autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
TOM
Když jsem se ráno probudil, objímal jsem pouze Billův polštář. Zmateně jsem se rozhlédl, až mi pohled padl na hodiny, na nichž byl čas – 9:08.
Páni, to je ranní ptáče. Anebo mu bylo blbě. Možná to včera přehnal s alkoholem… Těžko říct. Po pár minutách jsem se vyhrabal z postele a odešel na záchod, poté jsem se zavřel v koupelně. Vykonal jsem hygienu, vyčistil si zuby a následně se oholil. Dojdu se převléknout do ložnice. Ve skříni najdu nějaké černé jednoduché tílko, tak si ho obléknu. Vezmu si už jen tepláky a jdu najít Billa. Jakmile zacítím vůni latté, přesunu se do kuchyně. On tam stojí u linky a něco dělá. Nejspíš jídlo nebo právě to latté.
Fajn, jak se chovat? Moc se nebavit a dělat, jakože se nic nestalo? Nebo být raději milý a mazlivý? Nejlepší by byla ta první možnost, ale když já na něj nechci být nepříjemný. Chci si ho užít, chci se s ním pomazlit… Nakonec dám na druhou možnost. Tiše k němu zezadu přistoupím a rázem mu ovinu paže kolem pasu. Přitisknu se k němu.
„Dobré ráno,“ brouknu mile.
„Ahm, dobré ráno,“ odpoví mi s lehkým úsměvem a hodí další lžičku kakaa do hrnku. Támhle má latté, tak proč dělá kakao? Že by ho dělal mně?
„Jé, to je pro mě?“ udivím se.
„Samozřejmě,“ broukne, a poté do hrnečku vlije mléko. Páni, čím jsem si to zasloužil? Všechno to důkladně promíchá. „Jak ses vyspal?“
„No, já dobře. A co ty? Není ti špatně?“ zeptám se jakoby nic. Nebudu ho hned vyslýchat, proč pil. Nechci z něj dělat nějakého alkoholika.
„Ne,“ zakroutí hlavou. „Mělo by?“ nepatrně mi přejede po ruce, když uklízí mléko. „Studené nebo teplé?“
„Ne, ne, to nic, jen tak,“ brouknu. Nebudu dělat zbytečné dusno, nechci se s ním hádat. Odtáhnu se od něj a odstoupím. „Spíš teplé…“
„Dobře,“ usměje se a hned dá hrneček do mikrovlnky. „Myslíš tu whisky?“ řekne upřímně.
„…jo, ale chápu, že to je tvoje věc. Jen pouhá starost,“ pokrčím rameny s drobným úsměvem.
Hlavně klídek, Tome. Když o tom bude chtít mluvit, tak to řekne.
„Jsi hodný, děkuju,“ kývne hlavou a pohladí mě po paži. Olízne si rty. Vypadá, jako by se styděl. O co jde? Nechce o tom mluvit? Vážně má problémy s pitím?
„Bille, já… nechci, abys nějak moc pil, a už vůbec ne kvůli mně, víš. Ale je to tvoje věc, nemůžu ti do toho mluvit. A samozřejmě z tebe také nedělám nějakého alkoholika, to vážně ne,“ řeknu mu upřímně, přičemž se mu zadívám do očí, aby poznal, že to myslím vážně. Semknul rty k sobě a sklopil potom zrak.
„Děkuju,“ podíval se na mě poté znovu a trošku se usmál. „Já nikdy hodně nepil, ani to nehodlám provozovat. Včera to byla… výjimka,“ kývne lehce hlavou a pohlédne na displej mikrovlnné trouby. Ach jo…
„Dobře,“ pohladím ho smutně po paži. Nechám svoji ruku klesnout, sklopím hlavu a odejdu si sednout na židli.
