The Last Dance Step For Your Heart 5.

Co to má znamenat? Takové… chladné přivítání? Ani se na mě neusmála. Když se jí dívám do tváře, vypadá ledově, kamenně.

„Si-Simone?“ koktnu šokovaně. Překvapeně.

„Včera to bylo příšerné,“ odpoví mi bez špetky pocitů v hlase. Zní jak Tom. „Byl nepříčetný. Šílel. Na tancování nechtěl. Bez Ferdinanda nikam nepůjde. Křičel po celém domě, jak jsme zlí, že se půjde zabít. Že se nesnáší…“

„Oh, můj bože, tolik mě to mrzí,“ vydechnu. Oni tu měli starosti s Tomem a já si nechal projíždět díru. No pecka.

„Skoro nikdo to s ním napoprvé nezvládne dobře. Můžu říct, že horší scénu udělal první den školy. Jen… Jen jsem unavená,“ promne si koutky.

„Pojď, dáme si cornflaky s kávou, jo?“ vezmu ji opatrně za rameno. Pak ji usadím u stolu a jdu nás obsloužit oba.

Ze skříňky beru italský kafe a vařím vodu. Mé myšlenky, ač nechci, neustále utíkají k noci. Stále v sobě cítím Andyho chloubu. To, jak do mě… zavřu oči a zjeví se mi Tomiho andělská tvář. Tak panická, nevinná. Jeho tváře třpytící se slzami.

Sklopím hlavu.

„Já to včera tak strašně podělal,“ složím obličej do dlaní.

„Bille.“ Rukou ji zastavím.

„Jsem studovanej psycholog, měl bych tyhle situace zvládat. Ale já zklamal. Tebe, Toma a ve finále i sebe.“

Slyším povzdechnutí.

„Bille…“

Nenechám ji domluvit. Melu si svoji.

„Mám titul. Jenže já jsem úplně tupý v praxi! Nikdy dřív jsem nebyl celý den s jedním a tím samým člověkem. Měl jsem skupinku dětí, kde bylo víc vychovatelů. Já… to nezvládnu. Nechci Tomovi ubližovat,“ zlomí se mi hlas a v tu chvilku, kdy mi vytrysknou slzy z očí vší tou lítostí a zklamáním, děkuju si za to, že jsem bez make-upu.

„Chceš s tím tedy seknout? Po jednom dnu? Myslela jsem, že ty jsi ten vytrvalý typ člověka,“ koukne na mě. Je nevyspalá, má kruhy pod očima.

„Já jen nechci ubližovat Tomovi a nechci vidět vás dva zklamané. Tebe a Jorga.“

„Tak se přestaň litovat, zalej to kafe a pojď si dát lupínky s kávou… Jo a v lednici je šlehačka,“ mrkne na mě. Myslel jsem, že je po tom všem na mě naštvaná.

„Ty nejsi naštvaná?“

„Ne, proč bych měla? Vím jaké to s Tomem je.“ Dobrá tedy, vyndám šlehačku a zaleju kafe, donesu ke stolu lupínky, mléko do kafe a cukr. Posadím se naproti Simone a začneme se obsluhovat.

Vždycky hodně žeru, když mám nervy nebo stres. Se divím, že není ze mě tlustá bečka. Pořád jím sladký; bonbóny, sušenky, čokoládu, zmrzlinu, koláče… no, bonbóny jím pořád i bez stresu.

„Už… už se mu vrátil Ferdinand?“ kouknu provinile na Simone. To já za to můžu. Tom mě obvinil z toho, že jsem mu sebral jeho imaginárního přítele. A já věřím tomu, že to pro něj silná rána do srdce byla, poněvadž takovíto lidé svou představu kamaráda považují za opravdovou. Za opravdu blízkého přítele. Jo, nikdo to nechápe, ale copak si nikdo nevzpomíná, když byl malý, že si také třeba vymyslel kamaráda nebo zvířátko a mluvil k němu? Dá se to přirovnat k dětské fantazii, když mají za živé tvory své hračky.

