LEGAL 4.

1. 1., 6:10

Tom se chvíli bez hnutí díval do těch očí, a ony na něj hleděly nikoli nenávistně; pohled se mu jevil spíše jako výsměšný, ty oči byly plné zájmu a spokojenosti.

„Šéfe?“ ozval se Fritz, když už ticho trvalo déle, než byl schopen snést. Tom na něj pohlédl; na malý okamžik zapomněl, že jsou v místnosti kromě nich dvou ještě další lidé, natolik se v těch očích ztratil. Obrátil se na svého asistenta.

„Felixi, udělej jim kafe a něco malého k snědku,“ přikázal. S pohledem upřeným na ostatní vydal další, jasnější rozkaz: „Zmizte, všichni.“

„Ale pane, může být nebezpečný,“ dovolila si zaprotestovat Odette.

„Je připoutaný k židli, sakra. Co by mi asi mohl udělat? Běžte. Zasloužíte si pauzu.“

Než za nimi zapadly dveře, byl k ninjovi otočen zády. Teprve, když byli všichni pryč, odvážil se na něj zase podívat.

„Řekni mi, jak se jmenuješ,“ požádal po chvíli mlčení. Aby si zachoval nadřazené postavení, podal otázku jako rozkaz. Ninja se ale jen tiše zasmál.

„Popros,“ řekl pak. Jeho hlas byl neobvykle čistý a znělý; chladný tón mu ubíral na kráse. Tom se proti své vůli cítil pokořen. Jak je tohle možné? To on je ten, kdo má převahu. Tenhle, tenhle člověk by tu měl být v roli podřízeného prosebníka o holý život! Je přece připoutaný k židli na úplně cizím místě, Tomova Alfa ho zmlátila a on by měl ochotně spolupracovat, ne se nad Toma povyšovat.

„Prosím,“ procedil mezi zuby dřív, než se stačil zarazit. V tu chvíli byl rád, že poslal členy obou skupin pryč – propadl by se hanbou, kdyby ho slyšeli prosit.

„Prosíš o co?“ provokoval ho ninja dál.

„Prosím, řekni mi, jak se jmenuješ.“

„Bill,“ zasmál se. Jeho smích Toma ještě víc naštval.

„Co jsi zač, Bille? Proč se kluk jako ty v noci pokouší napadnout úplně nevinné lidi? Máš něco společného s nimi?“

„S těmi, kterým jste šlohli ty šutry? Ani náhodou. Jsem spíš něco jako náhodný kolemjdoucí.“

„Takže jseš jako ninja, co nemá o půlnoci, v prvních vteřinách Nového roku, nic lepšího na práci, než se náhodou procházet kolem korporace, které my – dle tvých slov – zrovna krademe šutry?“

„Nejsem ninja, ninjové už vymřeli, řekl bych. A nejsem ani asasín, jak říkal ten velký chlap. Po pravdě pochybuji, že vůbec ví, co to slovo znamená,“ zasmál se zase Bill.

„Jsi oblečený jako ninja z nějakého filmu,“ Tom ukázal prstem na jeho břicho. Bill sklonil hlavu a malou chvíli si svůj oděv prohlížel, jako by ho viděl poprvé. Měl na sobě černý rolák s dlouhými rukávy, v pase převázaný něčím, co vypadalo jako stuha téže barvy. Na nohou měl o něco volnější tepláky s rozkrokem v polovině stehen, jejichž nohavice končily v polovině jeho lýtek, která obepínaly, jako by byly šity na míru. I boty měl černé. Vysoké přesně do poloviny lýtek, tak, aby dosahovaly ke konci nohavic. Měly zvýšenou podrážku a zapínání na několik přezek. Pro Toma příliš složité. Měl rád tenisky, do kterých mohl nohou vklouznout, aniž by se sehnul.

„Líbí se ti moje hadry?“ zeptal se Bill – Tom přikývl; jeho tělo si opět dělalo, co chtělo, a on mu v tom nestihl zabránit.