Výjimka… Včerejšek byl výjimka. Výjimka kvůli mně. Jak moc mu asi ubližuju? Nebylo by pro něj lepší, kdybych ho nechal být? Protrpěl si toho už dost… Teď má na krku ještě mě, člověka, který si chce užít s jinými, a pak se k němu vrátit na zbytek života… Bože, zní to tak absurdně… Ale musí to chápat, obzvlášť pokud mě miluje. On měl taky možnost něco zažít, něco si užít… s jinými, než jsem já. Já to určitě zažil taky, jen si to nepamatuji.
„Tome,“ broukne náhle, když mi vyndává hrneček, „…já jsem spal v posteli, když jsi přišel?“
Odtrhnu pohled od stolu a vzhlédnu k němu.
„Co jsi říkal?“
„…kde jsem spal, když jsi přišel?“ zeptá se a položí přede mě hrnek s kakaem. Možná se zlobí… Sjedu pohledem na hrnek a polknu. Co, když mu vadí, že jsem ho přenesl, a pak si k němu lehl? Třeba na tom gauči ležel úmyslně, možná se mnou nechtěl spát v jedné posteli… To mi nedošlo…
„V posteli,“ odpovím polohlasem a chytnu si hrnek za ouško.
„Ale já jsem si lehal snad… na pohovku,“ zakroutí hlavou a stáhne si tričko o trošku níž, jako by se bál, že jsou mu příliš vidět stehna. Musím se nad tím usmát. Stydlín…
„Asi jsi náměsíčný,“ řeknu nakonec s úsměvem.
„Ale ne, tak to není,“ zakroutí hlavou a usadí se naproti mně na židli. „Tys mě přenesl!“ ukáže na mě prstem a radostně se uculí. Chach, jak si věří…
„Neblázni. Vždyť bych se strhnul,“ zavrtím pobaveně hlavou. Na to, jak si přetahoval triko přes stehna, nezapomenu. „A nezapomeň si příště vzít delší triko, aby nebyla vidět ta tvá tlustá stehna,“ napiji se se smíchem kakaa. Ovšem Bill zvážněl. Tiše oddechnul, jako by mu něco došlo.
„Přibral jsem, že jo?“ pohlédnul na svoje nohy a potom na mě. Ježišmarja, to je vtip, ne?
„Myslíš jako za tuhle noc, co jsi vychlemstnul tu whisky? Po tý se přibírá, je tam cukr, no,“ rýpnu si pobaveně.
„Ne, myslím to celkově,“ chytne si kůži na břiše i s tričkem a zkoumá, jaké má špeky.
„Prosím tě, schovej to. Snídám,“ zamlaskám vážně a lehce do něj pod stolem šťouchnu nohou, přičemž se zakřením.
„Promiň,“ kníkne a zvedne se. Napije se kávy, kterou má na lince.
„Bille, prosím tě,“ protočím oči, „to je kůže… Žádnej špek, nemáš špeky,“ řeknu vážně.
„Ale mám,“ broukne nakonec. Otočí se zády k lince a zadečkem se o ni opře. Přiloží si ukazováček na rty, jako by přemýšlel.
* „Stejně se mi dělají špeky. Pár dnů nejíst mi vůbec neuškodí,“ zkonstatuju. Posunu se po gauči dál, stáhnu na sebe deku z opěrky a zachumlám se do ní.
„Jo a kde? Že jsem si nevšiml…“ zakroutí Bill hlavou. To jsem se hned posadil, zase ze sebe shrnul deku a vyhrnul si triko.
„Tady, vidíš ten špek?“ začnu si tahat za kůži na břiše.
„To je kůže… Žádnej špek, máš svaly, ne špeky,“ řekne mi vážně.
„Ne, špeky,“ zavrtím hlavou, „od tý doby, co jsem s tebou, jsem ztloustnul,“ našpulím rty. Podívám se na něj naoko, jako by to snad byla jeho vina, a zase si lehnu, načež se zahrabu do deky.
„Ale houby, tak to není,“ zakroutí znovu hlavou.
„Ale ano, je. Dřív jsem chodil do posilovny. Teď s tebou se pořád jen válím a žeru a kynu,“ pokývám hlavou.
