The Movie On Your Eyelids 24.

pairing: Bill/Brian Molko

Bill

Srpen byl tady. Naše mamka se vdala. Natočili jsme setkání s populárním německým párem Klaus a Ingrid, z něhož měl vzniknout díl TH TV, a taky měla chodit jako All Eyes On na MTV. A Placebo odcestovali konzertovat do Asie. I naše ubohé skypování teď bylo nově omezováno tím šíleným časovým rozdílem.

„Jak dlouho na mě máš?“

„Show začíná za hodinu. Mimochodem, co se stalo, že tak záříš?“

„Zrovna jsem domluvil s Davidem. Vůbec tomu nemůžu uvěřit. Znáš Karla Lagerfelda, že? Chce se mnou udělat shooting!“

„Wow… Nevěděl jsem o tom, že i fotí.“

„Občas ano. Viděl někde mou fotku a pak jeho agent zavolal Davidovi. Sejdeme se někdy mezi naším návratem z Afriky a konzertem v Kolíně, a ty snímky potom budou použité pro výroční edici německýho Vogue. Mám chuť zpívat; budu spolupracovat s módním guru!“

Cituplně se usmál.

„Jsem rád, že jsi šťastný, zlatíčko. Zasloužíš si to.“

„Ale ty se mi vůbec nelíbíš. Vypadáš… vyčerpaně,“ starostlivě jsem se zamračil, zaměřujíc se na jeho sinalou pleť, matné vlasy a kruhy pod očima.

„Jsem vyčerpaný,“ poznamenal zlehka a i to pro mě bylo varováním, protože obvykle by to naopak nepřipustil a snažil by se nedělat z toho problém. „Stále se přesouváme z jednoho konce Asie na druhý, panuje tu celkem nepříjemné klima, show v rádiích bývají od šesti od rána. Ale jsme tu rádi. Přijeli jsme po spoustě let a je tady tolik fanoušků! Přesto jsou všichni neobvykle zdvořilí a slušní. Oceňuju, že si odpouštějí vřískat moje jméno,“ charismaticky se ušklíbnul.

„To jsem rád. Ještě by tě na sebe nějaká upozornila a co potom já,“ zalaškoval jsem, než mi došlo, že i Helena je v podstatě poloviční Japonka (a vypadá na stoprocentní). A slezl mi úsměv.

„Jasně, já to tak mám zapotřebí,“ odpověděl mezitím a zálibně se na mě zaculil. „Přísahám, že se mi o tobě zdá každou noc. A všichni se pak diví, proč se mi tolik nechce vstávat.“

Musel jsem zahodit chmury, on byl prostě tak okouzlující, že se to nedalo ignorovat. Skousnul jsem si kůži u nehtu a myslel na to, jak omamně voní jeho zpocená pleť po vystoupení – jak je krásné zabořit nos do delikátního místečka za jeho uchem a přivonět si k němu.

„Co stojí za tím mimózním výrazem?“ prohodil pobaveně.

„Představy o tobě, co jiného. Slibuju, že tě zničím, až se příště uvidíme!“ vyhrkl jsem, načež jsem zabořil obličej do dlaní. „Och, jsem z toho už tak zoufalý, až se za sebe stydím.“

Už když jsem se ráno probudil, cítil jsem, že je něco ve vzduchu. Posnídal jsem s Tomem a on se poté rozjel za svým denním programem, kterým byla schůzka se slečnou, s níž první rande dopadlo nadějně. Poléhával jsem na terase a opaloval si břicho, když mi uvnitř začal zvonit mobil. Dušička ve mně poposkočila nadějí. Že by Brian? Ne, ten to nebyl.

„Ahoj, Stefánku, čemu vděčím za tvůj telefonát?“ zašvitořil jsem vesele. Jeho další věta mě však zchladila jako ledová sprcha.

„Brian zkolaboval. Chtěl jsem, abys o tom věděl, ještě než se to objeví na internetu, i když tě velmi nerad stresuju.“

Zblednul jsem a přidržel se gauče.

„Zkolaboval?“ zopakoval jsem vyděšeně.

„…jo,“ vydechl. „Přímo na stagei. Odehráli jsme sotva Kitty Litter.“

„Proboha…“ zašeptal jsem si v němčině a dosednul na pohovku. „Kdy se to stalo, co s ním je, mluv!“ hysterčil jsem.