Aby ze sebe vyklepal poslední špetku důstojnosti, uchopil lem Billovy kukly a stáhl mu ji z hlavy. Kolem ninjova obličeje se okamžitě rozvinuly desítky černých a bílých dredů; vypadaly jako tencí hadi. Tom vzal jeden z nich mezi prsty. Pak se podíval na Billovu tvář. V té chvíli se poslední kapky jeho důstojnosti vypařily a zmizely v nenávratnu.

Kdyby se Toma v tu chvíli někdo zeptal, co si představuje pod pojmem dokonalost, zvedl by prostě ruku a ukázal na Billovu tvář. Černě orámované oči, které působily tak bizarně, když měl kuklu, do ní dokonale zapadaly. Nad nimi husté, černé obočí a vysoké čelo, pod nimi drobný, rovný nos a plné rty. I jeho pleť byla dokonalá, hladká, bez jediné chybičky. Když promluvil, ukázal zářivě bílé zuby.

„Nečum,“ řekl Tomovi, čímž dokonalost svého vzhledu trochu narušil, Tom na něj ale zírat nepřestal. Až po několika minutách mu došlo, jak hloupě to musí působit. On, velký šéf známé firmy, k němuž chovají všichni jeho podřízení kýžený respekt, se nechá zmanipulovat nějakým floutkem z ulice.

Odtrhnul od něj pohled.

„Co se mnou budeš dělat?“ zeptal se Bill hlasem plným veselé zvědavosti.

„Mohl bych tě zabít,“ řekl Tom, aniž se na něj podíval.

„To bys mohl,“ uznal Bill. „Ale komu bys tím prospěl?“

Tom se zamyslel. Jakkoli logické bylo, že Billa členové jeho Alfy zajali, ve vzduchu pořád visela otázka, proč je napadl. Sám proti pěti chlapům. Ne všichni byli vyšší než on, zato byli všichni mohutnější a rozhodně asi silnější. Co vede takového vyhublého kluka s kuklou na hlavě k tomu, aby zaútočil na bandu ozbrojených zabijáků? Nenapadal je proto, aby jim zabránil vzít ty kameny. Jeho cíl musel být úplně jiný. Ale jaký? Chtěl se snad nechat chytit? Doufal, že ho přivedou sem? Třeba má někde na těle štěnici. Ale ne, hoši ho určitě prohledali, našli by ji. Jsou na to školení, obzvlášť Willi. Takže tu je, protože… Proč?

„Proč jsi tady?“ zeptal se ho.

„Tvoji muži mě zajali,“ pokrčil rameny Bill.

„To vím, myslím… Proč jsi tady. Když jsi na ně zaútočil, musel jsi vědět, že na ně nemáš. Měli moc velkou přesilu. Jsi proti nim jako antilopa proti smečce lvů. Takže proč?“

„Upřímně – doufal jsem, že když po nich půjdu, nezabijí mě, ale vezmou mě sem a že tady potkám tebe. Chci se k vám přidat.“

„Proč?“

„Sleduju vás už delší dobu. Vím, co děláte, i proč to děláte, znám vaše zvyky a většinu vašich strategií. Na otázku, proč k vám chci patřit, odpovídat nemusím. Vím, že mě nenecháš jít. Můžeš mě zabít, nebo mě nechat pro tebe pracovat. Oba tím získáme. A já vím, že to uděláš. Protože na to, abys mě zabil, jsem moc hezký.“

Ačkoli Toma rozčilovala míra arogance v jeho hlase, musel mu dát za pravdu. Alespoň do chvíle, kdy ho napadla třetí možnost.

„Taky tě můžu zavřít do sklepa, kde tě nikdo neuslyší křičet, a nechat tě tam trčet, dokud nechcípneš. To by se ti asi moc nelíbilo, nemám pravdu?“ protáhl vítězně. Zase se cítil jako člověk, který tady všemu velí.

„Pochybuju, že by se to líbilo tobě. Vidět mě někde ve sklepě, v kobce, špinavého? To není tvůj styl. Kdepak, ty mě necháš pro tebe pracovat, vidím ti to na očích.“

Tom zaťal ruce v pěst. Myšlenku zavřít ho někam do sklepa samozřejmě ani na vteřinu nemyslel vážně; jak to ale ví? Jak to ten kluk sakra poznal?