„Tak choď do posilky, já ti to nezakazuju,“ zaculí se, „ale mně se líbíš takový, jaký jsi.“
„Za chvíli se mi prdel nevejde na gauč,“ pošoupnu se dál.
„Bože, ty jsi blázen. Máš tak perfektní postavu,“ sleduje mě.
„Hm…“ brouknul jsem jen, „já si myslím svoje.“
„To já taky,“ usměje se. *
Bill si mezitím něco zamumlal sám pro sebe. Já dál sledoval stůl s pootevřenými rty a rozostřeným pohledem. Snažil jsem si vybavit něco víc.
Bože můj, to je opravdu vzpomínka… Je tam zase Bill, je to náš společný život. Není to sen ani moje fantazie. Tohle se stalo… Vzpomínám si na to… On mě ale náhle zezadu objal a přivinul se ke mně. Vydechnu, zamrkám a trošku uhnu hlavou stranou. Pootočím ji k němu, abych na něj viděl. Přivře oči a trošku se ke mně přitulí. Tiše oddechne. Něžně se dotknu dlaní jeho tváře a pohladím ho. Náhle mě políbí na tvář. Pousměji se pod jeho dotekem a celým tělem mi projede drobná vlna tepla.
„Najez se, hm?“ šeptne mi a pohladí mě po ramenou. Musím se ho zeptat…
„Bille, počkej,“ položím dlaň na jeho, abych ho zastavil, kdyby se chtěl odtáhnout.
„Ano?“ řekne hned.
„Bavili jsme se už někdy o našich špecích nešpecích? Já… mám dojem, že jsme seděli v obýváku a já si stěžoval, že jsem tlustý. Vyčetl jsem ti, že od té doby, co jsem s tebou, jenom žeru a kynu. Tys mi řekl, že mám perfektní postavu a líbím se ti takový, jaký jsem…“ svěřím mu své domněnky. Prosím, ať je to pravda… Zůstane u mě skloněný, je jako opařený.
„A-ano,“ vydechne a polkne. „To je pravda.“
„Opravdu? Takže to není další můj výmysl, ale vzpomínka?“ udivím se.
„To je vzpomínka,“ pošeptá, a hned se ke mně víc přitiskne.
„Aha,“ šeptnu a zamračím se. Bože můj, kolik takových útržků už jsem viděl? A kolik takových snů?
„To je tak… skvělé,“ šeptá.
„Ne,“ odtáhnu se od něj a zvednu se, „to není skvělé.“
„Proč ne?“ podívá se na mě.
„Celou dobu mám pocit, že jsem blázen, že mám jen bujnou fantazii, ale ony to jsou vzpomínky,“ přikryji si dlaní obličej.
Proboha, jsem takový kretén!
„Nejsi blázen, nikdy jsi nebyl,“ opatrně mi přiloží dlaň na paži. „Vzpomínáš si, pomalu…“
„Hm,“ šeptnu a promnu si čelo.
„…kolik těch vzpomínek už bylo?“
„…pár už jo. Když se mi to zdá, nevím, jestli to je sen nebo vzpomínka,“ povzdechnu a zapřu se rukama o linku. Bože můj…
„Chceš si o tom promluvit?“ zeptá se jemně.
„Možná… o jedný,“ připustím.
„Povídej.“ Hned se zaposlouchá.
„Když… zemřela moje sestra, tak… tys tam byl?“
„Ano,“ kývne hlavou. Kousnu se do rtu a vydechnu nosem.
„Co, copak?“ šeptne a pohladí mě po rameně.
„Seděl jsem na chodbě a brečel… Někdo mě držel, nechtěl mě k ní pustit… Nenechal mě, abych jí pomohl…“ hlesnu.
„Nešlo jí pomoct a byl u ní doktor se sestrami,“ šeptne. „Vyvedli nás všechny z jejího pokoje, aby měli prostor a klid.“ On to ví… Ví, kdo to byl, kdo mě tam nechtěl pustit. Vyhýbá se pravé odpovědi… Byl to on.