„Ano… když šel večer z koupelny spát, povídal si s ním. Ale… neptala jsem se ho. Nikdy mi o něm nechtěl říkat.“

Podívám se na hodiny. Pomalu šest hodin. Pak jsem dostal nápad. Zkusím to zítra. Dojím a otřu si pusu.

„Hm, půjdu ho vzbudit. Dostal jsem nápad, jak mu dokázat, že Ferdinand je jeho kamarád a ne můj,“ usměju se a pomalu vstanu od stolu. Buzení. Bude tak sladký jako včera? Myslím, že tohle bude moje nejoblíbenější činnost zde. Budit sladce spinkajícího Toma. Vejdu do pokoje a pustím tu pěknou písničku. Sednu si k Tomovi na postel a zase žasnu z jeho dokonalé roztomilosti a krásy.

Tom vypadá jako spící miminko. Jako batole. Tak nevinně a čistě. Jeho tvář je jemnější než kdejaké dívky. Mám chuť mu po ní přejet prstem. Třepotající řasy neustále strhávají mou pozornost. Lehce se usmívá… je to tak vzácná chvíle… lehce jej pohladím po vlasech.

„Tomi, vstáváme…“ šeptnu něžně.

„Záda…“ zahuhlá Tom. Usměju se a pěstěnými nehty začnu přejíždět po jeho zádech.

„Když to se mnou vydržíš až do večera, budu tě škrábat na zádech, než usneš,“ pošeptám a Tom se přisune. Položí si hlavu na moje koleno. To mi totálně vyrazí dech. Pohladím jej po hlavě a dál přejíždím nehty po tričku.

„Ferdinand je tu.“

„Já vím, čeká, až se vzbudíš. Je tu přesně vedle mě a radí mi, jak tě mám škrábat na zádech. Jak to máš rád.“

„Ferdinand tě má moc rád. Říkal mi to.“

„A ty mě máš rád?“ zkusím se zeptat. Tom se ale zavrtí a otočí se ke mně zády. Povzdychnu si. Škrábu jej na zádech, dokud ze sebe nesundá deku.

„Ferdinande, jdeme do koupelny. Bill bude tady, pomůže mi s dredama. Teď, jdeme,“ rozkáže a jako voják vzpřímeně kráčí do koupelny. Sklopím oči. Proč mi tak moc záleží, aby mě měl rád?

***

„Tomi, mně to nejde. Ta gumička tam nedrží,“ stěžuju si, když svazuju Tomovy dredy. „Ty tvoje zlaté paprsky si dělají, co chtějí. Háďata to jsou.“

„Nevím, proč bych měl mít na hlavě paprsky, které má slunce. Je to blbost, Bille! A hady nemám rád!“

Další chyba, Bille. Copak jsi zapomněl, že nemůže chápat přirovnání a metafory? Idiot, vážně jsem naprostý idiot.

„Máš pravdu, Tome,“ nebudu to dál radši rozebírat. Asi. „To bylo myšleno, jako je psáno v knížkách, víš? Že něco vypadá jako něco dalšího. Chápeš?“

Tom se zavrtí a škubne hlavou. Křupne mu v krční páteři. Zamračím se.

„Ferdinand vzkazuje, že jsi nešikovný,“ zavrčí Tom.

„Tak mu vzkaž, že máš pěkně ztuhlý krk,“ usměju se a konečně zagumičkuju jeho ohromný ohon dredů. Zafixuju do kšiltovky. „Ukaž? Wow, sluší ti to,“ pochválím. „Půjdeme se nasnídat, jo? Co si dáš dneska k jídlu? Zeptej se Ferdinanda, co si dá, jo?“

„Ferdinand nesnídá. Já si snídám. Jogurt a sušenku,“ koukne se na mě Tom. Na malý okamžik se střetneme očima. Zase ta slabost, kdy mám tendence klesnout na kolena. Jeho pohled je tak… hluboký. Zvláštní. Hravý.

„Dobře. A jaký máš rád sušenky?“

„Tom vždycky snídá kávové sušenky,“ pokýve hlavou, kroutíc podivně prsty kolem sebe dokola. Srovná si čepici na hlavě a po špičkách capká dolů do kuchyně.