„Fajn,“ řekl. Mávl rukou, jako by mu na tom ani v nejmenším nezáleželo. No tak mě má přečteného, a co. „Takže ty pro mě chceš dělat,“ znovu se odvážil na Billa pohlédnout. Ten na to nic neřekl.

Tom si přitáhl druhou židli a postavil ji naproti Billovi, opěradlem k němu. Obkročmo se na ni posadil a rukama si podepřel tvář.

„A co umíš?“

„Docela dobře se umím rvát, jsem celkem rychlý, nemám strach a necítím bolest,“ vyjmenoval Bill své přednosti. „A když se snažím, umím lidi zmanipulovat tak dobře, že mi dají to, co chci, a ještě si myslí, že to byl jejich nápad – někdy se dokonce ptají, jestli mi to nevnucují,“ usmál se a spiklenecky na Toma mrknul.

„Jo, to by se hodit mohlo. Ale co to ,docela‘ a ,celkem‘? Jak si to mám představit?“

„Docela dobře se umím rvát, například toho tvého hrubiána, který mě předtím tolikrát praštil, bych složil úplně lehce, kdybych chtěl. A když chci, dostanu se od nádraží k radnici za pět minut.“

Tom už se chystal zeptat, od jakého nádraží že k radnici běhá; jeho soustředění bylo ale narušeno zaklepáním na dveře.

„Ano?“ houkl přes rameno.

Do místnosti vešel Felix.

„Přinesl jsem vám kávu, pane,“ pípl, podávaje mu hrneček.

„Díky. Felixi, tohle je Bill. Bille, to je Felix, můj asistent,“ ujal se Tom představování. Když mu došlo, že se chová, jako by měl Bill své členství v týmu už jisté, nechal toho. „Co ostatní?“ zeptal se Felixe.

„Většina jich odjela, Fritz se sprchuje s Mickem a Peter s Delfem hlídají tu krabici.“

„Fritz se sprchuje s Mickem?“ zeptal se Tom překvapeně. O Fritzově zájmu věděli několik let úplně všichni, nikdy by je ale nenapadlo, že se mu Micke nakonec podvolí. „To jim přeju. A co ty? Jsi unavený?“

„Trochu jsem,“ špitl Felix, s pohledem upřeným na Billovu tvář. I Bill se na něj díval – usmíval se, nikoli však přátelsky.

„Odvezu tě domů. Teď běž říct Peterovi, že si jeho,“ ukázal na Billa, „beru s sebou. Za Fritzem tě posílat nebudu, neruš je. Peter mu to pak vyřídí a všichni budou v pohodě.“

Felix přikývl a opustil místnost.

„Bereš mě k sobě domů?“ zeptal se Bill pobaveně. „Tolik k tvému nápadu se zavřením do sklepa.“

„Drž hubu,“ řekl Tom. Aby neviděl jeho obličej, natáhl mu na hlavu látkový pytel. O Billa samotného mu nešlo, před ním už se jako slaboch ukázal; nechtěl se ale shodit ještě před Felixem.

Odpoutal Billovy nohy od židle, pomohl mu vstát – ruce mu nechal svázané – a vedl ho ven z budovy. Bill zarytě mlčel. Tom si dokázal představit, jak se pod tím pytlem samolibě šklebí. Štval ho, i když ho neviděl. Tohle se ještě nikomu nepodařilo. Měl tušení, že bude Billa velmi brzy nenávidět.

Felix se k nim přidal, ještě než stačili vyjít z budovy. Potvrdil Tomovi, že je všechno zařízeno, a podržel Billa, zatímco si jeho nadřízený oblékal kabát. Svou bundu si jen tak přehodil přes ramena, s rukávy a zipy se neobtěžoval.