„Byls to ty.“
Pokývá lehce hlavou. Provinile ji sklopí. Zavřu oči, semknu rty k sobě a následně sklopím hlavu.
„…do té doby, když to šlo, jsi u ní byl, ale poté jsme vážně museli být venku. Chtěl… chtěl jsem ti být oporou,“ šeptá. Má pravdu. Doktoři věděli, co dělají. Proto nás poslali pryč, překáželi bychom jim, pokud se ji snažili zachránit. Já to jen nechci přijmout… Byla to moje malá sestřička, mým úkolem bylo ji chránit. A náhle jsem nemohl udělat vůbec nic. Nezvládl jsem to… Zhluboka se nadechnu a narovnám se, přičemž otevřu oči. Podívá se na mě a pootevře rty s otazníky v očích.
„Dobře,“ šeptnu a pokývám trošku hlavou.
„Kdy… sis na tohle vzpomněl?“ zeptá se potichu.
„…v léčebně. Proč?“ nechápu.
„Jen se ptám,“ zakroutí trošku hlavou.
„První útržky byly, když jsem našel v ložnici ten náramek. Pak jsem nad tím v léčebně hodně uvažoval, až… jsem si vzpomněl. Doktor se domnívá, že jsem neztratil paměť,“ podívám se na něj. „Nejspíš mám jen nějaký blok. A podle mě je to blok mezi tebou a Molly…“
Podívá se na mě s pootevřenou pusou.
„Ale to je… lépe návratné, že?“ šeptne s nadějí v hlase.
„Pokud dokážu ten blok odstranit, tak ano,“ odsouhlasím. Pokud… Jenomže se mi to taky nemusí nikdy povést.
„Pomaličku si vzpomínáš, třeba to vážně půjde,“ usměje se trošku.
„Možná…“ skloním pohled k zemi.
„Věřím tomu, že ano,“ natáhne ke mně pomalu paže, jako by mě rád objal.
Odpíchnu se od linky a dojdu k němu. Hned mě obejme a přitiskne se ke mně.
„…děkuju,“ zašeptá.
„Za co děkuješ?“ pohladím ho po rameně a položím si hlavu k jeho krku.
„Že jsi mi to řekl, že to tak je,“ pípne. Jen se usměji a víc se k němu přitisknu. Spokojeně zavřu oči. Hned mi dal něžnou pusinku na krk a oddechnul.
„Máš na zítra něco v plánu?“ zeptám se.
„…možná,“ odpoví. „A ty?“
„No, myslel jsem, že bych se zajel podívat do školy, víš. Základy učiva si pamatuju. Myslím, že bych to nějak dohnal a po konzultaci s profesory bych snad školu nějak dodělal,“ řeknu mu svůj návrh. „Ale byl bych rád, kdybys šel se mnou, takže… půjdeme někdy jindy, až třeba budeš mít čas. Co myslíš? Šel bys se mnou?“ podívám se na něj. Hned kývne, až po chvilce se zasekne, ale nakonec pokývá.
„Klidně tam s tebou půjdu i zítra, o nic u mě nejde,“ broukne tiše. Je hodný, ale řekl, že už něco má…
„Ne, nechci tě zdržovat nebo tak. Můžeme tam jít jindy,“ začnu se pomalu odtahovat.
„Nezdržuješ mě,“ chytne mě za zápěstí. „Půjdu s tebou moc rád.“
„Dobře,“ podívám se mu do očí. „Tak… děkuju,“ vydechnu.
„Já děkuju,“ dívá se na mě.
„Ty mi nemáš za co děkovat,“ zašeptám a přistoupím k němu, přičemž se mu stále vpíjím do očí.
„Ale ano, mám,“ neuhne ani na okamžik pohledem z mých očí.
„Mm-mm,“ zavrtím hlavou.
