Someone like you 34.

„Bille… já… nemám… slov,“ Tom udělal za každým dalším slovem menší pauzu, jako by chtěl sám sebe přesvědčit, že to, co se kolem něj odehrávalo, bylo opravdu skutečné. Něžným pohledem se rozhlížel kolem sebe, pohledem prozkoumal každé zákoutí Billova pokoje, a poté se opět obrátil k němu. Krčil se u dveří a s očekáváním, vepsaným ve tváři, jej s úsměvem pozoroval.

„Máš opravdu krásný pokoj,“ promluvil nakonec a ještě jednou se kolem sebe rozhlédl.

„Opravdu se ti líbí?“ Bill si vesele skousl rty a přistoupil k němu.

„Moc se mi líbí. Je jednoduchý a ta jednoduchost přerostla v krásu. Je odrazem tebe samotného,“ zhluboka se nadechl a vůbec jej nepřekvapilo, že ucítil pouze známou vůni. Pro něj tu nejkrásnější vůni na celém světě.

Celý pokoj byl přímo nasáklý Billovou vůní a světlem, které dovnitř proudilo skrz veliká okna.

„Bál jsem se, že se ti tady nebude líbit. Náš dům je tolik jiný od toho Andreasova,“ Bill dlouhou chvíli utkvěl pohledem na Tomových pootevřených rtech, a vzápětí sklonil tvář. Teprve Tomova slova jej donutila zvednout tvář a zadívat se mu tázavě do očí.

„Chtěl bych ti něco říct,“ šeptl, kousajíc se do spodního rtu. Opravdu se snažil přijít na to, jak by měl vlastně začít, ale jelikož rozhovory tohohle typu nebyly právě jeho silnou stránkou, nechal Billa, aby to tíživé ticho rozlouskl. Nemohl si pomoct, ale musel se pousmát při pomyšlení na to, že se jeho přítel zřejmě nikdy nezmění a vždy bude tím výřečnějším, tím, který přesně ví, co se má v takové situaci říct, a jak to říct.

„Víš, že mi můžeš říct všechno, hm?“ zlehka jej vzal za ruku a společně došli k posteli. Tom se posadil jako první, natáhl ruce po Billovi, a ten se mu pohodlně usadil na klíně.

„Přemýšlel jsem. O tomhle místě, o tvé rodině, o všem, co se teď děje,“ začal tichým hlasem.

„Má rodina je i tvá rodina,“ dodal Bill téměř neslyšně. Začínal se bát. Myslel si, že si spolu jenom trošku popovídají, ale Tom se netvářil tak jako pokaždé, když spolu vedli obyčejný rozhovor. I když se snažil na rtech udržet alespoň náznak úsměvu, jeho oči se nesmály s ním.

„Zní to opravdu krásně. Tvé rodiče jsem si skutečně oblíbil a věř mi, že to pro mě není lehké, ale nemůžu jim vzít to nejcennější, co jim život přinesl,“ smutným pohledem prolétl jeho smetanovou tvář, konečky prstů jej pohladil po čelisti.

„Tome,“ nedovolil Billovi promluvit. Vnímal, jak byl jeho hlas náhle roztřesený a nejistý. Bill se začínal v jeho náručí nepatrně třást, a právě proto se snažil vážit svá slova. Nechtěl mu ublížit. Nechtěl, aby byl kvůli němu smutný, ale kdyby mu neřekl to, co měl v tu chvíli na srdci, považoval by se za pouhého zbabělce.

„Chodíme spolu. Tvoříme pár a bylo by ode mě sobecké, kdyby ses musel jakkoliv obětovat. Když jsme sem přijeli, doslova jsi zářil. Miluješ své rodiče, miluješ tohle místo a nebýt mě, jistě by ses sem s radostí vrátil a nad jinou možností ani nepřemýšlel,“ Bill si nemohl pomoct, ale začínalo mu být ze vzniklé situace do pláče. Něco takového vůbec nečekal.

