Transemotions 2.

I když cesta trvala déle než celý ztrápený den, nakonec Betty dorazila až do Berlína. Kdysi dávno už v tomhle městě byla, ale to už je opravdu řadu let zpátky. Hodně se toho změnilo, i když některé staré budovy ze své poslední návštěvy poznala a vypadaly pořád stejně. Když taxík zastavil před celkem opuštěným obrovským několikapatrovým domem s některými okny rozbitými, přemýšlela chvíli, jestli dělá správně. Proč se sem vlastně žene? Za peníze, které utratila za cestu, si mohla koupit nové šaty nebo boty. Nebo jít třeba několikrát na kosmetiku, na nehty. A místo toho je tady, tam, kde nikdy nebyla, kde to nezná, a má se setkat s člověkem, který tvrdí, že je její příbuzný. Dokonce její bratr. S myšlenkou, že nikdo snad nemá horší život než ona, zaplatila nehoráznou pálku za taxík a vysedla ven z auta, které odfrčelo tak rychle, že sukně jí zavlála až vysoko nad kolena. Pohoršeně si ji upravila, aby náhodou někdo neuviděl to, co nemělo být odhaleno.

Pomalu vycházela schody, už tady jí připadalo, že se tu povalují nějací ne moc přitažliví lidé. Všechno vypadalo snad jako z nějakého hororu nebo špatného filmu. Když ale vešla dovnitř, její mínění se zlepšilo, vevnitř to nebyla zase taková hrůza. Pobíhalo tu několik policistů, na lavičkách podél zdí seděli nějací lidé, nejspíš čekali na návštěvu nebo na nějakého známého, který se taky jenom dostal do potíží.

Odkašlala si, upravila sukni, pozvedla svoje malá prsa a vydala se vstříc stolku, kde seděl jeden starší policista. Když ji uviděl, usmál se a nabídl jí, ať se posadí naproti němu.

„Dobrý den, jak vám můžu pomoci?“

„E-eh, dobrý den. Jsem tu, abych se zeptala na… Toma? Příjmení nejspíš Kaulitz.“ Pousmála se a policista si vytáhl složku, odkud vypadla jedna malá fotka obličeje toho kluka. Betty se na ni zadívala, vypadal celkem hezky, ale nemohl to přece být její bratr.

„Ano, máme ho tady už skoro sedm dní. Vy jste příbuzná? Sebrali ho za krádeže nějakých drobností v obchodě, ale stále jsme nesehnali dostatek svědků. Po zaplacení kauce si ho můžete odvést.“ Trochu se zamračil, když si pročítal slova, která byla u něj napsaná.

„A kolik je to peněz? Nemůžu si dovolit příliš rozhazovat a já…“

„Je to 10 Euro,“ řekl znuděně policista. „Nejnižší částka, když mi to dáte, zavolám někoho, ať ho přivede.“

Betty si jenom povzdychla. Nemůže ho tady přece nechat. Vytáhla svoji růžovou peněženku z krokodýlí kůže a položila bankovku na stůl. Policista se jenom usmál a kývnul na jednoho dalšího, peníze si schoval.

„Jak se znáte s tím chlapcem?“

„No, on… uh… měl by to být údajně můj bratr.“ Betty zakroutila hlavou a pohodila přitom vlasy, potom si je zase urovnávala.

„Když zjistíte pravdu, bylo by lepší se od takových lidí držet dál.“

„Jak to myslíte ‚držet se dál‘? Co je ten kluk zač?“ Vykulila oči Betty.

„Tady v těch papírech se píše, že měl u sebe nějaký bílý prášek, ale našim lidem se nepodařilo zjistit, co to bylo. Ale myslím, že vám nemusím vysvětlovat, co to nejspíš je… Tihle lidé, co se povalují po ulici a prodávají svoje tělo, velmi často spadnou do alkoholu i drog.“

„T-takže… chcete mi říct, že… že on… že je… je to nějaký feťák? A ještě k tomu…?“

„Je to prostitut… Nebo mi to tak aspoň bylo řečeno, když jsem mluvil s jedním známým, který měl jeho případ krádeží na starosti. Nikde to uvedeno není, jen… proč by mu lhal?