Chvilku váhám, až jeho obličej něžně vezmu do svých dlaní. Vždy naprosto zjihne. I teď je najednou celý rozněžnělý, vypadá tak oddaně. Pohladím ho palcem po tváři. Je tak nádherný… Jak je možné, že idiot jako já někdy mohl získat někoho tak úžasného? Nechápu to. Hned pod mým dotekem přivře spokojeně oči a pootevře naopak rty. Líbí se mi, jak na mě pokaždé reaguje. Opravdu mě musí milovat. Kéž bych mu to mohl oplatit. Mám ho rád, ale ne tak silně jako on mě. Bříškem prstu mu přejedu po spodním rtu. Hned mi na něj vydechne horký vzduch. Pomalu se k němu přiblížím. Mám, nebo nemám? Možná ani nechce… Nahne maličko hlavu ke straně. Přenesu váhu na špičky a zastavím se těsně před jeho rty. Tiše vydechnu. Sjede mi náhle bříšky prstů po šíji a trošku se ke mně ještě přiblíží, až se rty otře o ty moje. Nezasloužím si ho… Tohle ode mě není fér. Olíznu si spodní ret a sklopím trochu hlavu. Dostoupnu na paty. Hned se přestane hýbat, jako by čekal na moji další reakci. Sjedu mu prsty jemně po tváři a ruce spustím podél těla. Pomalu se poodtáhne a semkne rty k sobě.
„Promiň,“ šeptnu.
„…to nic,“ usměje se smutně.
„Nejde o to, že bych nechtěl, ale… já nemůžu. Tohle je ode mě nefér, chovám se k tobě hrozně. Myslím si, že když večer vypadnu do klubu a přes den budu s tebou, že mi to tak bude vycházet,“ zakroutím nad sebou hlavou. Jsem vážně hajzl… Určitě jsem takový dřív nebyl. Jinak by se mnou nebyl.
Jen sklopí oči a nic mi na to neřekne. Až po chvilce se nadechne, jako by ze sebe ta slova páčil. „Nic se neděje.“
„Ale děje, Bille,“ povzdechnu a pohladím ho po ruce.
„…promiň, já jen… já asi nevydržím nebýt s tebou v žádném tělesném kontaktu. Potřebuju tě aspoň pohladit,“ pošeptá a sklopí hlavu, jako by si to vyčítal.
Povzdechnu a pohladím ho po tváři. „A to ti nevadí, že budeš líbat to, co před tebou večer líbal někdo jiný?“ zašeptám frustrovaně. Tohle je už i na mě moc… Nadechne se k odpovědi, ale rázem pusu zavřel, jako bych ho naprosto ochromil. Plaše se poodtáhnul. Až teď mu to konečně došlo… Zavřu bolestně oči a odstoupím od něj. Mrzí mě to, ale je dobře, že si to uvědomil.
„Nijak si to nevyčítej, máš na to… plné právo,“ pohladil mě láskyplně po paži, ale poté se kolem mě mihnul.
„Bille…“ pošeptám zoufale a zatnu ruce v pěsti. Proč vždycky odejde? Jsem mu až tak moc nechutný? Vlastně… proč mě to překvapuje. Po bytě se přestaly ozývat jeho kroky.
„Ano?“ šeptnul. Co mu vůbec mám říct? Tohle nic neospravedlní… Pomalu za ním dojdu.
„Možná by bylo lepší, kdybych se vrátil domů… kdybych bydlel s mámou, jako to bylo dřív,“ hlesnu s pohledem upnutým k jeho zádům. Nepřekvapilo by mě, kdyby souhlasil. Vždyť mu musím být odporný. Jak na mě může vůbec koukat, mluvit, dotýkat se mě? Jak jsem to dořekl, hned se otočil a chytil mě za ruku.
„Prosím, ne,“ upnul ke mně oči.