Tom usadil Billa na zadní sedadlo posledního z aut, které tu ještě stálo, a připoutal ho, aby měl jistotu, že mu neuteče. S rukama svázanýma za zády by se mu utíkalo špatně, ale Tom ho ještě pořádně neznal – co když má co do činění s někým, jako je MacGyver? Felix se posadil na sedadlo spolujezdce a spokojený Tom zaujal místo řidiče. Bezmyšlenkovitě vrazil klíč do zapalování a nastartoval – motor vrčel tiše a melodicky, skoro jako doprovod k nějaké pěkné písničce. Ze dveří hangáru vyšel Delf, aby šéfovi otevřel bránu. Tom mu při průjezdu zamával, Delf jeho pozdrav neopětoval. Je naštvaný kvůli Billovi?

A musí se opravdu všechno točit kolem zajatého špiona?

Jeli mlčky. Felix bydlel v sídle Tomovy společnosti, takže Tom nepotřeboval pokyny, kde má odbočit a kde ho vysadit. Zastavil mu přímo před vstupními dveřmi.

„Děkuji za odvoz,“ řekl Felix, když vystoupil. „Dobrou noc, pane.“

„Dobrou noc,“ zahučel Tom. Rozjel se, jakmile chlapec zabouchl dveře. Odsud už to domů neměl daleko. Ve skutečnosti bydlel jen o několik bloků dál, v jednom z bytů v luxusní čtvrti. Kvůli kamerovému systému se tentokrát přinutil oželet podzemní garáže, které měl rád, protože znamenaly pro auta větší bezpečí – a výhodu, že ráno nemusel škrábat namrzlá okna. Zaparkoval dvacet metrů od vchodu do domu. Když pomáhal Billovi z auta, odbíjela zrovna sedmá hodina ráno. Do té doby si neuvědomil, jak moc se mu chce spát.

Vyjeli výtahem do šestého patra, v němž Tom bydlel, a za chvíli už byli v jeho předsíni. Po celou cestu nepotkali živou duši. Tom za to byl rád.

Svlékl si kabát a zul boty. Divil se, proč to Bill neudělá taky; až po pár minutách mu došlo, že se svázanýma rukama se boty musejí zouvat dost špatně. Klekl si tedy před něj, rozepnul přezky na jeho vysokých botách a pomohl mu z nich. Bill neměl žádné ponožky a jeho chodidla vypadala jako nohy baletky. Na prstech měl zarudlou, ztvrdlou kůži, na patách dokonce krev.

„Kdybys nosil ponožky, ty boty by tě tak nedřely,“ řekl mu Tom.

„Nemám ponožky rád.“

Rozhodl se to dál nekomentovat, namísto toho Billa uvedl rovnou do své ložnice. Z nočního stolku vytáhl pouta, která už hodně dlouho neměl příležitost použít, rozvázal Billovi ruce a jednu z nich mu připoutal k pelesti postele.

„Lehni,“ přikázal mu. Bill poslechl, což Toma trochu překvapilo; očekával protesty. Za odměnu, že se chová tak způsobně, mu Tom sňal z hlavy pytel. Ale dal si záležet, aby se na něj nepodíval. Nechtěl se zase ztratit v jeho tváři.

„Tady teď budeš bydlet,“ pronesl. Opět si připadal jako ten, kdo má navrch.

„Bezva,“ ušklíbl se Bill. „Máš to tady hezký.“

„Dobrou noc.“ Tom se rozhodl rozhovor ukončit, než se zase dostanou do bodu, kdy si bude připadat jako onuce.

„Počkej,“ zastavil ho Bill. „Co když budu muset na záchod?“

Tom na chvíli zmizel v kuchyni; vrátil se s prázdnou plastovou lahví.

„A když budu muset na velkou?“

„To vydržíš. Opovaž se posrat mi postel. Dobrou noc.“

Bill chtěl ještě něco namítnout, Tom mu ale zakryl ústa rukou. Už nechtěl slyšet ani slovo. Než se Bill stačil vzpamatovat, v ložnici ho zavřel a s úmyslem ustlat si na pohovce v obývacím pokoji do něj zamířil.

„Dobrou noc,“ zamumlal Bill pobaveně. Protože věděl, že už ho neslyší.

autor: Fabiana