráno a nemračili se na celý svět. Z bytu, kolem kterého zrovna procházel, vyběhlo střapaté blonďaté dítko a narazilo mu do nohy, jak v té rychlosti už nedokázalo zabrzdit. Hned za ním se z bytu vyřítila jeho matka s vařečkou v ruce a odtáhla ho od Billovy nohy.

„Moc se vám omlouvám, pane,“ sklonila hlavu a s dítětem v ruce mířila zpátky do bytu. Bill ještě slyšel, jak mu vyčítá, že je tak neopatrné a že se ‚pán musí teď určitě zlobit‘. Bill se však nezlobil, ba naopak. Nezištnost a nevinnost dítěte mu vykouzlila na tváři úsměv, který rostl s každým dalším krokem. Myslel si, že když jednou zamíří do této části paláce, narazí pouze na chudobu a nespokojenost. Místo toho však kolem něj proplouvaly šťastné životy lidí. Ještě nikdy si nepřipadal tak moc doma jako právě v té chvíli. Snad poprvé za celý život se nesobecky radoval ze štěstí ostatních.

Vzduchem se rozneslo bouchnutí do gongu, které všem oznamovalo, že se mají pustit do práce. Chodby se náhle zaplnily lidmi, kteří mířili za svojí prací, a Bill se mezi nimi málem ztratil. Brzy se však podřídil tempu davu a nechával se táhnout sebou zpátky do prázdných chodeb vladařovy části paláce. Když prošel kolem strážných, kteří zabručeli na pozdrav, zastesklo se mu. Kolem něj se rozprostřelo ledové nehostinné ticho. Odnikud se neozýval ani smích, ani pláč. Lidé, kteří kolem něj procházeli, se nesmáli a chovali se přehnaně strojeně. Billovi z toho tuhla krev v žilách. Radši přidal do kroku, a co nevidět procházel do jídelního sálu, kde už na něj čekal za stolem usazený Tom.

„Dobré ráno,“ popřál mu a ukázal na místo vedle sebe, kam Bill i bez výzvy automaticky zamířil. Opětoval mu pozdrav a posadil se na židli. S nelibostí zjistil, že La-ila je už opět po Tomově boku.

„Jaké máš plány na dnešek?“ zeptal se Bill, aby porušil sžíravé ticho. Bál se, aby na něm Tom nepoznal jeho zádumčivé rozpoložení.

„Musím vyřídit jedno, ehm, pracovní jednání, ale myslím, že později odpoledne bych si mohl vyšetřit čas pro tebe, pokud bys měl zájem,“ usmál se Tom na Billa, ale ihned se vrátil pohledem zpět ke svému vajíčku na talíři. Billova tvář se okamžitě rozjasnila.

„Sice jsem myslel, že půjdu do archivu, abych se věnoval studiu, ale budu rád, když si pro mě najdeš chvíli svého času,“ usmál se zářivě. V paláci se dalo dělat tolik aktivit, že jen z představy, že si pro něj Tom najde jeden ze svých přeplněných dnů, se mu motala hlava.

„Dobře, počkáš na mě? Přišel bych pro tebe, až si vyřídím, co potřebuji,“ prohodil a snažil se na Billa nedívat. Nervozitu, kterou cítil, kdykoliv se slovy otřel o své odpolední plány, doposud nepoznal. Mrzelo ho, že Billovi musí lhát, aby nechal své plány skryté, ale jinak to nešlo. Bill by určitě škemral tak dlouho, dokud by ho nepřemluvil, ať otrokáře nechá být.

Bill pokýval hlavou. Domluvili se, že až bude se svojí prací Tom hotov, dojde si pro Billa do jeho pokoje. Zbytek snídaně probíhal v příjemném hlaholu slov, kterými se Bill snažil vylíčit své pocity z krátké návštěvy jiné části paláce, než ve které se pohyboval celé dny. Tom ho s tichým úsměvem poslouchal a sledoval jiskry v jeho očích, které při jeho rozmáchlém vyprávění rozverně poskakovaly.