„Bylo by to tak lepší. Vždyť… se ti hnusím,“ vydám ze sebe. Podivně mě tato slova bolela. „A nechci, abys… měl pocit, že tě jen nějak… využívám.“
Ublíženě se mi podívá do očí a nakonec je přivře. „Tohle už nikdy neříkej,“ zašeptá a přejede mi konečky prstů po zápěstí. „Nikdy ses mi nehnusil a neberu to tak, že mě využíváš. Tohle je jen můj problém. Neber si to do hlavičky,“ pohladí mě po tváři.
Bože můj… Skousnu a ucuknu. Zavřu na okamžik oči.
On už opravdu blázní… Tohle přece nemůže říct normální člověk. Ne v naší situaci.
„Promiň,“ povzdechne potichu a ruku dá pryč.
„Měl bych raději jít…“
„Prosím tě, ne,“ žádá.
„A co chceš teda dělat?“ podívám se na něj s pozvednutým obočím.
„Nic, Tomi. Naprosto normálně společně žít, pokud samozřejmě chceš. Navrhl jsi mi ten týden, já jsem proti tomu nic neměl, pokračujeme…“ Nic proti tomu neměl…
„Takže je ti jedno, kde co s kým dělám?“ zeptám se.
„Mně to není jedno. Mně to musí být jedno,“ opře se dlaní o zeď.
Chvíli na něj nechápavě hledím. „Proč musí?“
„Protože to musím respektovat,“ vydechne.
„…ty nic nemusíš, Bille. Ty můžeš pouze chtít nebo se o to pokusit. Nejsi tu od toho, abys mi dělal laskavost tím, že mě u sebe necháš bydlet proto, že jsme spolu dřív něco měli a pak jsem ztratil paměť. Můžeš se na mě vykašlat a nechat to být. Takže buď chceš, nebo se o to alespoň pokoušíš,“ připomenu mu. Opravdu nechci, aby si myslel, že se o mě musí starat, že tohle musí snášet. To přece vůbec není pravda… Takhle jsem to nikdy nechtěl. Očividně to vstřebává.
„Ahm,“ zakroutí trošku hlavou, jako by si urovnával, co mi hodlá říct. „Chci, abys tu se mnou byl v tom případě, že to chceš i ty sám. Já jsem moc rád, že jsi tady,“ pošeptá.
„A opravdu ti to stojí za to, čím si teď procházíš?“ vydechnu.
„Stojíš mi za to ty,“ podívá se mi do očí. Nějakou dobu se mu do nich dívám, až povzdechnu.
„Já ti jen nechci ubližovat,“ řeknu tiše.
„Neboj…“ šeptne. Jak se asi nemám bát…?
„Jenomže já se, Bille, bojím,“ přistoupím těsně k němu. Vezmu ho jemně za bradu. „Já tě mám rád… Nemysli si, že ne. A nechci, aby ses trápil kvůli tomu, co se teď děje. Pokud ti to až tak moc vadí, tak mi to řekni…“
Dívá se mu hluboko do očí, jako by se v nich topil.
„…jsi stále tak strašně hodný,“ přejede mi prsty po čelisti jako malé zkoumavé dítě. Já a hodný. To mi nějak nejde k sobě… Povzdechnu, něžně ho pohladím po zápěstí ruky, kterou má na mé tváři, a stáhnu si ho za bradu do své úrovně. Hned se mi podvolí.
„…máš mě rád,“ pošeptá sám pro sebe a usměje se nad tím. „Děkuju,“ pohladí mě znovu. Otřu se mu o rty svými, a poté se do nich něžně vpiji.
Moc rád… Hned mi to oplatil, aniž by váhal. Láskyplně a pomaličku mě políbil. Roztomile se přitom zachvěl.