Jistě, na jednu stranu Tomovi rozuměl, zřejmě by reagoval podobným způsobem, kdyby mu Tom oznámil, že se kvůli němu vzdá svého dřívějšího života. Na druhou stranu jej však bolelo poslouchat něco takového z úst člověka, který pro vás znamenal celý svět. Bolelo jej poslouchat o tom, že nakonec možná přeci jen Toma ztratí a zůstane sám.

„Ale věci se mění. Někdy se prostě nedějí jenom tak, jak bychom si to přáli, ale mně to vůbec nevadí. Nevadí mi, že je všechno úplně jinak, než jsem si to naplánoval. Možná jsem do města přišel s jasným a jediným cílem, ale nyní je můj cíl úplně jiný. Jediné, po čem toužím, je být s tebou. Vím, že kráčím správným směrem a jsem pouze krůček od svého cíle, ale zřejmě jej nikdy nedosáhnu, protože se mi neustále vzdaluje,“ ve chvíli, kdy mu po tváři pomalu stekla drobná slza, Tom litoval, že s tímhle rozhovorem vůbec začal.

Nedokázal promluvit. Sledoval Billovu nešťastnou tvář, cítil neuvěřitelnou zodpovědnost za každou jednu slzu, která po ní stékala. Nechtěl mu ublížit.

„Lásko… j-já… nechtěl jsem tě rozplakat,“ jeho hlas se zdál být náhle rozechvělým. Pohled na plačícího Billa jej rozlítostnil natolik, že netušil, jak by měl pokračovat.

„Nechci, abychom se rozešli. Miluju tě,“ Bill tiše vzlykl, bezmocně se k Tomovi přitulil a prsty sevřel Tomův přívěšek. Silně stiskl víčka, a stejně jako když byl malé dítě, i teď‘ v mysli tiše prosil, aby si to všechno Tom ještě rozmyslel. Už nedokázal mluvit. V krku cítil obrovský knedlík a každá další vteřina ticha jej přímo ničila.

„Bille, tys mě špatně pochopil. Nemyslel jsem to tak, že se chci s tebou rozejít a odejít od tebe. Něco takového bych nikdy nedokázal udělat,“ Tom si k sobě rychle přitáhl Billovu tvář a hlubokým polibkem si přivlastnil jeho poddajné rty. Díky slzám byla jejich chuť slaná, přesto pořád kouzelná a pro Toma přímo vysoce návyková. „Chtěl jsem ti tím vším jenom říct, že nechci, abys opustil svou rodinu. Na mě ve městě nikdo nečeká. Jsi tím jediným, co mi zůstalo a co mě drží při životě. Ale ty tady máš svou rodinu. Rodiče, kteří tě nadevše milují a moc potřebují. Právě proto budu já tím, kdo tě ke tvému cíli dovede,“ něžně brnkl Billovi do špičky nosu a váhal, zdali by neměl Billovi utíkat pro inhalátor.

Díval se na něj přímo šokovaným pohledem, neschopen promluvit nebo dokonce jakéhokoliv pohybu. Jeho strnulost se však ještě více znásobila ve chvíli, kdy Tom pokračoval.

„Pokud bych mohl, nastěhoval bych se k tobě. Mám nějaké úspory a ty bych s velikou radostí daroval tvým rodičům, pokud by mi tady dovolili zůstat. Vím, že je veliký problém, najít si v okolí dobře placenou práci, ale udělal bych pro to všechno. Všechno jenom pro to, abychom mohli být spolu, stovky kilometrů od Andrease a jeho rodiny,“ pomalu, téměř neznatelně se dotýkal Billových pootevřených rtů, očekávajíc nějakou reakci.

„Ale co Geo?“ jistě, tohle zřejmě nebyla reakce, s jakou Tom počítal, ale bylo to první, na co se Bill zmohl. První slova, která dokázal vyslovit poté, co mu Tom způsobil přímo šok.

„Geo je můj nejlepší přítel a pochopí to. Dokonce jsme spolu o něčem podobném mluvili a slíbil, že by za náma i s Alwinem jezdili tak často, jak by jen mohli.“

„Já vůbec nevím, co na to říct. M-myslel jsem, že se chceš se mnou rozejít. Tohle jsem opravdu nečekal,“ Billovými rty se prodral poslední tichý vzlyk.