*

Anis mířil k audienčnímu sálu. Vzadu na krku cítil nepříjemné mravenčení, když stanul tváří v tvář strážím stojícím podél dveří. Jeden z nich mu pokýval na pozdrav a natáhl se ke dveřím, aby mu otevřel. Ta situace Anisovi nápadně připomínala Billovo cejchování, až na to, že teď se jednalo o něj samotného. Se svěšenou hlavou vstoupil do sálu a hned u jeho vchodu poklekl. Dával tak najevo faraónovi svoji podřadnost. Hluboký hlas, který proletěl sál jako rána z děla, ho však vyzval, aby přešel ještě blíž k trůnu. Poslechl – vlastní strach mu ani nedovoloval jinak. Tohle bylo poprvé, co si ho faraón zavolal, a on předem tušil, že to bude mít co dočinění s Billem. Znovu se hluboce poklonil, když došel až k trůnu na mramorovém výstupku, na kterém seděl se vší pýchou a nadhledem Amendetom. Anis si nedovolil ani dívat se na jeho nohy – nepříslušela mu taková čest. O Amendetomovi se proslýchalo mnohé – že je skvělý vládce a vede svoji zemi ke štěstí; že je velice požitkářský a má rád svůj klid; že je velice laskavý, dokud někdo natolik neškádlí jeho nervy, že i jeho pevné sebeovládání povolí.

„Vstaňte, Anisi,“ poručil faraón a jeho hlas jako by ztěžka dopadal na Anisovu hlavu, když se zvedal ze země, ale stále setrvával v předklonu. Už jen z hlasu, který se kolem něj stočil jako tělo škrtiče, cítil, jak moc charismatický člověk Amendetom je. Bylo dobré mít ho na své straně, ale Anis tušil, že takové štěstí on mít nebude. „Jestlipak víte, proč jsem si vás dal zavolat?“ zeptal se záludně faraón a postavil se. „A nemusíte se stále klanět, byl bych rád, abychom si promluvili jako muž s mužem, ne jako poddaný s vladařem.“ Anis se jako na povel narovnal. Díval se teď faraónovi přímo do tváře. Tom sešel z výstupku pro trůn a přešel až k otrokáři, který si pomalu nedovoloval ani nadechnout. Sám sebe nepovažoval za člověka, který by se přehnaně bál, ale teď instinktivně vytušil, že má důvod se bát.

„Nevím, vaše Veličenstvo,“ odpověděl tiše.

„Víte, Anisi, nemám otrokáře a jejich práci rád. Nemám rád přehnané násilí. Možná proto se také nezajímám o výstavbu své hrobky. Nicméně chápu, že jsou tací, kteří musí být krutě potrestání, a na to je zotročení tím nejlepším, pokud si nezaslouží rovnou smrt. Proto tak otroctví stále ještě podporuji. Ale pak se k této práci přimíchá někdo, kdo si rány bičem nezaslouží, ale akorát to na něm navždy zanechá jizvy, jak fyzické, tak psychické.“

„Pokud narážíte na Billa, pak si myslím, že nemáte důvod. Kdybych nemusel, nikdy bych na něj nevztáhl ruku a upřímně doteď lituji, že jsem mu kdy způsobil bolest.“

Tom se prudce otočil k Anisovi. V době svého výkladu před ním přecházel jako šelma v kleci. Teď však zastavil kousek od něj a nenávistně zúžil oči.

„Chci, abyste se od něj držel dál! Nelíbí se mi, že se kolem něj motáte. Možná by bylo dobré, kdybyste se vrátil na stavbu. Víte, když jsem na Billově těle našel ty jizvy, měl jsem chuť vás na místě nechat zabít, ale když jsem se svého sluhy ráno ptal, co o vás ví, řekl mi pouze to, že vás jeho kolegové často vídají s Billem. Proto jsem se rozhodl, že vám dám ještě jednu šanci. Ale pokud zjistím, že za Billem chodíte i přes můj zákaz, vězte, že se trestu nevyhnete.“

„Ale…“

„Ne, už jsem řekl,“ přivřel oči Tom. Nechtěl o tom už dál diskutovat. Jeho rozhovor muže s mužem se ze sekundy na sekundu změnil v rozhovor poddaného s panovníkem. „Držte se od něj dál pro vaše vlastní dobro,“ dodal ještě. „A teď odejděte, mám důležitější věci na práci.“

Anis cítil trpkost v ústech, ale hluboce se poklonil svému vladaři a dal se na ústup. U dveří se však ještě zastavil a naposledy se ohlédl na faraóna.

„Pozdravujte ho.“ S tím poraženě odešel.

autor: Helie