Bože, cítím se jako hajzl. Celé to je, jako bych si právě neměl s čím hrát, tak využívám jeho… Je mi z toho špatně. Měl bych se odtáhnout a raději někam jít, ale copak můžu? Vždyť on se tak chvěje, jemu se moje přítomnost líbí…
Přidržím si ho za tvář u sebe, abych polibek prodloužil, a tiše mu oddechnu do úst. Tohle vše mi oplatí dalším polibkem. Je stále opatrný. Jenomže to já nechci. Chci, aby mi ukázal, co v něm je, co ke mně cítí. Vjedu mu rukou do vlasů, čímž ho na sebe natisknu ještě víc a začnu mu jazykem obepisovat rty. Jeho dech je náhle trhaný, ale jen trochu. Spokojeně zavrní a povystrčí proti mému jazyku ten svůj. Chytím si ho už i druhou rukou a postavím se na špičky, aby nemusel být tak shrbený. Nakloním hlavu ke straně a zavřu oči, abych si mohl jeho sladké rty lépe vychutnat. Začnu ho něžně líbat. Ať budu dnes večer dělat s kýmkoliv cokoli, Billovi se stejně nikdo nevyrovná. On bude poslední. Až to udělám s ním, nikoho dalšího už nebudu chtít. Chvilku váhal, nebo byl unešený tím, že jej líbám. Poté se ovšem zapojil do téhle milostné hry a začal mi to s veškerou něhou oplácet. S tichým mlasknutím jsem se od něj odtrhl, otřel se nosem o jeho a znovu se mu vpil do úst jazykem, čímž jsem odstartoval vášnivou souhru našich jazyků.
„Mhh,“ ozvalo se jeho obvyklé oddechnutí. Naklonil hlavu ke straně a všechno mi to opětoval. Byl tak něžný, ale zároveň vášnivý a drzý. Stisknul jsem mu vlasy něžně u kořínků a jazykem mu přejel po piercingu, zatímco jsem se k němu snažil více přitisknout. Tělem mi prostupovalo vzrušení a každou chvilku mě zaplavovaly nové návaly tepla. Jeho kořeněná vůně se kolem mě téměř vinula, jako by mě chtěla obejmout a sevřít v náručí. Špičkou jazyka začal hladit můj jazyk, divoce ho s ním proplétal. Podbízel mi svůj piercing víc. A já toho využíval. Jenže jsem ho měl stále málo. Toužil jsem po jeho blízkosti a dotecích.
Náhle mi přímo omotal paže kolem krku a dožadoval se mě. Byl opravdu dychtivý. Ještě jsem ho takového nezažil, ale líbilo se mi to. Sjel jsem mu dlaněmi po těle, abych mu případně nepřekážel, ať už chtěl dělat cokoli. Zatahal jsem ho za lem trika, a poté ovinul ruce kolem jeho štíhlého pasu. Náhle se poodtáhnul. No to snad… Opřel mě o zeď, o kterou se předtím sám opíral a jen co se ke mně znovu přitiskl, nasál mi spodní ret a začal mě znovu líbat. Uh… Dlaněmi mi sjel po těle dolů a vyjel mi po bocích, které v dlaních stiskl. Už jsem nevěděl, kam ruce dát, abych mu nepřekážel, tak jsem je spustil bezvládně podél těla.
„Bille,“ vzdychnu mu tiše do rtů a dožaduji se ještě více polibků a doteků. Strašně se mi líbí, jak mě majetnicky tiskne. Mám opravdu pocit, že patřím jenom jemu. Jako bych ho tím ještě popíchnul. Jeho polibky zmohutněly, líbal mě tak hluboce a dráždivě, i když v tom stále byl jeho cit a láska. Rukama mi zajel pod tričko a jen mazlivě zatínal prsty do mé pokožky na bedrech a bocích. Hlasitě oddechnu a omotám mu ruku kolem krku. Jsem naprosto bezmocný. Dělá se mnou něco neuvěřitelného a zatím nepoznaného. Odtáhne se, tiše vydechne, popadne zase dech a dá mi několik drobných pusinek. U poslední trošku vzdychne a líbá mě znovu. Je mi tak odevzdaný, dává mi jasně najevo, jak moc mě miluje. Hned mu začnu polibky oplácet a spolupracuji s ním. Stále ho nemám dost. Chci víc. Chci jeho.