Betty se zadívala s vytřeštěnýma očima někam před sebe a představovala si, jaký pobuda se tady objeví a bude tvrdit, že je její bratr. Není to možné, musí to být omyl. Hned jak to zjistí, vypadne odtud co nejrychleji zpátky domů a bude se chystat na svou operaci.

Policista najednou zvedl zvonící telefon a jenom přikyvoval. Pak ho položil a pousmál se na mladou dívku. „Můžete si jít támhle, přivedou ho těmito dveřmi. Počkejte tam, můžete se tam posadit. Nashledanou, rád jsem poznal tak krásnou dívku.“ Usmál se muž vděčně a Betty jenom poskočilo srdíčko radostí. Tohle už dlouho od žádného chlapa neslyšela.

V úzké chodbičce, kde měla počkat, se posadila na lavičku a začetla se do nějakých letáčků na nástěnce. Nestihla toho ale moc, už za pár minut vyšli dva policisté a každý z jedné strany vedl ven ze dveří mladého kluka. Betty vstala a prohlídla si ho od hlavy až k patě.

Měl sice krásné pronikavé hnědé oči a vykrojené plné rty, ale celkový dojem kazily jeho zachumlané spletené vlasy do nějakých nevzhledných cárů. Visely mu okolo krku až na hruď, a taky až vzadu na zádech. ‚No fuj, jak dlouho si asi nemyl vlasy?‘ řekla si pro sebe Betty. Měl na sobě černo-červenou košili, pod kterou měl bílé tílko, a rýsovaly se mu svaly na břiše a pažích. Černé kalhoty byly celé špinavé od bláta s různými fleky úplně všude. Boty rozbité, pomalu mu lezly palce ven. ‚Achjo,‘ pomyslela si. Z prohlížení toho chlapce ji ale vyrušil jeho hlas, který i tak zněl tak krásně medově a sladce.

„Kdo jste? Patříte k těm křesťanům, co sem chodí?“ zamumlal ten mladík. Betty jenom vykulila oči a podívala se na ty dva strážníky, co ho přivedli. Úplně ohromená nevěděla, co má odpovědět. Nemůže přece říct ‚Vždyť jsi mě volal, já jsem tvůj bratr.‘

„Víte, každou středu sem chodí sestry z kostela Sv. Alžběty.“ Vysvětlil jeden z policistů.

„A-aha, já… já jsem… jsem taky z kostela, jsem z kostela Vítaných bratrů,“ rychle si to vymyslela, a až pak si uvědomila, jak to musí znít strašně. Vůbec nevypadá jako někdo z kostela, rychle si při té myšlence upravila sukni a výstřih přitáhla více ke krku.

„Už mě můžete pustit?“ řekl tiše ten chlapec a jenom hodil pohledem na jednoho ze strážníků. Oba dva ho pustili a odešli, dva mladí lidé tam jenom zůstali stát naproti sobě a nic pár minut neříkali. Tak, jak si ho předtím prohlížela Betty, teď si ten kluk prohlížel ji. Cítila se jako pod rentgenem.

„Takže… já jsem Betty.“ Řekla po chvilce a snažila se mile usmát.

„Tom,“ řekl jednoduše chlapec a očima začal bloudit všude okolo.

„Máš hlad? Můžeme zajít někam na jídlo…“ nadhodila Betty, vůbec nevěděla, co má říct nebo udělat. Všechno, co si naplánovala, že řekne, jako by zmizelo z její paměti při pohledu na toho kluka.

„Jo, to teda sakra můžem, mám hlad jako prase,“ zasmál se Tom, a hned si to šinul ven, nechtěně ještě do Betty strčil ramenem. Neomluvil se, jen pospíchal ven, a Betty si zatím bolestivě mnula rameno, oprášila z něj nějaká smítka, která se na ni asi dostala z něho. Nakonec vzala kabelku a rychle vyběhla za ním ven. Nemůže ho teď nechat utéct, měli by si promluvit.

*

Betty pozorovala, jak se ten pobuda cpe hranolkama a celé prsty má přitom od kečupu. Tvář se jí zkřivila do podivného úšklebku, potom odložila svůj cheeseburger, už ji přešla chuť na jídlo.

„Takže Tome… kolik je ti? Máš nějakou rodinu?“ Tom začal rychle přežvykovat, aby mohl něco říct.