„Před hodinou. Jsme v nemocnici, dostal kapačku. Doktor mluvil o dehydrataci a celkovým vyčerpání organismu. Ještě se neprobral.“

Popotáhnul jsem. Stef na opačném konci světa ustaraně pohladil Brianovu bezvládnou ruku na bíle povlečeném lůžku.

„Hlavně nebreč, ok? Jinak si budu vyčítat, že jsem tě o tom informoval.“

Otřel jsem si oči a na pár chvil se odmlčel.

„Já přiletím.“

„Jsi si jistý? Uvědomuješ si, že to není smrtelně vážný onemocnění, že?“

„Ano, ale udělám to. Jsem vyděšený; musím se na vlastní oči přesvědčit, že je v pořádku.“

„Chápu. Dobře, vyzvednu tě na letišti.“

„Děkuju. Zavolám ti hned, jak se mi podaří sehnat letenku. Pohlídej mi ho, prosím.“

„Spolehni se.“

Ukončil jsem hovor, prohrábnul jsem si vlasy, roztřeseně se nadechl a vydal se zabalit si malou cestovní tašku. Pas, iPod, prádlo na převlečení, havarijní pouzdro s líčením i odlíčením, nabíječka. Následně jsem sednul k internetu a pátral po letenkách. Nenašel jsem nic vyhovujícího. Musím letět dnes a ne za týden. A tak jsem zatelefonoval na letiště.

„Dobrý den, potřeboval bych sehnat přímou letenku do Osaky. Odlet co nejdříve, v rozmezí hodin. Ne, na tom mi vůbec nezáleží. Potřebuju, abyste mě do toho letadla dostali, i kdybych měl sedět mezi kufry. Jo a jsem Bill Kaulitz.“

Výjimečně jsem mohl těžit ze svého slavného jména. Opravdu to pomohlo, najednou se pro mě našlo místo v letadle společnosti Finnair. Utíkal jsem se převléknout, stáhnul si vlasy, sebral sluneční brýle a hodinky a už už vytáčel Stefana.

„Letí mi to v pět, v Osace bychom měli přistát v šest ráno. Teda v šest místního času, tam bude po poledni, pokud se nepletu.“

„Jasně, budu tam. A ne, bohužel se ještě nic nezměnilo,“ předpokládal mou další otázku. Napjatě jsem si povzdechl.

„Můžu později ještě zavolat?“

„Samozřejmě. Nechám si zapnutý mobil. Šťastnou cestu.“

Doplnil jsem psům misky, se všemi se pomazlil na rozloučenou a s jednou nohou na odchodu ještě načmáral vzkaz pro Toma.

Bylo mi jasné, že mě za to minimálně zabije. O to víc, že jsme za pět dní měli točit v Africe. Zabije mě i David. V zájmu toho, aby mě seřvali, jak nejpozději to půjde, jsem si vypnul telefon. A sednul do auta a odjel. Na letišti jsem beztak musel být dvě hodiny před odletem a navíc jsem se obával Tomova příchodu domů. Kdybychom na sebe narazili, nedovolil by mi to. Věděl jsem, že by byl schopný mě mými pouty, určenými k erotickým hrátkám, přichytit k topení.

Na letišti jsem do sebe vyklopil Starbucks kafe, tři RedBully, a vykouřil několik cigaret. Byl jsem nervózní. Až v bezcelní zóně, odkud už nebylo úniku, jsem zjistil nemilou věc. Zapomněl jsem si vzít své prášky na uklidnění, které beru vždycky před letem, abych se uvnitř nezbláznil a nelezl jim tam po stropě. Okamžitě mě orosil pot a rozbolel mě žaludek. Jsem to ale idiot. To bude příšerný zážitek.

Odbavení proběhlo v cuku letu a než bych se nadál, kráčel jsem koridorem na palubu. Nohy jsem měl jako z želatiny a bylo mi nevolno z mého panického strachu. Snažil jsem se zhluboka dýchat.