Prsty, co znamená, když kroutí prsty? Nervozita? Něco se mu nelíbí. Polknu. Neměl bych se ho tak vyptávat. Nebo snad ten pohled z očí do očí.

Vezmu mu batoh a mikinu a jdu za ním. Simone mu naštěstí vše připravila.

„Dneska ti to sluší, Tome,“ pochválila ho. Nevypadal nijak nervózně. Prostě pohodový kluk, co právě jedl svoji snídani. Vzpomenu si na jednu důležitou věc. Vytáhnu z kapsy mp3ku, co mu furt padala z rukou, a podám mu ji.

„Dávej si na ní pozor, jo?“

„Yeah, baby,“ kývne se lžící v puse. Ooh mein Gott, už to začíná. A musím přiznat, že mi tahle jeho věta zvedla náladu. Jako by mi tento Tom dával energii a pozitivní naladění.

„Dneska budu poslouchat jenom Snoop Doga.“

„Znám jen jednu písničku.“

„Znám jen jednu písničku,“ zopakuje Tom. Zněl, jako by se mi vysmíval. Tak ironicky se šklebil. Ale samozřejmě vím, že to tak není. Usměju se na Simone. Ta mi stiskne rameno.

Popravdě, mám chuť sebou šlehnout na zem a tlemit se jako masovej vrah.

Sednu si k Tomovi.

„Můžu poslouchat s tebou? Abych neznal jenom tu jednu?“

„No baby,“ začíná se mi líbit, že mi říká baby. Jenže on takhle říká všem.

„Proč ne?“

„Protože jsi Baby- Bill,“ zahuhlá a sní poslední kus sušenky.

„Jsem Baby-Bill?“

„Ne, odteď jsi jen Baby, Snoop by ti tak určitě říkal. Baby-malá-prdelka.“

„Tome! Chovej se hezky,“ okřikne jej Simone rázně.

Zarazím se a zalapám po dechu s rukou na hrudi. O-on… on mi řekl, že… jsem Baby-malá-prdelka?? On mi kouká na zadek? Neudržím se a v předklonu se začnu tlemit jak hovado.

***

„Tak, Tome, co si dáš k obědu, mhm? Musíš se posilnit, když jdeme na to tancování,“ mrknu na něj, ačkoliv se na mě vůbec nedívá. Zkoumá stropy zdejší školy a ksichtí se.

„Zapečené těstoviny,“ odpoví mi bez zájmu a začne se po špičkách otáčet kolem své osy. Pár hlupáků na nás civí, ale řekl bych, že většina je na Toma zvyklá. Hlavně jeho třída je úžasná. Tolerují ho se vším všudy.

„Baby?“ koukne mi na hruď. Do obličeje se nikdy nekouká.

„Ano, Tome?“

„Chceš vzít tu tašku? Rád nosím věci,“ on se opět projevuje. Citově! Řekl mi, co má rád! Začnou se mi potit ruce a trošku vypadám jako Tom, když je nervózní, tak divně kroutím prsty. Tom mi z ramene sundá moji tašku a vezme mi ji. Usměju se.

„Díky.“

„Malá prdelka…“ odpoví. Zase naráží na můj zadek. Nakrčím obočí. Proč mi to tak zasraně lichotí?

Na zastávce si Tom zase povídá s Ferdinandem. Odehnal mě dál, abych neslyšel, co si povídají. Stojím zády k nim… Teda k Tomovi. Slyším jen takové brblání. Stražím uši, chci slyšet, co si říkají.

„…škrábe na zádech a voní. Už přestává být tak divnej a začíná být jako já, normální. Víš, Ferdinande, něco ti řeknu, ale nesmíš mu to říct… Počkej, on určitě poslouchá… Jo, týká se to Babyho… Fajn, pošeptám ti to…“ Tom na chvíli utichl…

„Jaký cože, je to tak, koukni se. Má pěknej zadek,“ broukne.

autor: Lenna W.K.T & S