Přestal drtit mezi prsty Tomův přívěšek a nesměle mu pohlédl do očí. Zatímco ty jeho se přímo utápěly v slzách, Tomovy jej sledovaly s láskou a pochopením.

„Neumím se správně vyjadřovat. Pokaždé, když se snažím říct něco důležitého, zamotám se a neumím pokračovat. Právě proto jsem tak rád, že jsi úplně jiný. Dokonale mě doplňuješ.“

Bill se po dlouhé době konečně pousmál.

„Ještě před několika týdny, jsem byl až příliš zvědavý a nevěděl, kdy přestat mluvit,“ Bill citoval přesně ta slova, která Tom použil v první den, co se potkali. Vesele si skousl rty při pohledu na Toma, kterému mírně zrůžověly tváře a poklesla ramena.

„Ale to se mi na tobě strašně moc líbilo. Vůbec jsme se neznali, a ty jsi byl úžasně otevřený. Když jsem si nebyl jistý tím, co říct, vyřešil jsi to za mě. Opravdu se mi tahle tvoje vlastnost moc líbí,“ pohled mu padl na Billovy pootevřené rty.

Nedokázal si pomoct, ale nic tak vábivého ještě neviděl. Sledoval je pohledem malého dítěte, vzhlížejícího k té nejkrásnější hračce. Trvalo několik šílených vteřin, než konečně opět okusil jejich příchuť. Pomalu se na ně přitiskl těmi svými, vydechl do jejich hloubky a stáhl Billa do svého objetí. Připadal si jako v krásném snu. Nedokázal se soustředit na nic jiného, kromě pomalých, téměř neznatelných pohybů Billova jazyka a jemného šimrání černých vlasů na své tváři. V tu chvíli mu již nic jiného ke štěstí nechybělo. Držel v náručí svůj poklad. Ten nejvzácnější ze všech pokladů, dokonce mnohem vzácnější než ty, o kterých se dozvídal z dětských pohádek.

Husí kůže pomalounku pokrývala jednotlivé části jeho těla. Jeho srdce tlouklo tak divoce, jako by mu chtělo vyskočit z hrudi a setkat se s tím Billovým, které také tlouklo jako o závod.

„Bille, Tome!“ Alwin vběhl do pokoje přímo rychlostí blesku a svým veselým úsměvem a energií dal oběma jasně najevo, že na společné chvíle budou muset rychle zapomenout. Poskakujíc a tahajíc je do kuchyně, Tomovi připomněl Gea. To dítě z něj mělo mnohem víc, než se Geo odvážil připustit, a Tom si byl jistý, že z něj vyroste stejně tak úžasný a správný kluk…

Bylo zvláštní, že dny ve městě ubíhaly jako ve zpomaleném filmu a u Billových rodičů mu celý den přišel jako chvilka. A nebyl sám. Dokonce i Bill si, i když nerad, uvědomil, jak rychle čas v rozkvetlé, sluncem zahalené vesnici ubíhá. Společně s rodiči, malým Alwinem a se svou láskou prožil jeden z nejkrásnějších dnů svého života.

Noc však s sebou přinesla zvláštní kouzelný nádech něhy a intimity.

Jakmile byl Alwin napapaný, okoupaný, a konečně se odebral do říše snů, nastala jejich vytoužená chvilka, kdy se mohli věnovat pouze jeden druhému. Zabaleni pouze v tenké dece, seděli u okna a mazlíc se, společně sledovali černé nebe poseté miliony drobných hvězd.

Nemluvili. Bill se beze slůvka opíral o Tomův holý hrudník, zhluboka vdechoval vůni jeho horké kůže, užíval si drobných polibků na svých ramenou. Ve chvíli, kde ticho linoucí se pokojem, narušila Tomova nejistá slova, Bill otevřel oči a otočil se v jeho náručí tak, aby mu mohl vidět do tváře. Tom mu za něco šeptem děkoval.

„Opět patřím do rodiny…“

autor: B-kay