„Je mi 18, ale za chvíli mi už bude 19. Vy jste jak stará?“ Hned když to dořekl, zase si nacpal do pusy další hranolky.

„Dámě se nesluší říkat její věk, to bys měl vědět.“ Pousmála se Betty. „Co tvoje rodina?“

„Matka mě vychovávala sama, svého skutečného otce si nepamatuju, ale žila s jedním chlápkem.“

„No vida, takže můžeš jít zpátky ke svým rodičům, ne?“

„Těžko, matka je už tři roky mrtvá, a stejně tak dlouho jsem pryč z domova. Vracet se tam nebudu ani za nic. Jestli mě chcete zase odhodit na ulici, klidně to udělejte, zvykl jsem si, ale do Halberstadtu se už nikdy nevrátím.“ Hltavě se napil koly, až mu nějaké kapičky stekly z kelímku po bradě až dolů na hruď na tričko.

Betty si musela v duchu pořád opakovat, aby se nedívala na toho kluka jako na nějakého pěkného chlapce, za kterým by se ohlédla na ulici. Tohle bylo něco jiného…

„Ten policista mi řekl, že hledáš nějakého svého bratra?“ Řekla tiše a obávala se toho, co uslyší.

„U-ouhm, jo.“ Zamumlal s plnou pusou, pokračoval až když pokl. „Moje babička mi kdysi říkala, že můj skutečný otec měl někde jinde svoji rodinu. Prý už nežije, ale jeho žena se synem prý ano. Ten kluk by měl být můj brácha, je nejspíš o pár let starší než já. Prý jsme si i někdy dávno, když jsme byli malí, spolu jednou hráli, když rodiče vyřizovali nějaké věci. Teda můj skutečný otec něco řešil s mojí matkou a se svojí ženou. Nic z toho si nepamatuju, musel jsem být hodně malý, ale nakonec můj otec zůstal se svou ženou a se svým synem a mě a mojí matku opustil.“ Pokrčil Tom rameny a mluvil tak klidně, jako by to vůbec nic neznamenalo.

Betty byla ohromená, vyděšená, bezradná… nedávala to ale na sobě příliš znát. Takže její otec měl milenku, která pak měla syna? Proboha, vůbec o ničem nikdy nevěděla, jak je to možné? Přemýšlela nad tím, jak mohl její otec být takový, ale vytrhl ji zase Tomův sametový hlas.

„Nad postelí, tam kde bydlím s kamarády, mám pověšeného jednoho plyšového medvěda, je malý a takový směšný modrý,“ zasmál se, „dala mi ho babička, měl by být mého bratra Billa. Až se s ním jednou sejdu, dám mu ho, třeba si na něho vzpomene a taky na to, že mi ho dal, aby mi nebylo smutno.“ Teď už se Tom příliš nesmál, jeho obličej se změnil spíš na smutný, když přemýšlel o tom, co všechno se událo, než utekl z domova od svého nevlastního otce a od babičky, která ho nadevše milovala. Ale musel odejít, nedalo se tam už žít, prostě nedalo…

Betty se vehnaly slzy do očí, rychle se je snažila rozmrkat. Takže to byla pravda… byl to její bratr. Pamatovala si toho malého kluka, který ještě skoro ani neuměl mluvit, jí bylo tak pět nebo šest let. Vlastně Billovi bylo pět nebo šest let, hráli si spolu na dvorku a na pískovišti. Medvídek upadl Billovi do bláta a celý se zašpinil a ten nezbeda si ho vzal k sobě s tím, že se o něho postará. Bill souhlasil, protože slyšel tu hádku jejich rodičů a nechtěl, aby ten malý klučík byl sám a smutný. S modrým medvídkem mu bude dobře…

Betty rychle zatřepala hlavou, lehce si utřela pár slz pod očima a napila se svého čaje.

„Dobře, Tome, ukážeš mi, kde bydlíš? Potřebuju si odskočit a… můžu ti dát třeba nějaké peníze, aby se ti do začátku vedlo líp… a potom… uvidíme.“ Rychle vstala, položila nějaké drobné na stůl a odcházela, Tom si ještě strčil zbytek hranolek do pusy, potom vzal i její rozjedený cheeseburger a rozběhl se za mladou holkou. Vidina lehce získaných peněz ho opravdu hnala kupředu.

autor: Clarrkys