„Uhmm,“ zakňučí jako štěně a začne se ke mně tulit, jako by přenechával iniciativu mně. Já však zvolním a zjemním. Začnu ho už líbat jen tak něžně a opatrně, jako by mi tu každou chvilku mohl zkolabovat. Tiše oddechne a opatrně mě obejme. Spolupracuje se mnou stejně něžně. Pohladím ho po tváři a zakončím to dlouhým polibkem. S tichým mlasknutím našich rtů se od něj odtrhnu, avšak u něj zůstanu blízko. Opřu si čelo o jeho a snažím se uklidnit svůj dech. Byl na tom naprosto stejně, jen s tou výjimkou, že mě hladil prsty po šíji. Otřel se mi nosem o můj a usmál se.
„Bille…“ šeptnu.
„Hm?“ pošeptá. Mám mu to říct nebo nemám? Co, když zkazím tenhle okamžik? Když já chci, aby to věděl…
„Jen chci, abys… věděl, že… ať udělám dnes nebo zítra nebo jindy cokoli, tak tebe mi nikdo nenahradí. Pokaždé se budu vracet k tobě. A… taky, že na tebe si počkám…“ vydechnu se zavřenýma očima, které až následně otevřu. Je tiše. Jen oddechne a náhle mě pevně obejme. Ovine se mi kolem krku jako malé děcko a vydechne mi horký dech na krk.
„Mockrát… děkuju,“ pošeptá mi do pokožky. Pohladím ho po zádech a přivinu ho k sobě. Zavřu oči a hlavu si položím na jeho rameno.
On bude poslední…
autor: *Mischa* :o* & Turmawennebetaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 1
Na tuhle povídku jsem čekala jako na smilování boží =D Ten Tom mě dokonale překvapil, byl to úžasný díl, těším se na další! =)
Bud si urt dekujou nebo se urt omlouvaji a prosi 😀
taly zajimava kazda druha veta 😀
Nádherný díl <3 Já jsem z toho naměkko =) po nějaký době pořádná romantika, teda hlavně ten konec.. ach.
Pořád je mi líto, že si Tom chce užívat s jinejma, ale jsem ráda, že to cítí tak jak to cítí. =) V tomhle díle mě příjemně překvapil. Konečně pochopil, jak se Bill cítí a doufám, že mu brzy přestane ubližovat. Těším se na další díl, tento byl krásný =)
Moh by oběvovat svět i jinak než sexsem z jinejma to mu paměť nevrati.Krásně napsane.
Moc krásný díl tohle byl. Doufám, že Tom s tím brzy skončí a když vidí, jak je Bill dobrý a přitahuje ho, tak už bude jenom u něj. Taky je trochu blbé, že Bill mu pořád za všechno děkuje, i když se Tom nechová zrovna nejlépe.
Ale jinak moc krásný díl i celá povídka.
Oh!!!! ten konec byl nádherný, doufám, že se co nejdřív nějak urovná ta napjatá situace mezi nimi…:-) opravdu bych si to hodně moc přála…:)
Je to dokonalá povídka…:)
Božeeee!!!! <3 :))* Strašně dlouho jsem nekomentovala, tak to teď všechno řeknu, respektive napíšu najednou. 😀
Takže… v něčem Toma chápu, chce poznat dosud nepoznané, ale občas mi přijde, že je mu úplně jedno, jak to Billa ničí. :'( Jsem ráda, že v posledních dílech si to uvědomuje a chce to napravit, ale i tak. Nejlépe by to napravil, kdyby si přestal užívat s jinýma chlapama a věnoval se jen jemu. 🙂 Vždyť ví, jak moc ho Bill miluje a jsem si jistá, že co nevidět bude už zase milovat i on jeho. A tenhle díl… pááááni… 🙂 Ten konec mě absolutně dostal. 😀 Konečně jsem zase cítila tu vášeň, která mezi nimi byla naposledy před tou nehodou. :)) A to vracení vzpomínek je taky dobré znamení. :))