Vzlétnutí bylo hrozné. Křečovitě jsem svíral opěrky pro ruce a se zavřenýma očima se v duchu modlil. Tohle všechno jsem podstupoval pro něj. Ode mě by větší důkaz oddanosti asi dostat nemohl.
Letušky roznesly večeři, které jsem se ani nedotkl, a později polštáře. Součástí každého velkého a pohodlného sedadla byla kapsička s vlhčenými ubrousky, kartáčkem na zuby s pastou, spací maskou na oči. Většina cestujících se postupně uložila ke spánku, podbarvenému monotónním hučením letadla, ale já jsem to nedovedl. Noc mi připadala nekonečná. Nedíval jsem se na film na monitoru svého sedadla, ani neposlouchal hudbu, prostě jsem seděl, paralyzovaný obavami.

K ránu jsem rezignoval. Zbyla ze mě hromádka psychicky nevyrovnaných nervů, a navíc jsem zatraceně potřeboval cigaretu. Který kuřák by to bez ní 13 hodin vydržel?! Schoval jsem se na toaletu. Záchodová kabinka pro mě byla jedna velká klaustrofobie. Posadil jsem se na sklopené prkýnko, připálil si jako výtržník a zapnul si mobil, ařkoliv bylo jeho používání přísně zakázáno. No jistě, miliarda ztracených hovorů od Toma. Chtěl jsem zavolat Stefanovi (nedošlo mi, že tu přirozeně nechytím signál), když mi někdo zabušil na dveře.

„Otevřete, prosím,“ přísný hlas letušky. Polekaně jsem se rozhlédl. U stropu místnosti byla ventilace a čidlo kouře. Doprdele. Uspěchaně jsem ještě několikrát natáhl nikotin, nedopalek spláchnul, dým rozehnal dlaní a provinile vykouknul ven. Pokárala mě jako malého kluka. Zasloužil jsem si to, na druhou stranu by ale určitě nebyla ráda, kdybych jim tady dostal záchvat.

Snědl jsem snídani a nadopoval se kafem. S každou minutou, kterou jsme se blížili k cíli cesty, jsem vibroval nedočkavostí, abych už odtud vypadnul, a hlavně viděl Briana. Jakmile jsme přistáli, chňapnul jsem po svém příručním zavazadle a prodral se ven. Vyšel jsem do příletové haly a naléhavě hledal nepřehlédnutelně vysokou postavu.

„Bille!“

„Díky bohu,“ nakřáple jsem se zasmál a nechal se stisknout v náručí. Pak jsem si sundal brýle.

„Vypadáš jako po detoxu,“ zašklebil se s upřímností jemu vlastní.

„Zapomněl jsem si vzít do letadla svoje oblbováky,“ pípnul jsem nešťastně. Pohladil mě po tváři.

„Sakra, to muselo být peklo. A teď dost tlachání, čeká na nás taxi,“ usmál se a podal mi Starbucks. Zlatíčko jedno.

„Tak jak to vypadá?“

„Ráno se probral. Je v pořádku, akorát hodně unavený. Přiznal se mi, že včera v podstatě vůbec nic nejedl, protože celý den strávil na záchodě a všechno z něj vyšlo. Chytil nějakej virus střevní chřipky. Do toho stres a vypětí turné… Lékař mu nařídil šestitýdenní rekonvalescenci a odpočinek. Vypadá to, že zrušíme šňůru v Americe.“

Bylo to na mě moc informací najednou. Potřásl jsem vlasy.

„Potřebuju cigaretu.“

Nabídnul mi svoje. Připálil mi a já stáhnul okénko.

„No smoking, no smoking!“ začal blekotat japonský taxikář. Přestal, jakmile mu Stef před nosem zamával padesátidolarovkou, a nechal mě doplnit návykové látky do organismu.

„Brian reagoval dost živelně, když jsem mu přiznal, že sem letíš,“ podotkl basák s menším sebezapřením.

„Co si pod tím mám představit?“

„Kdyby nebýval právě vešel doktor, asi by si vytrhl kapačku a pár mi jich vrazil.“

Zkoprněle jsem povytáhnul obočí.

„Proč?“ optal jsem se banálně. Pokrčil rameny.

„Byl rozhořčený. Je to hloupost, nic se mu přece nestalo a já jsem idiot, že jsem ti to nerozmluvil a že jsem ti o tom vůbec povídal. Děláme prý z komára velblouda.“

Vypustil jsem odmítavý zvuk.

„Fajn, možná jsem jednal příliš spontánně, ale je to snad prohřešek, že se o něj obávám? Může mi něco takového vyčítat?“

„Já s tebou souhlasím…“

„Hm. Až mě uvidí, změní názor.“

autor: Fee